Proč jsou draci velcí a zmizelí?

Už jste slyšeli příběh o mravenci, který svou pílí, statečností a koumáctvím zachránil více příslušníků hmyzí říše, než kdokoliv jiný? Formicidae ferdus (česky Ferda Mravenec) je skutečným hrdinou. Věděli jste ale, že mravenci mají vzdáleného bratrance z třetího kolene? Je to tak. Draconis magnificus. O jejich příbuznosti se moc nemluví, a to hlavně kvůli jejich rozepři-nerozepři, která se táhne už léta. Mezi některými mravenci se šušká, že je vina na drakově straně a že k mravencům nepatří.

Nikdo, kdo je na straně draka, o tom ale nechce nic slyšet. Co je špatného na trochu plazovitosti? To přece není to, co dělá z draka skutečného mravence.

Moji drazí čtenáři, nejspíš jste teď nepěkně zmatení. Jak může být drak mravenec? Živočišné druhy a říše stranou, copak jste už někdy viděli, že by mravenec lítal nebo kladl vejce?

Ach... ano. Tady se dostáváme k tomu, jak všechny ty zmatky vznikly.

Draci a mravenci byli vytvořeni ve stejné výrobní sérii. První drak a první mravenec se vylíhli ze stejných malých titěrných vajíček. Jejich úkolem na světě bylo sbírat materiál a potravu a společně vytvořit ten nejlepší, nejpohodlnější, nejbezpečnější, nejútulnější, nejkrásnější a nejpohodlnější příbytek. Pohodlnost byla hodně důležitá. Dovolte mi vám připomenout, že v této době měli draci i mravenci stejnou velikost.

Mravenec a drak se dali do práce. Spolupracovali jako profíci. Vymýšleli nové techniky a metody stavby. Přicházeli s vynálezy, které pomáhaly jim i ostatním živočichům. Trénovali, aby byli silnější, a mohli postavit lepší příbytek ještě rychleji. Po dlouhodobém usilovném tréninku se jim povedlo uzvednout až pětitisícový násobek své váhy! Mravenec a drak byli už mezi všemi zvířaty známí jako jedni z nejpracovitějších a nejsilnějších stavitelů na světě. Dokonce si nechali narůst křídla a naučili se lítat, aby jejich stavba byla ještě lepší!

Nezapomeňme ale, že kromě svalů měli i úžasné mozky. Brzy si uvědomili, že zatímco jim práce ve dvou jde hezky od ruky, bylo by to ještě rychlejší a efektivnější, kdyby jich bylo mnohem víc. Rozhodli se tedy přijít na to, jak klást svá vlastní vajíčka. Z nějakého záhadného důvodu to mravencům šlo mnohem lépe a rychleji. Nakonec jich bylo v residenci mravenců a draků tolik, že si mohli mezi sebou rozdělit role. Někteří vedli, jiní hledali potravu, materiály, další vymýšleli nové vychytávky a zbytek se staral o ostatní, aby jim to všechno hezky fungovalo.

Jejich příbytek byl čím dál větší a útulnější.

Pak přišla zima. Dlouhá mrazivá zima. Mravenci a draci měli dostatek zásob, ale zahřát se, to byl problém! Žádné vynálezy a žádné množství tučňáčího tulení je neudrželo v dostatečném teple. Jeden mrazivý večer si drak uvědomil důležitou věc. Díky odhodlání a tréninku se s mravencem stali nejsilnějšími zvířaty. Určitě se stejnou mírou odhodlání zvládnou přijít i na něco, díky čemu se všichni zahřejou?

Chtělo to hodně představitosti, ale nakonec na to drak přišel. Když dostatečně zahřeje své srdce, může rozehřát celé své tělo, které pak bude fungovat jako kamínka. A když to naučí ostatní, bude se moci každý mravenec i drak zahřát kdykoliv bude potřebovat!

Mravenec v té době ale bádal nad něčím jiným. Snažil se navrhnout takový systém chodeb a stěn, který by maximalizoval tělesné i solární teplo a efektivně ho distribuoval celým jejich domovem. Nakonec se dohodli, že si práci rozdělí. Zima se zhoršovala a bylo lepší mít víc projektů v případě, že by jeden z nich dlouho trval nebo se nepodařil.

Drak se tedy dal do práce. Rozehřát srdce nebylo nic jednoduchého. Jenom vůle a tvrdá práce nestačily. Musel zapojit i spoustu pocitů a emocí. Potřeboval ticho a klid. Zalezl si proto do jedné pohodlné komůrky a věnoval se svému srdci.  Zavřel oči a díval se dovnitř na své srdce. Usnul, i když to nebyl pravý spánek. Opatrně do srdce přikládal. Jak do něj přikládal čím dál více radosti, lásky, smutku i strachu, jeho srdce rostlo a jemu bylo čím dál tepleji.

