Když jste anděl Boží, tak chápete všechno. Rozumíte všemu a když vám serafíni velí cestovat mezi světy a pomáhat duším, posloucháte je a plníte rozkazy. Byl jsem konec konců proto stvořen, ovšem, existoval jsem vždy, jen jsem v nějakou určitou chvíli byl oddělen, abych mohl dělat to, co dělají všichni andělé – pomáhat duším.

Vždycky to byly různé světy a různé časoprostory. Od hvězd až po černé díry. Od počátků věků, kdy se teprve rodil život až po vyspělé civilizace, u kterých jsou rozhovory s anděly a Bohem na denním pořádku. To ale byly ještě časy, když jsem se s těmi světy seznamoval. Pak, po několika milionech letech, jsem získal meč Michaela a byl jsem posílán, abych zachraňoval civilizace, kterým hrozilo vyhynutí.

Objevoval jsem se vždycky nečekaně. Nemusel jsem se přímo narodit na konkrétní hvězdě či planetě či dalším vesmírném tělese. Prostě jsem sešel na zem a těm, kteří na daném místě žili, jsem vždycky byl povědomý, jako kdybych s nimi bydlel od začátku. A pak jsem bojoval – nejčastěji. Pokaždé tu totiž byli nějaké síly zla, které potřebovaly zahnat zpět do pekel. Michaelův meč se určité zbrani přizpůsobil a díky tomu bylo jednodušší bojovat.

Byl jsem vychvalován a častokrát mě to i štvalo. Strávil jsem hodně času rozmlouváním s archanděly na toto téma, protože jsem to nechápal. Byl to ovšem aspekt nezralých duší, které jsou až moc připoutány k materiálnímu světu. Časem jsem to už bral s klidem a už jsem to zkrátka nevnímal.

Právě jsem se vrátil z jedné bílé díry, kde zrovna skončila válka s temnými obyvateli, kteří napadali duše přes černou díru. Nevím, jak dlouho jsem už takto existoval. Z boje do boje. Byl jsem jediný anděl, který tohle dělal a nestěžoval jsem si, protože jsem chápal, proč to musím dělat zrovna já a nikdo jiný, jenže to by bylo moc složité na vysvětlování.

Nestihl jsem ani navštívit Eden, jak mě zavolali do Nekonečné místnosti alias meziprostoru, odkud mě posílali do různých světů a kde jsem rozmlouval se serafíny. Ve své andělské podobě jsem nepotřeboval odpočívat, ale rád jsem chodil do Edenu a vzpomínal na blaha, kterých jsem si mohl v jednotlivých světech dopřávat a vždycky se týkala smyslových vjemů. Pochopitelně, že jsem souložil – to bylo to, co obvykle potřebovalo fyzické tělo. Obecně pojem „padlý anděl" ani neexistuje, protože anděl sám o sobě je energie, která nedokáže souložit. Dokáže se slít s duší, Bohem nebo jiným andělem, ale je to svým způsobem předání informace či určitých pocitů nebo vzpomínek. Nic na tom není. A fyzické tělo má zase svoje vlastní potřeby a soulož je bez pochyb jedna z nich.

„Zdravíme tě, Rivaille," pronesl serafín a já se před postavou uklonil.

Serafíni sami o sobě nebyli vidět. Zdály se prostě jako postavy, zahalené ve světle. Nikdo v materiálním světě na ně nemohl pohlédnout, nemohl je pocítit, protože by fyzické tělo bylo zničeno. Jen čistá a bezhříšná duše je může vidět. A všichni ostatní andělé z hierarchie, pochopitelně.

„Zdravím i já vás, serafíni," oplatil jsem pozdrav a čekal jsem na jejich další slova.

„Tentokrát tě pošleme na jednu z paralel Země. Na tu, kde lidi ohrožují titáni."

Pokud bych měl fyzické tělo, pravděpodobně bych svraštil obočí. „Myslel jsem si, že titáni byli stvořeni lidmi a ne démony."

„Démoni začali zneužívat titány a negativní emoce lidí, aby se vkrádali do jejich těl. Nejčastěji ale právě využívají titány."

Pekelná stvoření využijí každé možnosti, aby dostali co nejvíce duší na své území nebo aby jim znemožnili rozvití a získávání zkušeností.

„Dobře, vyrážím hned."

Serafíni přikývli.

