„Vysvětli mi, proč jsi na naši dovolenou pozval ne jednoho, ne dva, ale dokonce tři naše přátelé, Urieli," štěká po mě Theo do sluchátka telefonu.

„Anděli," povzdechnu si. Zrovna mi skončila seznamovací schůze s radou. Ne že bych je neznal, ale od dnešního dne je to oficiální a po boku Jonáše, se ze mě stal majitel společnosti.

V zácviku. Díky světe.

„Naše líbánky, Urieli," sykne tiše. „Další tři lidi na našich líbánkách? To máš do prdele chuť na grupáč?"

„Nemůžeme přece odjet jen my dva. Už v Miláně jsme nebyli moc nenápadní, nemyslíš?" uchechtnu se. „Rovnou bychom pak mohli všem oznámit, že spolu chodíme. Ne počkej, že se jedeme vzít."

„Ale já s tebou chci být sám," zaskuhrá v telefonu.

„Já vím. Taky se o to postarám, ale odletět jen my dva zkrátka nemůžeme. A už vůbec bychom to neměli vytahovat, vzhledem k probíhajícímu soudu. Nevypadalo by to dobře."

„No jo," odfrkne si. „Takže panská jízda plus Ily."

„Kdybychom Ily vynechali, umíš si představit, jak by nám to dala sežrat?" zasměju se. „Jen... chtěl jsem tak poděkovat Tomášovi a i Karlovi, za všechno, co pro nás udělali. A vytvořit nám alibi."

„Ale my dva budeme mít samostatný pokoj."

„Nám dvěma zařídím něco mnohem lepšího, než je pokoj v hotelu," zavrním do telefonu.

V doprovodu Zdeňka a Míši nastoupím do teď už svého auta, kterým mě odvezou zpět do apartmánu. Jonáš mi je přidělil už na stálo.

Celou cestu si s Theem povídám a plánujeme detaily. Teoreticky už mám vše zařízené, ale jsem rád, že je z toho stejně nadšený, jako já. Zdeněk s Míšou pojedou pochopitelně s námi. A protože je to dovolená o svátcích, vezmou si i své drahé polovičky, jak jsem jim nabídl.

V autě se s nimi rozloučím a vyjedu výtahem do svého apartmánu s Theem pořád na telefonu. Líbí se mi, že když vejdu, tak uvidím jeho věci poházené v ložnici. Postupně se tady zabydluje, než rodičům oznámí, že bude bydlet se mnou.

Kvůli studiu. Jsem jediný, kdo mu může pomoct s přehledem zvládnout maturitu.

„Oukej, oukej," zaraduje se a věřím, že i povyskočil na místě. „Domluvíme to spolu na Vánoce. Ostatním to pak řekneme."

„No, víš..." odkašlu si. „Ohledně Vánoc..."

„Děje se něco?" zaslechnu v jeho hlase starost. „Urieli, máma s tebou počítá."

„Omlouvám se, anděli, ale na Vánoce už mám plány," povzdechnu si. „Říkal jsem to Jonášovi, když mě... zval. Spíš mi to oznámil, abych byl přesnější."

„Prosím, řekni mi, že to není zase jeden z tvých vzdorů, Urieli," řekne trochu naštvaně. „Právě koukám na mámu a vypadá hodně smutně."

„Chceš mě zmanipulovat?"

„Trochu?" uchechtne se. „No ták. Nechci, abys byl na Vánoce sám."

„Nebudu sám," vydechnu. Sundám si tmavě modré sako a svalím se do postele. „Já... no přemluvil jsem ředitele odvykačky, kde je máma, aby mi udělil výjimku návštěv, protože jak víš, ještě další dva týdny je na samotce, ale na Štědrý den ji budu moct navštívit. Dokonce jsem s ní i mluvil a... těší se na mě, Theo, věřil bys tomu?" zasměju se sám pro sebe.

„Páni," protáhne. „To... to je skvělé. Teď se cítím jako ten nejhorší kámoš na světě," pronese mírně zklamaně.

„Pořád tam máš mámu?"

„Jo, jsem v kuchyni a ona vaří večeři."

„Fajn," kývnu a promnu si čelo. „Tak ji pozdravuj. Mimochodem, kdy tě uvidím? Jsem bez tebe už tři dny, Theo. Je to celkem frustrující."

„No jo," zasměje se. „Měl jsem toho hodně. Znáš to. Ty k tomu navíc nemáš školu."

„Jsem zkrátka až příliš inteligentní."

