Maminka povídala: kašli na práci, jdeme dělat státní převrat.
Vivík řekl: tak OK.

10.-11.5. středa/čtvrtek

I tak jsem se ve středu ráno zasekla v práci. Domů tágem, dotáhla jsem zásoby, urvaná jak klika od veřejnejch hajzlíků, ale současně... hopík, prostě.
Spát se nejde. Píchla jsem se k noťasu, sedět v klidu ovšem taky nešlo, takže úklid, sprcha, organizování na FB do toho.
---
Předešlej večer jsem mámě dala instrukce, ať napíše na zeď příspěvek, že jedeme do Prahy a potřebujeme odvoz, a ať mě v něm označí, aby to viděli moji přátelé. Chm. Napsala to přímo na stránku události, ale co už.
Beztak mi v průběhu dopoledne oznámila, že už koupila jízdenky na Studenta, tam i zpátky. A já jsem se teda doma už jen plácala okolo a nedomlouvala si srazy s tím, že pchá, nějak se tam najdeme.
Jasně.
Na Václaváku.
Mezi tisíci lidí.
Tak určitě...
---
Kolem jedenáctý jsem odpadla. Vzkříšení kolem půl třetí, přímo do naprostý cestovní horečky.
Jíst? Kdo potřebuje jíst?
Spát? Kdo potřebuje spát?
Praha!
Lidi!
Noc!

---

Až na Václavák jsme se dopravily hladce, a rovnou se vmísily do davu. Zpíval Hutka, máma ho potřebovala vidět. A já jsem začala mít drobet pochybnosti ohledně svojí taktiky setkávání se známejma.
Ale co, demonstrujeme, zbytek pořeším později.
Máti zjistila, že disponuje píšťalkou, která nepíská a transparentem, kterej... hmmm... netransparentuje. (Kus papíru s nápisem "A DOST!". Ptala jsem se, jestli nezvažovala verzi "UŽ DOST!", o který jsem přemejšlela já sama, ale to by se jí tam prej nevešlo. Eh...). Nakonec máma pískala na prsty, a z transparentu jsme vyrobily trubičku, do který jsme řvaly.
Vážně profíci, jako.
Tak jo, doposlouchaly jsme Hutku (část textu fajn, část únavně... účelová, nebo jak to říct, ale k tomu se ještě vrátím). A začátek projevu Báry Štěpánový.
Dospěla jsem k názoru, že řečníci se spokojili s tím, že stačí říct klíčový slovo (Zeman, Babiš, zloděj, lhář a podobně...), aby dav reagoval... takový množství lidí degeneruje na úroveň jednobuněčnýho organismu, reaguje na světlo, asi tak něco. A trochu mě to přestalo bavit.
Dost mě to přestalo bavit.
Jasně, nejdůležitější bylo, že se sešla fůra lidí všech možnejch tvarů, názorů a napříč věkovým a politickým spektrem, OK. Takže klídek.
Ještě jsme si zacinkaly klíčema (máma: ,,Půjč mi klíče, já ty svoje nemůžu najít." Zlovivík: ,,Nic! Ty sis zacinkala v osmdesátým devátým, teď je řada na mně!" Načež mi čapla ruku a zvonily jsme svorně...) a pak...

---

Moje pražská záloha - R. a A. a A.in muž Skot - postávala v uličce u KFC.
,,Kvůli únikový cestě," vysvětlila R. Jo, klaustrofobici to maj na demoškách těžký.
A že je to divná demonstrace. Holky postrádaly těžkooděnce a vrtulníky a antikonfliktní týmy... nácky ne, ty prej zahlídly, jenže nezvykle na stejný straně, jako všechna ta sluníčka a pankáče a vůbec.
Vysvětlila jsem, že to se mi na tom právě líbí... dobře, ne nácci, ale fakt, že se konečně všichni aspoň na chvíli postavili za stejnou věc. Blbý je akorát že za a) potřebujeme až takhle hutně nasrat na hlavu, abychom přestali řešit kraviny a sjednotili se a ozvali, a za b) že ze strany organizátorů, nebo spíš řečníků to bylo takový... rozpačitý. Mlácení prázdný slámy. To vážně mají stačit podbízivý hesla a slogany, na který se holt chytne i největší dement v davu?
Asi jo.
S mámou jsme zdrhly zhruba po hodině.

---

A zbytek je... hysterie. :)

---

Že pojedeme dvacítkou šestkou tramvají na Letenský náměstí k R. domů. (S mámou jsme se zdržely, takže jsme holky musely dohnat). Cajk. Říkám si, máma se vyzná, však tu studovala... no jo, ale to bylo asi ještě před zavedením MHD, nebo co.

---

Jedem si, jedem, a já vyprávím, jak mi v Praze všechna místa připomínaj jiná místa a jak mě to mate. A potom: ,,Třeba hele, tady to vypadá jako na Žižkově. Uh... a nejsme na Žižkově. Že nejsme na Žižkově?"
,,No, když ti to připadá jako Žižkov?"
,,Kurňa... mami, my jsme na Žižkově? Proč jsme na Žižkově?! Uááá, panika!"