Mravenec si v té době všiml, že jeho přítel hřeje. Nemohl ho ale z jeho zvláštního spánku proudit. Napojil k němu větrací chodbičky, aby se ohřál zbytek jejich příbytku a draka krmil velmi výživným nektarem. Jednou, když přišel k drakovi, všiml si, že drak popovyrostl. Byl teď už o tykadla větší než mravenec! Mravenec to v té době nevěděl, ale bylo to kvůli zvětšujícímu se srdci. Už bylo tak velké, že se drak musel zvětšit taky, aby se do něj vůbec vešlo. Kdyby mravenec draka nekrmil, kdo ví, co by se s ním stalo! Možná by nevyrostl a velké srdce by ho zadusilo.

Mrzlo čím dál víc, díky drakovi ale nikomu už zima nebyla. Mravenec pravidelně draka navštěvoval a snažil se ho probudit. Říkal mu, že je už všem dost teplo, a že už drak nemusí tak usilovně pracovat. (Mravenec věděl, že drakův spánek je tvrdá práce, která se jen zdá jako nicnedělání, a snažil se to doma každému vysvětlit, aby si náhodou nikdo nemyslel, že je drak lenoch.)

Jednou se drak probudil. A s šokem si uvědomil, že se všechny cestičky zasypaly a že nemůže ven! Zpanikařil a volal o pomoc. Mravenec ho slyšel a rychle přiběhl. Nejdřív si ho drak nevšiml. Mravenec byl velký jen jako jeho tlapa! Když se mravenci podařilo draka uklidnit, povolal do práce ostatní. Společně rozšířily chodbičky a také vytvořily nové, aby drakovi bylo v příbytku pohodlně. Po probuzení si drak sice myslel, že jsou zasypané, ale byly jen tak malé, že je nemohl najít.

Dak začal učit i ostatní (malé) dráčky, jak rozehřát své srdce. Zkoušel učit i mravence, ale jejich srdce na to nebylo z nějakého záhadného důvodu stavěno. Jenže čím víc draků začalo růst, tím rychleji mizeli zimní zásoby. A náš velký drak měl hlad častěji než kdy dřív, když teď učil ostatní! Učení a rozehřívání srdce proto po dlouhé debatě omezili na minimum. Bylo nejdůležitější přežít zimu. Když už jim teď bylo teplo, nebylo potřeba ještě víc hřát a riskovat hlad.

A pak to přišlo.

Mravenci a draci nebyli jediná zvířata, která bojovala s tuhou zimou. Medvědi a hadi šli spát a rozhodli se, že počkají na jaro. Někteří hmyzí živočichové zimu nepřežili. Ptáci se stěhovali do tepla. A jiní se snažili vyžít ze svých zásob, nebo si najít ty své.

Jedna liška byla už hodně zmrzlá a hladová a narazila na domov našich draků a mravenců. Chtěla se u nich ohřát a najít něco k snědku, ale vchod nebyl dost velký. Při svých nemotorných pokusech vejít začala bortit chodby i komůrky. Spousta mravenců  draků byla zavalena a vůbec, celé to byla velká hrozná událost.

Náš velký drak se svými menšími (ale pořád velkými) kamarády utíkal ke vchodu, aby lišce zabránili v ničení jejich domu. Možná to liška nevěděla, ale ubližovala jejich kamarádům a kolegům! V té době i ten největší drak byl pořád menší než středně velká vyhublá liška. A tahle liška byla asi nahluchlá, nebo možná jen nechtěla slyšet dračí prosby a volání. Jenže nebyl žádný způsob, jak by ji draci mohli přesvědčit, aby toho nechala!

Náš drak dostal strach. Tak velký strach, že přerostl v obrovský vztek. Navíc byl zoufalý, protože nemohl nic dělat a ochránit ostatní, které měl tak rád! Jeho srdce bylo na takové množství tak velkých emocí pořád příliš malé a nemohlo je všechny v sobě udržet. Proto během maličké chviličky vyrostlo stonásobně!

Pro draka to bylo to nejbolestivější, co zažil. Jako by ho něco uvnitř roztrhlo. Srdce mu ucpalo krk a on se přímo zalykal všemi emocemi, které z toho srdce přetékaly.

Jak se jeho tělo snažilo rychle zvětšit, jeho kůže popraskala a vznikly šupiny.

Bolestí řval a před očima měl bílo. (A nebyl to sníh.)

Bílá se proměnila v červenou.

Z krku mu šlehal oheň, ve kterém se schovávalo všechno to, co se nevešlo do srdce.

