„Potřeboval bys dovolenou," poradí mi Dominika před koncem směny.

„Ty máš co mluvit," odfrknu a zakroutím hlavou. To ona je tady pomalu od rána do večera. I o víkendech. Jen díky mně tady netráví celý den, ale jen pár hodin.

„Na dovolenou půjdu, až se mi vrátí kapitál," odsekne, a dokonce na mě vyplázne jazyk.

„To ti to pořád nevydělává?" zamračím se. Spíš mám občas dojem, že se tady lidi můžou ušlapat. Dost se těším na tu výpomoc, která od zítřka nastupuje. Ne, že bych potřeboval volno, ale Dominika určitě.

„To ne," odvětí, a dokonce se i usměje. „V tomhle jsem za vodou. Vyděláváme slušně, jen se mi ještě nevrátilo vše, co jsem do toho nastrkala, včetně úvěru. První rok byl přece jen na hovno."

Přikývnu a uculím se. Ten první rok otevření byl dost na pytel. Dominika pořád zvažovala, jestli mě vyhodí nebo si mě nechá. Teď dělá to samé s nováčkem. A to ještě ani nenastoupil. Zkrátka si není jistá, jestli se finančně vyplatí.

„Hele, počítali jsme to snad milionkrát," pokusím se ji uklidnit čísly. „Bude to v pohodě. Postupně šplháš nahoru a brzo tě vidím, jak otevíráš druhou kavárnu na opačném konci města."

„Optimisto," zakoulí očima, ale je mi jasné, že po tom touží. „Vyčisti raději kávovar," odežene mě a pustí se do počítání poklady.

Zatímco se pustím do celkového úklidu za barem, nedokážu se zbavit těch myšlenek na včerejší rozhovor s Ily. Její slova táta si s tebou potřebuje promluvit, mě trochu vyděsila.

Přece ví, kde pracuju. Ily za mnou chodí každý týden, takže pokud mi chce něco říct, najde si mě, protože já na něj nemám čas. Což jsem Ily řekl, ale její táta prý taky nemá čas nebo co, takže si se mnou chce domluvit schůzku. Pracovní.

Jistě. Takže strýček Jonáš zavelí a všichni se z toho posadíme na zadek? Ani mě nehne.

Nemám na něj čas, protože mě děsí, co by mi mohl chtít. Nemyslím si, že zjistil, že máma zase pije. To by byl schopný vykopnout dveře do našeho bytu a odtáhnout ji zase na odvykačku, jako posledně.

Což jsem mu stále neodpustil, že nás s mámou dotáhl zpět od Česka. Od mých přátel a budoucnosti.

Jenže, co by mi tak mohl chtít? Pogratulovat mi k výsledkům ve škole? K povýšení ze studenta na učitele? Vsadím se, že mu Ily hlásí každou mou aktivitu.

Netuším. A ani se nedozvím, protože se s ním nesejdu.

„Urieli!" okřikne mě Dominika až sebou trhnu. Tak trochu jsem jí neposlouchal.

„Co?"

„Mluvím na tebe, ty pako," zakoulí očima. „Klidně už jdi. Zbytek zvládnu," mávne na mě.

„Určitě?" zamračím se. „Mě to nedělá problém. Jen vytřu a..."

„Udělám to ráno," přeruší mě a pokusí se mě zahnat dlaněmi. „Prostě zmiz. Běž si odpočinout. Vypadáš strašně."

„Ty máš co říkat," znovu odfrknu a rozhodím rukama. Přestože se mi nikam nechce, raději ji poslechnu. S Dominikou si není radno zahrávat.

Jenže namísto, abych šel hned domů, raději zamířím do gym centra kousek od našeho sídliště.

Chodí se sem zašívat spousta lidí všech věkových kategorií. V provozu ho udržuje jeden postarší chlápek, pro kterého je to zároveň i domov. V kanceláři má svou vlastní postel a sprchovat se chodí do společných sprch. Je moc milý a nikdy po nikom nechce, aby mu platil za návštěvu. Nemám tušení, jak se skutečně jmenuje, ale všichni tady mu říkají Rocky, protože i když na to nevypadá, je to bývalý mistr v těžké váze a taky ta tělocvična, jako by z oka vypadla té ve filmu Rocky.

Pozdravím se s několika chlápky, kteří sem chodí převážně očumovat začínající boxery. Jejich trenéři jim rádi připomínají, že je nejlepší začít úplně od nuly. Kdo ví, kde chytili inspiraci.

Moc cvičících nástrojů tady není. Uprostřed místnosti pochopitelně ring, pár boxovacích pytlů nebo hrušek, hrazda a sem tam poházené činky či švihadla.

