Theo odejde se svou mámou a sociální pracovnicí do výslechové místnosti. Pokud si správně vzpomínám, existuje protokol, díky kterému se musí policisté řídit, při styku s oběťmi sexuálního zneužívání.

Což je přesně Theův případ.

Posral jsem to. Posral jsem to na plné čáře. Theo to chtěl ututlat. Nechtěl, aby se to jeho rodiče dozvěděli. Tohle celé chtěl vyřešit, bez zbytečných komplikací. A co udělám? Nafouknu to do rozměrů vzducholodi s policií po boku.

Kdybych ty fotky prostě jen smazal. Vyžral si svůj trest, že jsem ho napadl, nic z toho by se nedělo. Theo by mnou nebyl zklamaný.

Vyslýchají mě samotného. Ily ještě nebylo osmnáct, tak je v jiné místnosti se svým tátou. Karel, Tomáš i ostatní jsou v pořadí u výpovědi hned po nás. I s rodiči a právníky.

Třesu se jako ratlík a mám strach cokoli říct, protože to můžu jen zhoršit, jako jsem to dělal do teď.

Vím, že jsem to pokazil od momentu, kdy Theo promluvil v zasedačce ve škole a všem přiznal, kdo je na těch fotkách. Ten jeho hlas. Jako by se jim povedlo, ho zlomit. Nebo jsem ho zlomil já, protože chvíli potom co promluvil, odstrčil mou ruku a ani se na mě nepodíval.

Strašně moc mě jeho chování bolí. Ale pokazil jsem to. Theo mi věřil a já to celé zničil.

Vyptávají se mě celkem dlouho i v přítomnosti mého právníka. Nemám odvahu neříkat pravdu, tak jim všechno vyklopím. Vše od chvíle, kdy jsme se s Theem poprvé střetli v kavárně. Jeho strach, kterého jsem si postupně začínal všímat a taky skrytých modřin pod oblečením s dlouhými rukávy. Zní to absurdně, ale jsou to detaily, které by mohly pomoct.

Jen jeden skutečný fakt vynechám a to, že s Theem nejsme jen přátelé, ale milenci.

I když... s tím bych už tolik nepočítal.

Jeden z policistů mi dokonce přinese sendvič, protože jsem od rána nic nejedl.

Když to konečně skončí, emočně vyčerpaný vyjdu s právníkem z výslechové místnosti. Svou výpověď jsem musel i podepsat.

Nervózně se podívám na ostatní, kteří stále čekají, až přijdou na řadu, aby vypověděli svou verzi. Hlavně Theovi přátelé. Od Andrého ani nedorazili.

Jelikož se jedná o velice závažný čin spáchán na členovi jedné z významných rodin, policie to nechce nechat jen tak. Bude kolem toho velký mediální šum a oni si nemůžou dovolit špatnou publicitu.

Tohle jsem víc, než podělal.

Pomalu se doploužím na židli vedle tety Lenky, která k mému překvapení není s Theem. Ani Ily ještě neskončila.

„Věděl jsi to?" zeptá se teta s pohledem upřeným před sebe. Nemusím se pídit po tom, na co přesně se mě ptá. Nejspíš je hodně v šoku, že se něco strašného dělo jejímu synovi.

„Jo," odvětím se sklopenou hlavou. Chci se k ní natáhnout a obejmout, ale ona sebou při mém pohybu trhne, zvedne ruku dlaní před sebe a zakroutí hlavou.

Zaraženě se zahledím na pracovní stůl policisty přímo před sebou. Tohle... tohle hrozně bolí.

Z jiných dveří vyjde Ily i s Jonášem a dalším jeho právníkem. Vstanu, abych ji objal, protože má naprosto červené tváře od pláče, ale Jonáš je u mě dřív.

Napřáhne se a vlepí mi facku.

Nebolí to. Nedal do toho sílu, ale k tomu, abych se cítil ještě víc uboze to dokonale stačí.

„Věděl jsi, co se s mým kmotřencem děje a nic jsi neudělal!" zavrčí naštvaně a doslova i s jeho hlasem utichne celá policejní stanice.

„Tati!" rozkřikne se Ily a postaví se přede mě. „Zbláznil ses sakra?" položí mu ruce na hruď a odstrčí ho i když s ním ani nehne.

Koutkem oka postřehnu, jak teta Lenka postává vedle mě s dlaní před ústy, než se se slzami v očích otočím čelem k Jonášovi.

„Nikomu jsi nic neřekl!" ukazuje na mě prstem. „Nic jsi neudělal. Věřil jsem ti a ty..."

