Týden jsem Uriela neviděl. Po tom, co nechal svůj telefon na stanici, společně s věcmi, co nás tři spojují, jsem myslel, že zmizel napořád, ale Ily říkala, že mu Jonáš telefon vrátil. Takže zatím nezmizel.

Jenže ani jednou se neozval.

Je celkem zajímavé, jak najednou celá škola začala k Urielovi vzhlížet. Stal se pro ně předmětem každodenní konverzace a snad i něco, jako malá modla.

Uriel je totiž svatý. Strážný anděl a ochránce všech slabých. Dělá to automaticky, aniž by si uvědomoval, že někomu pomáhá.

Celé je to přitažené za vlasy. Nikdo z nich Uriela ani pořádně nezná. Prostě si vytvořili scénář na základě novinových článků a toho, co viděli tenkrát na chodbě.

Když totiž Uriel ochraňuje všechny slabé, proč o mě všichni mluví, jako o jednom z nejsilnějších lidí, jaké kdy poznali?

Celý týden, co jsem byl doma, mi neustále chodili zprávy na Instagram s velkou dávkou podpory a jestli všechno zvládám. Našli se i tací, co mi nevěří ani nos mezi očima a o Andrém jsem si všechno vymyslel, ale těch je v podstatě méně.

Pochopitelně se mi do školy nechtělo. Navíc, když mi Ily oznámila, že s nimi Uriel nebydlí a netuší, jestli ve škole bude.

Nepřišel.

Zato mám nového ochránce v podobě Karla. Účinně ode mě všechny odhání s jejich dotěrnými dotazy.

Nečekal bych, že dokážu prožít něco, jako klidný den ve škole. Všichni si se mnou chtějí pochopitelně popovídat, zato zde není přítomen André.

Ily mi prozradila, že s veškerým obviněním, které na jeho hlavu padlo, ho musela ředitelka dočasně vyloučit ze školy. Alespoň, dokud se to nevyřeší. Musí ji to žrát. Není nad to, prezentovat svou školu v novinách s násilným studentem.

THEO: Není ve škole.

ILY: Nepřekvapuje mě to. Táta říkal, že už týden nevylezl z apartmánu.

THEO: Nechápu ho. Co se s ním stalo?

ILY: A odepsal ti?

Polknu a promnu si čelo. Ne, Uriel mi skutečně nenapsal. A ani neodepsal. To bych se mu musel ozvat první. Chtěl bych, ale zároveň nedokážu vymyslet kloudnou větu. Nějak se tomu bráním. Sám nechápu, proč přesně.

Nevyhýbám se mu a ani nechci, aby se mi on vyhýbal. Chybí mi a zároveň jsem rád, že ho teď nevidím. Chci ho mít po svém boku a pak bych ho moc rád praštil. A objal.

Nechápu, co to se mnou je. Nejspíš jsem se zbláznil. Možná za to může i obří hádka s Jonášem a našima.

Nikdy jsem se s rodiči nehádal. Nikdy v životě. Vždy bylo všechno v pohodě. Rozumíme si a jsem hrdý, že s nimi mám tak úžasný vztah, ale co jsem od Ily zjistil, co provedl Jonáš Urielovi a máma se zhroutila, že se k němu zachovala bezcitně a odtažitě... dá se říct, že jsem na ně řval dobrou půlhodinu. Společně s Ily.

ILY: Je ve škole!

THEO: Cože?

THEO: Kde je?

ILY: Kurva!

ILY: Průser!

ILY: Přišel na mou hodinu nechat si od učitelky podepsat papíry k ukončení studia.

„Co to kurva...?!" vykřiknu na celou třídu. Šokem vstanu ze židle a rozhodím tak učitele u tabule. Karel vedle mě se lekne, ostatně jako většina spolužáků. „Pardon," zahuhlám a sednu si zpět na místo.

THEO: Co teď?

