„Severusi, Severusi, nač ta hůlka?" Lucius se uculoval jako měsíček na hnoji, a to i přesto, že jej Snape právě dost silně ohrožoval. „Navíc jsme ve škole. Přeci bys nerad ublížil někomu, kdo má tak blízko k paní ředitelce, ještě k tomu před zrakem těch desítek nevinných kouzelníčků?"

„Myslím, že sám vidíš, jak prázdné jsou tu chodby," mluvil Snape velmi pomalu. Z tónu jeho hlasu by zamrazilo nejednoho člověka. „Tedy pokud přede mnou neskrýváš ještě nějakého studenta, který by právě nebyl na hodině."

Lucius se zasmál zvonivým smíchem. „Za koho mě máš? Skoro zníš, jako kdybys mě znal." Náhle jeho výraz ztvrdl. Chytil Severuse pevně za ruku s hůlkou a odtáhl jej od svého krku tak rychle, že by druhý muž ani nestačil vyřknout zaklínadlo. Neměl v plánu se Severusem nějak bojovat, přeci jen byli něco jako přátelé, a to byl přesně důvod, proč se mu nezamlouvala ta nevýhodná pozice.

„Pravda," zavrčel profesor a svou ruku mu se škubnutím vytrhl. Počítal s tím, že Lucius nebude tak naivní, aby se tu o něco pokoušel. „Dříve jsem měl za to, že jsem tě znával. Ale to už bude dávno." Ustoupil o kus stranou, ovšem nepřestával ho probodávat zlostným pohledem. „A teď buď hodný Malfoy a zmiz."

„Uvědomuješ si, co za hloupost jsi právě vyslovil, že ano, drahý příteli?" Lucius se znovu samolibě zasmál, až se mu kolem očí zjevily drobné vějířky vrásek, a dlouhým krokem překonal vzdálenost, jež ho oddělovala od lektvaristy. Čekal kletbu cruciatus nebo něco podobného, neb si byl jistý tím, že si dovoluje až příliš. Jenže on nedokázal odolat. Sklonil se k jeho uchu a tiše zašeptal: „Ty víš až moc dobře, že neumím být hodný."

Kdyby neuskočil, nejspíš by ho Snape srazil rukou k zemi, jak se po něm ohnal, a hůlku mu zabodl do krku. Svým vzteklým zjevem připomínal naježenou kočku prskající na svého nepřítele, na druhou stranu tato poznámka nebyla pravdě zas až tak daleko.

„Vypadni!" křikl po Malfoyovi a ani se neobtěžoval kontrolovat svůj hlas. Dříve míval obrovskou sebekontrolu a dokázal se ovládat před každičkým studentem, kantorem či kýmkoliv jiným, jenže slabost pro dřívějšího milence jej neskutečně oslabovala a připadal si kvůli tomu mizerně pokaždé, když jej spatřil.

Lucius konečně pochopil, že se nachází na nebezpečné půdě, a rozhodl se vyklidit pole. Oproti Severusovi nyní vypadal jako někdo, kým skutečně byl: mužem na vyšší úrovni. Zvuky podpatků doprovázené ťukáním hole o kamennou podlahu musely Severusovi způsobovat muka, přesně v tom se však Lucius vyžíval.

Na konci chodby se za profesorem ještě naposledy otočil. Se svými rozpuštěnými dlouhými vlasy a v hábitu šitém na míru vypadal velmi majestátně, ovšem ani Severus nebyl k zahození. „Mimochodem, Harrymu se to moc líbilo. Tak mu to nevyčítej, drahoušku."

Pro své vlastní dobro stihl zatočit za roh dříve, než by jej Snape popravil. Dovolil si rozjasnit tuto temnou budovu ještě trochou svého božského smíchu, než hrad zcela opustil, zanechávaje za sebou chaos a vztek hned ve dvou lidských srdcích. Ihned na mostě se vypařil jako pára nad kotlíkem, divoký a nespoutaný.