Naklonil jsem se dozadu a padal jsem. Propadl jsem několika Nebesy, následně několika dimenzemi, než jsem se ocitl v atmosféře, kde se mé tělo začalo obalovat do kostí, masa a kůže než ze mě byl člověk, ovšem s křídly. Křídla byla potřebná pro dopad na zem a pro následný přesun do potřebného místa. Tam jsem křídla schovával do podoby tetování na zádech a nevyužíval jsem je, dokud jsem se neměl vrátit zpátky na Nebesa. Ne že bych je využívat nemohl, ale neviděl jsem v tom potřebu. Nechtěl jsem taky přece být prozrazen. Kdyby se zjistilo, že jsem anděl, způsobilo by to na Nebesích určité komplikace.

Blížil jsem se k zemi. Nikde by neměl nikdo být. Mohl jsem zde v klidu přistát a zvyknout si k lidskému tělu.

Dopad by mohl být srovnatelný se zvukem výstřelu ze sta pušek, ne-li víc. Svým dopadem jsem rozvířil prach všude okolo a tak jsem ho po tom, co jsem se narovnal, odvál svými masivními křídly. Následně jsem je oba zkontroloval, jestli jsou v pořádku a jestli jsou čistá. Pak jsem si začal zvykat ke svému tělu. Bylo studené, což bylo prakticky normální. Andělé nejsou horoucí jen kvůli tomu, že září. Obvykle jsou naopak příjemně studení a tím pádem je studené i tělo. Ne kriticky, jinak by to bylo podezřelé, ale nikdy nemám teplotu, kterou má normální člověk.

Rozhlédl jsem se okolo. Potřeboval jsem zjistit, kde přesně jsem a kam se mám později vydat. Svá křídla jsem ihned schoval do podoby dvou tetování, ale jen pro jistotu. Věděl jsem, že někde tady bylo svaté místo.

Svatá místa byla místa stvořená pro anděly, kteří mají na Zemi či jinde nějaké určité poslání. Obvykle se od něj lidi či jiné bytosti drželi dál, protože na ně působilo až moc silnou energií, což bylo schválně. Nikdo na Nebesích nechtěl, aby na svaté místo někdo lezl, zvlášť, když tam máme své potřebné věci jako je oblečení, pití a jídlo. Jedno takové místo jsem kousek od sebe zaregistroval. Byl to otvor mezi kořeny v jednom z gigantických stromů. Tenhle strom byl nejstarší a dominoval celému lesu, jako kdyby ho chtěl ochránit před jakýmkoli nebezpečím.

Když jsem padal, všiml jsem si, že za lesem se nachází zeď. Pravděpodobně Marie. Zatím ale nic nepůsobilo tak, že by zdejším obyvatelům hrozilo nějaké nebezpečí, ale když mě sem poslali, znamenalo to, že se tak brzy stane.

Brzy jsem opustil strom oblečený v uniformě Skautské legie. Už jsem věděl, kdo že vlastně jsem, jaká je moje minulost a jaká je moje role v tomhle všem. Teď už jen zbývalo najít Erwina Smitha – svého nadřízeného. Tedy, on o tom ještě nevěděl, že jsem jeho podřízený, ale jakmile mě měl uvidět, všechno se mělo přizpůsobit.

Brzy jsem už byl „na službě". Zabíjení titánů zbraní Michaela, která se vždycky měnila na čepele, bylo na denním pořádku a po týdnu, co jsem dorazil na zem, byla stěna Marie zničena. Bylo mi jasné, kdo za tím stojí a kdo je můj nepřítel.

Uběhlo několik let, ale pro mě to nic nebylo. Bylo mi už několik miliard let a pár roků pro mě nečinilo žádný rozdíl. Ovšem co jsem si vždycky pamatoval, tak byly duše, co bojovaly po mém boku. Nepamatoval jsem si jejich jména, ale pamatoval jsem si jak jejich duše zní a co z nich vyzařuje. Každá duše totiž určitým způsobem vibrovala a vytvářela tak jedinečný zvuk a podle něj jsem si každou pamatoval. Nelitoval jsem, že zemřeli, protože jsem věděl, že jsou na Nebesích. Málo která duše se dostávala do pekel. Jen ty, které ovládli démoni. Stejně se ty duše snažil zachránit ze zatracení speciální tým andělů.

Pak jsem narazil na něj.

