„Hádej, kdo nás bude doučovat španělštinu a matiku?" pronese s ironickým úšklebkem André a naštvaně se opře o skříňky vedle mě.

„Já doučování z matiky nemám," houknu s hlavou zabořenou ve své otevřené skříňce a Karel vedle mě se zasměje.

„Jeden z mála předmětů, co ti jdou," prohlásí a plácne mě po rameni.

„Ale budeš tam chodit se mnou, že jo?" řekne André skoro zoufale a silně sevře mou paži. Možná trochu víc silně. „Brzo mi začíná natáčení na ten nový seriál a už na sebe budeme mít čas jen ve škole."

„Samozřejmě, že budu chodit s tebou," usměju se na něj, aby zbytečně nepanikařil. Nevydrží beze mě ani několik hodin. „A kdo nás tedy bude doučovat?" pokusím se odvést jeho myšlenky.

„To se podrž. Uriel," odpoví a pustí mou paži. „Ten kretén! Chápete to?"

„Docela jo," odpoví Karel monotónně a André se na něj kysele zahledí. „Hele, i ty musíš uznat, že je ten kluk chytrý. Dokonce velmi chytrý."

„Ten kluk mi byl u zadku, dokud se nezačal srát do mých věcí," odsekne André. „Viděli jste, jak z něj byl trenér nadšený? A teď se nad námi bude povyšovat v podobě ‚učitele'?" dodá i ty uvozovky.

Kdybys nesral na učení, nemusel bys to trpět, probleskne mi hlavou. Já sice na to doučování musím taky, ale přece jen mi španělština skutečně nejde. Jsem rád, že zvládám angličtinu. Celkem lituju, že jsem si jako druhý volitelný jazyk nevybral korejštinu. Tam bych měl alespoň důvod se ho učit, ale španělština je nudná.

„On ale na španělštinu nechodí," zamračí se Lojza. „Nebo jo?"

„Ne nechodí," potvrdím mu a zaklapnu svou skříňku. „Myslím, že má korejštinu," houknu s hraným nezájmem. Rád bych dodal, že mu závidím, jenže španělština je pro mou budoucnost důležitější, když jedna z našich agentur sídlí v Madridu. Podle táty, jsem budoucnost při jejich komunikaci.

„Tak proč ksakru..." znovu se rozčílí André, ale Rose do něj šťouchne a kývne hlavou.

„My o vlku," zasměje se Karel, když se v naší blízkosti objeví Uriel. Jen kolem nás projde s absolutním nezájmem.

„Hej, Urieli," zakřičí André, až se na nás několik studentů ohlídne. Jen to není ten, na koho André volá. „Urieli!" okřikne ho znovu.

Uriel se zastaví na místě a s naštvaným výrazem se otočí čelem k nám. Musím polknout svůj knedlík v krku, jak mě ten jeho pohled znervózní.

Rozhlídne se dokola, jestli André skutečně volal na něj. Jako by snad existoval někdo jiný s tak šíleným jménem.

André mu pokyne, aby přišel blíž k nám. Uriel se v tu chvíli zatváří ještě víc vražedněji a já se pro jistotu odvrátím, jak mi po těle přejde husí kůže. I André se trochu zavrtí, ale nasadí profesionální úsměv. Jsem nejspíš jediný, kdo si jeho ztuhlých ramen všimne. Přece jen má na škole určitou reputaci a bát se někoho tak podřadného, jako vidí Uriela, je vysoce pod jeho úroveň.

Uriel se zastaví před námi a pozvedne obočí. Pár vteřin se nic neděje a jen si Andrého přeměřuje očima. To on ho zavolal a nejspíš z nějakého důvodu.

Kdo ví proč, před očima mi vyskočí včerejší hodina tělocviku. Jak Uriel přešel k hrazdě. Elegantně se na ni vyhoupl, a ještě elegantněji se přitahoval. Celých třicet sekund jsem sledoval, jak se mu napínají svaly na pažích.

Zrudnu ve tvářích a přiměju se myslet na něco jiného.

„Slyšel jsem, že budeš doučovat španělštinu a matiku," spustí André, a i když se usmívá, mluví vyloženě varovným tónem. Jako by Uriela neschvaloval na takovou důležitou pozici.

„No a?" odvětí lehce zmateně.