V době jejich konverzace, o níž neměl ani ponětí, Harry s tlukoucím srdcem doběhl na hodinu přeměňování s profesorkou McGonagallovou. Nedostal ani vteřinu na to, aby se jakkoliv omluvil, protože by před jejím přísným pohledem nejraději utekl, případně se propadl do země. I potom, co jej strohým hlasem vyzvala, ať se posadí, měl největší chuť se vpít do lavice a už nikdy znovu nevystrčit hlavu na světlo.

Nepočítaje stržení dvaceti bodů Zmijozelu, situaci ještě zhoršovaly Dracovy pohledy a marné snahy navázat s Harrym oční kontakt. Ač se to Draco snažil bravurně skrývat, měl o Harryho obrovský strach. Ráno jej v posteli nenašel, tak předpokládal, že se třeba vytratil do koupelny nebo někam, to dělával často, ale když chyběl i na snídani a před první hodinou, začal panikařit. Ptal se po něm, kloudné odpovědi se mu však nedostalo. Někdo tvrdil, že ho vůbec neviděl, jiný zas že ho viděl odcházet ven, kde naneštěstí nově napadaný sníh zahladil veškeré stopy.

Harry na sobě jeho ustarané pohledy cítil a naprosto Draca chápal, ale touha zmizet ze světa byla silnější. Dosáhl svého, získal muže, po němž toužil, ale za jakou cenu? Za to, že jej kvůli tomu vykopnou ze školy, samozřejmě v tom lepším případě, v tom horším případě se to po celé škole roznese, Draco ho za něco takového pohřbí zaživa a až pak, když už v něm nezbyde jediný kousíček vlastní hrdosti a dobrého pocitu, ho s uspokojením vyhodí?

Tyto a jiné myšlenky mu vířily v hlavě po celou dobu hodiny a profesorka jej musela několikrát pobídnout, aby dával pozor či prováděl to správné kouzlo na správný předmět. Bylo to bezvýznamné a uvědomila si to nejen ona, proto jej po deseti minutách, kdy prázdně hleděl před sebe a neurčitě se klepal, až mu hůlka málem vypadal z ruky, jej mateřsky vzala za paži.

„Pojďte se mnou na chvilku ven, pane Pottere," oslovila jej měkce, čímž mu málem vehnala slzy do očí. Spolkl je a povzdychl si, nevěda si rady, co se svým životem. Slyšel, jak se Pansy se Zabinim uchechtli, nicméně neměl šanci na to nijak zareagovat, protože se kroky profesorky zrychlily a oni o vteřinku později stáli venku před zavřenými dveřmi.

„Stalo se vám něco, Pottere? Jste celý bledý, třesete se a věnujete mi ještě menší pozornost než obvykle," zamumlala Minerva a chytila jej pevně za ramena.

„J-já..." Harry neměl ani sílu odpovědět. Věděl, že ačkoliv byla McGonagallová ředitelkou Nebelvíru, mohl by se jí svěřit, byla to úžasná kantorka i žena sama o sobě. Snažil se marně, slova mu nešla přes zkoprnělý jazyk. V krku se mu vytvořil chuchvalec, jenž ne a ne spolknout, a v ústech mu vyschlo, jako kdyby dva dny nepil.

„Minervo," ozvalo se z dálky. Harry sebou trhl, protože to nebylo dlouho, co ten hlas slyšel naposledy. Ředitele své vlastní koleje by poznal podle hlasu i v případě, když by se mu nezjevoval v nočních můrách, z nichž jednu právě musel prožívat.

„Severusi," vydechla překvapeně a od Pottera o kousek odstoupila. Nerada by, aby to vypadalo jako ovlivňování studenta z cizí koleje.

„Mohla bys uvolnit pana Pottera ze zbytku své hodiny? Je tu něco naléhavého, co se ho týká, a já si s ním potřebuji vážně promluvit." Snape zněl překvapivě klidně, a to i přesto, že mu srdce bušilo jako po právě odběhnutém maratonu. Ti, jako třeba právě McGonagallová, kteří ho znali už léta, by dokonce souhlasili s tím, že jeho žádost vyzněla na jeho poměry vcelku mile.

„Jistě. Pan Potter si může dojít pro své věci a opustit mou hodinu," souhlasila.

„Děkuji ti."

