Theo

Probudí mě opravdu hlasité bušení na dveře. Chvíli zmateně mžourám na ložnici ponořenou ve tmě, než se natáhnu po svém telefonu pod polštářem, abych se podíval, kolik je vlastně vůbec hodin.

Dvě ráno.

To nám doopravdy někdo mlátí do dveří ve dvě ráno?

Ohlídnu se na Uriela vedle sebe, ale s ním to ani nehne. Je úplně mrtvý a dokonce i chrápe. Musí být po celém víkendu unavený. Generální ředitel jeho firmy tady v Madridu si usmyslel, že ho představí několika dalším sponzorům na večírku. Nešel jsem s ním, protože se mi prostě nechtělo a ještě není korektní, aby nás lidi vídali společně. Vrátil se domů ve tři ráno, aby následně v sedm, podotýkám v neděli, byl opět nastoupený v kanceláři, protože se něco posralo a on by měl být přítomný, aby byl schopný to v budoucnu řešit.

Dorazil v jedenáct večer, dal si jen sprchu a pak ulehl do postele.

A teď nám někdo buší na dveře.

Neochotně se vyhrabu z postele a pomalým krokem se rozejdu z ložnice. Mnu si oči a ještě napůl spím.

Do domu, ve kterém máme byt se jen tak nikdo nedostane přes vrátného v hlavní hale. Až k našemu bytu má přístup jen velmi málo lidí, kteří by mohli nastoupit do výtahu, aniž by nám někdo zavolal.

Otevřu hlavní dveře a ihned mi k uším dolehne dětský pláč. Skoro až hysterický. Zamžourám na Monicu, která vypadá nesmírně zoufale s mastnými vlasy v culíku a šedým tričkem, na kterém má mastný flek od omáčky. Nejspíš. Doufám, že je to jen omáčka.

O překot začne mluvit španělsky a i když už jsem schopný si s ní normálně pokecat, co ji zajdu navštívit, tentokrát rozumím jen jedné jediné větě.

„Slíbil jsi, že můžu přijít kdykoli a pomůžeš mi s malým."

Ani nemrknu a mám v rukách malého Daniela a tašku na pleny přes rameno. Monica mu ještě pošle vzdušný polibek a zmizí, jako pára nad hrncem.

Trhnu sebou, když malý Daniel spustí další řev a vyděšeně k němu shlédnu. Cože jsem jí to slíbil?

Oněměle zírám na místo, kde zmizela Monica, protože si tady zapomněla jednu podstatnou část jejího života. Můj mozek, který byl tak násilně probrán, pořád nedokáže pobrat ten fakt, že mi svého syna prostě jen hodila na krk a abych se s ním vypořádal.

A on nepřestává brečet.

Raději zalezu do bytu a zabouchnu dveře, aby náhodou ještě nevylezli sousedi.

Pomalu dojdu až do obýváku a i s taškou a Danielem se usadím na pohovku. Zírám z okna našeho bytu, které se táhne přes jednu celou zeď a my máme s Urielem krásný výhled na Madrid.

Daniel se nedokáže uklidnit, tak ho položím na gauč a tašku hodím za sebe.

„Pšt Danielito," vydechnu tiše a pokusím se ho nějak uklidnit. Prvně mu sundám čepičku z hlavy, jestli mu třeba náhodou není horko a taky botičky s ponožkami, ale má normální teplotu.

Chytím ho za ty drobné ručky a trochu s ním zatřesu, jakože si hrajeme, ale na nic takového, zdá se, nemá náladu.

Jednou rukou ho přidržím za bok, aby se neskutálel z gauče a tou druhou se natáhnu k tašce za sebou, jestli tam nenajdu třeba dudlík.

V tašce je plná láhev sunaru, asi stovka plínek, vlhčené ubrousky, chrastítko, jeho oblíbená plyšová želva, ale že by tam byl dudlík?

