„Hej, mudlovská šmejdko!" křikl Draco na Hermionu, která zrovna procházela kolem. „Slyšel jsem, že to táhneš s tím chudákem Weasleym!"

Skupina zmijozelských čarodějů kolem Draca se rozesmála, když Hermiona zčervenala a bez komentáře prošla kolem. Harry, jeho nejlepší přítel a zároveň zmijozel, do něj šťouchl loktem a vítězoslavně se uchechtl. „Stydí se, vidíš to? Na jejím místě bych se styděl taky."

Tato slova vyvolala další výbuch smíchu. Tentokrát se k němu Harry nepřidal, místo toho pohledem vyprovodil Hermionu, která sotva zahnula za roh a utekla tím dalšímu posměchu. Sice si velice užíval, když si mohl ‚kopnout' do ní či jejího nového přítele, Rona Weasleyho, ale poslední dobou to nebyla taková zábava jako dříve.

„Harry, tak jdeš?" zavolal na něj Draco, který už byl několik kroků vzdálen. Povytáhl obočí a na rozdíl od ostatních na svého kamaráda alespoň počkal, to bylo milé.

Potter přikývl a bez dlouhého přemýšlení nad tím, co ho to popadlo za zvláštní myšlenky, se vydal za ním. Zamířili do společenské místnosti Zmijozelu, protože měli dost času předtím, než jim začne hodina lektvarů se Snapem, a stíhali tak pro profesora napsat slíbenou esej. Ne že by se jim do toho chtělo, Harrymu a Dracovi obzvlášť.

***

Hodina lektvarů proběhla poklidně; pro zmijozely více než zábavně, když mohli beztrestně šikanovat Nebelvírské čaroděje a čarodějky, aniž by Snape hnul brvou. Harry jej neměl nijak zvlášť v lásce, avšak zároveň ani neměl nic proti němu. Svou práci vykonával dobře a to bylo to hlavní.

„Chceme jít trochu potrápit Nebelvíry, přidáte se? Draco, Harry?" zeptal se nějaký zmijozel, jehož jméno Harry ani neznal. Respektive znal toho chlapce od pohledu, nicméně jména vypustil již v prvním ročníku, kdy se seznámil s Dracem. Nyní byli v šestém ročníku a on dosud nikoho jiného ve svém životě nepotřeboval, takže se ani nezajímal o jména ostatních. Zapamatoval si je v případě, že se jednalo někoho ‚výraznějšího', jako byla Grangerová nebo Weasley, ty totiž znal každý a Harry nebyl výjimkou.

Draco pokrčil rameny a ohlédl se po Harrym, ten nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Nějak mi není dobře, asi jsem se moc nadejchal výparů z kotlíku. Dojdu si za madame Pomfreyovou a pak asi půjdu do komnat."

Tato slova změnila Dracův názor, zdálo se, protože se zatvářil, že nabídku odmítne. Harry ho přerušil: „Jen jdi, Draco. Bav se. Jedno odpoledne beze mě přežiješ." Spiklenecky na něj mrkl, jako mnohokrát, a bez dalších slov zamířil pryč.

Harry za madame Pomfreyovou doopravdy dorazil, dostal uklidňující lektvar a bylo mu doporučeno, aby se šel projít ven. Sice zrovna sněžilo, ale čerstvý vzduch by mu pomohl pročistit plíce a ulevit mu. Překvapivě to zabralo. Harry dal na její radu a cestu do komnat si prodloužil procházkou po venku. Zasněžené Bradavice by určitě patřily mezi sedm divů světa, kdyby je byli schopní spatřit mudlové. Na druhou stranu jej zahříval pocit štěstí, že tu může být a tu nádheru vidět na vlastní oči.

Jeho myšlenky se v době samoty stočily do temných končit. Kdykoliv po svém boku neměl Draca, který mu dodával sebevědomí a upevňoval jeho jistotu v tom, že není sám, byl spokojený. Naopak kdykoliv byl sám, připadal si jako budižkničemu. Hrál si na velkého hocha, který šikanoval ostatní, avšak něco uvnitř něj toužilo po lásce a něze, již mu doposud nikdo nenabídl.

Zavrtěl hlavou a posadil se do sněhu. Pohled směřoval na Hagridovu chaloupku a ze rtů mu splynul povzdychl. Hůlka jako kdyby jednala sama za sebe, zvedla Harryho ruku a navedla ji do sněhu, v němž začal črtat. Nejprve to byla tvář stejná jako všechny ostatní, možná s trochu výraznějšími lícními kostmi. Jakmile přibyly dlouhé vlasy, srdce se mu zadrhlo v krku. Netroufal si dokreslit tvář, protože by tím zcela jistě zničil své dílo. Objekt jeho zájmu si něco takového nezasloužil.