Já se vyšvihnu jako vždy na hrazdu, ale vydržím to jen pár minut. Pálí mě z toho akorát dlaně. Mít vlastní výstroj, přidám se do fronty k ostatním na jedno kolo v ringu.

Pořád nejsem připravený jít domů, proto se ještě zabavím u švihadla. To už mi vydrží déle, ale pekelně mě pálí paže.

„Nazdar kluku," mávne na mě Rocky a přeruší tak mou sérii přeskoků. „Nechceš si zaboxovat?"

„Víte, že nemám rukavice," zakřením se.

„Že jsi to ty, jedny ti půjčím," uculí se, ale neodhalí své poslední čtyři zuby v ústech. „Támhle Tony potřebuje parťáka," ukáže za sebe k ringu, kde se nejspíš Tony protahuje. Velký, namakaný Tony s horou svalů. Nepřekvapuje mě, že rozehnal ten zástup před ringem. Nejspíš nikdo nemá odvahu do toho jít.

„Vy mě chcete vidět mrtvého?" pozvednu obočí s lehkým úsměvem.

„Boxovat jsem tě viděl, a i když seš prcek, jsi rychlý," poví mi. „Na rozdíl od něj," dodá šeptem.

Zachechtám se a nejistě se podrbu na zátylku. „A... půjčte mi i chrániče? Nechci do školy přijít s obličejem jako omalovánka."

„Beze všeho," řekne radostně a už mě postrkuje k ringu. „Tony, tohle je Uriel," představí nás a trochu mě překvapí, že si pamatuje mé jméno. Přece jen sem chodím nepravidelně, maximálně jednou týdně, a moc jsme si nestihli pokecat.

Ťuknu si s Tonym pěstí a jeho trenér mi pomůže nasadit rukavice, helmu a do pusy mi strčí i chránič zubů. Jen se dušuju, že byl před tím v roztoku s dezinfekcí, a ne v něčích ústech.

Vejdu do ringu, kde se s Tonym chvíli oťukáváme, než se do mě prudce pustí. Nejsem žádný profesionál, proto schytám poměrně dost ran. Zato mám slušnou výdrž, takže to dokážu snést. To Tony je ten, co se chce dostat mezi šampiony.

Taky mu jeho trenér neustále vytýká, kde dělá chyby a naopak, v čem je dobrý.

Tlačí mě k lanům a já se zvládám jen krýt, zatímco mi sází ránu za ránou do paží nebo boků.

Nějakým zázrakem se mi povede prosmyknout zpod jeho paže a vyměním naše pozice. Teď jsem to já, kdo do něj buší hlava nehlava, zatímco se mi brání.

Pokusí se mě praštit pravačkou do obličeje, ale zvládnu se mu vyhnout pokrčením kolem.

Najednou se ozve zvonek, a tak od Tonyho ustoupím. Zkřivím obličej do bolestné grimasy a chytím se za bok.

„Máš dobrou ránu," zahuhlám skrz chránič zubů a Tony si se mnou ťukne rukavicí.

„To sice jo, ale bránit se moc neumí," zkritizuje ho ihned Rocky a několik chlápků okolo přikývne. „Další kolo?"

S hlasitým výdechem přikývnu a znovu se s Tonym pustíme do sebe. Zvládnu s ním držet krok, ale nakonec přece jen zaskuhrám bolestí v boku a vzdám to. Tony by i rád pokračoval, jenže z něj se taky nestal živý boxovací pytel. Můj obličej je možná nedotčený, zato za svá žebra mluvit nemůžu.

„Máš výdrž," poplácá mě Tony po rameni, ale zakroutím hlavou. Kdyby jo, tak vydržím víc než jen dvě kola.

Rocky mi sundá helmu i rukavice a do misky vyplivnu chránič zubů.

„Seš dobrej," pochválí mě Rocky. „Nechceš trénovat častěji?"

„Nemám na to čas," odmítnu ho. „Beru to jen jako odreagování a upuštění páry," trhnu rameny a všem poděkuji, hlavně Tonymu.

Využiju sprchu pro veřejnost a pustím na sebe proud horké vody. Doma nám stále neteče teplá, tak se zde možná zdržím déle než obvykle.

S batohem přes rameno a v civilním oblečení opustím tělocvičnu. Povedlo se mi uvolnit svaly a najednou se cítím lehčeji, i když ta žebra na boku mě fakt bolí.

V sámošce koupím špagety, kečup a pár nožiček párku, abych nám s mámou udělal teplou večeři.