Frustrovaně si povzdechnu a raději celou tašku vysypu na podlahu. Není možné, aby ho nezabalila. Ten klučina má šest dudlíků, každý v jiné barvě. Vím to, jeden jsme mu s Urielem kupovali a Monica nám ty ostatní ukázala.

Ten náš je jeho oblíbený, ale ani ten nikde nemůžu najít.

„Ha!" vykřiknu radostně, když vykoukne žlutý plastový řetízek, na kterém je přidělaný dudlík, mezi plenami na podlaze.

Vezmu si Daniela do náruče a dojdu do kuchyně, abych ho opláchl.

Pokusím se mu ho dát do pusy, ale jen křiví pusu v dalším hysterickém řevu a odmítá si ho vzít.

„No tak, Danieli," postesknu si a trochu ho v náruči pohoupám. „Tenhle dudlík máš přece rád. Dostal jsi ho od strýčka Uriela."

Nepřestávám ho houpat, ale s ním to ani nehne. Beznadějně zakloním hlavu a znovu s ním dojdu ke gauči. Rozepnu mu kalhoty a zabořím nos do jeho bodýčka, jestli neucítím nějaký nepřirozený smrad, ale ne. Pro jistotu ještě sáhnu do pleny, ale je úplně čistá.

Natáhnu se pro láhev se sunarem a zkusím ho nakrmit, jenže se akorát odvrací a dokonce mě praští ručkou, že mi láhev vyletí z ruky na podlahu.

„Nemáš hlad a ani nejsi podělaný," zakoulím očima a vezmu ho do náruče. „To mi řekni, copak ti je, že tak křičíš, co?"

Přecházím po bytě tam a zpátky podél oken a neustále ho pohupuju v náruči. Nemám nejmenší tušení, co bych s ním měl dělat. Nejsem jeho otec, abych na něm rozpoznal jeho potřeby.

Pokouším se na něj mluvit a vyprávím mu jednu historku za druhou. Dokonce přejdu i do pár vulgarismů, ale pochybuju, že v jeho věku ví, o čem mluvím. Obzvlášť, když mluvím jiným jazykem, než který on poslouchá doma.

„Theo?" ozve se za mnou Uriel, že si úlevně povzdechnu. Mám Daniela na starost hodinu a už to sám nezvládám.

„Zlato, díky světe. Vlastně... promiň jestli jsme tě vzbudili, ale já už nevím, co mám dělat."

„Já se probudil v budoucnosti?" ušklíbne se zmateně Uriel a rozhlédne se po bytě. „Co je za rok? Proč máme dítě?"

„Klid prosím tě," zakoulím očima. „To je Danielito," odvětím a dojdu s ním až k němu. „Monica přišla uprostřed noci, dala mi ho do náruče a pak zmizela. V překladu řeči jejího těla, se o něj máme postarat."

„Tak abych šel zase spát," utrousí Uriel otráveně a otočí se k ložnici.

„Nemohl bys... mi pomoct?" nadhodím a vyšpulím dolní ret. „Třeba ho jen na chvíli podrž. Já skočím pro teploměr, jestli nemá náhodou teplotu. A nutně potřebuju čůrat," poskočím na místě.

Uriel svěsí zklamaně ramena, ale otočí se zpátky k nám a natáhne ruce po Danielovi.

Já rychle vystřelím do koupeny, abych si mohl odskočit a potom najdu ve skříňce pod umyvadlem lékárničku. Bohužel nemáme žádné léky pro děti, ale pokud by měl teplotu, tak ho snad raději odvezeme do nemocnice.

Jenže když se vrátím do obýváku, Uriel drží Daniela od sebe na délku paží a oba si vzájemně zírají do očí. A Daniel nebrečí.

„No to snad..." zasténám plačtivě. „Já tě fakt nenávidím! Jak se ti povedlo ho utišit?!"

„Já ti ani nevím," odvětí klidně. „Když jsi mi ho předal tak on s tím prostě přestal."

Zakroutím hlavou, ale pro jistotu mu změřím teplotu. Je normální.