Odložil hůlku a prohrábl si vlasy. Nedokázal na Luciuse Malfoye zapomenout. Viděl ho pouze u několika příležitostí, nestrávili spolu dohromady déle než hodinu, ale i tak se mu zježily chloupky na zátylku pokaždé, kdy Draco o svém otci promluvil. Často se mu stávalo, že v Dracových očích viděl ty Luciusovy, což jej ubíjelo.

Pomalu natáhl ruku a podobiznu ve sněhu smazal. To tak, ještě aby někdo objevil, pro koho Harryho srdce bije. Bylo to až příliš riskantní. Nikdo neměl tušení a mělo to tak zůstat. Posmutněle se zvedl z místa a vykročil směrem k hradu, u čehož si uvědomil, že je vlastně fyzicky v pořádku, dýchání mu nečinilo sebemenší potíže. Tak přeci jen měla madame Pomfreyová pravdu.

***

„Trvalo ti to nějak dlouho," promluvil Draco, když Harry došel do společenské místnosti. Blonďák si jej přeměřil nedůvěřivým pohledem. „Že tys určitě někde lítal za holkama, hm?"

Harry na něj překvapeně pohlédl. „Myslel jsem, že jsi šel šikanovat Nebelvíry, tak jsem nespěchal. Byl jsem se ještě projít a trochu si pročistit plíce," řekl popravdě. To, že si zároveň pročistil i hlavu, mu už neřekl. „Překvapuje mě, že se ti nechtělo."

„Nějak dneska nemám náladu."

Harry povytáhl obočí a posadil se k němu na sedačku. Zahodil vlastní problémy a starostlivě mu položil ruku na rameno. I předtím si všiml, že je Draco nějaký nesvůj. „Stalo se snad něco?"

Malfoy chvíli mlčel a upínal pohled na krb, z něhož sálalo příjemné teplo. Párkrát otevřel ústa, ale nevyšlo z nich ani slovo. Převaloval vlastní myšlenky na jazyku a i když věděl, že Harrymu může věřit, volil slova opatrně. „Otec si nepřeje, abych se s tebou přátelil, Harry."

V ten moment se Harryho srdce zastavilo. Vyschlo mu v ústech a mozek na několik vteřin přestal reálně uvažovat. Ta slova ho ranila, ačkoliv věděl o Dracově nevinně. Navíc neměl ani tušení o jeho citech, pokud se tomu tak dalo říkat, k Luciusovi. Tak jako tak jej toto prohlášení šokovalo. „Provedl... Provedl jsem něco?"

Pravda, viděli se pouze několikrát, ale nikdy mu nepřipadalo, že by proti němu Lucius něco měl. Vždy se k němu choval nanejvýš přívětivě a mile se na něj usmíval. Při posledním setkání jej dokonce objal a Harry z toho málem omdlel...

„Není to tvoje vina. Můžu za to já," přiznal Draco neochotně. Potom se otočil na Harryho a chytil jej pevně za ruku, ve tváři nečitelný výraz. „Řekl jsem mu to, Harry. A on si myslí, že je to kvůli tobě."

Harry začínal pomalu přicházet ke smyslům. Ruce se mu roztřásly, ale přesto tu jednu nechal v Dracově péči. Nikdo tu nebyl, nikdo je nemohl z ničeho nařknout. Spolkl knedlík v krku. „Co jsi mu... Oh." Překvapivě rychle mu došlo, o čem Draco ve skutečnosti mluví.

Přibližně rok zpátky, také v období Vánoc, se mu Draco svěřil s něčím, co ho delší dobu trápilo. Přiznal se mu, že zpochybňuje svou orientaci, a usoudil, že dívky pro něj nebudou to pravé ořechové. K jeho překvapení mu na to Harry odpověděl něco podobného, protože již v tu chvíli cítil své zalíbení v Luciusovi, nikdy ale necítil žádný vnitřní rozpor. Nebránil se, když jej Draco políbil, aby se ujistil v tom, na čem je, a do teď na ten polibek vzpomínal s úsměvem. Jak nezkušení oba byli. A jak se jejich důvěra díky tomu upevnila. Draco jej tehdy navíc ujistil v tom, že nechová romantické city k Harrymu, čili se z jeho strany nemusel ničeho obávat.

Když si Harry uvědomil, že to je to, s čím se Draco svému otci přiznal, hlas se mu zadrhl. Logicky se jej měl začít vyptávat, jak k tomu došlo, ale místo toho z něj vyletěla naprosto iracionální otázka: „Lucius – tedy, tvůj otec, je tady?" Nepředpokládal, že by Draco v případě takové důvěrnosti posílal otci sovu.

