U Bohmů jsem už několik dní a nevycházím z Uriho pokoje. Už mě nebolí celé tělo, a i otok z tváře zmizel až na tu zelenou modřinu pod okem. Ta půjde zamaskovat lépe než ten fialový flek, co jsem měl předevčírem.

Uriel dal výpověď v kavárně. Šíleně mě to mrzí, ale on se pořád dušuje, že mu to ani trochu nevadí. Jenže všechno, co dělá, dělá kvůli mně.

Jen jsem chtěl, aby stál při mně. Aby mě utěšil. Potřeboval jsem jeho sílu, ale on teď dělá rozhodnutí, které mu ovlivní celý život. Jen proto, že mám problém.

Ve čtvrtek ráno mě Uri vzbudí, když mi dá při odchodu pusu na tvář. Jako každé ráno. Včera přišel z poslední směny v kavárně a dlouho do noci jsme si povídali. O škole, o Dominice, o jeho přátelích ve Španělsku. Mám pocit, jako bych je znal, a to jsem je při tom nikdy neviděl.

Tématu André se oba vyhýbáme. Právě teď jsem se nikdy necítil líp, než kdy dřív a Uriel z pohrdání jeho osoby přešel k čiré nenávisti. Doslova ho nemůže vystát ani ve stejné místnosti, tak se o něm raději nebavíme vůbec, jinak by na něj přišel vztek.

Ale ještě mu nedal záminku, aby ho praštil. Což beru jako pozitivní věc. Nechci Uriela podceňovat, ale bojím se, že by mu André ublížil. Akorát by ho naštval a nemuselo by to skončit dobře.

A proč? Protože já!

Všechno je to kvůli mně a já se cítím hrozně, i když jsem zároveň vděčný, protože na to nejsem sám.

Stáhnu Uriela do postele, aby nikam nemohl odejít a zabořím mu nos do krku.

„Zůstaň tady se mnou," zahuhlám ospale a přehodím nohu přes jeho bok. „Kašli na školu. Chytrý jsi dost. Nepotřebuješ ji."

„Mám doučování," vydechne s úsměvem. „Musím tam, anděli," zvedne se na lokti a dá mi další pusu na tvář. Celou dobu, co jsem u nich mě ani jinam nepolíbil. Cítím, že si udržuje odstup a chce mi dopřát prostor, ale byl bych rád, za občasnou letmou pusu.

„Chybíš mi, když tady nejsi se mnou," zavrtím se, zatímco Uriel ode mě vstane.

„Ani si nevšimneš a jsem zpátky," naposledy mě políbí do vlasů a odejde.

Za hodinu bude odcházet Ily a pak si můžu skočit dolů pro snídani. Helen přichází chvíli před polednem.

Využiju toho, že jsem vzhůru tak brzo a napíšu Andrému. Píšu si s ním každý den jakoby nic. Musím to dělat a vím, že to Uriela neskutečně trápí, proto mu píšu převážně, když není doma, ale rozumí tomu. Vlastně mi to sám doporučil.

Snažím se. Skutečně hodně se snažím nesesypat už jen z těch zpráv, ale občas je to těžké. Nechci si ani představovat, jaké to bude, až ho uvidím tváří v tvář.

Sjíždím TikTok, abych částečně zahnal nudu, když na mě vyskočí náramky přátelství. Kožené, stříbrné, zlaté.

Uriel nám s Ily dal ručně vyrobený náramek a já bych ho nevyměnil ani za nic i když už to Uriel plánuje, ale třeba bych nám mohl koupit něco i já.

Vyjdu z pokoje abych si něco vzal z lednice v kuchyni. Na Helen je spoleh. Vždycky zařídí, aby bylo v domě dostatek jídla. Celé ty dny se o mě Uriel stará a věčně mě nutí něco sníst. Určitě jsem přibral pár kilo z toho nic nedělání, a jak neustále něco jím.

Zrovna si chystám čokoládové cereálie, když do kuchyně vejde Ily.

„Ahoj, Theo," usměje se na mě a následně vytřeští oči. „Proboha, co se ti stalo?" vyběhne ke mně a podívá se na mou tvář. Kdyby mě viděla v neděli, nejspíš by šla do mdlob.

Kouknu na nástěnné hodiny nade dveřmi. Ily by měla být ve škole!

„Ty nejsi ve škole?" zeptám se nakřáplým hlasem.

„Odpadla nám první hodina," odvětí. „Za chvíli musím vyrazit, ale... ty nevypadáš na umření, jak mi včera namluvil Uriel."

Všem nakecal, že jsem chytil nějakou virózu a nedokážu vstát z postele. Dokonce to volal i našim, že nemůžu do školy a ať nemají strach, že se o mě postará.