Nevím, jestli se do osudu lidstva rozhodl zapojit i sám Bůh nebo jestli byl odhodlaný mě vyzkoušet, ale od začátku jsem věděl, že ten kluk je jiný. Něco takového mě ani jednou za dobu mé existence u nikoho nenapadlo. Nedokázal jsem poznat, v čem přesně se lišil. Znal jsem tolik duší, tolik fyzických podob, všechny vesmírné zákony, ale v jeho případě jako kdyby všechno přestávalo fungovat. Byl jsem miliard let starý anděl a nevěděl jsem, co mám dělat v přítomnosti toho kluka. Jako kdybych se v jeho přítomnosti stával člověkem. To pro mě bylo absolutní novinkou.

Pak jsem se s ním setkal znovu. Bylo to v cele. Byl jsem u něj společně s Erwinem a zase jsem to cítil. Ten rozdíl. Jako kdybych nebyl andělem, ale jen obyčejným člověkem. Nechápal jsem, co se děje. Nesměl jsem se ale nechat vyvést z míry, neprospělo by mi to.

Pak byl najednou jedním z nás, ze Skautů. Uvědomil jsem si, že se na něj často dívám, že se snažím pochopit, kým vlastně je. Je to vůbec člověk? Cítil jsem jeho duši, slyšel jsem ji, takže byl člověk, ale co v něm bylo jinak? Tuto otázku jsem si pokládal několik měsíců, dokud zem nezamrzla a nezačal ji pokrývat bílý sníh, kvůli kterému teplota mého těla byla ještě nižší než obvykle.

Můj tým už byl po smrti, ale neměl jsem o ně starosti, protože jsem věděl, že jsou na Nebesích a že se tam mají dobře. Svůj odpočinek si za takovou práci zasloužili a až jsem se hodlal vrátit zpátky na Nebesa, byl jsem odhodlaný jim poděkovat za všechno, co pro mě dělali. Teď jsem musel vyřešit toho kluka – Erena Jaegera.

Při jednom z lednových večerů jsem procházel studeným hradem s myšlenkou, že si udělám černý čaj a ne kvůli tomu, abych se zahřál, ale abych trošku zvýšil teplotu svého těla... No, de facto se zahřál, ale zimu jsem zkrátka až tak moc necítil. Nebyl jsem k ní náchylný. Ovšem to, co mě odradilo od mého plánu, byl křik z podzemí. Eren. Pochopitelně měl ten klučina noční můry a vždycky za ním běžel někdo z týmu, občas i já.

Myslel jsem si, že bude stejná, jako ty předešlé – titáni, smrt jeho matky, jeho otec s injekcí, vražda těch mužů a tak dále a tak podobně, jenže když se Eren probral, uklidnil se nečekaně rychle.

„Vy jste anděl, že ano?"

Tahle jednoduchá otázka ze mě vyrazila dech. Občas se stávalo, že někdo pokládal takovou otázku, ale myslel to hlavně jako žert. Jenže Eren to myslel naprosto vážně. Jeho oči to prozrazovaly.

„Neříkej blbosti, spratku, a jdi spát," pokusil jsem se to nějak ututlat a vstal jsem z jeho postele. Nečekaně mě ale chytil za zápěstí.

„Ne, myslím to vážně. Vy jste anděl. Viděl jsem vás, jak jste před několika lety spadl z nebe." Odmlčel se. „Viděl jsem vaše křídla." A kurva.

Ani jednou za těch miliard let se nestalo, že by byla moje existence prozrazena. Ani jednou se nestalo, aby mě někdo viděl. Zvlášť, aby někdo viděl má křídla.

Nešlo o to, že by to bylo špatné. Vůbec to nevadilo, jen jsem byl... šokován. Proto tak balamutil moji mysl – jen proto, že mě viděl, že viděl má křídla.

Rezignovaně jsem povzdechl a posadil se k němu na postel.

„Hádám, že se ti zdál sen z minulosti, je to tak?"

Eren poslušně přikývl. Stále byl dítětem. Dítětem plným naděje a nenávisti vůči nepříteli. Emoce prožíval hodně do hloubky. Prokletí a dar zároveň.

„Myslel jsem si, že mě nikdo neviděl. Nikdo by mě tedy vidět neměl," povzdechl jsem.

„Můžete mi je ukázat? Vaše křídla?"

„Nedovoluješ si nějak moc, spratku?"

„O-omlouvám se, nechtěl jsem vás nijak urazit..."