„On co?!" zařve Ilona. „On co, tati?! Mlčel? A cos do prdele čekal? Že když se mu Theo svěří, poběží hned za tebou? Tak si laskavě vzpomeň, co jsi udělal, když se poprvé Uriel zachoval správně!" řve jak na lesy.

Zavadím očima na druhý konec místnosti, ke dveřím, ze kterých zrovna vychází Theo po boku sociální pracovnice. Taky na něm jde poznat, že brečel, ale jeho pohled je mrtvý.

„Vyhodil jsi ho z domu, protože jsi mu kurva nevěřil!" vzteká se Ilona dál. „Vážně si myslíš, že by to udělal podruhé? Uriel nikoho nemá! Nemá rodiče, kteří by se ho zastali!"

Tak šíleně se mi sevře hrudník od veškeré té bolesti. Jak z Iloniných slov, tak z Theova pohledu, který... ode mě odvrátí.

Takhle se cítí lidi, kteří přijdou o všechno?

„Nemůžeš od něj očekávat, že zradí Theovu důvěru," zalkne se Ily vzlyky. „Ani já jsem nic neřekla, protože jsme oba věděli, že je to jen na něm. To on musel říct, co se děje. Ne my."

Udělám krok vzad. A pak další. A další. Potřebuju odtud vypadnout.

„A věř mi, neustále Thea nabádal, aby to řekl rodičům," brečí Ily. „On byl jediný, kdo mu se vším pomáhal. Kdo ho před ním chránil. Tak jak se opovažuješ na mého bratra vztáhnout ruku?!" praští svého otce do hrudi.

Otočím se na patě a narazím do Karla.

„Hej kámo," poplácá mě po paži, když si všimne mých slz na tvářích. „Dobrý. Neboj, to bude v pohodě."

Zahledím se mu do očí s naprosto nečitelným výrazem i když musí vědět, že mě veškerá tato interakce zraňuje.

Sáhnu do kapsy pro telefon. Sundám si kožený náramek i prsten z černého zlata a všechny věci mu strčím do ruky.

„Dej to Ily," povím mu a rozejdu se k výtahům. Mám dojem, že na mě někdo křičí, ale od určité chvíle mi píská v uších a já absolutně nevnímám dění kolem sebe.

Nasadím si kapuci na hlavu a naposledy se podívám Jonášovi do očí, než se dveře výtahu zavřou. Možná jsem na něm viděl strach, ale to už nezjistím.

Sjedu do přízemí a...

Běžím.

Běžím kolem novinářů, kteří mě díky kapuci nepoznají. Běžím kolem budov, aut a narážím do lidí. Odejmul jsem si tíhu náramku a prstenu, ale přesto na hrudi cítím závaží, které mě neskutečně stahuje ke dnu.

Snažím se tomu utéct, ale běh je příliš pomalý.

Seběhnu schody do nejbližšího vstupu metra a vřítím se do vagónu tak tak se zavírajícími dveřmi.

Za sklem uvidím udýchaného Zdeňka s Míšou, jak se mě pokoušeli dohnat, ale marně. Zdeněk na mě nesouhlasně kroutí hlavou, abych to nedělal, ale naštěstí se vlak rozjede.

Stejně na tom nezáleží. Akorát ničím lidem životy. A kdyby tady byl táta, jen mi to potvrdí. Jonáš udělal přesně to, co by udělal on.

Sednu si na podlahu, zády k záchranným dveřím mezi dvě oddělená sedadla. Přitáhnu si kolena k hrudi a sklopím hlavu do klína.

Je mi fuk, co si o mě ostatní cestující myslí. Jestli jsem jen feťák nebo bezdomovec. Slzy mi tečou po špičce nosu a nebýt na veřejnosti, nechám se tou bolestí pohltit a složím se.

Dojedu až na přestupní stanici, kde vystoupím a nasednu na nejdelší linku. Jezdím vlakem z konečné na konečnou a pokouším se vymyslet, co budu dělat.

Řekl jsem Zdeňkovi a Míše, že nikdy neuteču, protože už nemám, kam bych šel.

Ale... mám hromadu peněz.

Teoreticky bych mohl dělat naprosto cokoli. Můžu se na všechno vykašlat a nastoupit na nejbližší letadlo směrem do Španělska. Nebo kdekoliv jinde.

S penězi, co mám, se můžu stát neviditelný. Už by mě nikdo nedokázal najít, pokud bych sám nechtěl.