THEO: To přece nemůže udělat! Chce na vysokou! Za půl roku máme maturitu! Přece to jen tak nezahodí?!

ILY: Ignoruje mě.

ILY: Doslova.

ILY: Odchází.

ILY: Theo on odchází!

ILY: Učitelka mě nepustí na záchod!

„Můžu si odskočit?" vstanu znovu urychleně z lavice a zahledím se na učitele s prosbou v očích.

„Pane Donovane," pronese klidně a nesmírně pomalu. Jako by záměrně zdržoval. „Od toho jsou přece přestávky," otočí se zpět k tabuli, aniž by mi dal svolení.

Zatnu zuby a trvá mi maximálně dvě vteřiny, než vystřelím z lavice.

„Já fakt musím," prohodím. Jen kolem něj proběhnu a vypadnu ze třídy.

Ily má vyučování v dolním patře, tak musím pohnout. Je dost možné, že je Uriel dávno mimo budovu.

Seběhnu schody a vidím ho v dáli v chodbě, jak míří k východu.

„Urieli!" zakřičím, ale nepřiblížím se k němu. A on zastaví na místě. Ani se nehne.

Pomalým a hodně nejistým krokem se pohnu směrem k němu. Chtěl jsem ho vidět. Zastavit ho, ale teď nemám tušení, co mu chci říct.

„Proč odcházíš ze školy?" odvážím se zeptat jen pár metrů od něj. Zaslechnu z jeho úst povzdech, ale stále se neotočí čelem ke mně. „Týden ses neozval," vyčtu mu i když mám co říkat.

„To ani ty ne," promluví tiše a natočí hlavu na stranu. „Dával jsem ti prostor."

Zarazí mě jeho reakce. Já jsem přece prostor nepotřeboval. Potřeboval jsem, aby byl se mnou! Abych ho mohl praštit a zároveň obejmout.

„Takže co?" rozhodím rukama. „Zahodíš svou budoucnost? Protože... proč vlastně? Pomohl jsi mi. Uvrtal do těchhle sraček a teď jako odejdeš? Necháš mě v tom samotného?"

„Dávám ti prostor," zopakuje znovu, stále zády ke mně a... odchází.

„Urieli!" křiknu za ním, ale jeho to nezajímá. Nejspíš, ho ani nezajímám já.

Zhroutím se pod tím tlakem na hrudi, že člověk, kterého nade vše miluji, mě opustil.

★★★

Takhle to ale nenechám.

Zbytek hodiny jsem brečel na záchodech, až mě musel přijít zkontrolovat Karel. Vzpamatuju se z toho celkem rychle, protože mě popadne neskutečný vztek.

Já jsem ten v právu! Já se na Uriela zlobím a taky mu to dám patřičně sežrat, protože se na mě vysral. Pokud mě chce opustit, ať mi to řekne přímo.

Proto hned, jak nastoupím do auta vedle Ily, poručím Zdeňkovi, aby mě okamžitě odvezl do hotelu, ve kterém je Uriel.

Ily na mě pozvedne obočí, ale ignoruji ji. Taky chce jít se mnou, jenže si to potřebuju s Urielem vyříkat sám.

„Počkej," zatahá mě za rukáv kabátu. Přehrabuje se v kabelce, dokud v ní nenajde hotelovou kartu. „Dostaneš se tak za ním do apartmánu," usměje se, a ještě mi ve zprávě pošle heslo do výtahu.

Vděčně ji stisknu ruku a vlepím letmou pusu na čelo.

Vystoupím z auta a hodně nasupeně dojdu až k výtahům.

„T-Theo Donovan?" vypískne jedna z recepčních, jen co kolem nich projdu. Přivolám výtah a nastoupím do něj sám.

Trvá jen chvíli, než vyjedu do apartmánu, který patří majitelům hotelu. V každém městě, kde jsou hotely Sterea Imperia je vždycky jeden, kde mají své apartmány.

