Tak, ti co neumřeli čekáním, se konečně dočkali další kapitoly... XD No, já k tomu nemám snad ani co dodat... radši :D Jen snad, aby se líbilo a... možná aby jste neumřeli do další kapitoly :D

„Takže... Kuro, asi bych tě měl doprovodit domů, že?" probodnul jsem ho pohledem.

„C-Co? Proč?" vyjekl.

„A jak bych tě asi chodil vyzvedávat, kdybych nevěděl, kde bydlíš?"

„Mm, to je pravda."

„Tak, pro příště nechci slyšet odmlouvání a námitky, je to jasné?"

Chvíli na mě zmateně civěl a pak přikývnul.

„Nic neslyším..." Stále jsem čekal na odpověď. Nemám rád, když někdo jen kývne a pak řekne, že nic takového nevyslovil... načeš dohody padají...

„A-Ano."

„Ah, tohle bude dlouhý výcvik, že, štěně..." povzdechnul jsem si.

Vážně, neříkejte mi, že není. Sedí tam jako poslušný pejsek čekající na pánův povel. Jen...

„Na, obleč si to."

Hodil jsem mu svojí mikynu. Myslím, že mu bude dostatečně velká, aby zakryla potřebné části jeho těla.

„Ale-"

„Něco si snad slíbil, ne? Nechceš to snad porušit jen o pár minut později, že ne?"

„N-Ne."

„Můžeš vstát?"

„A-Asi."

Uchopil jsem ho pod pažemi a jedním pohybem ho postavil na nohy. Pevně jsem ho uchopil za zápěstí a dotáhl do sprch.

„Ne! To ne! Nechci!"

„Copak, štěňátko se bojí vody?" zasmál jsem se.

„Nechci tam. Ne, když jsi hned-"

„Ah, rozumím. Ale máš smůlu. Tohle je teprve začátek. Jedna z těch lehčích věcí, které tě čekají. Úkoly, které budeš dostávat, budou mnohem nepříjemnější. Možná se potom přestaneš stydět. A nebo ne, nebyla by to pak taková zábava. Ovšem, máš ještě poslední šanci si to rozmyslet."

Nesouhlasně zavrtěl hlavou. Jakoby slyšel jen poslední větu. „T-To nejde."

„Tak proč už nestojíš v té posrané sprše?!" rozkřiknul jsem se po něm. Okamžitě poskočil a vyplašeně vlezl do sprchy. Ano, někdy nemám moc velkou trpělivost, hlavně po takovém dni...

„Svlékni se."

Mlčel, jen na mě hodil prosebný obličej. To tak... „Dělej!"

Pomalu si sundával poslední kus svého oblečení. Tiše jsem pozoroval, jak mu sjíždí po hedvábné pleti a odhaluje všechny detaily jeho těla.

„Rozkošné." Povzdychnul jsem.

„A teď tě půjdeme umýt." Usmál jsem se.

Štěňátko sáhlo instinktivně po sprše a zapnulo vodu.

Okamžitě jsem mu jí vytrhl z ruky. „Zvířata se neumí sprchovat." Štěknul jsem po něm.

Bojácně ustoupil o několik kroků zpět a natiskl se na chladné dlaždičky.

„A také... nechodí po dvou, že? Pro začátek ti to odpustím. Ale měl bys to napravit, že?"

Pomalu se sesunul na kolena a opřel se o ruce.

Vzal jsem si mýdlo a čupnul si k němu. Důkladně jsem ho všude namydlil. Všude... a i na intimních patriích. Samozřejmě přitom nevydržel v klidu stát a utíkal mému doteku. Dokonce se snažil bránit, což mě opravdu pobavilo. Chytil jsem ho za krkem a nechal ho sklouznout k zemi pod mým stiskem. Jak hezky vyšpulil prdýlku, asi bych to měl dělat častěji.

„Au, to-"

„Já mám na to celý den. Budu to opakovat do té doby, dokud to nepřijmeš, takže... pokud to chceš mít rychle za sebou, tak sebou přestaň škubat. A doufám, že ti nemusím připomínat... ale co... teď, už nemůžeš odmítnout" Zachraptěl jsem.

Párkrát to ještě zkusil, ale nakonec postál. Vzal jsem sprchu a důkladně ho opláchl.

Otočil jsem se pro ručník. Ano, i to tu měli, snobi...

Když jsem ho celého vysušil, oblékl jsem mu svou mikinu. Vypadal v tom tak vtipně, jako dítě v plenkách. Jako zmoklá slípka. S tímhle přece nikam nepůjdu.

Vzal jsem další ručník a začal mu sušit vlasy. Nejspíš ho to bolelo, když kňučel jako prase na porážce. Ale i přes to nevypustil žádné slovo.

Zvedl ke mně hlavu s tázavým pohledem. Přejel jsem mu palcem po rtech a zeptal se:„Copak bys chtěl?"

„Můžu... můžu už mluvit?"

„Samozřejmě."

„A... můžu už vstát."

