„Anno! Auto je tady! Santa Pola čeká!"

Zhluboka se nadechla naposledy se na sebe usmála do zrcadla. Dlouhé světle žluté šaty vypadaly dost vesele. „Běžím!"

Když sešla k hlavním dveřím, Rada ji přejela pohledem. Pak souhlasně přikývla. „Výborně. Máš všechno?"

Poklepala na tašku. „Mám."

„Dobře, tak pojď. Těšíš se na loď?" Zeptala se jí, když jí Anna podržela dveře, aby mohla projít.

Venku bylo strašný horko.

Místo odpovědi jen zamručela. Nasedly do chladného auta a Ivanova řidička ho s pípnutím nastartovala a vyrazila ven.

„Uvolni se, Anno. Toto je odměna. Měla bys relaxovat."

Přiměla se usmát. „Já vím. I tak bych byla radši, kdyby to bylo někde jinde."

„Třeba na poušti?" zeptala se jí Rada s úsměvem.

„Třeba," souhlasila.

„Jen vydrž, Ivanův dům se ti bude líbit. Jestli je nějaké místo navrženo, aby tě zbavilo stresu, tak to je jeho ostrov."

Za oknem se míhali pestrobarevné domy. „Já vím."

„A udělala jsi velký pokrok. Tvůj terapeut mi říkal, že taková cesta tě posune dál. Za chvíli už se moře bát nebudeš vůbec."

Jen přikývla.

„Zkus se na to podívat takhle. Oslavujeme. Budeš tam mít tolik vína, kolik jen budeš chtít. Víš, jak ho Ivan miluje. Stala ses oficiální ředitelkou naší nové pobočky. Měla bys být na sebe hrdá."

„Já jsem."

„Odvedla jsi velký kus práce. Tak se uvolni. Tenhle víkend je pro tebe."

„Chceš říct, že tam vůbec nebudeme pracovat?" zeptala se jí. „Nejsi nemocná?"

Rada ji lehce plácla po koleni. „Nebuď tak uštěpačná. Ještě pořád jsem tvoje šéfová."

Přijížděly k přístavu. Lodě se houpaly na vlnách a voda se v odpoledním slunci třpytila.

„Ale úplný relax to nebude, že?"

„Jen počkej. Bude se ti to líbit."

„Když to říkáš."

„A Ivan je z tebe nadšený. Máš prý dobré nápady."

Usmála se. „Jsem ráda, že je spokojený."

„To je. Byla to koneckonců tvoje prezentace, která ho přesvědčila, aby se stal partnerem a nejen prodávajícím."

Auto zastavilo.

„Pan Lucasa na vás čeká na své lodi," řekla jim řidička.

Poděkovaly jí a vystoupily.

„Tohle teplo a slunce mi budou chybět. A ten vzduch!" usmála se Rada a vyrazila k lodi.

Anna zvedla obočí. „A co kdybych zůstala v Krkonoších a ty jsi šla sem?"

Rada se usmála. „To by se ti líbilo, že? Ale víš, proč to nejde."

Přikývla a rozhlédla se. Věděla to moc dobře. Ale tady nic říct nemohla.

„Jsi pořádně nastříkaná?" zeptala se jí místo toho. „Ať se z tebe nestane rajče."

„Ano. Zašla jsem si na dvojitou kúru minulou středu. Co ty?"

„Ještě by mi měla vydržet ta z dubna."

Rada se zamračila a zastavila se. „To jsou tři měsíce. Neměla bys to tak natahovat."

Pokrčila rameny a šla dál. „To je v pohodě. Vždycky mi vydrží čtyři."

„Ale to nejsi pod Španělským sluncem. No nic, Ivan má pečující komoru, tak tě tam vždycky zavřeme."

„Jupí."

„Nebuď tak sarkastická."

„Rozkaz, šéfová."

Vylezli po schůdkách na středně velkou jachtu. Měla na boku napsáno Santa Antonina.

„Ivane?" zavolala Rada.

„Rado, drahá, jste tady! Hned jsem u vás!"

Anna se rozhlédla. Jestli něco bylo luxusního, tak to bylo tohle. Polkla. Proč jen to musí být loď?

„Rado, Anno, vítejte na mé skromné lodi."

Ivan byl opálený a měls černé mikádo. Vedle Rady, kterou zrovna vítal políbením na tvář, vypadal jako její tmavá kopie. Radino světle hnědé mikádo bylo skoro totožné.