„Kde k tomu přijdeš, když na španělštinu nechodíš?" pokračuje dál rozhodně a potáhne se za popruh tašky přes rameno.

„Mě se neptej," pokrčí rameny. „Tohle byl nápad Malpasové, tak se obrať na ni," řekne tak nezaujatě, až mám dojem, že ho tato konverzace nudí. Netřeba připomínat, že kdyby na kohokoli ze školy André promluvil, nebo ho dokonce oslovil, upadal by do mdlob.

„Nemyslíme to zle Uri," snaží se ho uchlácholit Rose, a dokonce zajde tak daleko, že mu položí ruku na paži. „Jen se to snažíme pochopit, když na španělštinu nechodíš. A... páni," zmáčkne jeho biceps. „Máš vážně svaly," uculí se flirtovně. Sofie se pobaveně zakření a Karel vedle mě se uchechtne.

Zato Uriel vypadá, jako by mu uletěly včely a ruku z jejího sevření vyškubne.

„Hele, na španělštinu nechodím, protože španělsky mluvím plynně, jasný?" obhájí se Uriel a zakoulí očima. Už se chystá k odchodu, když na něj André znovu promluví.

„Kde ses to naučil?" zeptá se ho s již nepatrným úsměvem. Koulení očima vyloženě nenávidí. Dokáže ho naštvat i emotikon, co tohle dělá.

„Co je ti do toho?" vypálí Uriel. Chytím Andrého za paži a obmotám si ji mimoděk kolem ramen. Jsem jediný, kdo si všiml jeho tiku v oku. Uriel nemá vůči Andrému vůbec žádný respekt, a to ho dokáže vyprovokovat až na hranici vzteku. Mě se vcelku líbí ta Urielova arogantnost, ale stále se dívám bokem, aby mi v hlavě neskákali divné představy o něm. „Vždyť já ani nevím, jak se jmenuješ. Proč bych o tom měl mluvit zrovna s tebou?"

To už André doslova zatíná čelisti silně k sobě. Dokonce i úsměv ho opustil. Pro jistotu ho objemu kolem pasu, abych ho uchlácholil, jenže Uriel se nad mým projevem náklonnosti znechuceně ušklíbne. Probodává mou ruku na Andrého břiše, a dokonce i polkne, snad aby zahnal žluč nebo co. Trochu to zabolí.

Jasně, že se ve společnosti stále najdou tací, kteří homosexuální vztah nerespektují, ale měl jsem za to, že na naší škole to nikomu nevadí.

„Máš něco proti gayům?" ohradí se André dotčeně a přidá i na hlasitosti, snad aby Uriela ponížil. Několik lidí se pohoršeně ohlídne. Tahle věta vždycky rozhodí každého.

Každého krom Uriela.

Tomu vystřelí obočí vysoko do čela a rozesměje se. Hlasitě a upřímně. Rozléhá se to přes celou chodbu.

Koutkem oka postřehnu, jak i Karlovi s Rose cukají koutky, ale ovládají se, protože André teď vypadá, že každou chvíli někoho zabije.

„Co je to za ubohou otázku?" chechtá se Uriel a nevěřícně kroutí hlavou. „Ty vole. Ty si vážně umíš vybrat Theo. Většího kreténa bys nenašel."

S těmi slovy se otočí na patě a odkráčí.

A André se může zbláznit vzteky. Odstrčí mě od sebe a naštvaně kopne do skříněk. Jediná Rose se za Urielem kouká se srdíčky v očích. A já se pokouším srovnat si myšlenky toho, co se to právě stalo.

Odkdy si pamatuje moje jméno?

★★★

Poupravím si běžící pás na chůzi a trochu zvolním. Není nad to se pořádně sedřít v domácí posilovně. Kluci například rádi chodí do veřejné. Já osobně nemám rád, když se víc lidí kouká na můj uřícený obličej.

Doma je to pohodlnější.

Napiju se proteinového drinku, zatímco popadám dech po tom nesnesitelném tempu. Nejspíš jsem to přehnal.

„Nazdar synu," pozdraví mě zvesela táta, jako by mě měsíc neviděl. Ve skutečnosti to bylo jen šest dní. Celý týden byl pracovně ve Španělsku. Jako první, co včera u večeře prohlásil bylo, že má na hovno překladatelku, protože za ten týden vůbec nic nevyřídil. Spíš se cítil jako ostatní modelky a modelové, protože na každém kroku na něj číhali novináři. Občas mě překvapuje, že se tomu stále diví.