Co se mi líbilo, tak bylo, že ze mě hned nedělal něco víc. Bral mě stále jako kaprála a ne jako anděla a to i nehledě na to, že chtěl vidět má křídla. Neměl jsem s tím zkušenosti, že by někdo věděl, kdo jsem, ale věděl jsem, že lidské bytosti mají sklon se hned klanět a uctívat ty, o nichž si myslí, že jsou něco víc, než jen lidé. Nikdy jsem se do takových záležitostí nemíchal ani se mě to nijak nedotýkalo. Jsem anděl, mám svá poslání, tohle neřeším. Eren byl ale zcela jiný případ. Díval se na mě svýma smaragdovýma očima a zdál se plný očekávání, jako kdyby viděl anděly dennodenně.

„Neurazil jsi mě. Neukazuji je nikomu, dokud jsem na misi. Běž spát, Erene. Probereme to zítra."

„A nevymažete mi paměť?"

„Pokud by se stalo, že by jsi má křídla viděl teď, ještě by to šlo, ale vzhledem k tomu, že jsi je viděl v dětství, tak už je ta vzpomínka zakořeněná hluboce v podvědomí, takže by sis časem zase vzpomněl." Spratek se usmál.

„Jsem rád. Na taková krásná křídla už nechci nikdy zapomenout," pronesl jako šťastné dítě a uvelebil se do peřin. Po chvíli už v klidu spal a já jen kroutil hlavou nad tím, že jsem poprvé nevěděl, co mám vlastně dělat a tak jsem se rozhodl obrátit se na archanděly.

Došel jsem do svého pokoje, posadil se ke stolu a zavřel oči. V myšlenkách jsem se ocitl v Nekonečné místnosti a na pomoc si zavolal Michaela – toho, kdo mi propůjčil meč. Místo něj se ovšem objevil Gabriel. Bavil jsem se ním několikrát, ale k Michaelovi jsem měl jakýsi bližší vztah, ale nejspíš jen kvůli tomu, že mi propůjčil svůj meč.

„Kde je Michael?" zeptal jsem se ho bez špetky výčitek. Jen jsem chtěl vědět, proč se objevil Gabriel.

„Víš, že co se týče vztahů s lidmi, tak k tomu má jiný přístup." Pobaveně se usmál.

„Ano, v tom máš pravdu. Ty jsi vždycky byl víc nakloněný k lidem samotným, zatímco on je spíš víc nakloněný k jejich ochraně."

„Trápí tě ten hoch?"

„Nechci říkat, že mě přímo trápí. Spíš nevím, co si počít. Je to poprvé, kdy se setkávám s někým, kdo viděl má křídla."

„Vždycky jsi byl moc opatrný. Bůh nejspíš chce, aby jsi poznal jaké to je být s člověkem, který ví, kdo doopravdy jsi."

„Proč se s ním ale cítím jako... člověk?" konečně jsem položil otázku, která mi tak dlouho vrtala hlavou. Doposud jsem se na ni archandělů neptal, protože jsem měl jakési obavy, že je to třeba démon z vyšší hierarchie, se kterým jsem se ještě nesetkal.

„Protože ví, kdo jsi. Zároveň tě bere jako sobě rovného. Víš, jak je to přeci s lidskou myslí. Ostatní tě neznají a sice tě berou jako člověka, ale to jen kvůli tomu, že neví, že jsi anděl. On ví, že jsi anděl, ale stále tě vidí jako člověka a tak jsi k síle jeho myšlenky náchylnější."

„Oh. Jednoduché. Zvlášť, když vezmu v úvahu, že on má opravdu značně silné myšlenky."

Gabriel se usmál. „Není čeho se obávat," řekl a my se hned na to rozloučili.

Následující dny byla venku moc velká zima a moje tělo zase chladlo. Zdálo se, že se vlastně nic moc nezměnilo, i když, jedna věc ano – Erenovy prosby, abych ukázal svá křídla. Já pochopitelně stále odmítal, jenže proč vlastně? Věděl, že jsem anděl, pamatoval si má křídla... Možná jsem se jen nechtěl smířit s myšlenkou, že někdo ví, kdo doopravdy jsem.

„Heichou, jaké je nebe?"

„Modré. Nepokládej hloupé otázky."

„Ne, myslel jsem nebe, kde jsou ostatní andělé." Čekal na mojí odpověď a já se mezi tím snažil pochopit, co vlastně cítím.