Jenže jak znám Jonáše, našel by způsob, jak mě najít. Dokázal by si zařídit přístup k výpisu z mého účtu.

Takže nic.

Po několika hodinách ježdění sem a tam, vystoupím poblíž centra. Potřebuji nějaké místo, kde bych mohl chvíli zůstat a nenapadne mě nic jiného než jeden z našich hotelů.

Dřív nebo později mě určitě najdou. Nemůžou si dovolit být bez dědice. Ale chtěl bych být alespoň dneska sám.

Vejdu do klidné recepce a dvě recepční za pultem ztuhnou na místě, když si mě všimnou. Nemělo by mě to překvapovat, když je můj obličej na letáku s informacemi o hotelu společně s Theem a Ily, jak se válíme v posteli. Musí jim být jasné, kdo jsem.

„Zdravím, je tady manažer?" zeptám se, když přistoupím k pultu. Lehce pobledlá blondýnka přikývne, zatímco druhá blondýna nasadí profesionální tvář.

„Dobrý den, pane Stellare," pozdraví mě rozjařeně a nad tím oslovením se ušklíbnu. Nejspíš bych si měl zvykat. „Manažerka je v kanceláři. Vydržte chvilku, zavolám ji," zvedne sluchátko od pevné linky.

Trvá to maximálně pár minut, kdy na mě obě recepční lehce nervózně pokukují, než manažerka dorazí na recepci.

„Pane Stellare," pozdraví mě až skoro uctivě. „S čím vám pomůžu."

„Chtěl bych kartu od našeho apartmánu," opřu se lokty o pult. „Večeři a tři láhve nejdražšího vína, co tady máte."

Na moment se zarazí, ale bez problému mi dokáže vyhovět. „To není problém, jen vás přihlásím a..."

„Šlo by to bez toho?" zeptám se s nakrčeným obočím.

„Omlouvám se, ale je to zavedený protokol a..."

„Tak jinak," promnu si čelo. „Co mě přihlásit pod falešným jménem, řekněme do zítřejšího rána a pak to přebukujeme na mě? Byl by to moc velký problém?" Přihlásí mě na mé jméno a Jonáš je tady do hodiny.

„Eh," vydechne zaraženě, ale nejspíš ji něco v mém výrazu přesvědčí, aby mi s tím pomohla, protože s mírným úsměvem přikývne a zahledí se do počítače. Pár minut do něj něco kliká, ale položí přede mně kartu k pokoji. „Máte to do zítřejšího rána, paní Novotná."

Uchechtnu se.

„Pomůžeme vám s kufry?"

„Nic nemám," skloním hlavu ke kartě před sebou a vezmu ji do ruky.

„Večeře vám dorazí do hodiny," poví mi ještě a naviguje mě, jakým výtahem se dostanu do apartmánu a jaký číselný kód musím zadat.

Upřímně ji poděkuji a vydám se k výtahům. Nastoupím do kabiny s několika hosty a ti už si mě naštěstí tolik nevšímají. Alespoň do doby, než přiložím kartu k čtečce a zadám čtyřmístný kód, do nejvyššího patra.

Postupně vystupují a já pak zůstanu sám. Když se dveře konečně otevřou, vystoupím ne do chodby s dalšími dveřmi, jak jsem si původně myslel, ale rovnou se objevím v předsíni apartmánu. Velice luxusním, musím dodat.

Ložnice s vysokou postelí, vana s tryskami, sprcha to samé. Obří kuchyně a obývák s televizí skoro přes půlku zdi.

Občas je fajn, mít VIP výhody, jenže nemám nic na převlečení.

Koženou bundu hodím na pohovku a oblečení, co mám na sobě dám do pračky. Vlezu si pod horkou sprchu a pokusím se zbavit zápachu z metra.

Kdybych nebyl kamarád na hovno, nemusel bych tady být sám. Není to ani dvacet čtyři hodin, co jsme s Theem plánovali, že bychom tady bydleli spolu. Měl bych ho pořád u sebe. Těšil bych se na něj, až bych se vrátil z kanceláře. Dokážu si krásně představit, jak by na mě čekal, třeba při vaření večeře nebo při sledování televize. Usmál by se na mě, zeptal se, jaký jsem měl den, a pak bychom se mazlili.

Z hrudi se mi vydere vzlyk nad tou bolestí. Jsem jen další osobou v jeho životě, která mu ublížila.

Ne moc emočně vyrovnaný se osuším a zabalím do froté županu. Budu tak muset zůstat, alespoň do chvíle, než se mi vyperou spodky.