„Hele, zavolám ti pak večer a domluvíme se," řekne rychle.

„Oukej. Miluju tě."

„Idiote," zasyčí.

Rozesměju se na celé kolo a kouknu na displej telefonu, kde mám na tapetě naši společnou fotku. Nemůžu se nabažit pohledu na jeho nádherný obličej.

★★★

Zapomněl jsem Theovi říct, že jsem si udělal rychlokurz na řidičák. Nepřišlo mi to důležité, ale teď, když jedu za mámou sám, nějak mi to přišlo na mysl.

Odvykačka, kam ji poslal Jonáš je jiná než ta předchozí. Tam ji pravděpodobně nedokázali pomoct, tak našel ještě kvalitnější a pohodlnější s velmi hezkým prostředím.

Zakázali mi dovést květiny, ale dárek k Vánocům jsem ji koupil. Taky na mě slečna na recepci velmi naštvaně kouká a už chce dárek rozbalit, ale dokážu ji v tom zabránit.

Ukážu ji na telefonu obrázek přívěšku se štírem, který se v něm ukrývá a trochu jí tím obměkčím.

Máma byla vždycky ten typ člověka, který věří na kouzla krystalů a horoskopům. Vím, že jí ten přívěšek udělá radost.

Zavedou mě do společenské místnosti, kde vysedává několik návštěvníků společně s pacienty u slavnostní večeře na tácech.

Není jich tady mnoho, ale s ohledem k Vánocům je to i tak spousta lidí s nějakou závislostí.

Sedím u jednoho menšího stolku u okna a nervózně poklepávám nohou. Hraju si při tom s náramkem okolo zápěstí a pokouším se trochu emočně vyrovnat se skutečností, že po několika letech uvidím mámu střízlivou.

Když jsme se viděli naposledy, nebylo to zrovna pěkné. Její slova, že už nejsem její syn, mi do dnes rezonují v hlavě.

„Urieli?" ozve se za mnou a já vzhlédnu od svého náramku. Pár metrů ode mě stojí máma. Přešlapuje z nohy na nohu, jako by si sama nebyla jistá, jestli o její přítomnost stojím.

Vstanu a prohlídnu si ji od hlavy k patě. Má na sobě bílé kalhoty, bílé tričko a velmi chlupatý, béžový svetr, dlouhý po kolena. Je ještě drobnější, než si pamatuju, zato má hustší vlasy. Už ne tolik mastné, ale propadlé tváře a kruhy pod očima jí zůstaly.

„Ahoj, mami," mírně se usměju. Máma se rozbrečí.

„Hvězdičko moje," vzlykne a přitáhne si mě do náruče. „Tolik jsi mi chyběl," vydechne tiše a věnuje mi několik polibků do vlasů.

Stojíme vedle stolu v obětí pár minut. Zatlačím slzy. Nechci nám kazit Vánoce, že spolu budeme brečet.

Trochu uvolním sevření a pobídnu ji, aby si sedla naproti mně ke stolu. Její ruku, ale odmítám pustit. Jsem rád, že ji zase vidím. Bez promile v krvi.

Naposledy taková byla, když ji pustili z odvykačky posledně. Trávili jsme spolu celý den v parku a na pouti.

„Jak se máš, hvězdičko?" spustí hned, co se usadíme. „Co škola? Chodíš ještě do práce? Vypadáš moc dobře. Sluší ti to. Bydlení u Jonáše má nejspíš něco do sebe," zasměje se smutně a setře slzy do rukávu svetru.

„Uh," zasměju se nervózně. „No... školu dokončím dálkově. Stejně už toho není moc, co by mě mohli naučit. A v kavárně už nedělám, zato se víc zapojuju do chodu firmy. Jonáš mi s tím pomáhá."

„To je hezké," usměje se a palcem mi přejede po hřbetu ruky. „Hlavně dodělej školu. Buď tak laskav, Urieli," varuje mě mírně, tak jen přikývnu. „Pořád chceš jít studovat do Španělska?"

„Samozřejmě," uchechtnu se. „Po maturitě se tam budeme stěhovat s Theem. Ilona se k nám později přidá. Říkala, že si chce vzít rok studijního volna. Ale jejich španělština je příšerná."

Máma se zasměje a hned na to zvážní. „A jak se má Theo?" stiskne mi ruku a nakloní se přes stůl. „Občas nám tady pouštějí zprávy a viděla jsem, co se mému chlapečkovi stalo," zesmutní. „Dva roky ve vztahu s takovým tyranem. Jak se má? Je v pořádku?"