Uriel zrovna vychází z koupelny a zmateně na mě zírá, jak stojím v kabině výtahu.

Nevím, co jsem čekal. V podstatě jsem ho sem přišel dořvat do kreténů, ale že se ušklíbne a otočí se ke mně zády, mě doopravdy bolí.

„Ty sobecký parchante!" zařvu na něj. Vyběhnu z výtahu a strčím ho do zad. Třeba mu do hlavy vtluču trochu rozumu, když mu dám jednu do zubů.

Uriel se otočí čelem ke mně se zatnutými zuby. Shodím batoh ze zad a praštím ho s ním do ramene.

„Ty jsi takový kretén! Navezeš mě do těchhle sraček a pak mě v tom necháš samotného?" vyštěknu a znovu na něj zaútočím svým batohem. „Co si o sobě do hajzlu myslíš?!"

Uriel chytí popruh mého batohu za letu a zadívá se mi do očí.

„Dával jsem ti prostor," zopakuje to samé, co ve škole, ale akorát mě tím rozpálí k nepříčetnosti.

„Jaký prostor, kurva!" zaječím a svou taškou škubnu, abych mu ji vytrhl ze sevření. „Žádný prostor jsem nepotřeboval. Potřeboval jsem, abys byl při mně a ty ses na mě totálně vysral!"

Nechám batoh batohem a strčím Uriela do hrudi, až narazí zády do zdi. Praštím do ní dlaní, vedle jeho hlavy, jen abych neuhodil jeho. Dle postoje, který vyjadřuje, by se ani nebránil.

„Nenávidíš mě," promluví tiše až se zarazím. V očích mě pálí slzy vzteku. „Nedivím se ti. Pokazil jsem to. Tví rodiče mě taky nesnášejí, protože jsem mlčel. Ty zase, že jsem to všem řekl."

Kroutím hlavou, že to není pravda, ale část mě, ta, kterou jsem si nechtěl připustit, je na něj opravdu naštvaná. Věřil jsem mu a on to celé vykecal.

Ale nikdy bych ho nemohl nenávidět.

„Já tě miluju ty blbečku vypatlaný," vzlyknu a rozbrečím se na plno. Podlomí se mi kolena a svezu se na podlahu před Uriela. Položím si dlaň na hruď. Šíleně to bolí a já nemám tušení, co dělat.

Uriel si klekne přede mě a ucítím lehký dotek jeho dlaní na pažích. Cítím z něj, že váhá, ale když se mu hlavou zabořím do hrudi, objímá mě pevně kolem ramen.

„Omlouvám se," mumlá mi do ucha pořád dokola. „Mrzí mě to. Nechtěl jsem tě v tom nechat. Jen jsem myslel, že mě nechceš vidět. Pokazil jsem to. Ztratil tvou důvěru a..." potáhne nosem a zaboří mi obličej do vlasů.

Nechám se jím objímat a nasávám jeho vůni. Sem tam ho ze vší té frustrace a vzteku praštím pěstí do boku, ale jinak po dlouhé době cítím něco, jako úlevu.

„Slib mi, že už to nikdy neuděláš," vzlyknu mu do hrudi. „Prosím. Slib mi, že už mě nikdy neopustíš." Chytím ho za tričko a pevně ho sevřu v pěstech. „Bez tebe to nezvládnu."

Uriel mě objímá, zatímco se hroutím. Pokouším se sebrat, ale ten pocit beznaděje, když nebyl se mnou nechce zmizet.

Trvá mi to, ale jemu to nevadí. Sedíme na podlaze. Uriel se opírá o zeď za sebou. Já se mu tulím k hrudi a pevně ho objímám kolem pasu.

„Proč jsi se odstěhoval?" zeptám se už trochu klidněji.

„Už jsem v tom domě nemohl zůstat," vydechne tiše.

„Opustil jsi Ily," vytknu mu. „Měli jsme o tebe strach."

