(Bunkrnadílka, a další minipovídka, tentokrát pro Gabriela.)

Všichni cosi řešili, a on se začínal nudit.

Dobře, zůstávat tady, na Zemi, v bunkru, který se stal domovem a centrem tolika podivností, že to byl úplný šílený Disneyland, to Gabrielovi pořád sedělo víc, než se vracet do Nebe a dělat svým malým bratříčkům třetiřadou náhražku taťky, ale stejně...

Probíhala tu další mise na záchranu jednoho z téhle partičky, co se obecně vrhala do problémů jako děti ke stánku s jedovatou cukrovou vatou - a Gabriel se rozhodl, že se ho to netýká. Nikdo ho ostatně ani o pomoc nepožádal.

Fajn, nikdo se ho nepokoušel vyhodit, ale být ignorovaný mu připadalo skoro stejně špatné.

S nespokojeným pomlaskáváním věnoval chvíli šmejdění po bunkru a stražení humorných pastiček, aby se ty protáhlé ksichty ostatních taky občas rozjasnily, až...

...tak nějak skončil v kuchyni.

Po chvíli se odtud už ozývalo pobrukování, a kdyby kdokoli přišel pro kávu nebo svačinku, objevil by archanděla v jedné z těch zástěr s potiskem nahého těla, jak tančí okolo hromady různých těst, trouba jede na plné obrátky a Gabriel by si určitě neodpustil hodně dvojsmyslný výraz při zdobení perníčků bílou polevou.

Obrovští linečtí panáci, jeden větší, s losími parohy, jeden krapet menší, s veverčím ocasem, z kulatých ozdobných otvorů v horní části těsta prosakuje rudá marmeláda.

Stejně velký perníkový anděl, s velice tragickým cukrovým výrazem ve hnědé tváři.

Postava s rohatou helmou, jedovatě zelená poleva a navíc přikrášlená jedlými třpytkami.

A tak dále, až po vánočku, kterou archanděl se spokojeným výrazem polil čokoládou tak tmavou, že vypadala černá, a připojil cukrovou poznávací značku.

Ujídání té části cukroví, které mělo obyčejné rozměry, Gabriela naladilo tak blahosklonně a pohodově - možná na tom mělo svou zásluhu i vypití Deanovy nouzové zásoby whisky - že se nakonec pozapomněl, a poslední várka vanilkových rohlíčků tak trochu... vzplanula.

Následné hašení kuchyně by pro něj bylo za jiných okolností věcí lusknutí prstů, ale teď tu poněkud zmateně nejdřív vychrstl do plamenů pět sklenic vody z kohoutku, než mu to došlo.

Rovnou pak provedl renovaci, a kuchyně teď působila jako z reklamy z šedesátých let, včetně dívky, také ve dobovém stylu modelové hospodyňky.

„Zlato, uhasil jsem jak cukroví, tak touhu po cukroví," přivinul iluzi k sobě, „co říkáš, že bychom si šli chvíli hrát? Třeba... do skladu?"

Navrhl místo, kde předpokládal, že bude v celém bunkru největší klid, a dívka samozřejmě se zvonivým smíchem kývla, jak jinak, byl to jeho výtvor.

Aniž by tušil, že v cíli ho čekají mnohem zákeřnější věci, než neškodné hraní si s iluzí.

Teď měl ale ještě hlavu jako na cukrovém a whiskovém obláčku, a tak chodbami skoro tančil.