„Skvělý," houkne Uriel a Daniela mi předá zpátky. „Tak já si jdu zase lehnout."

Pousměju se a kývnu hlavou. Teď, když je Daniel klidnější, tak to s ním zvládnu sám a Uriel se vážně potřebuje vyspat.

Jenže ani neujde dva metry a Daniel se znovu rozbrečí.

Vyděšeně se na něj podívám a postřehnu, jak Uriel ztuhne na místě.

„Ale ne," šeptnu tiše a nejistě se podívám na Urielova záda. Vidím na něm, jak je celý ztuhlý. „To je dobrý," vyhrknu rychle. „Klidně si běž lehnout. My to tady nějak zvládneme. Hlavní je, že není nijak nemocný. Snad."

Uriel si dá ruce v bok a zaslechnu, jak si zhluboka povzdechne, než se otočí čelem k nám. „Pochybuju, že bych usnul, když vím, že se tady s ním trápíš."

Znovu ke mně natáhne ruce a malého Daniela si převezme. Sedne si s ním na gauč a doslova ho usadí na své nohy.

„Mohl bys přestat řvát?" zeptá se ho normálně, zatímco ho přidržuje za boky, aby nepřepadl. „Jsi horší než tvá matka. Taky věčně ukecaná. Jestli budeš po ní, tak si mě ani nepřej. To spolu pak nebudeme vycházet."

Daniel se skutečně uklidní a zaujatě se zadívá na Uriela.

Já se svalím vedle něj na gauč a hlavou se opřu o opěrku. „Fakt by mě zajímalo, jak to děláš," utrousím a promnu si oči.

„Mě by spíš zajímalo, proč jsi nezavolal Monice, že si u nás něco zapomněla," odfrkne a potřese hlavou.

„Co jsem postřehl z její rychlé španělštiny, tak jsem jí to slíbil," opáčím a Uriel se na mě ohlídne s pozvednutým obočím.

„V tom případě jsi idiot," mlaskne a skloní se ke mně pro pusu. „Ale je celkem roztomilý. Když teda neřve jako na lesy."

„Možná," uchechtnu se a svezu se hlavou na jeho rameno. Oba se tak zahledíme na Daniela, zatímco on upřeně pozoruje Uriela. Je jím fascinován. „Uvažoval jsi někdy, že bychom si taky pořídili dítě?" nadhodím a cítím pod svou hlavou, jak se Uriel celý napne.

Zvědavě se na něj zahledím, zatímco on krčí čelo. Dokonce dostal tik do tváře. Dělá to vždycky, když nad něčím usilovně přemýšlí. Dřív jsem si toho nevšiml, ale teď, když ho vídám, jak je věčně zabořený v knihách anebo nad dokumenty z práce, dělá to prakticky pořád.

„Myslíš si, že je to dobrý nápad?" houkne, ale nepodívá se na mě. Namísto toho skloní pohled k Danielovi a několikrát ho pohoupe na kolenou. „Jakože... teď? Oba ještě studujeme a já si vůbec nejsem jistý, jestli na dítě někdy budu mít čas."

„Hm," zamručím a dám mu pusu na rameno. „Taky neříkám teď," odvětím. „Jen, jestli někdy nastane den na tenhle rozhovor."

Uriel si zhluboka povzdechne a skousne si dolní ret. Natočí ke mně tvář a zahledí se mi do očí.

„Fakt si nejsem jistý, jestli vůbec nějaké dítě chci, Theo," řekne mi trochu vážněji. „Nad tímhle asi budu muset víc přemýšlet, protože se bojím, aby se z mého někdy nestalo nikdy."

„Tak dobře," opáčím. „Hlavně se nevyděs, až se tě na to zase někdy zeptám. Taky si nemyslím, že dokud studujeme, tak je to dobrý nápad, ale... jednou se tě zeptám vážně, Uri a..."

Zarazím se vytřeštím oči na malého Daniela, protože ten najednou celý zčervená v obličeji a dokonce mírně nafoukne tváře.

