Embraer KC-390 letící nocí vstříc svítání.

Pilotka Carol dostala od počítačové supermysli Charlie čas k oddechu. Jenže do kokpitu se nasáčkuje plukovník Bloom.

(Upozornění: tohle je odřezek děje z Opravdové temnoty. Neobjeví se přímo v ní jednak proto, že se tam nevejde a není důležitej pro hlavní příběh a jednak proto, že je to zkrátka viví pokus o erotiku - nejdřív to měla být dokonce obligátní sexy scéna, deal with it - kde erotika sama zabere asi tak pět procent textu a zbytek jsou kecy - znovu, deal with it.)

***

Ve sluchátcích vládl klid, Embraer pokračoval v přímém kurzu nastavený na autopilota. Respektive ho řídila Charlie. Ta ženská připadala Carol vážně neskutečná. Evidentně dokázala takřka cokoli, pokud se to týkalo elektroniky. A internetu, mobilních telefonu, zkrátka komunikací.

Musím ji přinutit, aby mě spojila s Amy, běželo Carol hlavou, když si sundavala sluchátka, připravená zachovat se podle doporučení a na hodinku dvě si zdřímnout. Až přistaneme. Jasně. Až tohle bude za námi, tak...

Myšlenku nedokončila, přerušilo jí otevírání dveří kokpitu. Carol se otočila, napůl připravená na další šok, jako když... zkrátka ta věc se Švédkou a „andělem" a vším tím křikem.

Ale byl to jen plukovník Bloom a tvářil se docela klidně.

„Neruším?" zeptal se vcelku zbytečně – ve chvíli, kdy otázku dokončil, už se uveleboval v křesle druhého pilota.

Carol zavrtěla hlavou. Chvíli oba mlčeli a dívali se do tmy za sklem pilotní kabiny.

„Všechno v pořádku tam vzadu?" zeptala se a skoro se zastyděla, když sebou Bloom trhl, jako by ho vyrušila z hlubokého zamyšlení.

„Hmmm," zabručel. „Nebojte. Žádný další divný... věci."

„Je to všechno pravda, že jo. Co říkala ta Charlie."

„Dámo, netuším, co vám Charlie říkala," skoro pobaveně se zašklebil, „ale jestli v tom figurovala spousta děsivejch a neuvěřitelnejch sraček, tak to nejspíš byla pravda."

„Mise: Zachránit svět, hm?" odfrkla si Carol a znovu zavrtěla hlavou. „To mě podrž. Ale pomalu víc mě udivuje, že jste se tak rychle zbavil svejch problémů s létáním, plukovníku."

„Nezbavil," řekl tiše Bloom. „Nebyl na ně čas. A tady..." otočil se ke Carol, „...tady je to mnohem lepší. Asi je to tím výhledem."

Oba se znovu zadívali do tmy venku. A pilotce se na tváři objevil neochotný úsměv.

„Aspoň míříme ze tmy ven," ozvala se po chvilce. „Vstříc svítání. To je náhodou dobrej pocit."

„Jo, přál bych si ho mít taky," kývl Bloom. Řekl to skoro posměšně, přesto měla Carol pocit, že v jeho hlase cítí opravdovou a smutnou touhu.

„No jo, svět nemůže bejt plnej optimistů," broukla ve snaze trochu věc odlehčit. „Víte, Amy, moje dcera... ona je největší optimista, kterýho znám. A svět podle ní by byl plnej jednorožců, růžovejch poníků, duhy a mluvících plyšáků. Brrr!"

Bloom se chraplavě uchechtl.

„Co se mě týče," pokračovala Carol, „mám ráda svět tak, jak je. I se všemi stíny a dobrýma chvílema, který nejsou dobrý zase až tak moc."

„Jo, jenže teď máme na krku sakra velkej a šerednej stín."

„Nemůžete na něj chvíli přestat myslet?"

Zavrtěl hlavou: „Ne. Rozhodně ne za střízliva."

V té chvíli Carol pocítila nutkání toho chlapa obejmout, poskytnout mu útěchu a zkusit ho spasit. Výborně, pomyslela si. Ty blbá káčo, vážně musíš po stý opakovat tu samou chybu? Víš moc dobře, že tyhle typy se nedaj zachránit a akorát se pokaždý spálíš...