„Theo?" osloví mě Ily starostlivě. „Řekni mi, co se děje. Proč... proč tě Uriel kryje?"

Trhnu hlavou, abych se Ily nemusel dívat do očí, když ji budu lhát. „N-nekryje mě," nuceně se usměju. „V-vážně mi nebylo dobře, ale... je to lepší. Cítím se líp. Opravdu."

„Fajn," přikývne, ale pořád mě pozoruje. Z jejího pohledu jsem nesvůj. Podobně se na mě díval i Uriel, když mi nevěřil. „A ta modřina?"

„Ehm..." odkašlu si. „Doma jsem uklouzl ve sprše. Motala se mi hlava a... Uriel mě odvezl do nemocnice. Naši byli na té večeři. M-mám nějaké masti a prášky na bolest."

„Dobře," znovu přikývne a najednou se rozzáří jako sluníčko. „Jé!" vypískne nadšeně. „Ty jsi ho našel," vezme mou ruku do své a prohlíží si náramek na mém levém zápěstí. „Už jsem myslela, že jsi ho vyhodil, ale..." zarazí se, když si zápěstí prohlédne důkladněji. I velmi vybledlé modřiny skryté pod náramkem.

Trhnu rukou a Ily na mě kouká všelijak. Vyděšeně, šokovaně, naštvaně, uraženě... všechno dohromady.

„Kdo?" vypadne z ní trochu křečovitě.

„Prosím?"

„Kdo ti to udělal?" zeptá se už jistěji a zamračí se. „Neupadl jsi ve sprše a nebylo ti zle co? Žádná viróza. Někdo ti ublížil a Uriel tě kryje, dokud se ti to nezahojí. Takže... kdo?"

„Nevím, o čem to mluvíš," zakroutím hlavou a chystám se k odchodu. Snídaně ne snídaně.

„Myslíš si, že jsem blbá?" zakřičí Ily a pronásleduje mě. „Myslíš si, že nepoznám, že tě někdo zmlátil? Já? Tohle jsou jasné příznaky domácího násilí! Moc dobře je poznám."

„Nepoznala jsi to dva roky, proč bys měla teď?" odseknu taky naštvaně, ani nevím proč vlastně. Ona se mnou, na rozdíl od Uriela, občas mluvila a nikdy jí to nedošlo. Ani když jsem si vynutil líčení na společném focení sám. Nikdy nic neviděla.

„André?!" uchechtne se ironicky. „Věděla jsem, že mi na tom sráčovi něco nesedí." Předběhne mě a postaví se mi do cesty. „Theo," poví už klidněji. „Musíš to nahlásit. Já i Uri ti s tím pomůžeme, ale ty..."

„Nemůžu," zakroutím hlavou. „Promiň, ale tohle nejde. Nejsem v pozici, abych mohl jít na policii, nebo před rodiče. Zkrátka to nemůžu udělat."

„Proč?" vypálí zase, ale jen kroutím hlavou. „Má na tebe páku? Vydírá tě? Je to ono?"

Uhnu očima ke schodům nahoru do patra, ale Ily je vytrvalá. Vždycky vlastně byla. Jedna z vlastností, proč nás s Urim pořád štvala, a taky důvod, proč ji oba milujeme.

Naše otravná mladší sestřička.

„Ať je to cokoliv, pomůžu ti," pohladí mě po paži a ruku tam nechá.

„Uriel už se mi snaží pomoct a... já..." polknu knedlík v krku, ale beztak se mi nahrnou slzy do očí. „Nechci tě do toho zatáhnout, Ily. Už je dost, že ničím život Urielovi. Nechci to udělat i tobě."

„Jeden, jako druhý," odfrkne. „Typický chlapi. O všechno se postarají, hlavně aby jim nikdo nepomáhal. No," rozhodí rukama. „Už o tom vím, takže máš smůlu. Jsem v tom namočená až po uši a nikdy bych svého bráchu nemohla nechat na holičkách, Theo, slyšíš? Nikdy. Pomůžu ti, ať to bude stát cokoliv."

★★★

Ily se ve škole vymluví na virózu. Tátovi napíše, že ji ode mě nejspíš chytla a pro jistotu zůstane dnes a zítra doma. Taky jim dala vědět, že já už se cítím lépe.

Oba strávíme celý den v Urielově posteli. Koukáme na filmy a mluvíme. Spíš mluvím já, ale cítím se, jako kdysi. Jako když jsme byli jen sami dva bez Uriela a oběma nám moc chyběl.

Dokážu to všechno ze sebe dostat. Vypustit z úst a sám sobě konečně přiznat, že to trvá už od doby, co Andrého znám. Prvně to bylo přátelství, kdy mě přesvědčil, že nikoho jiného, než jeho nepotřebuju. Proto jsem se taky přestal vídat s Ily. Nevadilo by mu to, jen pokud by ho brala na vědomí a jak všichni víme, nemá ho ráda.