Byla ráda, že nepodlehla Radinu tlaku se ostříhat. To by byli jak trojčata.

Ivan přišel k ní ataky ji líbnul. „Jakou jste měly cestu?" zeptal se jich.

„Příjemnou, jako vždycky," řekla Rada.

„To rád slyším. Kapitán každou chvíli vyrazí. Pojďte si sednout na příď, budeme mít nádherný výhled a už tam chladím víno."

„Víno! Jaké máš pro nás připravené?"

„Rosé. Vím, že ho máš nejradši," usmál se Ivan na Radu.

Pod nohama jim zavibrovala podlaha. Motory se rozběhly.

„Ivane, koupelnu najdu...?"

„Po schodech do podpalubí, třetí dveře vlevo," řekl jí a dál se rozvášňoval nad tělem a buketem.

Přikývla a rychle vyrazila. Našla to bez problémů.

Zamkla za sebou dveře.

Třásla se.

Opřela se o umyvadlo a přiměla se zhluboka dýchat.

Věděla, že to přijde.

Věděla, že budou na zasraný lodi.

Nic se neděje.

Proč by se něco stalo.

Je to drahá jachta.

Určitě má všechno vybavení v pořádku.

A ostrov je jen šestnáct kilometrů od Elche.

Rada by nevlezla na loď, která by se měla potopit.

Motory zahučely hlasitě a podlaha se zahýbala.

Ona tady umře.

Motory vybuchnou.

Loď bude hořet.

A pak se potopí.

Stála na terase vedle maminky. Držela v ruce knížku Malé mořské víly. Tatínek ji ji dal k narozeninám. Jednoho dne bude mořskou pannou. Společně se dívaly, jak táta odjížděl do práce. Byl to malý motorový člun. Ne pro víc než čtyři lidi.

Mávala tatínkovi. Byl čím dál menší. A pak se najednou zablesklo. Velká oranžová koule nad hladinou.

Maminka ji najednou k sobě strašně tiskla obličej. Vytrhla se jí a podívala se na vodu. Na mořské hladině byla ohnivá koule. V tom samém místě, kde byl tatínkův člun.

Kniha jí vypadla z ruky.

Ale tatínek bude v pořádku, že jo?

Klep, klep, klep. „Anno, jsi v pořádku?"

Trhla sebou. Seděla na podlaze.

Odkašlala si. „Ano, Rado, jsem."

„Jsi si jistá?"

Polkla a objala si kolena.

„Ano."

„Můžu dál?" zeptala se Rada.

„Jo."

Klika se pohnula. „Anno, mohla bys odemknout?"

„Jo, jasně. Promiň."

Zvedla se z podlahy a odemkla.

Radě stačil jediný pohled na ni a měla jasno.

Zavřela za sebou dveře a sedla si na kraji vany. „Jak je ti?" zeptala se jí.

Uhladila si šaty. Rada už na sobě měla plavky. „Bylo mi i líp."

Rada si povzdechla. „To mě mrzí. Chceš o tom mluvit?

Zavrtěla hlavou. „Nemám ráda lodě. To je všechno."

„Já vím."

Posadila se vedle ní.

„Ten film včera ti asi moc nepřidal, co?"

Odfrkla si. „Titanik je jasný příklad toho, proč se lodím vyhýbat."

„Ale je to úžasný příběh."

„Je to strašně starý film, který není ani historicky přesný. A je to nejhorší způsob cestování."

„Ale musíš uznat, že to už tehdy uměli. Slyšela jsem tě pobrukovat si tu melodii."

Pokrčila rameny. „Je strašně vlezlá. Spíš mě překvapuje, že máš ráda takový přeslazený ubrečený romanťárny."

Rada se usmála. „Co můžu říct, jsem plná překvapení."

„Proč se ti tolik líbí voda?"

„Proč tobě ne?"

„Zničí nás."

„Dává nám život," namítla.

„Ale ničí nás."

„My zničili ji jako první. Pouze vrací úder." Zamyslela se. „Voda... to je... jak to jen říct. Když jsem ve vodě, cítím se živá. Kůže konečně není suchá. Když plavu, je to jako bych baly jedna s proudem." Udělala rukou vlnivý pohyb. „Je to... osvěžující. Úplně díky tomu cítíš, jak žiješ. Teče ti žilami. Je v každé tvé buňce. Je prostě úžasná."

Tomu se těžko věřilo.