Jenže měla tušení, hraničící s jistotou, že muže, který si říká Erik Bloom, po tomhle letu víckrát neuvidí. Zůstanou si bezpečně cizí. Možná...

„Jak se vlastně jmenujete?" vyhrkla, jako by se sama sobě snažila cosi překazit, nějaký zatím neurčitý plán. „Myslím, doopravdy."

„Ah," uklouzlo mu, očividně ho zaskočila. „Takže... konec hry, seržante Minettová?"

„Podle toho, jakou hru máte na mysli... pane... hm?"

Sakra, vzpamatuj se, vážně s ním flirtuješ? A současně tak, že o něm chceš vědět víc? Tobě z toho stresu vážně hráblo.

Neváhal doopravdy. Spíš se zdálo, že Carol provokuje. Snad půl minuty na ni upíral pohled těch nejzelenějších očí, jaké kdy viděla, než konečně odpověděl: „Dean. Dean Winchester."

Způsob, jakým to řekl, přinutil Carol pobaveně vyprsknout.

„Co?" Zatvářil se zmateně.

„Nic, jen mi to připomnělo Bonda."

„Hej! Já že... počkat, počkat! Jasně! To je ten můj nepřehlídnutelnej britskej akcent, že jo?"

„Samozřejmě, sire," pronesla škádlivě, a než se stačila zarazit, její ruka skončila na Deanově stehně v sice nevinném, ale důvěrném gestu. Odtáhla ji, jako by se spálila.

Koutky úst mu škubly v dost nejednoznačném úšklebku.

No, ten mě teď vidí fakt v dobrým světle, pomyslela si Carol nešťastně. Nejen že po něm od začátku pálím jak středoškolačka, ale ještě tu takhle vyvádím. V takový situaci... všichni jsme pekelně unavený, dějou se věci jak z lacinýho hororu a...

„Hmmm," zabručel Dean a přerušil nesouvislý tok jejích myšlenek. „To je moje noha tak tragická?"

„Co?" vyhrkla Carol. „Totiž, ne, promiň, já jen..." Pohlédla na monitor na palubní desce a provedla v duchu rychlý výpočet. Zbývá jí něco přes hodinu klidu, pokud nedojde k nepředvídatelné situaci.

A pak se, už ne tak rychle, rozhodla.

Pro upřímnost.

„Jen mám takovej ujetej způsob, jak zvládat stres," řekla tiše. „A z toho všeho tady jsem v sakra velkým stresu."

Uchechtl se, trochu trpce. „Musela bys být šílená, abys to vzala v pohodě, Carol." Zase se jí zadíval do očí. „Myslím... v jednu chvíli máš na palubě jen partičku zvláštních týpků v uniformách a v další po tobě jdou démoni, letadlo ti pomáhá řídit počítačovej duch, vidíš anděla, jak operuje lidskou duši bez narkózy a nakonec, místo abys zaslouženě odpočívala, se tu se mnou bavíš."

„Jo, zvlášť to poslední si rozhodně vyžádá léta psychoterapie."

„No, to nezní dobře. Ledaže bys využila ten svůj ujetej způsob, jak zvládat stres," navrhl. „Čistě preventivně, hm?"

Dosud měla Carol pocit, jako by sledovala film v cizím jazyce a bez titulků. To se právě změnilo. Jasně, tenhle Dean pro ni stále zůstával cizincem, nevěděla nic o jeho minulosti a z toho, co slyšela od Charlie, o jeho budoucnosti ani nic vědět nechtěla. Jen ho teď dokázala lépe přečíst...

„Na to bych potřebovala... uhm, kopilota."

„Jeden by tu byl," prohlásil Dean. „Myslím, že se osvědčil už při startu..."

„Ah, ten, co se porval s palubní deskou? Ne, počkej, počkej, tak jsem to nemyslela," zarazila v zárodku jeho protesty. „Náhodou jsi jí to nandal. Fakt... nesměj se! Každopádně to byl úplně jinej typ stroje, víš."