„Jo," přikývnu. „V rámci možností se má fajn. Pořád se za ním objevují novináři, chodí mu výhružné zprávy a ani nepomáhá, že jeho bývalý není držen ve vazbě. Trochu ho to znervózňuje, ale má zákaz přiblížení k Theovi na dvě stě metrů. Právníci teď sbírají důkazy, aby ho dostali do vězení. Jinak je to slovo proti slovu."

„To je strašné," vydechne a po tváři ji steče další slza. „Jaký člověk by mohl být schopný takových věcí."

„Psychicky nemocný," odvětím tiše. „Bavil jsem se o tom s jedním Theovým kamarádem, který si víc všímal změn v jeho chování v průběhu let. Údajně to trvalo mnohem déle než jen dva roky. Před tím, byli přátelé. Využil toho, že Theo v jedenácti spadl ze schodů a ztratil paměť. Ten kluk byl po jeho boku celou dobu a vytvářel si Thea k obrazu svému."

„Theo ztratil paměť?" vykulí oči. „To alespoň vysvětluje, proč jsi o něm nikdy nemluvil," vydechne. „Takže Theo si na tebe nepamatuje? Na naši rodinu?"

„Už je to lepší," zakřením se. „Na něco si vzpomíná. Třeba když jsem mu v jejich koupelně dezinfikoval koleno po pádu z kola. Nebo na naši pevnost na stromě. Už ji nemají, mimochodem."

Máma se rozesměje. „Vy dva společně jste byli k nezastavení. Nechápu, jak jsme vás s Lenkou dokázaly zvládnout."

Dál se usmívá, ale znovu se rozbrečí.

„Mami, no tak," povzbudím ji tiše.

„Tak moc mě to mrzí, hvězdičko," zakroutí hlavou. „Nikdy jsme do Španělska neměli odjíždět. Měli jsme zůstat tady. Všechno by pak bylo jinak."

„Možná máš pravdu," vydechnu. „Ale proč měnit něco, co už se stalo?"

„Byla jsem zbabělá, Urieli," odvětí. „Chtěla jsem utéct od bolesti. Od výčitek svědomí. Chtěla jsem to nechat tady a začít znovu. Jen my dva. Ale tím jsem tě připravila o rodinu."

„My dva jsme přece rodina, mami," opravím ji. „A byli jsme spolu."

„Neuklidňuj mě tím, že jsem pro tebe byla dobrá matka, Urieli," odsekne. „Ty jsi byl ten, kdo se o mě staral. Já byla k ničemu. Kdybychom tady zůstali, alespoň bys měl Lenku. Thea. Nic takového by se vůbec nemuselo stát. Kdybys byl po jeho boku."

„Co chceš, abych ti na tohle řekl?" ušklíbnu se. „Že máš pravdu? Ano. Možná by to všechno bylo lepší, kdybychom se do Španělska nepřestěhovali. Ty bys měla někoho, o koho se opřít a já bych Theovi pomohl. Ale mami, proč si chceš vyčítat minulost? Tu nezměníš. Jediné, co můžeš, je zachovat se příště správně."

Máma pustí mou ruku a dlaněmi si přikryje obličej.

„Přestaň si to konečně vyčítat, prosím," pohladím ji po paži. „Akorát tě to ubíjí a neuzdravíš se. Což je teď to nejdůležitější."

I přes slzy se uměje a znovu mě chytí za ruku. „Víš, že byly časy, kdy jsem se na tebe nedokázala podívat?" vydechne vyčítavě, ale vím, že tím trápí jen sama sebe. „Jsi naprosto celý August. Naštěstí jen vzhledově. Ve chvíli, kdy otevřeš pusu, jako bych mluvila se sebou," uchechtne se. „Občas mě udivuje, že mě dokážeš vystát."

„Jak to myslíš?" nakrčím čelo.

„Vím, že to víš, Urieli," poví jemně. „Vím, že víš, co jsme já a Jonáš provedli."

Trochu sebou trhnu a odvrátím od ní pohled. Nikdy jsem to vědět nechtěl, ale máma byla opilá. Tak se prořekla a vyklopila mi, co provedla v noc otcovy smrti.

„Nenávidíš mě?" zeptá se opatrně.

Kouknu na ni koutkem oka. „Měl bych?" odvětím.

„Ano," povzdechne si. „Je to moje vina, že zemřel."