Jako na zavolanou cinknou dveře výtahu i s portýrem a vozíčkem, který tlačí před sebou.

Vyloží mi večeři na kuchyňskou linku a stejně tak i láhve vína.

„Díky," pokynu mu. Z peněženky vytáhnu nějakou hotovost a strčím mu ji do náprsní kapsy. „Neviděl jste mě, dobře?"

„Pane Stellare," pozdraví, a i s vozíkem odejde k výtahu.

Lokty se zapřu o kuchyňskou linku podél talíře s kuřecím steakem a opečenými bramborami. Pomalu ujídám a propaluju očima červené víno. Vím, že to není dobrý nápad, ale chci na malou chvilku zapomenout na celý dnešní den. Chci jen přestat myslet a zahnat tu bolest, co se mi rozlévá v celém těle.

Tak se napiju. Na skleničky kašlu a loknu si rovnou z láhve. Už ani toho jídla se nedotknu.

Na televizi si pustím své oblíbené videoklipy na YouTube a s lahví vína v ruce přecházím po místnosti. Sem a tam. Dokola kolem gauče. Poslouchám hudbu a pokouším se soustředit na jejich texty. Občas se mi stane, že rozumím, co říkají, ale pak jsem zase ztracený.

Jenže už ani to mě neuspokojuje tolik, jak bych chtěl, protože když jejich písničky slyším, vzpomenu si na Thea. A na to, že je má rád stejně, jako já. Při tom mi to vždycky pomáhalo, abych se zvedl, když mě někdo znovu srazil k zemi.

Možná jsem v nejvyšším patře, v luxusním hotelu s výhledem na krásnou Prahu, ale nikdy jsem nebyl emočně tak hluboko.

Tak se poprvé v životě opiju. Zbytek večera vnímám jen velice mlhavě. Slyším tříštění skla a vidím i střepy, ale nevím, odkud se tady vzali.

Někde u pití třetí láhve odpadnu na gauči.

★★★

„Tady to vypadá," zaslechnu vzdáleně hlasy, ale příliš mě bolí hlava, abych rozlepil víčka. „Je v pořádku?"

„Snad jo." Výdech. „Vypadá to, že se opil."

Cinkání lahví, šlapání po střepech, dupání po podlaze. To všechno se mi v hlavě ozývá, jako ten nejhorší zvuk na světě. Neskutečně mi tepou spánky.

„Urieli?" osloví mě někdo a zatřese mi ramenem. Máchnu rukou a pokusím se dotyčného odstrčit, ale je mi to k ničemu. Můj žaludek udělá kotrmelec. „Vstávej, dělej."

„Nech ho spát Jonáši," poví mu někdo a při vyslovení jeho jména, lehce pootevřu oči.

„Kolik je?" zamumlám s hlavou v polštáři.

„Co?"

„Kolik. Je. Hodin," dodám trochu hlasitěji a mám pocit, že mi vypadnou oči z důlků, pod tou bolestí hlavy.

„Devět," odvětí klidně.

„To jsi mě našel celkem rychle," odvětím a pomalu se zvednu do sedu. „Kurva, jau," chytnu se za hlavu a trochu si poupravím župan, pod kterým stále nic nemám.

„Zdeněk s Michaelou tě celou noc hledali," poví mi lehce vyčítavě. „Volal jsme do všech našich hotelů. I konkurenčních. Manažerka tohoto hotelu mi včera dokonce lhala, že u nich nejsi. Až dnes ráno mi volala s omluvou, že sis to nepřál. Urieli..." řekne klidněji a s vážnou tváří se na mě podívá. „Utekl jsi své ochrance."

„Jsou pomalí," promnu si spánky. „Musíš tak ječet? Bolí mě hlava."

„Nechceš mi říct, co jsi tady vyváděl?" řekne trochu útočněji a hlasitost nesníží.

Rozhlédnu se po pokoji, kde u kuchyňské linky postává teta Lenka se strejdou Kitem. Všimnu si rozbité stolní lampy, střepů od talířů, spadlá televize, peří z polštáře.

„Víš, že ani nevím?" ušklíbnu se. „Tak trochu si to nepamatuju," trhnu rameny. Vstanu z pohovky a znovu se mi zkroutí žaludek.

Pevně semknu rty k sobě a pokusím se co nejrychleji dostat do koupelny, ale na boso, mezi těmi střepy, to není moc legrace.

„Urieli, kam jdeš?" okřikne mě Jonáš.