„Před chvílí jsem jí psal," odvětí. „Navíc, já se neschovával. Všichni vědí, kde jsem. Mrzí mě to Theo, ale taky už jsem to nezvládl. Stalo se přesně to samé, co s Ilonou. Míchal jsem se do věcí jiných a vymstilo se mi to."

„Hej," šťouchnu do něj. „Nech toho. Není to pravda. Víš přece, že to všechny moc mrzí. Jak se k tobě zachovali. Máma několik dní brečela."

„Jo?" pronese otupěle a povzdechne. „Já byl dva dny v lihu."

Překvapeně zvednu hlavu a všimnu si zaschlých slz na jeho tvářích. Podívá se mi do očí a pokrčí rameny.

„Vím, že je to mrzí," vydechne. „Mě to taky mrzí, ale nejsem připravený s nimi o tom mluvit. Nezlobím se na ně, to ne. Chápu je, ale... víš, znovu jsem uvěřil, že mám rodinu. Domov. Jenže znovu mě to smetlo na zem. Nejsem na ně naštvaný, ale už to nikdy nebude jako dřív. Zlomilo mě to víc, než jsem čekal. Dej mi čas. Však ono to bude dobrý."

Opřu se bradou o jeho rameno. „A já?" zašeptám. „I ode mě chceš čas?"

„V tvém případě jsem to byl já, kdo ti ho dopřával," zvedne jeden koutek úst a pohladí mě po tváři. „Vím, že jsem to posral. Věděl jsem to dřív, než jsme dojeli na policejní stanici a... když jsem pak uviděl tvůj obličej, raději jsem se stáhl. Kdybys mě odmítl stejně, jako Jonáš nebo tvá máma, nezvládl bych to. U tebe ne. Možná je to sobecké, ale nemohl bych žít s pocitem, že mě skutečně nenávidíš."

„Mrzí mě to," promluvím. „Měl jsem přijít dřív."

„Potřeboval jsi čas," namítne Uri. „I tak jsi tady celkem brzo," uchechtne se. „Hádám, že kdybych se neobjevil ve škole, nejspíš se tady dneska ani neukážeš."

„Nejspíš fakt ne," povím upřímně. „Opravdu jsi skončil se školou? Uri, to přece nejde."

„Ne, neskončil," zakroutí hlavou. „Jen jsem přešel na dálkové studium. Beztak to bylo v plánu. Sice až od nového pololetí, ale... no..." mírně se pousměje. „A protože jsem ten šprt se stipendiem, které vlastně není stipendium, ale prachy od Jonáše, stačí, když mě učitelé párkrát ústně přezkouší a pustí mě k maturitě."

„Jonáš ti platil školné?" zírám na něj, když přikývne. „Takže mě necháš ve škole samotného?"

„Nechal bych tě tam tak, jako tak," polkne a zahledí se do klína. „Musím se začít zaučovat v práci. Taky se účastnit schůzí rady. Po novém roce tam budu od rána do večera. Všechno musím navnímat a pak mě to samé čeká v Madridu, akorát s tím rozdílem, že to budu mít uzpůsobené přednáškám. Kdybych byl na prezenčním studiu, akorát by mě nepustili k maturitě kvůli absenci."

„Fajn," odseknu a víc ho obejmu kolem pasu.

„Fajn?" podiví se.

„Fajn," pokrčím rameny. „Nastěhuju se sem."

Uriel se rozesměje a zatahá mě za vlasy. Se skousnutým rtem se otře nosem o ten můj.

„Uděláš mi tím radost," řekne tiše a zlehka se rty otře o mé. Chytím ho pevně za zátylek, protože se chtěl odtáhnout a do polibku se víc opřu.

Aniž bych se od něj odtrhl, usadím se obkročmo na jeho klín. Uri přemístí ruce z mých boků na zadek a následně mě pohladí na zádech.