„Vím, že zním jako blázen, ale vždycky mi bylo nejlíp ve vodě. Jako bych tam patřila. Hned, jak do ní vlezu, mě přestane všechno bolet. Když slyším, jak teče, přestane mě bolet hlava. Je prostě... kouzelná."

Zvedla obočí. „Proto tu vodu máš všude."

„Nemám ji všude," namítla Rada.

„Máš vodopád nebo fontánku v každé místnosti doma."

„No, jo, ale pořád to není dost."

„Mně moře vždy přišlo kruté."

„Není kruté, namítla Rada, „jen nemilosrdné. Nebere si servítky. Existuje a dělá si svoje a ty máš štěstí, že můžeš začít jeho krásu. Její krásu."

„Její?"

Rada se usmála. „Představuju si ji jako ženu. Když jsem byla malá, babička mi zpívala ukolébavku. Chceš ji slyšet? Mám ji ráda, ale asi se ti líbit nebude."

Překvapeně se usmála. „Budeš zpívat?"

„Proč ne?"

„Tak jo. Ráda si ji poslechnu."

Rada se nadechla a lehce nakřáplým, hlubším hlasem spustila.

„Crashing waves... smashing seas...

Bringing sailors to their knees.

As they struggle to save their lives,

Hoping and praying help arrives."

Zavřela oči. Tohle rozhodně nebyla ukolébávka.

„The stormy seas as dark as coal,

Preventing the sailors from reaching their goal.

Battered and bruised, but still they fight...

Staring ahead into the dead of night.

Rocking and rolling as they try to stand...

Hoping against hope that they soon reach land.

Bleary eyed from lack of sleep.

Down in their cabins, huddled like sheep.

As they're rocking and rolling down beneath,

Weary sailors above resist with gritted teeth."

Stekla jí slza po tváři. Rada to zpívala s takovou vřelostí...

„Hours later, as the storm starts to dissipate,

It leaves a calm tranquil sea in it wake.

The veteran sailors know the battle is over and they have won...

As they contemplate other storms yet to come..."

Anna se roztřeseně nadechla. „Tohle ti zpívali jako dítěti? Není divu, že jsi tak drsná."

Rada pokrčila rameny. Je to krásná píseň. Nemůžeš zkrotit moře. Ale ono oceňuje způsob, jakým bojuješ. A ten boj ti dává sílu žít. Dává ti smysl."

Zavrtěla hlavou. „Asi chvíli potrvá, než to úplně pochopím."

Rada se usmála a vstala. „Nedělej si z toho těžkou hlavu. Babička byla vždycky poněkud zvláštní. Nebyla černá ovce rodiny, ale bílá rozhodně taky ne." Zamyslela se. „Vždycky mi říkala, že lidé mají důvod se moře bát. Ublížili mu. A teď si vydobývá zpět, co jsme mu vzali."

„Nikdy jsem se na to tak nedívala."

„Málokdo nad tím takhle přemýšlí. Vždycky mě překvapilo, že jsi tak proti čemukoliv s vosou. A přitom tvoje matka konstruuje vodní město."

„To ale neznamená, že se tam hned nastěhuju," namítla. „Ať si staví, co chce, já ale zůstanu na souši."

Rada si povzdechla. „Já bych tam šla hned."

Zasmála se. „To mi je jasný."

„Můžeme už jít? Nebo chceš zůstat tady?"

Nadechla se. „Můžeme jít. Vždycky sem můžu utýct zpátky."

Rada se zasmála. „To je pravda."

Vyšly ven a vydaly se k přídi.

„To je divné," řekla Rada. „Stojíme."

Zaposlouchala se. „Máš pravdu. Myslíš, že si tu chce Ivan zaplavat? Nemáme poruchu, že ne?"

Zamračila se. „Je to zvláštní. Najdeme ho a uvidíme, co se děje."

Na palubě nebyla ani noha. „Ivane?!" zavolala Rada.

Nic. Jen hrála hudba.

„Pojďme se podívat na terasu, je to kousek od lodního můstku, tak kdyžtak půjdeme tam."

Tohle se Anně vůbec nelíbilo. Už úplně cítila, jak se jí podlaha trhá pod nohama a kusy a všechno pohlcuje ohnivé peklo.

Rada šla před ní a ve dveřích vedoucí na terasu se zastavila. Anna do ní málem vrazila.

„No výborně! Dámy! Proč se k nám neposadíte?" zeptal se jich mužský hlas, který rozhodně nebyl Ivanův. „A a a. Ať vás nenapadne nic hloupého, jinak tady váš přítel přijde o důležitou část mozku. Jen pojďte dál."