Liška se draka lekla a utekla. Dračí oheň se jí pořád držel za kůži. Od té doby byla proto už každá liška stejně oranžová jako plameny. Někteří říkají, že je to varování všem liškám, aby si netroufali na mravence ani draky, a jiní, že je to odznak cti každé lišky, která vyvázla z prekérní situace díky své mazanosti.

Drakovi se podařilo zachránit svůj příbytku. Jenže když se rozhlédl, nemohl ho nikde najít. Všechno bylo zvláštní. Stromy se zmenšily. A jeho přátelé nebyli nikde k vidění!

Velmi opatrně pátral po svém domově. Uvědomil si, že opravdu hrozně vyrostl, a nechtěl ho omylem rozšlápnout. Ještě že si dával takový pozor. Nakonec ho našel jen kousek od svého ocasu.

Mravenec ze všech sil křičel na draka a snažil se s ním domluvit, co bude dál. Ale bylo to pořád příliš potichu. Dolétl mu proto do ucha a volal ještě usilovněji. To už drak slyšel jako slabý pískot, ale pořád mu nerozuměl ani slovo.

Smutně si uvědomili, že už spolu nebudou moci bydlet. Drak by mohl svému kamarádovi nechtěně ublížit. Navíc, uživit takového draka nebylo vůbec nic lehkého. Drakovi nezbývalo nic jiného, než se přestěhovat.

Drak hledal dlouho místo, které by bylo stejně úžasné jako jeho starý domov. Nakonec našel horu plnou jeskyní a tunelů. Uvelebil se tam, ale bylo to prázdné a chladné místo. Rozhodl se, že si ho co nejvíce zútulní. Jednou při prozkoumávání tunelů objevil drahokamovou stezku. Jindy zase zlatou a později i stříbrnou. Protože byl stejný kutil jako mravenci, rozhodl se využít těchto přírodních krás a použít je na ozdobu. Brzy si zlato i drahokamy zamiloval. Trochu se jim povedlo zaplnit tu prázdnotu uvnitř. Používal je úplně na všechno, dokonce na nich i spal.

Na mravence myslel čím dál méně. Ze začátku to bolelo, ale později z jeho přítele byla jen vzpomínka, která příjemně hřála.

Jenže takový dračí život byl osamělý život.

Drak měl velikánské srdce ale žádné přátele a radostné pocity.

Občas se snažil najít nové přátele. Jenže jen málo bytostí bylo dost velkých na to, aby se mohly přátelit s draky. A další draci také nebyli možností – moc draků v jedné oblasti znamenalo málo potravy. Navíc, jak měli na začátku, ještě před liščím útokem, různé velikosti svých srdcí, vznikla spousta dračích druhů a poddruhů. A ty si navzájem záviděly různé věci. Nejčastěji oheň nebo velikost. Malí záviděli velkým, protože byli... no... velcí. Velcí zase záviděli malým, protože malí pořád mohli kamarádit s mravenci. A všichni si navzájem záviděli své příbytky, které se jen málokdy staly domovy.

Jednou si jeden drak pořídil princeznu. A hned ji museli mít i ostatní.

To nedopadlo moc dobře, protože se roztrhl pytel s princi a s rytíři, kteří chtěli princezny zpět. A pro jistotu se chtěli zbavit každého draka, na kterého narazili.

Dračí srdce byla čím dál prázdnější.

Princezny byly riskantní a fungovaly jenom občas.

Zlato bylo super. Hřálo je jako málo co.

Jenže rytířům a princům nestačily jen princezny, oni chtěli i dračí poklad.

Všechno by ještě jakž takž šlo, jenže pak přišli Honzové. A nebyli hloupí, jak se říkalo. S hlupáky by si draci poradili.

Nepřestávající nájezdy a rabování jejich příbytků drakům neusnadňovaly snahu vytvořit si co nejútulnější domov.

Draci trpkli a jejich srdce chladla.

Bylo jich čím dál míň.

A přesto si kdesi hluboko v sobě pamatovali, že měli kdysi domov. Teplý. Útulný, úžasný domov plný přátel.

Možná právě tahle matná vzpomínka zabraňovala jejich srdcím, aby zmrzla úplně.

Takže když přišla další dlouhá krutá zima, pořád měli něco, co je hřálo a co udržovalo jejich oheň naživu.

A jestli se v dračí jeskyni někdy uhnízdili nějací mravenci, tak je drak nechal. Byli malí, nezabírali skoro žádné místo a uklízeli podlahu. Občas mu sice nepříjemně bzučelo v uších, ale z nějakého záhadného důvodu se odmítali odstěhovat, ať dělal, co dělal. Drak si na ně zvykl. 

Byl rád, že není úplně sám.