„Vyslyš nás, duchu, a přijď mezi nás. Přijmi naši oběť. Voláme tě. Vkroč mezi nás a přijmi naši oběť. Vyslyš nás, duchu, a přijď mezi nás. Přijmi naši oběť. Voláme tě. Vkroč mezi nás a přijmi naši oběť. Vyslyš nás, duchu, a přijď mezi nás. Přijmi naši oběť. Voláme tě. Vkroč mezi nás a přijmi naši oběť. Vyslyš nás, duchu, a přijď mezi nás. Přijmi naši oběť. Voláme tě. Vkroč mezi nás a přijmi naši oběť."

Unaveně jsem vydechla.

„Cítili jste to? Ten ledový závan?"

„Jen průvan. Pššt. Pokračuj."

„Vyslyš nás, duchu, a přijď mezi nás. Přijmi naši oběť. Voláme tě. Vkroč mezi nás a přijmi naši oběť."

Protáhla jsem se až mi v kostech zapraskalo.

„Slyšeli jste to?"

„To je jen podlaha, nebo tak něco."

„Vyslyš nás, duchu, a přijď mezi nás. Přijmi naši oběť. Voláme tě. Vkroč mezi nás a přijmi naši oběť."

Spokojeně jsem si povzdechla. Už dlouho... jsem nežila. Nevnímala.

„Vyslyš nás, duchu, a přijď mezi nás. Přijmi naši oběť. Voláme tě. Vkroč mezi nás a přijmi naši oběť."

Byli v růžovém pokoji. Na stěnách visely obrazy s mladými muži a skupinami lidí. U postele seděly v kroužku děti. Živé děti. Plné energie. Plné života.

Báječné. Konečně. Začal ve mně bublat smích a vydral se ven. Bylo to tu!

„Co to bylo?!" poplašeně vykřiklo jedno z děvčat.

„To nic... To je jen... televize. Mámina televize."

Ale... to neznělo jako televize..."

„Holky, mě to už nebaví. Pojďme dělat něco jinýho."

„Ale no tak, přece se nebojíte?"

Prohlédla jsem si je. Ta, co promluvila naposled, se snažila znít statečně. Ale strach z ní táhl jako vůně mršiny na slunci.

Jak to udělám?

Jsem slabá. Potřebuju se k nim dostat hodně blízko.

Mezi dívkami ležela jejich oběť. Jakýsi bublající tmavý nápoj. A zvláštní jídlo. Žluté a oranžové kousky. Vypadaly sušeně.

Prošla jsem mezi dívkami a strčila skrz pohár s nápojem ruku.

Sklenice se zamlžila. Bublinky se divočeji rozutekly. A pak zmizely.

Nadechla jsem se. Energie, slabá, ale přece nějaká, mě naplnila. To samé jsem udělala s obětovaným jídlem. Zešedlo. Ale nestačilo to. Ani zdaleka.

Nevadí. Brzo se nakrmím.

Měla jsem ale dost síly na jedno zhmotnění. Jednu iluzi. Pečlivě jsem si dívky prohlédla. Ano. To bude perfektní.

Trocha soustředění a už jsem vypadala jako ony. Malá. Útlá. Dlouhé vlasy, až po pas. Neodolala jsem. Věneček z uschlého lučního kvítí. Kousky uschlých květin ve vlasech. Zdobily mi i bílé, jednoduché šaty. Dřív byla louka mým královstvím. Teď jsem byla mrtvá a táhly se mnou kovové roury i kabely. Nemohla jsem dýchat kvůli betonu, kterým mě polili.

Ale ne dnes.

Ne, dnes povolali ducha a nejstarší duch, na jehož pozůstatcích si postavili svá obydlí. Poslechl a přišel.

Zatočila jsem se a světla zablikala. Dívky vypískly.

Přešla jsem do rohu a sedla si. Objala jsem si kostnatá kolena rukama a znovu vydechla.

Studený průvan.

„Vy se mě bojíte?" zeptala jsem se šeptem.

„Kdo je to?!"

„Zavolali jste mě," vypravila jsem ze sebe přiškrceným hlasem. „Proč se mě bojíte?"

„Nebojíme!" řekla ta nejstatečnější a postavila se před ostatní. „Ukaž se!"

„A slíbíte, že se nebudete bát?"

„Slibujeme."

Pomalu jsem se objevila.

Zalapaly po dechu.