Na terase bylo šest nových lidí. Všichni měli otrhané oblečení. A spoustu zbraní.

Díky bohu. Loď je v pořádku.

Ivan seděl svázaný na pohovce s pistolí u hlavy.

„Co se tu děje?" zeptala se Rada opatrně.

„Pane Lucaso, kdybych věděl, že tu máte dámskou společnost, líp bych se oblékl," zažertoval muž sedící naproti němu. V jedné ruce držel sklenku vína a v druhé kousek melounu.

Ivan na něj jen zlostně zíral.

„Dámy, prosím, posaďte se. Abyste neřekly, že jsme hulváti."

Když se nehnuly, zvedl obočí. „Marco?"

Jeden blonďák na Radě namířil na nohy.

„Posadíte se tak jako tak. Bude to po dobrém?"

Rada poslechla a pomalu přešla k jediné prázdné pohovce. Anna si sedla vedle ní.

„Co chcete?" zeptala se Rada.

Usmál se na ni. „Po vás nic, drahá. Možná se pak pobavíme v soukromí. Ale tady pan Lucasa má průšvih."

„Nic jsem neudělal!" ohradil se Ivan.

„Ale ano, udělal. Vlastníte patent, který chceme."

Tihle otrhanci chtějí patent?

„Náš zákazník je ochoten za ně štědře zaplatit."

Aha. To už dávalo větší smysl.

„Kolik vám platí? Dám dvojnásobek!"

Zasmál se a ukousl si melounu. „Pane Lucaso, takhle naše obchody nefungují. Buď nám smlouvy patentu na stavbu tsunami vlnolamu dáte dobrovolně, nebo si je vezmeme."

Tsunami vlnolam? Ten, co má Anna s ostatními dokumenty v tašce, protože to ještě chtěli o víkendu projít a doladit detaily?

„Ten patent patřil mému bratranci a teď je můj. Nedám vám ho."

„Ten patent slíbil někomu jinému."

„Jeho závěť mluvila jasně."

„Nás závěť nezajímá. Ten patent, pane Lucaso."

„Nemám ho tu."

„To je opravdu škoda. Možná si jedna z vašich milenek vybaví, kde ho viděla?" obrátil se chlap na ně.

Anna na něj zůstala jen zírat.

Rada se narovnala. „O žádném patentu nevíme. Jeli jsme jen na projížďku!"

„V tom případě mi jste k ničemu. Marco, ukaž tady slečně výhled."

Svalnatý blonďák popadl radu za loket a odtáhl ji k zábradlí.

„Líbí se vám?" zeptal se jí Marcův šéf. „Stačí slovo a letí přes palubu, pane Lucaso. Už jste si vzpomněl, kde to je?"

„Ne."

„Škoda. Marco? Víš, co máš dělat."

„Počkejte!" zavolala Anna.

Pozdě. Marco Radu přehodil přes zábradlí.

Vyskočila na nohy. „Ne!"

Ozvalo se žbluňknutí.

„Šéf se zvedl a přešel k zábradlí taky. Podíval se do vody a pak se podíval na Annu. „A co vy? Přidáte se ke své kamarádce nebo nám tady pan Lucas konečně vyjde vstříc?"

Ivan se podíval na Annu a pak rychle sklopil pohled.

„Zajímavé. Vidíte to, slečno. Myslela jste, že si jedete užít s boháčem a ani za kus papíru mu nestojíte."

Anna polkla. „Bohužel, máte pravdu. Tohle byla chyba." Podívala se na jejich šéfa. „Mohla bych vám nějak pomoct?"

Usmál se na ni. „A víte, že byste i mohla?" Přešel k ní. „Jmenuju se Daniel. Co víte o panu Lucasovi?"

Zhluboka se nadechla a spustila. Mluvila jen o obecně známých věcech, občas je prošpikovala nevýznamným osobním detailem nebo něčím, co o něm ví každý. Hlavně hrát o čas, než vymyslí i něco jiného.

„Výborně. Takže víte, kde má uložené dokumenty?" zeptal se jí, když mu řekla, že pravidelně pracuje na lodi a pořádá na ni schůzky.

„To bys chtěl vědět, že?" ozvalo se od dveří.

Stála v nich Rada. Vedle ní byli kapitán, plavčík a kuchař. Všichni měli zbraně a byli od krve.