Zaujme místo na druhém běžeckém pásu vedle mě a zapne televizi na zdi. Chvíli kráčíme v tichosti, jen za zvuků zpráv o pohybu akcií na burze. Ty u Sterea Imperia v posledním půl roce trochu zaostávají. Nedávno Jonáš zase odkoupil všechny akcie od jednoho z členů rady. Brzo se tak stane většinovým majitelem.

„Co škola?" zeptá se zničehonic, ale tuhle otázku mi pokládá každý víkend. Vždy chce vědět mé dojmy, zájmy a vlastně cokoli, co se v mém životě děje.

„Dobrý," zahučím s hlasitým výdechem.

„Baví tě to?"

„Ale jo," odvětím a vjedu si rukou do upocených vlasů.

„To je dobře," přikývne. „Už jen poslední rok a pak vysoká. Máš nějakou v hledáčku?"

Co nejdál odtud, pomyslím si, ale neodvážím se svá slova vyslovit nahlas.

„Hádám, že nejspíš půjdete na nějakou školu společně s Andrém, co?" pokračuje dál táta. „Hlavně, aby měla správný obor, ano? V budoucnu ti chci přenechat agentury i místo v radě Sterea Imperia, tak ať máš zkušenosti."

„Zkušenosti nezískám ve škole tati," usměju se na půl úst. Občas mi přijde, že si táta všechno představuje až příliš jednoduše, přitom jsem to já, kdo by to tak měl vnímat. V podstatě mi do klína spadne milionová společnost. Takové štěstí mnoho lidí na světě nemá, a to budu mít teprve devatenáct.

„A co kdybys jel studovat do Španělska?" vypadne z táty z fleku a oči se mu rozšíří nadšením nad tak skvělým nápadem. „Mohl bys tam studovat a na praxi docházet do tamější agentury. Po absolvování bys to měl v malíku. Vylepšili bychom s nimi naše vztahy a naučili je naši firemní politiku."

„Ty chceš, abych se přestěhoval do Španělska?" vydechnu nevěřícně.

„Nechci," brání se. „Byl bys pryč, což by tvoje matka nepřežila. Hádám, že by mě za ten nápad i zabila," zasměje se a potřese hlavou. „Navíc bys to měl probrat i s Andrém. Přece jen se jedná o vaši budoucnost."

Polknu a odvrátím se. Je to pravda. Musel bych opustit Andrého. Ten chce zůstat tady. Natáčet další seriály a vypomáhat tátovi ve firmě. Už nám naplánoval, že po maturitě se sestěhujeme k sobě.

Ale Madrid nezní tak špatně.

„Byl to jen nápad. Zapomeň na to," usměje se táta. „Necháme to, jak to je. Přece na praxi můžeš docházet i do firmy tady. To je taky v pořádku."

„Navíc s mou španělštinou," povzdechnu si útrpně.

„Máš s ní problémy?"

„Nejde mi tak přirozeně, jako angličtina," pronesu a trhnu rameny. „Ale od příštího týdne nás bude doučovat jeden spolužák."

„Nás?"

„Jo," přikývnu. „Ten jazyk nezvládá více studentů," zakřením se.

Táta chápavě přikývne. „Není nad to být dospělý," potřese hlavou. „Pamatuju, jak jsi jako dítě chtěl být kapitánem hvězdné lodi."

„To si nepamatuju," odvětím a tátovi na čele vyskočí vráska. Taky jsem mohl držet hubu, jenže nemůžu za to, že si do svých jedenácti let na nic nevzpomínám. Tak jako za to nemůže on nebo máma. „Ale nepřekvapuje mě to. Jen je škoda, že technologie tolik nepokročila. Byl bych skvělý kapitán."

Tátovi se na první pohled uleví, ale pořád se nepřestane mračit.

On ani máma, se z mé ztráty paměti, po tom pádu ze schodů do teď nevzpamatovali a už je to pomalu sedm let. Doktoři sice tvrdili, že se mi paměť vrátí časem sama, jenže stále mám tmu.

I když v posledních letech mě nepřestávají pronásledovat sny. Vidím v nich sám sebe v domku na stromě a nejsem sám. Nikdy v něm nejsem sám.