Cítil jsem jako člověk a ne jako anděl. Nebyl jsem na takové věci zvyklý. Když už mi je miliarda let, myslel jsem si, že jsem si zvykl absolutně ke všemu. No, a jak jsem se mýlil.

„Je to místo, kde existuje jen láska."

„Jak jako – láska?"

Jak popsat Božskou lásku? Nikdy mě nenapadlo, že bych ji musel popisovat.

„Láska, která všechno promine. Láska, která osvobozuje. Láska, která zachrání, podpoří, bude vždy na tvé straně nehledě na nic. Božská láska. Sám Bůh," pokrčil jsem rameny. „Něco takového lze jen procítit, nejde to popsat, zvlášť, když to popisuješ slovy."

„Jak to ale lze procítit?"

„Obrať se na svou duši, protože ona je částicí Boha v tobě, tím pádem je to i ta láska, kterou chceš poznat."

V ty lednové dny jsme se hodně bavili ohledně Nebes, duší, Pekla. Zdálo se ale, že Eren se nehodlá vyptávat na moji existenci. Neměl jsem mu to za zlé. Sváděl jsem to na to, že ve mně chce stále vidět svého kaprála, že ve mně nechce vidět anděla.

Všechnu tu informaci, kterou jsem mu poskytoval, zpracovával bez problémů a bez přepadů nálad. Jako kdyby v ty momenty byl malým chlapcem, co teprve poznává svět a bere to jako zcela normální věc. Občas na mě doléhala idea, že Bůh všechno evidentně od začátku věděl a od začátku tušil. Má to být jeho dar pro mě? Ne, nemohl jsem se ani opovážit na něco takového myslet.

Dny byly studenější a studenější. I v hradu byla neuvěřitelně nízká teplota. Nikdo se k nám nemohl dostat kvůli vánicím. Byli jsme odříznuti od světa. Kdyby titáni zrovna prolomili stěnu Rose, nevěděli bychom o tom.

Eren byl vždycky horkokrevný a i když si na zimu stěžoval, stále ji dokázal snést bez závratných problémů, což se o mně říct nedalo. Ne, že by mi zima vadila, ale mému fyzickému tělu zjevně ano, byl jsem studenější víc než kdy předtím. Stejně to ale pro mě nebylo novinkou.

V jedné z paralelních zemí se už stalo, že teplota mého těla poklesla až na 10 °C. Nikdo se mě vůbec nesměl v takovém případě dotknout, jinak by to bylo značně problematické. V Erenově případě jsem starost neměl, když věděl, kdo jsem.

„Heichou, jste úplně studený, skoro jako led," pronesl, když jsme se omylem dotkli rukama, zatímco jsem se natahoval přes stůl pro konev s čajem, který už byl bez pochyb studený.

„Normální věc."

„Vy zimu necítíte?"

„Ne, že bych jí necítil, ale zvykl jsem si. Andělská energie je sama o sobě studenější a kvůli její síle je studenější i mé tělo."

„A vám to nevadí?" V jeho očích jsem spatřil jakési očekávání.

„Občas ano. Zvlášť když nikdo neví, kdo doopravdy jsem. Pak je to problematické."

„Můžu vás zahřát?"

Ponořili jsme se do ticha, kdy jsem ho pozoroval plný nechápavosti a jakého si zmatení.

Nešlo o to, že by mi vadilo, kdyby mě měl zahřát, ale je vysoce pravděpodobné, že by se schylovalo k něčemu víc, než jen k obyčejnému zahřátí.

„Ptej se přímo, neobcházej mě. Jsem anděl, Erene, ne člověk." Má slova ho překvapila a on momentálně zrudl.

„Pardon, já jen... nevím, co si mám počít." Snažil se dívat někam jinam než na mě a já to chápal. Styděl se a cítil pochyby. Že bych nastoloval zpět své postavení jakožto anděla? Přestával ve mně vidět člověka? Došlo mi to – proto jsem mu neukazoval svá křídla.

„Co cítíš, Erene?"

Koukl na mě, nejistý, ale já necítil nic. Tedy, necítil jsem respektive zhnusení a další podobné emoce. Ty mi byli prakticky cizí.

„Zamiloval jsem se do vás."

Zajímavé, slyšel jsem tu frázi tolikrát a pokaždé cítit jen vděčnost. Odpovídal jsem pochopitelně záporně, ale děkoval jsem těm osobám – těm duším – že v takové těžké časy si našli chvíli i na něco, co nás všechny spojuje – schopnost milovat.