Draco se zamračil ještě o stupeň více. „Ano, přišel osobně za tou bábou Umbridgeovou kvůli nějaké záležitosti z Ministerstva. Potřeboval jsem mu to co nejdřív říct, protože poslední dobou jsem měl pocit, že se zblázním." Na okamžik se odmlčel a pohladil bříškem palce hřbet Harryho ruky. „No, a otec ví, jak dobře se přátelíme. Takže si myslí, že za to můžeš ty, což je absolutní nesmysl. Jenže on mě nehodlá poslouchat."

Harry věděl, jak moc Draco miluje svého otce a jak velkým je pro něj vzorem. Viděl proto, jak těžce to Draco nese, ačkoliv neřekl, že jej otec přímo zavrhl. To nebylo dobré znamení.

„Pojď ke mně," řekl Harry tiše a přitáhl si jej do náruče. Neodolal a vtiskl mu letmý polibek do vlasů, načež se od něj odtáhl. „Bude to dobré. Popovídáme si o tom ještě později, ano? Musím... Musím ještě něco zařídit." Pokud byl Lucius stále v Bradavicích, mohl by být schopný jej najít a promluvit si s ním ohledně Draca. Sice by to znamenalo, že sám skončí zraněný Luciusovými slovy, ale pro Draca, který mu věnoval svou veškerou důvěru, by to bez váhání podstoupil.

Draco vznesl námitky k jeho odchodu, Harry je ale nebral na zřetel. Obrnil se zevnitř i zvenčí, když si nasadil neprostupnou masku a opustil společenskou místnost. Sotva ušel několik kroků, tak mu došlo, jaká je to bláznovina. Lucius mohl být dávno pryč, nebo by zmizel, než ho stihne najít. Navíc ani nemusel toužit po rozhovoru s ním, proč by také...

Harry nespokojeně zavrčel a přidal do kroku. Nerad chodil k Umbridgeové do kabinetu, tu ženskou nenáviděl srdcem i duší, ale pokud za ní měl dorazit Lucius, bylo to dobré místo pro začátek hledání. Měl neskutečné štěstí, protože jen co zahnul za poslední roh, donesly se k němu hovořící hlasy.

Jen pár metrů od něj postávala nízká žena v růžovém a čaroděj, který získal jeho plnou pozornost. Byl oděn v perfektně střiženém černém hábitu, přes který přepadal závoj světlých, dlouhých, určitě nádherně vonících vlasů. Opíraje se o svou hůl vypadal majestátně a elegantně jako vždy.

Svým rychlým příchodem ukončil, nebo minimálně pozastavil proudící konverzaci. Lucius Malfoy k němu obrátil svůj ocelový pohled, díky čemuž se Harrymu málem podlomila kolena. Blondýn se povýšeně pousmál a obrátil svou pozornost k Dolores. „Myslím, že je vše tímto uzavřeno. Rád jsem vás znovu viděl, madam." Následně si přitáhl její ruku k polibku.

„Vyřiďte mé vřelé pozdravy panu Ministrovi," řekla vysokým, pisklavým hlasem. Mírně se uklonila na závěr a odcupitala s nosem nahoru do svého kabinetu.

Tohle byla ta šance. Lucius stál na místě, pohled věnoval odcházející ředitelce. Harry polkl, sevřel ruku v pěst a nervózním krokem, přestože ho chtěl zamaskovat za sebevědomý, zamířil k Dracovu otci. „Pane Malfoyi, mohu na slovíčko?" zavolal na něj, dokud byl ještě v bezpečné vzdálenosti a dokud měl dostatek odvahy. Samotného ho překvapil jeho klidný hlas.

Lucius se na něj ohlédl, na rtech stále ten samolibý úšklebek. Skoro jako kdyby se jednalo o cizího člověka. Harry nebyl na takový přístup z jeho strany zvyklý, proto to jen upevnilo jeho nervozitu. Byl ale odhodlaný s ním promluvit, když už sem došel.

„Oč jde, Harry?"

Malfoyova slova mu skoro podrazila nohy při chůzi. Ten sametový tón, se kterým pronesl jeho jméno, mu zatajil dech. Nedokázal pochopit, jak tento každým coulem dokonalý muž mohl Draca natolik vykolejit. Na druhou stranu, Harry z něj byl také vykolejený, pouze trochu jiným způsobem...

„Harry?" Lucius pár kroky překonal vzdálenost, která je dělila, a položil mu ruku na rameno. Neuniklo mu cuknutí, kterým zareagovalo Harryho zmatené tělo. Mladík na něj upřel svůj pohled. Vypadal tak zranitelně a roztomile zároveň, to musel Lucius uznat.