„Vážně na sebe chceš hodit všechno zlé, co se nám kdy stalo?" pozvednu obočí. „Je tvoje vina, že teta začala rodit v den, kdy jste byli s Jonášem na konferenci ve vedlejším státě? Kvůli tobě se ten řidič opil?" udeřím na ni. „Vzpamatuj se mami, prosím tě. To, že jsi jednou udělala chybu nemá na nic z toho vůbec žádný vlil."

Máma vzlykne a potáhne nosem. „Má, Urieli. Vyšší moc mě za tohle trestá."

„Pokud natolik věříš na vyšší moc, tak by si smrt pro tátu i tetu přišla jindy. Na opilého řidiče mohli narazit po cestě z nemocnice. Z práce. Věř mi, byl jsem na tebe naštvaný a ano, vyčítal jsem ti to. Jenže se to stalo a my s tím už nic neuděláme. Byla to blbá nehoda," zavrčím, aby si to vtloukla do hlavy.

Oba jsme se tím trápili víc, než bychom měli. Ona ještě víc než já, když si to vše vyčítá přes deset let.

Nechám ji brečet a celou dobu ji držím za ruce. V jejím případě je být střízlivá bolestivé. Musí se vyrovnat se vším, co se stalo a za čím jsem já už dávno udělal tlustou čáru, na rozdíl od ní.

„Možná tě rozveselím," prohodím, když se trochu uklidní a konečně přestane brečet. „Nebo mě taky zašlapeš do země," nervózně se usměju. „Každopádně budeš jediná, kdo to bude vědět."

Mírně se pousměje a přikývne.

„Budu se ženit," pronesu klidně, zatímco máma vykulí oči. „Tajně, samozřejmě. A nějakou dobu to ani nikomu neřekneme. Alespoň dokud nebude společenský přijatelné s tím vyjít ven."

„Hvězdo moje," zakroutí hlavou. „Tohle... přeju ti to, ano? Jen aby bylo jasno. Taky se nezlobím, že jsi mi ji nikdy nepředstavil. To určitě ne, ale musíš o tom říct alespoň právníkům. Předmanželská smlouva a..."

„Beru si Thea," vyslovím pevně a přeruším tak její monolog ohledně ochraně dědictví. S Theem nic takového není třeba. Jenže tím mámu vyšokuju ještě víc, protože se nebavíme o holce.

„Můj Bože," zasténá a promne si čelo. Tak trochu netuším, co si od toho přebrat, když se k tomu navíc usmívá.

„Jsi naštvaná, že chodím s klukem?" zeptám se na rovinu, abych měl jistotu.

„Ne," zakroutí hlavou. „Pro boha, určitě ne," usměje se. „Vy dva s Theem jste měli vždycky podivný vztah. I na děti. Víš, jednou, hodně dávno, jsme se s Lenkou vsadily. Ona vždycky říkala, že jednoho dne budete spolu. Jen jsem se jí smála a hle?" rozhodí rukou. „Měla pravdu. Zase," zachechtá se. Alespoň jsem jí zvedl náladu.

„Jo no," zavrtím se na místě. „Jen... vzhledem k tomu, co se všechno děje okolo Thea a toho obvinění, nechceme to rozhlašovat. Že jsme spolu. A kdyby jeho rodiče přišli na to, že se chceme tajně vzít, obzvlášť v našem věku, pravděpodobně nás uškrtí."

„To máš pravdu," přikývne. „Určitě by se vás snažila přesvědčit, ať počkáte alespoň, dokud nedoděláte školu, jako normální lidi. Ale něco ti řeknu. Lenka byla vždycky ta, kdo si Thea představoval po tvém boku. Vždycky. Až to zjistí, bude zprvu naštvaná, ale potom vám uspořádá večírek jen proto, že tvoříte pár."

„To si umím představit," usměju se.

„Nenapínej mě," povyskočí na místě. „Chci vědět všechno o vás dvou. A o Iloně. Tak dlouho jsem naši princeznu neviděla."

Nervózně si promnu zátylek, ale řeknu jí vše, co se mezi námi třemi stalo. Vynechám sex s Theem. Jenže máma není hloupá a naštěstí nikdy nebyla prudérní.

Povídáme si až do doby než mi řeknou, že je na čase odejít. Zvládli jsme sníst večeři a dostala ode mě můj dárek, ze kterého má ohromnou radost.

Se slibem, že příště přijedu s Theem, ji opustím.

Věřím, že se brzo uzdraví.