„Rozhodně," přikývl s úsměvem. Náhle však zvážněl. „Je ti jasný, že to bude jen... ummm... jednosměrná leten-„

„Pssst," sykla. Konečně se jí podařilo odpoutat se od nekonečné smyčky obav a starostí, která se jí přehrávala v mysli, vyklouzla z křesla a nechala Deana, aby jí pomohl k sobě na klín. „Nejsem blbá," dodala, když jí přišlo, že v jeho obličeji stále vidí stopu pochybnosti. „Jeden čas jsem lítala... Střední východ, víš. Ne moc dlouho, ale stačilo to. A někdy je tohle..." naklonila se k němu a políbila ho – v prvním okamžiku strnul, pak se však uvolnil a začal spolupracovat. „Přesně tohle," pokračovala  zadýchaně, když se zase odtáhla, „nejlepší způsob, jak se vyrovnat se vší tou hrůzou okolo."

Čekala, jestli jí neřekne, aby zmlkla, věděla, že je na vkus většiny chlapů moc ukecaná.

A vlastně se dočkala, i když v navýsost příjemné, neverbální formě. Jako by Dean právě dostal povolení k akci, převzal iniciativu.

Nutno říci, že s pilotováním typu letadla Carol Minettová měl mnohem větší úspěch než s řízením Embraeru.

Až na pár zádrhelů při svlékání uniforem – tenhle plukovník byl nejspíš zvyklý na civilní balení – probíhal celý let víc než hladce. Od startu po přistání. Možná si v jednu chvíli Carol připadala až příliš vysoko, rozhodně si ale nehodlala stěžovat.

Deanovy ruce přesně věděly, kde se zlehka dotýkat a kde sevřít pevně, a jejich majitel nikam nechvátal, vedl Carol zvolna a jistě bouří vjemů. Cítila ho uvnitř sebe, na pár okamžiků to vnímala jako jediný přirozený stav bytí, tohle spojení... než se jí z klína rozběhla horká vlna, čistá slast. A smyla nejen veškeré zbytky napětí a strachu, ale i každou další myšlenku.

„Myslím, že moje problémy s lítáním jsou vyléčený," pronesl Dean zamyšleně, když už jen tiše vydýchávali poslední záchvěvy rozkoše. Zlehka Carol, stulenou na jeho klíně, políbil do vlasů. „Nevěděl jsem, že jsi i doktorka."

„Hej," vyjekla naoko vzdorně. „Tohle byla moje terapie, vzpomínáš?"

Nadzvedl jí bradu a přiměl ji, aby se mu podívala do očí. „Minimálně vzájemná, kotě."

Odtáhla se a tím mezi ně vpustila závan chladu. Sevřelo se jí hrdlo, aniž by tušila proč. Kde se po tak skvělém a osvobozujícím sexu vzal pocit lítosti a žalu?

Vzpamatuj se, Minettová! Zamilovat se do tohohle chlápka je kurva blbej nápad!

Jako by si v tomhle někdy někdo mohl poručit.

„Jsi v pohodě?" V Deanově hlase zaznívala starost.

A, výborně, slyším i provinilost? Jen tak dál, Carol, jen ať lituje, že ti uvěřil, že ti jde jen o nezávazný, oboustranný relax.

„Jo," přinutila se usmát. „Je mi o sto procent líp. Akorát... trochu zima. Asi se oblíknu. Za chvíli se stejně musím vrátit ke stroji, já- bylo to fajn, Deane, vážně.„

Kývl, naprázdno otevřel a zavřel ústa, na tváři se mu vystřídalo několik výrazů, od omluvného až po podivně rezignovaný. „OK," řekl nakonec. „Fajn je... fajn."

„Začíná to bejt divný," zamumlala Carol a k jejímu překvapení si ji Dean přitáhl blíž, ne jako milenku, spíš jako když se někdo snaží konejšit děcko. „Lepší?" zeptal se.

A Caroliny rty se mimoděk roztáhly v úsměvu. Smutek a lítost přetrvávaly, ale už se daly snést.

K čertu s nimi, proč si neužít, co je právě teď a přestat se trápit tím, co nebude moci nikdy nastat v budoucnu?!

„Můžem takhle chvíli zůstat?" zašeptala. „Aspoň než bude hrozba divnýho úplně eliminovaná."

A Dean souhlasně zamručel.