„Co se děje?" vyhrkne Uriel vyděšeně, když se najednou Daniel uvolní a rozbrečí se. „A kruci," ušklíbne se Uriel, ale to už i ke mně doputuje ten zápach špinavé pleny.

Uriel chce Daniela položit na gauč, ale stihnu ho včas zarazit. Rychle dojdu do koupelny pro čistý ručník, abych ho mohl natáhnout jako krytí. Nechceme, aby se nám svým špinavým zadkem otíral o gauč.

Uriel se toho hrdinně ujme a rozepne Danielovi bodýčko. Sundá mu plenu a oba jdeme málem do mdlob, protože ten zápach je skutečně síla.

„To je..." zašklebí se Uriel a zalapá po dechu, jenže žádného čerstvého vzduchu se mu nedostane.

„Pokaděné dítě?" nadhodím a uchechtnu se, i když to sám stěží zvládám.

Podám mu vlhčené ubrousky, zatímco on mě plenu, abych se jí co nejrychleji zbavil. Tohle bude chtít nějakou proti vzduchovou kapsli, protože tohle je horší, jako jedovatý plyn.

Uriel Danielovi utře zadek a špinavé ubrousky mi začne podávat.

„Mám to na ruce," ušklíbnu se a oklepu odporem.

„Vzmuž se," uchechtne se Uriel. „Pak si můžeš dát sprchu."

„Mhm," zamručím skuhravě a podám mu čistou plenu, jenže malý Daniel to tak dlouho nevydrží, protože doslova začne čůrat do vzduchu. Urielovi přímo do obličeje.

Uriel mi rychle vytrhne plenu z ruky a přikryje jí Danielita, aby už na něm nepřistála jediná kapka.

Pevně se kousnu do dolního rtu, abych nevyprskl smíchy, protože Uriel má zavřené oči a skloněnou hlavu.

Nedá mi to a zasměju se. Jen jednou a rychle si dám dlaň před pusu, když se na mě Uriel podívá a z jeho očí srší blesky. A to už nevydržím a začnu se chechtat.

„Tohle není vtipné," houkne Uriel, ale nedokážu s tím přestat.

„Vzmuž se trochu," směju se. „Pak si můžeš dát sprchu."

Uriel na mě přimhouří oči a pak mi hodí plenu přímo do obličeje. Naštěstí tou čistou stranou, ale varovně na něj namířím prst.

„Jdu raději hned," opáčí a vstane z podlahy. Nechá mi tak Daniela na starosti, zatímco odejde do koupelny.

Skloním se nad Danielem, pořád s úsměvem a znovu ho očistím vlhčenými ubrousky, než mu nasadím čistou plenu.

„Ty jsi vážně po svých rodičích," uchechtnu se, když se na mě najednou usmívá namísto neuvěřitelného řevu. Dám mu do pusy dudlík, který mu teď najednou nevadí a vezmu si ho do náruče. „Tak pojď, půjdeme si lehnout."

Dojdu s ním až do ložnice, kde ho následně předám Urielovi, když vyjde z koupelny. Sám se v ní zavřu a dám si horkou sprchu, abych i ze sebe smyl ten zápach Danielovy nehody.

Zarazím se ve dveřích do ložnice, když uvidím Uriela, jak spí na zádech s Danielem položeným na jeho hrudi. I on spí a je neskutečně roztomilé, jak u toho cucá ten dudlík.

Opatrně si lehnu vedle nich, když ke mně Uriel natočí hlavu.

„A takového Satana bys jednou chtěl taky, jo?" houkne tiše s přivřenýma očima.

„Jednou nejspíš fakt jo," uchechtnu se a chytím Uriela za ruku. „Ale až za pár let," utrousím a hlavou se mu uvelebím na rameni. On totiž nevidí, jak nádherně vypadá, když má to miminko u sebe. Představa, že by to mohlo být dítě, které je mu podobné, mi rozproudí krev v žilách.