„Zvracet," procedím skrz zuby a zamknu se v koupelně. Stihnu to tak tak a včerejší večeři vyklopím ústy do záchodu.

Oukej. Na alkoholu není nic příjemného. Akorát to člověku zamotá hlavu, žaludek a je mu ještě víc mizerně než před tím pitím.

Chvilku si tady poležím. Někdo na mě klepe, ale nijak na to nereaguju. Možná tajně doufám, že během toho všichni tři odejdou, ale silně o tom pochybuju.

Když je můj žaludek prázdný, pustím na sebe proud horké vody ve sprše. Najdu i erární kartáček na zuby.

Mám radost, že jsem v té opilosti dokázal zapnout sušičku. Můžu se tak obléknout do svých věcí.

Ven vylezu úplně čistý a voňavý po vanilce. Ale pořád s kocovinou.

Po místnosti pobíhá personál hotelu a dává apartmán do pořádku, zatímco ti tři sedí na pohovce s kávou na stolku. Je tady překvapivě čisto.

„Budete chtít ještě něco, pane Bohme?" zeptá se strýce manažerka hotelu. Pravděpodobně na to tady dohlížela.

„Ne, děkuji Deniso," odmávne ji Jonáš. „Nechte nás o samotě."

„Polévku," houknu opřený ramenem o rám dveří do koupelny. „Vývar nejlépe," vydechnu vyčerpaně. Nevím, jestli se mi po něm udělá líp nebo ještě hůř, každopádně na něj mám šílenou chuť.

„Jistě," pokyne mi bez úsměvu. Nejspíš jsem ji naštval tím nepořádkem.

„A díky, že jste mě včera večer nenapráskala," dodám ještě, když nastoupí do výtahu. To už se jí zvedne alespoň jeden koutek úst, než se za ní zavřou dveře.

„Promluvíme si," ozve se Jonáš, když všechen personál odejde.

„Bolí mě hlava," zaskuhrám. „Mám hlad a zároveň se mi chce zvracet. Pro mě za mě si klidně mluv, ale neslibuju, že ti budu věnovat pozornost."

„Jsi vážně po své matce," zakroutí hlavou.

„No, začal jsem chlastat," odseknu pohotově. „Dej mi pár týdnů a skončím i na mizině."

„Sedni si, prosím tě," ukáže na volné místo vedle sebe. Nic nenamítám hlavně proto, že mám chuť spát. „Přišli jsme se ti omluvit," poví trochu vyčítavě Jonáš. „Včera na stanici jsem to přehnal a..."

Uchechtnu se.

„Máš plné právo se zlobit, ale je nám to opravdu líto," spustí plačtivě teta. „Já... byla jsem z toho velmi překvapená. Nedokážu uvěřit, že se to všechno Theovi dělo pod mou střechou a my nic z toho nevěděli."

Odvrátím se očima na zeď, abych na ni nemusel koukat. Na jazyku mé pálí jedna jediná otázka, na kterou se bojím znát odpověď.

Jenže... není tady. Nepřišel se svými rodiči. To snad odpovídá za vše.

„I já jsem to přehnal," pronese Jonáš. „Ilona měla pravdu. Dělal jsi to nejlepší, co šlo a na tvém místě i ve tvé situaci, bych se zachoval stejně. Neměl jsem právo tě uhodit."

Svezu se zády po sedačce. Zakloním hlavu na opěradlo a zavřu oči. Že bych cítil jakýsi vnitřní klid na duši říct nemůžu. Vlastně... cítím jen letargii. Je mi to všechno ukradené. Ten, kdo mi není jedno, tady není.

„Ještě něco?" zeptám se jich. Musím se na ně podívat, abych dokázal rozluštit nějakou reakci. „Fajn. Pořád je mi zle, tak si jdu lehnout. Apartmán si zabírám do konce června. Budu moc rád, když sem někoho pošleš s mými věcmi. Hlavně učení do školy by se mi hodilo. Žít s jedním oblečením jsem zvyklý."

Postavím se a zakleju, když se mi zamotá hlava.

„Urieli, ale to přece..." spustí znovu Jonáš, ale ohlédnu se na něj a pozvednu obočí. Vážně teď nechápu, co od toho čekal.

„Pokud se bojíš o papíry, budu ti je posílat kurýrem," řeknu klidně.

Všichni tři vstanou, jako by ještě něco chtěli říct, ale nevyjde z nich jedno jediné slovo.

S úšklebkem se k nim otočím zády a zavřu se v ložnici.