Dám ruku mezi naše těla a pohladím ho po bouli v rozkroku. Uri mi sykne do úst a zpevní stisk na mém zadku. Udělám to znovu, protože se mi líbí, jak na mé doteky reaguje.

Zvedne se z podlahy spolu se mnou a přemístí nás do ložnice.

„Jsem těžký," zasměju se, ale on mě zvedne lehce. Přistání do postele už tak lehké není.

Zády se na ní rozplácnu a Uriel mi vyhrne svetr s trikem, aby mě jazykem polaskal na břiše.

„Není..." vydechne těžce. „Není to moc uspěchané? Chci říct... chceš to? Cítíš se na to?"

„Neděláme to přece poprvé," uchechtnu se a zvednu hlavu. Uriel se na mě usměje a odepne mi knoflík od kalhot. Zuby pak odepne zip a věnuje mi motýlí polibek na můj vzrušený penis v trenýrkách. „Sakra, jo," vydechnu a svalím se hlavou do postele.

Se zavřenýma očima si vychutnávám péči Urielových rtů. Cítím, jak mě jazykem opět laská na břiše. Kalhoty i se spodním prádlem sundá pod můj zadek a s mým vzrušeným penisem si pohrává v dlani.

Nadzvednu se a sundám si svetr i s tričkem. Udělalo se tady neskutečné horko.

Prohnu se v zádech a protáhle zasténám, jen co se můj žalud dotkne stěn Urielových úst.

Probírám se prsty v jeho vlasech a povzbuzuju ho v pohybech hlavy. Nedokážu rozdýchat, co se mnou jeho doteky dělají.

Stimuluje mě v ruce a vyhoupne se nade mě, mezi mé nohy. Hladově mě políbí až ucítím z jeho rtů svou chuť.

Pustím se do svlékání jeho oblečení, abych mohl cítit jeho kůži na své.

Na loktech se posuneme výš do postele a stáhnu z nohou i zbytek svého oblečení. Neujde mi pohled, který mi Uriel věnuje. Tak hladový.

„Máš..."

„V tašce," přeruším ho. Rychle vyběhne z ložnice a vrátí se s mým batohem ve kterém se pokouší najít lubrikant s kondomy. I když s těmi jsme to nikdy nedělali.

Za batoh ho stáhnu do postele a nechám, ať se v něm dál přehrabuje, zatímco ho kousnu do bradavky.

„Do háje!" zavrčí Uriel naštvaně. Opře se lokty o postel, a ještě urputněji hledá.

Stáhnu mu tepláky z boků a seběhnou se mi sliny při pohledu na jeho vzrušení. Mezi rty vsaju špičku a obkroužím ji jazykem.

Kompletně ho tím odrovnám, že zapomene na můj batoh. Blaženě zakloní hlavu se skousnutým rtem a pevně sevře mé vlasy v pěst.

Naprosto zbožňuju, když se nedokáže soustředit. A to jen, kvůli mně. Jazykem ho olizuju od varlat až ke špičce a dlaní pohybuju nahoru a dolů. Vsaju jedno varle mezi rty. Jeho penis v mé ruce ještě víc ztvrdne a Uriel se najednou udělá na své břicho.

Celkem pobaveně ho pozoruju. Vím, že je na nich citlivý, ale že až tak?

Laskám ho na stehnech, zatímco se vydýchává.

„Tohle," zaskuhrá a vjede si rukou do vlasů. „Tohle byla podpásovka."

Rukama se zapřu podél jeho boků a s úsměvem mu dám pusu na rty. Hrábnu do batohu, kde je tajná kapsa a vytáhnu z něj lubrikant.

Uriel zavrčí. Vytrhne mi ho z ruky a povalí mě pod sebe do polštářů. Hlasitě se rozesměju, když vidím jeho naštvanou tvář, ale jen co se mi přisaje ústy na krk, blaženě zasténám.

Dokonale mě připraví, aby do mě mohl snadno proniknout. Jsme perfektně sehraní. Veškeré naše pohyby, doteky...