„Kdo jsi?"

„Zavolaly jste mě. Chtěly jste ducha, tak jsem přišla. Budete moje kamarádky?"

„Kdo jsi?"

Sklonila jsem obličej. Jako bych se styděla. Nebo byla smutná. „Říkali mi Eliška. Bydlela jsem tu. Kdysi dávno. Ale umřela jsem. Jsem tak sama. Nemám žádné kamarády. Tady okolo nejsou žádní duchové."

„Pojď blíž!"

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne... Budete se mě bát. Vypadám ošklivě."

„Nebudeme. Slibujeme."

Pousmála jsem se. Zněla tak přesvědčeně. Srdce měla na dlani. Zvedla jsem obličej. Kromě dvou všechny ustoupily o krok dozadu.

„Co se ti stalo?!"

Jako by váhavě jsem zvedla ruku ke svému obličeji. Zrovna tu špatnou. Stejně jako obličej byla skoro černá. Loupala se. Hnila. Neměla jsem dost síly vypadat úplně zdravě.

„Já..." hlas se mi zlomil a znovu jsem schovala svou tvář. „Byl požár. Nemohla jsem ven! A a... bolelo to. Víc si nepamatuju."

„A máš pořád bolesti?"

Hlupačka. Celé mé bytí bolelo. Jejich elektřina mě drásala dnem i nocí. Jejich odpadní vody trávily každou moji buňku...

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Nic už necítím."

„Chceš se s námi kamarádit? Můžeme si povídat!"

Stydlivě jsem se na ni usmála. „To bych ráda."

Přišla ke mně a podala mi ruku. „Pojď."

Dívky za ní ještě o krok ustoupily. Moudré rozhodnutí.

Usmála jsem se zářivěji a chytila ji.

Celý pokoj zadržel dech.

Během chvíle jsem stála na nohou. Vedla mě k posteli. Naše ruce stále spojené. Její síla mi opojně bzučela pod prsty...

Olízla jsem si rty.

Už brzy...

„Takže, z jaké doby jsi? Kdy jsi umřela?"

Začala jsem vyprávět příběh. Splétala jsem ho hlasem, ve kterém šustila vysoká tráva za pozdního srpnového večera. Vyprávěla jsem příběh plný lásek a nadějí. Jedna po druhé se uvolňovaly. Jedna po druhé snížily své obrany. Jedna po druhé usínaly.

Výborně. Už jen chvíli. Chvilinku a všechny budou moje.

Nakonec jen ta první, nejstatečnější zůstala vzhůru. Visela mi na rtech a oči ji jiskřily. Jako by měla horečku.

„Jsi krásná..." zašeptala.

Odvrátila jsem hlavu a skryla spokojený úsměv. Stydlivě jsem řekla: „Ne nejsem. Jsem zrůda..."

„Ne..." Jemně mě chytila za bradu a přiměla mě se na ni podívat. „Jsi krásná."

Tváře jí hořely. Na čele měla kapičky potu. Vypadaly jako rosa na okvětních plátcích odkvétajících sedmikrásek. Stále jsme se držely. Její síla už nebzučela. Ne. Jen líně, pomalu pulzovala. Slábla.

Ale já se cítila čím dál líp. I to ta dívka viděla. V tom byla má krása. V její síle, která kolovala mnou.

Přitiskla se ke mně blíž.

Ach ano... už velmi brzy...

„Můžu být jako ty?" zeptala se.

Sklonila jsem pohled a pohladila ji po předloktí. Jemné chloupky se postavily do pozoru. Roztřeseně se nadechla.

„Chtěla bys?"

„Ano..." vzdechla. „Prosím."

Odtáhla jsem se a ona... zakňučela a stiskla mě pevněji. Vlilo se do mě více její síly.

Výborně. Kdybych měla srdce, zahřálo by mě u něj.

Hrála jsem si s ní. Tak jako si mladá koťata hrají s doneseným jídlem.

Lov a hra jedno jsou.

A i ta nejstatečnější byla naprosto bezbranná. Ne. Ještě ráda se mi dá.

Zasmála jsem se. Pokojem se na moment rozezněl zvuk bublajícího potůčku a zpěvu kosa.

„Povídej mi ještě něco," zašeptala.

„Byla jednou jedna dívka. Krásná jako šípková růže za západu světla. Vlasy měly ty nejbohatší tóny zeminy a oči šedé jako kameny v bystřině."