Já sám miloval všechny a všechno, svým způsobem. Jsem anděl, jsem stvořen milovat a nikdy jsem nedělal z duše někoho víc, než už je. Každá duše je součástí Boha, i já jsem. Proč by Bůh měl milovat někoho víc a někoho míň? To je jako kdyby člověk víc na sobě miloval své ruce a méně svůj obličej. Pak si nemůže dovolit říkat, že se miluje, že se má rád takovým jakým je, protože je to lež. Jenže Bůh nelže, nikoho neřadí nad sebe nebo pod sebe. Miluje dokonce démony, protože bez nich, by duše nemohly poznat dobro.

Když se mi teď ale vyznal Eren, pocítil jsem něco zcela jiného. Vyznal svoji lásku andělovi – stvoření, kterým doopravdy jsem.

Než jsem se nadál, dotkl jsem se svojí studenou rukou jeho hrudi a zavřel jsem oči. Spatřil jsem jeho duši, slyšel jsem její zvuk a byl... nádherný. Vybavili se mi všechny ty galaxie, daleké světy, smích, radost – všechno dobré, když jsem poslouchal, jak jeho duše zpívá a zpívala pro mě. Cítila ve mně něco důvěrně známého a já v ní taktéž. Pak jsem si vzpomněl. Byl to jako blesk z čistého nebe.

Erenova duše se vždycky ke mně táhla. Byla stará miliardy let, jako já sám a vždycky bojovala po mém boku za spravedlivost. Ať byl v jakémkoli těle, vždycky se snažil být po mém boku. Jeho duše několikrát byla mojí milenkou či milencem. Byla mi věrná, dívala se jen na mě a teď se nepatrně chvěla; měla radost, že jsem ji poznal.

Dal jsem ruku pryč z Erenovy hrudi. Naplňovalo mě neuvěřitelně moc pocitů, které jsem cítil snad poprvé za svoji existenci.

„Heichou, jste v pořádku?"

Pohlédl jsem do jeho očí a dotkl se jeho tváře. Byl horký, ale neměl teplotu, to bych poznal. Byl jen příjemně teplý. Jako kdyby byl stvořen proto, aby zahřál mé studené tělo.

„Vím, kdo jsi. Kým jsi byl. Poznávám tě."

Erenovi se překvapením rozšířili zorničky. „My... jsme se znali?"

Pak jsem mu pověděl, kdo doopravdy je a i když si Eren nedokázal vzpomenout úplně na všechny životy, které prožil, bylo na něm vidět, že stejně všechno potřebné ví a cítí.

„V tom případě jsem rád, že jsme se znova... našli. Pokud se to tak dá nazvat." Eren se nejistě zasmál. Držel moji ruku v těch svých. Byla teplejší.

„Existují spřízněné duše. Evidentně existuje i spříznění mezi andělem a duší," pokrčil jsem rameny a Eren se zase zasmál, než se místnost ponořila do ticha.

„Mohu... Mohu vás políbit?" Červeň mu pokrývala tváře. Díval jsem se na něj a vzpomínal jeho jednotlivé reinkarnace. Některé věci zůstávají neměnné.

Byl jsem to já, kdo se ho dotkl studenými rty. Jeho byly téměř horké, příjemné. V tu chvíli mě napadlo, že možné proto jsou andělé sami o sobě studení. Aby je duše svoji fyzickou formou mohli zahřát.

Byl to známý pocit a přeci jen nový. Cítil jsem to známé spříznění. Vždycky jsem věděl, že někam patřím, že my všichni někam patříme a nikdy jsem se necítil zcela sám, protože okolo mě vždycky byli ostatní duše či andělé, jenže teď jsem cítil něco lepšího a to bylo právě to spříznění. Byl to ten pocit, kdy vás ten druhý dělá silnějším. Jako jednotlivec jsem byl sice silný, ale s ním jsem cítil... víc.

Jeho duše vibrovala, Erenovi se nepatrně třásly ruce a já se chvěl z toho, jak jsem cítil jeho horké ruce na svém studeném těle. Polibek se protáhl, nemohli jsme se jim oba nabažit, ale donutil jsem ho se odtáhnout, abychom se mohli přesunout do pokoje, přímo na postel.

Studená látka mi nevadila a Eren byl natolik horkokrevný, že po chvíli byla teplá celá postel. Stejně jsem se ale chvěl blahem, když si ze sebe sundal tričko a já cítil, jak z něj vyzařuje teplo. Byl mým vlastním sluncem, co mě hřálo za studených dnů. Brzy jsme se dotýkali celým povrchem těla a pro mě to byl blažený pocit.