Miluju, když je ve mně. Nedává mi tak najevo, že mu patřím, spíš je to naopak. Při každém jeho přírazu do mého nitra mám pocit, jako by se mi odevzdával.

Obzvlášť, když se mi dívá do očí. Šílím z těch jeho pohledů.

Pevně mě svírá na bocích a jazykem si pohrává s mým hrdlem, zatímco své přírazy zrychlí.

„Urieli," protáhnu jeho jméno a lapám po dechu. Provleče ruce pod mými pažemi a chytí mě za ramena. Skloní se ke mně a věnuje mi něžné polibky na tváře, zatímco se tím blaženým pocitem, když se milujeme, opájím.

Cítím, jak se napíná ten tlak v mém těle před orgasmem. Mimoděk se víc stáhnu okolo Uriho penisu a on přidá na tempu.

Jednu ruku mám v Uriho vlasech a druhou zatínám prsty do jeho lopatek. Oba nás ta rozkoš převálcuje současně, zatímco se tomu druhému díváme do očí.

Ještě víc objemu Uriela nohama kolem pasu, aby mě nepouštěl. Mému počínání se zasměje, ale přitulí se a obličej mi zaboří do krku.

„Krásně voníš," zahuhlá a zhluboka se nadechne. „Moc jsi mi chyběl, anděli."

Rozbuší se mi srdce nad tím oslovením. Vlepím mu pusu do vlasů. Hned několikrát za sebou.

„Ty mě taky, zlato," vydechnu. Neochotně Uriho pustím z objetí. Lehne si vedle mě, ale pořád mě objímá kolem pasu.

„Víš..." spustí lehce nejistě a sklopí pohled. „Něco jsem provedl a... no i když už jsme v pohodě, tak si nejsem jistý, jestli jsem měl."

Zamračeně se odtáhnu. Trochu mě píchne u srdce. Jestli mi chce říct, že mě podvedl, tak to skutečně není ta pravá chvíle.

„Ne, ne, ne, ne, ne," vyděsí se, když uvidí mou tvář. „Ať tě napadá cokoliv, tak ne!"

Zavřu oči a semknu rty do úzké přímky. „Urieli?" oslovím ho klidně. „Prosím, neděs mě."

Natáhne se pro svůj telefon na nočním stolku a chvíli v něm něco hledá, než mi ukáže co.

„Je to španělsky," povím mu se zvednutým obočím.

„Ani ten nadpis nepřeložíš?" usměje se.

Otráveně si povzdechnu. Víc zauvažuju, protože tyhle dvě slova mi něco připomínají. „Povolení?" tipnu si. Kouknu na něj koutkem oka a on přikývne. „Povolení... povolení k..." vytřeštím oči a vesele se zakřením, když mi to dojde. „Vážně?" vyjeknu a povyskočím na posteli, protože Uriel opět přikývne. „Sakra fakt?" nemůžu uvěřit.

Skočím na Uriela a silně ho obejmu kolem krku.

„Máš z toho radost," konstatuje s ústy u mého ucha. „Takže do toho chceš jít?"

„Blázníš?" vystřelím energicky do sedu a natáhnu se pro další ukryté věci v batohu. „Chci to udělat, Urieli. Jo, jsme totální magoři, ale stejně," trhnu rameny.

„Jo, je to šílené," zakření se. „Asi tak stejně, jako tě miluju."

„Jsi sladký," zacukruju. V batohu konečně najdu, co hledám a chytím Uriho za ruku. „Urieli Stellare?"

„Ano?" nakrčí obočí.

„Vezmeš si mě?" podám mu nazpět jeho prsten společně s náramkem, který nechal u Ily.

„Hm..." poškrábe se na bradě. „Stejný prsten?"

Svalím ho zpátky do polštářů. Vyhoupnu se mu se smíchem do klína a prsten nasadím zpět na ukazováček, kam patří.