Uhranutě mě poslouchala. Projela jsem jí vlasy prsty své špatné ruky. Zachvěla se.

Každý hnědý pramen, kterého jsem se dotkla, zeslábl, zešedl. A mé prsty se pokrývaly pevnou kůží.

„Byla nejkrásnější a nejstatečnější. Její duše zářila nejjasnějším plamenem. Každý ji miloval. Každý chtěl být ní. Ale ona... chtěla něco víc. Toužila po něčem víc. Je to tak?"

„Ano," vydechla slabě.

Pohladila jsem jí po tváři. Lísala se jako kočka. Jako můra k plamenům.

Naklonila jsem se k ní blíž.

„Co přesně ale chtěla? Pověz..."

Zmateně se na mě podívala. Naklonila jsem se ještě blíž. Její dech voněl sladce. Životem. Usmála jsem se.

„Věděla, co chtěla. Ale bála se. Je možné, že nejstatečnější dívka ze všech se stále bála? Že by si i přes to, jak úžasná byla, nedokázala vzít, po čem toužila nejvíc?" popostrčila jsem ji.

Zavřela oči. A přitiskla své rty na mé.

Nadechla jsem se pootevřenými rty. Cítila jsem ji. Přitiskla jsem ji blíž k sobě a ona se mi otevřela.

Její dech do mě vstoupil a já ho lačně nasála. Chytila se mě křečovitěji. Zoufaleji. Nadšeněji. Vášnivěji.

Ale? Její probuzení. Její první vášeň bez hranic.

Jak... poetické.

Pronikala do mě její síla. Velkoryse mi ji nabízela a já ji s radostí brala. Dobrovolné je to nejlepší.

Brzo mi její schránka klesla k nohám. Cítila jsem ji v sobě. Slastí jsem zavřela oči a užívala si tu čistou energii. Konečně.

Přešla jsem k nejbližší dívce a sklonila se nad ní. Pohladila jsem ji po tváři. Sjela na hruď. Pod rukou mi bušilo její srdce. Klidně. Soustředila jsem se a ponořila se do něj. Pumpovalo vše do mě.

Když jsem z pokoje mizela. Bezduchá těla ležela na podlaze růžového pokoje. Usmívaly se, i když byly bez života. Naposledy jsem se podívala na tu nejstatečnější. Jakže se jmenovala?

Ach... co na tom záleží?

Vyslyšela jsem je. Přišla jsem mezi ně. Nabídly mi svou oběť a já je všechny přijala. Do jedné.

Noc byla mladá. A já stále neměla dost.

Když jsem spatřila skupinku mladých lidí, bylo rozhodnuto.

Bylo to příliš jednoduché.

Převlékla jsem se.

Vytvořila svou iluzi.

Hra začala.

Konec byl příliš brzo.

Nevadí.

Cítila jsem novou energii. Postrašenou. Slyšeli nás.

Čas na novou partii. Tentokrát si dám na čas.

Rozběhla jsem se k nim. Tvář zkřivenou strachem. Přitiskla jsem se k nejsilnějšímu z nich a naléhavě jim vylíčila hrůzy, které se přihodili mě i mým vymyšleným přátelům.

Dali se se mnou na útěk.

Můj přízrak nám byl v patách.

Příliš snadné.

Doběhli jsme do jakéhosi areálu obehnaného plotem.

„Podívejte! Nedostane se sem! Nemůže sem!"

„Díky bohu. Co je sakra zač?"

„Nevím. Ale sem nemůže. Tady jsme v bezpečí."

Ano... tady byli v bezpečí. Se mnou. „Jak dlouho tu musíme zůstat?" zeptala jsem se a přitiskla se k jejich samozvanému vůdci.

Jednou rukou mě objal a druhou svítil za hranice pozemku, kde se pomalu procházela zahalená postava.

Soustředila jsem se a postava rozčileně zatlačila na rádoby hranici z plotu.

Všichni se k sobě přitiskli blíž. Ke mně blíž. Jejich ustrašená síla do mě prosakovala.

Koupala jsem se v tom pocitu.

Bylo čím dál jednodušší ovládat další vyrobené tělo. Už to nebyla jen iluze. Byla jsem na obou místech. Zatím to ale mělo svou cenu. Má mrtvá polovina tváře je ale z míry nevyvedla.

„Jak to, že sem nemůže?"