Jenže hned ve dveřích do bytu zahlídnu něco, co jsem nikdy vidět nechtěl. Vlastně by tohle nechtělo vidět žádné dítě.

Jak jeho rodičku někdo šuká na pohovce.

„Jsem doma," zakřičím a otočím se zády k nim. Už se mi párkrát naskytla situace, kdy jsem mámu a jejího milence zahlídl rozvalené na rozkládacím gauči bez kousku oblečení, ale ještě nikdy jsem neviděl samotný akt. Popravdě, není to nic příjemného.

„Hvězdičko!" vypískne máma a zaslechnu za sebou šustění a pobíhání. Z jejího hlasu, i z těch lahví co jsem zahlídl na stolku před televizí, je zase opilá. Pochopitelně. Jinak by se s nikým nevyspala. „Jsi doma brzo."

Pomalu se otočím a úlevně vydechnu, když si všimnu, že máma má na sobě župan a její patron Honza spodní prádlo.

„Přinesl jsem večeři," zvednu tašku s nákupem a ušklíbnu se. Odnesu ji do kuchyně, odhodím batoh na zem a pustím se do vaření. Raději hned, protože kdybych se ukryl v pokoji a pak vylezl, mohlo by to skončit hádkou.

„To jsi hodný," usměje se mile a přistoupí ke mně za linku, aby mi pomohla. Zkroutí se mi obličej nad tím alkoholovým odérem, který z ní táhne, zatímco mi prohrábne vlasy a vlepí pusu na tvář. Hádám, že má dobrou náladu. Jen její patron vypadá, že mě nejspíš brzo zabije.

Stojí jen ve spodním prádle se založenýma rukama na hrudi, na které má hromadu vybledlých tetování.

„Honzíku nemrač se tolik," pokusí se ho ukonejšit máma a vyšpulí rty, jenže ho tím ještě víc namíchne.

„Chci to dodělat," rozhodí rukama směrem k rozloženému gauči. „Jídlo může počkat."

Zamračím se a zakroutím hlavou, ale ani se z kuchyně nehnu. Ne, dokud to nedovařím.

„Dej mi patnáct minut," houknu naštvaně. „Pak si dělej, co chceš."

„Jak to se mnou mluvíš?!" zhrozí se a nevěřícně se podívá na mou mámu. „Uršulo, slyšela jsi ho? Ten tón si odpusť ty spratku."

Pozvednu obočí a podívám se na mámu, která má skousnutý ret. Netušil jsem, že mám nového tatínka.

„Být tebou, tak držím hubu," odseknu, aniž bych se na něj podíval. „Ty tady nebydlíš a jen proto, že šukáš mou mámu tě neopravňuje, aby ses choval jako můj otec."

„Slyšíš to, Uršulo? Zase je drzý," poukáže na mě prstem. Kde jsem to jen už slyšel? „Nezlob se na mě, ale toho kluka očividně nezvládáš. Potřebuje mužskou ruku a nejspíš i pár facek. Máš štěstí, že jsem na tvou nabídku kývl."

Trochu se zarazím a tázavě podívám na mámu. Pořád si žmoulá ret mezi zuby a zdá se trochu nervózní. Doufám, že neřekne to, co se chystá říct!

„Víš, hvězdičko," spustí nejistě a promne si prsty. Ví, jak Honzu nesnáším, protože jí s její závislostí měl pomoc a očividně to nezvládl. „Honzu vykopli z bytu, tak jsem mu nabídla, že může zůstat u nás."

Rozhlídnu se po bytě a v rohu vedle televize si všimnu velké cestovní tašky.

„Jako fakt?" vyštěknu a otráveně si povzdechnu. „Kdyby platil nájem, nikdo by ho nevyhodil," odfrknu a nasraně vyliju všechen kečup do hrnce k nakrájeným kouskům párku a špagetám. „Pokud bude platit nájem, je mi to u prdele," odseknu naštvaně. Ještě ho budu živit, ne?

„Uri, no tak," pokusí se mě uklidnit máma, zatímco se Honza s velkou zásobou nadávek svalí na pohovku. „Honza nemá práci. Přece bys ho nenechal na ulici? Vzpomeň si, co všechno pro nás udělal."

Co udělal? To by mě vážně zajímalo, co dobrého nám do života přinesl, když od chvíle, co ho znám je úplně k ničemu.

„Nezajímá mě to," odvětím. „Nebudu živit i jeho."

Naberu si na talíř jídlo, popadnu batoh ze země a s nasraným obličejem se zamknu ve svém pokoji.

Je mi naprosto jasné, že nám nájem platit nebude, stejně jako je mi jasné, že ho odtud nevyhodím. Ne, dokud to máma nebude chtít.