Hodně zneužil mé ztráty paměti. Proto taky nedokážu rozeznat, co je skutečné a co si jen představuju z vyprávění. André mi vzpomínky překroutil a já jsem akorát zmatený.

To, že jsme oba na kluky, byla hádám náhoda, ale naprosto se mu vyplatila.

Jediné, co Ily neřeknu, je sexuální zneužívání. Jenže není hloupá. Dojde jí všechno ještě dřív, než se dostanu k první facce do obličeje před několika týdny.

Nestihnu jí říct, proč Andrého nemůžu udat nebo se s ním rozejít, protože se vrátí Uriel ze školy. A není sám.

„Máte dýchánek beze mě?" ozve se ode dveří Uri a překvapeně kouká z Ily na mě a zase na Ily.

Posadím se na posteli a nervózně se poškrábu na zátylku. „Já... řekl jsem jí to," povím mu a on si povzdechne.

„Díky světe," řekne úlevně, až se Ily zasměje. Uri vejde do pokoje a odhodí bundu i batoh na pohovku. „Už mi docházely výmluvy, proč nemůže do mého pokoje. Tome?" ohlídne se ke dveřím. „Nestůj tam tak a pojď dál. Thea a Ilonu znáš," mávne na nás a svalí se do postele přímo na mě. „Chyběl jsem ti?" zavrní mi tiše do ucha a přiměje tak k úsměvu.

„Nemáš ani tušení," odvětím a obejmu ho kolem ramen. Cítím, jak se Uri zhluboka nadechne. „Ale mohl bys mi přestat funět na krk."

„Zloune," odvětí a přetočí se na bok mezi mě a Ily a sáčky plné brambůrků. Ilona vypískne a okřikne Uriela, že leze do postele v botách. „Je to moje postel, sestřičko," vyplázne na ni jazyk a pohodlně se uvelebí.

„Ahoj, Tome," mávnu na něj nervózně. „Klidně pojď za námi. Máme spoustu jídla," pobídnu ho.

„Už jen to, co Uriel nezalehl," odvětí Ily.

„Já... já to nechápu," kouká pořád zmateně Tomáš. „Vy... vy tři jste... vy se bavíte? Jste... kamarádi? Ve škole totiž..." nakrčí čelo. „Ty bydlíš u Bohmů?" podívá se na Uriela.

„Jen pár dní," trhne Uri rameny a natáhne se pro sáček tyčinek.

„Skoro dva týdny," odfrkne Ily. „Tome, klidně si k nám sedni," poplácá na místo v nohách postele. „Já nekoušu, ale za ty dva mluvit nemůžu."

„Nemáš důkazy, že jsem někoho někdy kousl," namítne Uriel.

„Já jo," šeptnu mu tiše do ucha, aby mě slyšel jen on a Urielovi zaskočí tyčinka v krku. Ily ho musí praštit do zad, aby se neudusil. Pro jistotu mu podám i vodu, ale ten jeho zamračený obličej mě přiměje se usmívat.

Tom se odhodlá a posadí se k nám na postel. Nejde nepoznat, že je z této situace celý nesvůj.

„Slyšel jsem, že jsi s rodiči v Německu," promluví Tom na mě. „Už jste se vrátili? A... ty ses porval?"

Zhluboka si povzdechnu a otočím se na Uriela. „Co všechno jsi mu řekl?"

„Vlastně nic," uchechtne se. „Ví jen, že potřebuju s něčím důležitým pomoct jen jsem vynechal... všechno."

„Tomuhle se říká opravdový kamarád, Urieli," zaculí se Ily a mrkne jedním okem na Toma, až z toho celý zčervená.

„No a proč vlastně bydlíš u Bohmů?" zeptá se nejistě Tom.

„Protože Ily je moje sestřenice," zakření se Uriel. „S mámou jsme se chytli a..."

„Cože je tvoje?" vytřeští oči.

„Sestřenice," zopakuje Uriel. „Jsi v pohodě?"

„Ne to vážně nejsem!" okřikne ho. „Ty patříš do rodiny jedné z nejbohatších lidí v zemi?! To jako vážně?!"

„Vlastně já patřím do rodiny jednoho z nejbohatších mužů v zemi," opraví ho Ilona a Uriel ji praští do stehna.

„Nech toho," varuje ji jemně.

„Urieli, tvoje dědictví je větší než tátovo bankovní konto," zakoulí očima. „To jsi ho ještě nedostal?"