Jedna z dívek s falešnýma kočičíma ušima a s namalovanými fousky ukázala na plot. „Je to pod proudem. Třeba je to slabina tý věci!"

Chytrá. Ale plete se.

„Díky bohu," vydechla jsem jakoby úlevou.

Mladý muž s šátkem na hlavě, v bílé košili a v kožených kalhotách mě k sobě přitiskl.

„Neboj, zlato. Já tě ochráním."

Vděčně jsem se na něj usmála. V téhle podobě jsem mu sahala sotva po prsa. Přitiskla jsem mu jednu ruku na hruď. Pod prsty mi bušilo jeho srdce jako splašené. Jen tak tak jsem odolala. Ne... vydržet. Bude to o to sladší.

„Když jsem s tebou, cítím se klidněji," řekla jsem slabě.

Naklonil se ke mně. Naše rty se o sebe otřely.

„Hej, jako vážně? Nějaká bestie se nás snaží zabít!" ozval se jeden z jeho společníků.

Stydlivě jsem se odtáhla a olízla si rty. Dobrý ročník.

Pohladil mě po zdravé tváři. „Neboj, všechno bude v pořádku."

„Já vím."

Ta s ušima se zeptala: „Jak dlouho tu musíme zůstat? Do rána?"

Stiskla jsem svalnatou paži piráta a on přikývl. „Do svítání. Vždycky tak to je." Snažil se znět sebevědomě. Cukrouš.

Nepotřebovala jsem moc síly na to, abych kontrolovala své druhé tělo. Teď jen plulo ze strany na stranu.

Byla predátorem a kořistí zároveň. Usmála jsem se.

„Co je na tom vtipnýho?" zeptala se mě ta s ušima.

Sklonila jsem hlavu a vlnité vlasy mi zakryly tvář. „Jsem jen ráda, že to přežiju. To je celé."

Cítila jsem na sobě její pohled. Sálala z ní nedůvěra.

Její kamarádka byla doteď ticho. Oblečená byla v dlouhých černých šatech. Příhodné. „Strašně mě bolí nohy. Myslíte, že si můžu sednout? Chci si sednout..."

„Proč ne? Můžeme si sednout třeba pod támhleten strom." Ukázala jsem na něj. „Když se posadíme kolem něj, uvidíme, kdyby se to blížilo."

Pirát si mě k sobě přitiskl. „Jsi pěkná a chytrá."

Usmála jsem se na něj. Začínal se potit. Leskly se mu oči. Ano... Začínám se na něm projevovat. Výborně. A má tolik síly...

Všichni čtyři si sedli kolem starého javoru. Než jsem se k nim přidala dotkla jsem se jeho kůry. Byl nemocný. Slabý.

Mí společníci seděli mezi kořeny, záda opřená. Každý se díval jiným směrem. Hlídali si záda.

Hlídali pohybující se postavu u hranic pozemku.

Sedla jsem si mezi piráta a dívku s kočičíma ušima. Poslouchala tiché rozhovory. Občas něco řekla.

Pirát mi položil hlavu do květovaného klína. Jako by nepřítomně jsem se probírala jeho vlasy. Hruď se mu zdvihala čím dál pomaleji.

Zívl a potřásl hlavou. „Promiň, těžká noc. Jsem už úplně mrtvej."

Zasmála jsem se. „Ne. Ještě nejsi. Klidně na chvíli zavři oči. Budu hlídat a kdyžtak tě vzbudím."

„Díky, zlato."

Byla jsem čím dál silnější. Chutnal dobře.

Část své energie jsem poslala javoru. Část do kousku země, na kterém jsme seděli.

Spadané listí vlhce vonělo rozkladem. Tu vůni miluju.

Jeho dech byl čím dál mělčí. Hovor ostatních ustával. Také byli unavení.

Pousmála jsem se a pošeptala trávě i plazivci, aby se také přišli osvěžit. Výhonky a drobné kořínky se zapustily do jeho kůže, obepnuly ho v nekonečném objetí. Braly si to, co bych já nevyužila.

Sílili jsme spolu.

Tělo v klíně pomalu chladlo. Stále jsem si hrála s jeho vlasy.

Dívka s ušima byla jediná, kdo byl ještě vzhůru. Její obrany ještě neklesly. Nevadí. Alespoň bude víc zábavy.

Do svítání času dost.

Javor hučel životem. Přestože se chystal na zimu, cévy měl po prvé za dlouhá léta přeplněné mízou. Výborně.