Harry se probral z poblouzení, do něhož jej Lucius uvrhl svým hlasem, a shodil ze sebe jeho ruku. Ať se mu to jakkoliv líbilo, nyní nešlo o něj. Šlo o Draca a kvůli němu musel překonat jisté... touhy.

„Řekl jste Dracovi, aby se ode mě držel dál." Rozhlédl se po koridoru, jestli není někdo poblíž. Shledal, že jsou tu sami, z čehož se mu v žaludku vyrojili motýlci. „Protože vám řekl o něčem velmi důležitém. O něčem, co byste měl jako otec akceptovat."

Lucius povytáhl obočí, ale ani to mu neubralo na kráse a eleganci. „Zníš, jako bys měl s rodičovstvím větší zkušenosti než já, chlapče. A myslím, že oba dva víme, že to tak není."

„Pokud si myslíte," pokračoval Harry ve svém monologu, který si předem připravil v hlavě, aniž by bral ohled na Luciusova předchozí slova, „že je to moje vina, že váš syn nekouká pod sukně tak často, jak by ve svém věku měl, tak budiž. Viňte mě z toho. Ale pokud mu kvůli vám bude tak smutno a špatně sama ze sebe ještě jednou, věřte mi, že s tím něco udělám. A vám se to líbit rozhodně nebude."

Srdce mu bušilo tak divoce, až mu připadalo, že to musí Lucius slyšet. Připadal si jako po maratonu, přitom neuběhl ani metr. Možná za to mohl jeho vlastní vztek, možná za to mohl Lucius a jeho božská aura. Netušil a bylo mu to jedno. Řekl, co chtěl, tak se otočil na patě, aby odešel. Zamračil se, když ucítil na své paži pevný stiskl a musel se znovu zadívat do té nádherné oceli, z níž se mu podlamovala kolena.

„Co je mezi tebou a Dracem, Harry?" zeptal se Lucius tajemným hlasem. Najednou byl až moc blízko a Harry si uvědomoval, že mu činí potíže i něco tak jednoduchého jako dýchání.

Jeho nejlepší obranou byl útok. „Jsme nejlepší přátelé, právě proto o něj mám starost," zaprskal nebezpečně. Z neznámého důvodu se mu ale nevytrhl, jak původně plánoval.

Luciusovi vykouzlila jeho upřímnost úsměv na rtech. Mladíka pustil, pro jistotu o krok odstoupil, kdyby se po něm Harry ohnal, a sáhl do svého hábitu. Několik vteřin štrachal, než konečně našel to, co hledal. Jednalo se o podélný balíček velký přibližně jako dopisní obálka. Natáhl ruku s balíčkem k Harrymu.

„Vezmi si to. Třeba potom pochopíš." Mysteriózně se pousmál. „Třeba také ne. Každopádně, nyní nemám čas na další rozhovor. Brzy se uvidíme, Harry."

Harry zíral na balíček ve svých rukou tak dlouho, že si ani neuvědomil Luciusův odchod a spatřil pouze lem jeho hábitu, když mizel za rohem. Byl zmatený a nebylo se čemu divit. Lucius jeho slova přijal klidně, nic proti nic nenamítal, nebo to nedal najevo, a ještě k tomu mu dal dárek. Jestli to byl dárek. Přeci by mu nepředal něco nebezpečného, nebo ano? Třeba se jej chtěl zbavit na dobro...

Znovu se rozhlédl, jestli kolem nikdo není, a kvůli vší bezpečnosti zamířil dál od kabinetu ředitelky Umbridgeové. Ještě by mu mohla balík zabavit. Srdce mu stále divoce tlouklo.

Jakmile osamněl v jenom výklenku, položil dáreček na zem, o kus odstoupil a vytáhl hůlku. Opatrně kouzly rozbalil papír a odhalil ostrý lesknoucí se předmět, který ihned rozpoznal jako zrcadlo. Konkrétně se jednalo o střep. Nakrčil obočí a pozorně si ho prohlédl, vypadalo to ale jako obyčejné zrcadlo. Odvážil se i k tomu vzít jej do ruky a důkladně si ho prohlédnout. Spatřil sebe, rozcuchaného mladého čaroděje, nic víc.

Tehdy mu pohled padl k nohám. Napoprvé si nevšiml psaní, které se skrývalo pod střepem, nyní ale zcela upoutalo jeho pozornost. Odložil střep a psaní dychtivě otevřel. Vyskočil na něj kousek pergamenu, na němž se skvěla úhledným rukopisem jedna jediná věta:

Já to vím, Harry.