Znovu jsem se ho rukou dotkl na hrudi, abych spatřil jeho duši, která mi ale teď prozrazovala víc, než jsem čekal. Strach, který mu do ucha zákeřně šeptal, že nezvítězí; tíživé ticho jeho dětských let; temnota, která ho pohlcovala a nedovolovala mu se nějak bránit. Znal jsem tyhle příznaky – měl být posedlý démonem, snažil se ho ovládnout a nehledě na to se Eren stále snažil ubránit. Já mu k tomu dopomohl.

Byl tam v ten den, kdy jsem spadl na zem. Viděl jsem sebe jeho dětskýma očima. Tenkrát se schoval ve svatém místě – cítil tam klid před démony, co se ho snažili ovládnout a pak mě uviděl. Viděl jsem sebe, jak se zvedám ze země a svými bělostnými křídly rozvířím prach od sebe. Malý Eren byl okouzlen. Jeho duše na mě volala, ale on nemohl pochopit, co cítí jeho duše. Světlo, odrážející se z mých křídel ho ozářilo a tím pádem ho i očistilo. Eren se rázem cítil líp, i když se nemohl pohnout z místa. Všechno, co viděl, jsem byl já a má křídla. Pak si teprve všiml, že si to mířím přímo k němu a rychle utekl pryč, neschopný zapomenout, co viděl.

Odtáhl jsem ruku z jeho hrudi a hned jsem spatřil jeho smaragdové oči. Malý Eren z těch vzpomínek se zdál někým naprosto jiným než ten Eren, kterého jsem viděl teď a přeci jen to stále byl jeden a ten samý člověk. Jedna a ta samá duše.

„V pořádku?" zeptal se namátkově a já chvíli nevěděl, jak mám reagovat.

Všechno bylo v pořádku, jistě, jen hodně věcí bylo dneska pro mě nových. Neuvěřitelné, žiju tolik let a stejně stále zažívám něco nového.

Nakonec jsem přikývl a jeho rty znovu spočinuli na mých, dávaje mi své teplo. Ocitl se mezi mýma nohama, pomalu přirážel, ale stále do mě nepronikl. Přeci jen i tohle jeho jednání ve mně vzbuzovalo tolik emocí a rozkoše.

Občas jsem si pokládal otázku, jestli to, co dělám, je vůbec správné, ale když jsem se pak díval na svá křídla, která stále zůstávala bělostně čistá, uvědomoval jsem si, že je všechno v pořádku. Bůh se na své děti nikdy nehněvá a nehněval. S Erenem jsem cítil, že všechno správné je. Všechno bylo tak, jak bylo. Od osudu se nedalo utéct a když do mě konečně pronikl, měl jsem pocit, že jsem se vrátil zpět domů. Tohle byl možná jeden z mnoha důvodů, proč se lidé milují – jejich duše se tak aspoň na zlomek sekundy vrací domů. Dokonce i takový anděl jako já.

„Vaše křídla," pronesl šeptem Eren a já nevěděl, jestli se mám vyděsit z toho, že jsem je roztáhl nebo z toho, že jsou možná černé. Jenže černá nebyla jen stále bělostně zářící. A zdemolovaly většinu pokoje. „Jsou nádherná..." Než jsem stihl něco říct, už se snědá ruka dotýkala bílého perutí. Kousl jsem se do rtu, nic jsem neříkal. Možná jsem dokonce zčervenal.

„Je to poprvé, co se někdo jiný dotýká vašich křídel?" zeptal se mě a dál mě hladil.

Zmohl jsem se jen na přikývnutí.

Eren se radostně usmál. „Jsem rád, že jsem první a že jste mi je ukázal."

„O-omylem jsem je roztáhl. Nic takového se u-už nestane." Možná jsem mu lhal. Možná jsem lhal sobě, protože jeho ruka na mých křídlech... To byl zážitek, který se jen tak jednoduše nezapomíná.

Možná je jeho duše přeci jen něčím výjimečná, ale pouze pro mě. Teď vždycky, když ji uvidím, tak si vzpomenu nejen na doteky na mých křídlech, ale taktéž i na smaragdové oči. Ochraňuje tak on mě nebo já jeho? Nevím, ale vím, že spolu vždycky budeme silnější.