---

Dobrý, protisměrnou tramvají jsme nakonec dorazily na Letnou, vystoupily a já jsem suverénně zamířila tam, kde R. bydlela naposled. Cestou jsem jí pro jistotu ještě zavolala: ,,Čau, tak jsme na Letenským náměstí..."
,,A kde jste?"
,,Na Letenským náměstí," opakuju hrdě.
,,My taky... enským... stí. Debile."
,,Aha," to oslovení se mě teda dotklo, ale dělám, že ne. ,,A kde přesně?"
,,To říkám... v Bille!"

---

Nechala jsem mámu s holkama a kocourama, tudíž v nejlepší společnosti. Musela jsem, přepnula jsem do plně obludího módu a nemohla jsem vydržet na místě, hlavně ne potom, co se mi konečně ozvala moje jediná a nejlepší pravá Noha! Ještě jsem s R. dala cigaretu a hurá do centra!
Po šesti letech konečně se všema (N)nohama a pivem a vůbec.
Začátek byl poklidnej, přece jen, ty roky nevydrbanejch drbů... ještě jsme řešily, že u Nohy kdyžtak přespím. Ale nakonec se mi vůbec nechtělo jít spát, i když N. zbaběle utíkala, že vstává do práce a že jsem blázen a že to měla vědět. To měla... ale nevadí.
,,Si jdi. Já si udělám nový kamarády aspoň," prohlásila jsem o půlnoci a taky jsem to provedla.

---

S novým kamarádem Indiánem jsem skončila v docela příjemným baru, sice po zavíračce, ale ta malá skupinka se tam znala, obsluha a majitel, hrál se hudební slovní fotbal a vůbec se pilo skvěle a já si pochvalovala, jak se mi ta moje vysněná pražská noc daří.
Až do chvíle, kdy přítomnej majitel překročil svoji alkohranici, za níž začal bejt paranoidní, agresivní a hnusnej.
Fakt to chvíli vypadalo, že dostanu tečku mezi oči. Z nějakýho důvodu se rozhodl, že jsem maďarská cikánka - a já mu to nevymlouvala, protože i kdybych byla, tak jako co, debile?! - a chci jeho kamaráda Indiána ochcat a využít a vůbec mu ublížit.
Takže jsem se rozhodla radši vystřízlivět, poněvadž kdyby došlo na naplnění temně hučenejch výhružek... odložila jsem si všechno to pivo, co jsem vylemtala, na hajzlu, uklidila po sobě (páč nejsem jako někteří) a nalila do sebe místo toho litr kohoutkovky.
,,Kamile, ty jsi takovej debil!" nadávala zatím obsluha svému mrmlajícímu šéfovi, kterej jí ke všemu právě utopil mobil a cigára v pivu, nevšímal si toho a vrhal záštiplný pohledy po prohnaný maďarský cikánce. ,,Jako, Vifi je tu host! Doprdele, ona si za sebe zaplatila, a ty jí tu nadáváš, ty jsi takovej kretén! To měla zacálovat Indiánovi to víno, nebo co? To bys chtěl? Ty jsi takovej neskutečnej idiot!"
Neměla jsem vůbec dobrej pocit z toho, že jsem jednou z příčin takovýho dramatu, i když bylo hezký, že se mě slečna zastala. Nejlepší řešení mi připadlo vysmahnout...
Takže Vifi udělala na Kamila zlý oko a proklela ho tak do sedmýho kolene, sebrala Indiána a šla.

---

Svým způsobem měl ale idiot Kamil pravdu.
V uličkách Starýho města se Indián pokusil tulit.
,,Půjdeme ještě někam, nebo..."
Jsem zlá maďarská cikánka, sakra.
,,Hele, kámo," opatrně jsem se vykroutila, ,,byl to bezva večer a dík, že jsi to se mnou táhnul, ale aby bylo jasno: holky můžu, chlapy ne."
Indián udělal ukázkový čelem vzad, zahučel přes rameno: ,,Tak čau." a začal mizet v temný uličce.
Ne že bych se mu úplně divila, ale... Kurňafix, vždyť jsme si taaak rozuměli!

---

No nic. Tohle nový kamarádství holt moc dlouho nevydrželo. Ve tři ráno jsem se ocitla tak trochu ztracená uprostřed Prahy, optimismus jsem ale neztratila. Střízlivost se dostavila, budu mít tak akorát čas odbýt si kocovinu, než se dohrabu na Anděla chytit mámu a bus domů.

---

Courala jsem se po Praze, zapřádala divný konverzace s ještě divnějšími nočními tvory. Od půl pátý do pěti jsem si hodila šlofíka na Hlaváku mezi přátelskejma bezdomovcema, načež jsem na třetí pokus trefila ten správnej vlez do metra a odmetřila si na Knížecí.

---

Cesta zpátky do díry pod pařez probíhala skoro stejně hladce, jako prve cesta do metropole, jen s tím rozdílem, že mě tentokrát pekelně bolela šiška. No jo, nemám chlastat, když mi chybí tréning.

---

A jako zvláštní tečka za zvláštní nocí mi do polospánku v autobuse přišla sms od šéfa, že se moje dnešní směna ruší (no shit, really?) a já nemusím do práce.
Hurá.

---

Tak, teď sice zase táhnu víkend nočních, ale... nějak jsem se namlsala, zjistila jsem, že moje superschopnost asi spočívá v tom, nedostat po tlamě, ani když si o to koleduju (zase abych to nezakřikla, žejo), a podobnou akci si asi brzo budu chtít zopakovat.
Ale radši přibrzdím, protože vím, kam to nakonec vede.