„A to bys chtěl jít domů snad po čtyřech? Hm, ale nechám si to v záloze jako trest." Koutky úst se mi nepatrně zvedly do úsměvu.

Pomalu se postavil na nohy a promnul si bolavá kolena.

„Nic neřekneš?"

„C-Co bych měl říct?" koukal na mě jako pokorné zvířátko na pána. Jak krotké zvířátko... *To nebude žádná zábava.* pomyslel jsem si.

„Měl bys poděkovat, že ti dovolím jít po dvou."

Překvapeně na mě zíral. Nervózně přešlapoval z jedné nohy na druhou a držel se za ruku. Pak vykoktal:„D-Dě-ěk-ku-uj-ju-u."

„Správně štěně." Pochválil jsem ho.

„Já nejsem-"

„Jsi můj mazlíček?" zabořil jsem do něj pohled a čekal na odpověď. A pořád bude odmlouvat. To aby se připravil jít domů po čtyřech.

„A-A-Asi... a-a-an-no..."

„Tak jsi štěně a cokoliv, co řeknu."

Rozešel jsem se směrem ke dveřím. Pootevřel jsem je a pak se otočil na štěně.

„A ty jako za páníčkem chodit nebudeš? To brzo neposloucháš..." řekl jsem na oko zklamaně.

„N-Ne! Jen... nevěděl jsem..." sklopil pokorně hlavu. Jak milé.

„Ah, asi si budeš muset přečíst příručku pro psy. Ještě tě musíme pořádně vycvičit, v tomhle stavu tě nemůžu pomalu ani nechat chodit v ulicích."

Rychle ke mně docupkal a čekal, až se rozejdu.

Ve škole bylo příjemné ticho, jen naše kroky se nesly prostorem.

Když jsme konečně vyšli z „dokonalé" školy, zhluboka jsem se nadechl a protáhnul se.

Aniž bych čekal na štěně, šel jsem dál k vchodové bráně.

„P-Počkej, p-p-prosím." Zašeptal kdesi v dáli.

Otočil jsem se za ním. Byl asi 15 metrů za mnou. Objímal své drobné tělíčko, které se klepalo zimou a piďi krůčku ke mně cupital.

„To neumíš ani normálně chodit?"

„P-Promiň. Nemám boty..." sklopil hlavu a ublíženě pokračoval:„... bolí mě nohy. Jsou tu kameny a-"

„Bože!" vzdychl jsem a plácl se do čela. Já úplně zapomněl, že má nohy z papíru.

Postavil jsem se před něj a za bradu mu zvedl hlavu. „Protentokrát... protentokrát ti udělám laskavost. O mazlíčky by se mělo dobře starat, že..."

Otočil jsem se k němu zády a čupnul si. Přes rameno jsem se na něj otočil a pobídl ho:„Tak šup košťátko. Nebudu tu čupět celej den."

„D-D-Dobře."

Pomaličku se ke mně doploužil a opatrně... hodně opatrně, jako bych byl ze skla, mě obejmul kolem krku.

Rukama jsem ho chytil za nohy a vyhoupnul se do stoje.

„Tak kudy štěňátko?"

Pěkně mi šeptal do ouška, kudy máme jít. Já si jen užíval pohled na zmatené a možná i zhnusené pohledy kolemjdoucích. Nedalo mi to a každému jsem se musel vysmát do obličeje.

Nešli jsme ani 15 minut a byli jsme na místě. Zastavili jsme se před menším rodinným domkem.

„Ty bydlíš tady?" zeptal jsem se překvapeně. Nevím proč, ale čekal jsem velkou vilu s upravenou zahradou a stromky. Tohle vypadá spíš jako... normální dům...

„A-Ano. Je něco špatně?" vykoktal zmateně.

„Ne, jen jsem myslel, že bydlíš v luxusnějším domě."

Tiše se zasmál.:„Vážně? Neříkej mi, že sis myslel, že bydlím v miliardové vile se služebnictvem. Jen kvůli té škole..."

Naštvaně jsem ho pustil na zem a otočil se k němu.

Bolestí, která mu projela páteří, musel vykřiknout. Ale za to si může sám, nemá ze mě dělat idiota. Rukou jsem mu zajel do vlasů a pevně je chytil. Prudce jsem mu za ně trhnul a zvedl mu tak hlavu směrem ke mně.

„Co si myslíš, že děláš?" procedil jsem skrz zuby.

„N-N-ic." Trhl sebou. Pokusil se ze sevření vytrhnout několika nemotornými pohyby. Místo toho si spíš víc ublížil.

„Zítra v 7:30, štěně." Zavrčel jsem na něj nepříjemně.

„D-Dobře." Kníknul. „Můžeš jít domů. Ráno si pro tebe přijdu a ať jsi připravený."

Nechápavě zavrtěl hlavou a doběhl k vchodovým dveřím. Pomalu jsem šel pryč, když...

Od prahu na mě zakřičel:„Dobrou noc!" *Štěně.* Pomyslel jsem si. Vážně, kdo by někomu jako já, po tom všem, přál dobrou noc? ...naivní štěně, které si myslí, že každý je kamarád...