Harrymu se málem podlomily nohy, když se zabodl svými smaragdy do černo-černých onyxů. Veškerá odvaha čelit tomu jako muž zmizela díky jednomu jedinému pohledu, jenž jej málem srazil do kolen. Spolkl ten obrovský knedlík a s pokorným přikývnutím směrem k ředitelce Nebelvíru zamířil zpět do učebny, aby si sbalil svých pět švestek, a zmizel odtamtud tak rychle, jako kdyby za ním letěla smečka mozkomorů.

Snape na něj čekal venku, zatímco se McGonagallová vrátila k výuce. Na Harryho se ani nepodíval, stál k němu otočen bokem a jakmile zaregistroval jeho přítomnost, vydal se energickým krokem přímo do svého kabinetu. Šli mlčky, což Harryho ubíjelo možná ještě víc, než kdyby mu profesor řekl, že ho s okamžitou platností vyloučí ze školy. Takhle balancoval na nejistotě a soustředil se na přesné kladení chodidel před sebe, aby nemotorně nespadl na podlahu.

Lektvarista několikrát mávl hůlkou, čímž jim otevřel dveře k sobě do kabinetu a zároveň tam poklidil to nejnutnější, svou předchozí rozdělanou práci.

„Posaďte se, pane Pottere," přikázal, opíraje se o desku svého stolu. „A než se mi tu rozpláčete, ne, nevyhodím vás ze školy. Zaprvé na to nemám pravomoc a zadruhé..." Zarazil se. Co vlastně chtěl říct? Že za to nemůže? Luciusovi bylo dost těžké odolat, rozuměl tomu z vlastní zkušenosti až moc dobře, a to, co Malfoy provedl tak mladému klukovi, jistě bylo alarmující. Pokud o tom však bude hovořit tak otevřeně, určitě ho zbytečně vyděsí ještě více, než si ten hoch zasloužil.

Harry pevně tiskl pěsti ve svém klíně a neodvažoval se na Snapea ani pohlédnout. Dech se mu zadrhával a čas od času se mu zatmělo před očima. Po dlouhé odmlce z profesorovy strany to ale už nevydržel, jeho nervy se hroutily jako domeček z karet.

„Proč jste mě sem vzal, pokud mě nechcete vyhodit? Naložíte mi doživotní tresty a strhnete body Zmijozelu?" Původně chtěl hovořit hrdě a nebojácně, přesto z něj vyšel nejistý šepot.

Snape rozhodně nebyl ve své kůži a byl si vědom toho, že ať řekne cokoliv, Harrymu nepomůže. „Vím, proč jste tu v noci nebyl, pane Pottere. A radím vám, abyste na to, co se v noci stalo, velmi rychle zapomněl a na jakékoliv další zprávy ze strany Luciuse Malfoye již neodpovídal. Bude to tak lepší nejen pro vás, ale i pro všechny ostatní."

Harryho tím dokonale umlčel. Několikrát naprázdno otevřel ústa a znovu je zaklapl, načež se mu do očí nahrnuly slzy. Odvrátil od něj svou tvář, nerad by byl viděn jako slaboch, co ho však překvapilo byla ruka, která mu o několik vteřin, jež zároveň mohly být dlouhé hodiny, později přistála na rameno a pevně, povzbudivě, téměř otcovsky jej stiskla.

Severus neřekl ani slovo, protože měl za to, že to tak bude nejlepší. Uklidňování nebyla jeho nejsilnější stránka a on jednoduše nevěděl, jak mu pomoci, aniž by mu zlomil již nakřáplé srdce. Nikdy neměl Pottera zrovna v oblibě, společně s Malfoyem mladším mu působili akorát zbytečné problémy, navíc podle něj měl Potter být zařazen do Nebelvíru pro svou relativně hodnou povahu a citlivého ducha, což se projevovalo i nyní. A právě proto, že znal důvod jeho emoční nestability, strachu a vnitřního chaosu, dokázal se s ním ztotožnit a nabídnout mu alespoň částečně pomocnou ruku, přestože to znamenalo, že před jedním ze svých studentů částečně odhalí svou masku.