Ti dva, kteří spali, necítili drobné kořínky zapouštějící se jim pod kůži. I kdyby se probudili, bude pro ně příliš pozdě.

Čas ubíhal příjemně rychle. Tiše jsme si s dívkou povídaly. Staly jsme se velmi blízkými. To noční hrůzy dovedou. Přesto si udržovala odstup.

U země se válela mlha. Tma se postupně proměňovala v šero. Nevšimla si toho.

Ani si nevšimla, že už několik hodin sedí mezi třemi chladnoucími těly. Nevšimla si, že se z jejích přátel stává hnojivo. Nevšimla si, že drobné záchvěvy muže v mém klíně byly způsobeny pohybem červů a kořenů pod jeho kůží.

„Nehýbe se," řekla.

„Co?"

„Nehýbe se. Ta věc. Jen tam tak stojí a kouká."

„To je dobře, ne?" zeptala jsem se.

„Nevím. Něco se mi na tom nezdá."

Rozhlédla se a začichala. „To je divné."

„Co?"

„Ta vysoká tráva tu byla? A voní to tu jako louka. Proč by tu trávu neposekali? Vždyť je už podzim..."

Ale posekali. Luční kvítí tu nikdy nemělo šanci vyrůst. Motýli hladověli. Brouci vymírali. Koroptve neměly kde hnízdit.

Tráva ještě nebyla tak vysoká, jak bych si přála. Napůl zakrývala těla našich společníků a končila pár metrů od nás. Ale stále rostla.

„Kde máš masku?"

„Cože?"

„Kde máš masku. Mělas masku. Bylas za tu divnou zombie vílu. Vyděsila jsi nás k smrti, když ses k nám přidala. Jak tě ta věc honila. A nás pak taky. Slyšeli jsme křik. Říkala si, že to dostalo tvé přátele. Měla jsi masku. Kde ji máš?"

Zasmála jsem se. „A není to jedno? Vždyť už svítá!"

Podezřívavě přikývla. „Jo, máš pravdu. Lidi! Vstávejte. Už je ráno. Hej lidi! Lidi?"

Asi je děsivé vidět fialky růst z paží své kamarádky. Vlčí máky z jejích očí. Hvozdíky z její hrudi. Jetel, sedmikrásky i křivatce nahradit její šaty.

Její křik se nesl daleko.

Vyskočila na nohy.

Couvala přede mnou.

Chytré děvče.

Pomalu jsem odstrčila hlavu piráta, kterému z nosu vylétla moucha a stoupla jsem si.

„Co – co, co jsi zač?"

Usmála jsem se. Roztáhla jsem ruce.

Už jsem byla silná dost.

Vlnité vlasy se mi prodloužily až po pas. Na hlavě koruna z živého lučního kvítí. Dech vonící po ranní rose.

Mlha se mi motala kolem nohou a já si z ní spředla šaty.

Přesto jsem vypadala skoro nahá.

Znovu přede mnou ustoupila.

„Co jsi?"

Sluneční paprsky se dotkly země. Oranžové světlo zalilo svět. Přesto se mě mlha držela.

Zaklonila jsem hlavu a koupala se v něm. Miluju slunce.

„Co jsi?!"

Ukázala jsem za ni. K místu, kde stál můj přízrak.

Otočila se.

Můj příznak prošel bzučícím plotem, jako by tam nebyl. A vydal se k nám.

Dala se na útěk. Šlahouny jí obmotaly nohy.

Bojovala. Křičela, nehty si utrhala, když se snažila zbavit svých pout.

Přišly jsme k ní. Já krásná, plná života. Můj přízrak rozkládající se opak. Život a smrt. Jedno jsme.

Její křik protínal sousedství, dokud jí listy nevyrašily z úst. Klekla jsem si k ní a pozorovala děs v jejích očích. Dusila se. Byla v bolestech.

Sáhla jsem jí do břicha.

Prohnula se v křeči.

Měla dva zdroje síly.

Jeden svůj a druhý... nový.

Zajímavé.

Její a pirátův zároveň?

Ani to netušila.

Vzala jsem si všechno.

Využila své moci a přebytek dala přírodě.

Když jsem se rozplynula ve vzduchu, těla už nechladla. Ne. Stala se domovem pro nový život.

A prasklinou v betonu se prodral nový šlahoun plazivce.