„Ilono," povzdechne si frustrovaně Uriel a rozhodí rukama. „Prostě... tohle řešit nebudeme. Jednoduše řečeno, můj táta a Ilonina máma byli sourozenci. Zemřeli při autonehodě. Ilona je dědička po ní a já po svém tátovi. Sterea Imperia bude v budoucnu patřit nám dvěma. Vlastně nám třem. Theova rodina vlastní taky slušný podíl na akciích."

Tomášovi se pootevřou ústa šokem a každou chvíli očekávám, kdy mu vypadnou oči z důlků. Několikrát se pokusí něco říct, ale spíš vypadá jako ryba na suchu.

„Naše rodiny se znají ještě déle, než jsme se my tři narodili," promluví Uriel, aby to Tomovi trochu lépe osvětlil. „V podstatě jsme spolu vyrůstali. Vynechal jsem něco?" otočí se na Ily.

„Jen veškeré ty komplikace, které se nám za posledních deset let staly," odvětí Ily a pokrčí rameny.

„To jsou rodinné problém, protkané spoustou nedorozumění," odfrkne Uriel. „Tím ho nechci zbytečně zatěžovat."

„Hlavní je, že jsme zase spolu," promluvím a opřu se hlavou o Uriho rameno.

„Uriel si nepřál abych se s ním ve škole bavila," poví Ily Tomášovi. „Před pár lety jsem mu hodně ublížila a on nechtěl, aby ho někdo spojoval s mou rodinou." Taky se uvelebí Urimu na druhém rameni a obejme ho okolo paže. „Ale odpustil mi, že?"

Uriel ji cvrnkne do čela a Ily ho praští do stehna.

„Já jsem ztratil v jedenácti paměť," promluvím a Tomáš nestíhá vnímat, co je víc šokující. „To že znám Uriela od narození jsem zjistil celkem nedávno."

„T-to..." zakoktá se. Kroutí hlavou a promne si obličej, aby se z toho šoku vzpamatoval. „To je naprosto šílené. To... vy tři? Vy... oh bože!" svalí se zády do postele. „Potřebuju resuscitaci. Tohle nerozdýchám. Jak... v jaké dimenzi můžete vy tři společně dávat smysl? Jde to vůbec dohromady?"

„Ani ne," odvětí Uri.

„Ale jo," namítne Ily.

„Jo," přidám se taky.

„Proč to nikdo neví?" zeptá se Tom zmateně a nadzvedne se na jednom lokti. „Ty vole. Vy tři pohromadě ve škole?" potřese hlavou. „Král, princezna a bad boy. Až se všichni dozví, že jsi bohatší než Jonáš Bohm, bude to bum, jako hovado. To ani nebude bum. To bude doslova velký třesk! Tak na tohle se skutečně těším," zachechtá se.

„Vlastně i proto jsi tady," promluví Uriel. „Celkem by se mi hodilo, kdybys to roznesl ve škole. Stačí jen, že je Ily moje sestřenice."

„A jak chceš obhájit, že jsme byli dva roky cizinci?" zeptá se trochu znepokojeně Ily.

„Jonáš už má článek od PR s vysvětlením," odpoví Uri a ukáže na stůl, kde se válí hromada papírů a dokumentů, které ještě musí podepsat. „Je to velice srdcervoucí a smutný příběh, kde se mě snažili skrýt před světem, abych měl klidné dětství. Takže samá lež, jestli to tak stačí. Chce ode mě podepsat i tohle, chápeš to?" otočí se na mě a potřese hlavou. „Jestli s tím souhlasím."

„A souhlasíš?"

„Už jsem to udělal," povzdechne si. „Pravda by znamenala očernit Jonáše a z Ily by udělali chudinku. Ta lež není tak hrozná. Vlastně i mě chrání před tiskem, aby mě neobtěžovali ve škole. Ily teprve všechno zdědí, za to já už majitel jsem," řekne a ohlédne se na Ily. „Už jsi mi vybrala tu módní značku?"

„Versace," odpoví s úsměvem. „Příští týden nás čeká focení a rozhovor s tiskovým mluvčím. Bude to pak rozesílat do všech novin a časopisů. Dokonce i za hranicemi o to mají zájem, chápeš to?"

„Vzhledem k tomu, že máme hotely v několika státech," potřese Uriel hlavou.

„Zaslechl jsem slovo nás?" houknu na Ily překvapeně.

„Jop," usměje se.

„Jonáš nás chce mít pohromadě ve spojitosti s firmou," prozradí mi Uriel. „Jsme její tváří a je na čase, abychom se i společně prezentovali. Četl jsem i návrh. Je to vcelku zajímavý nápad. Pak ti ho ukážu tedy... jestli ho najdu."

„Takže vám mám připravit zázemí ve škole, než vyjde ten článek?" zeptá se zaujatě Tom. „A víte, že se mnou moc lidí nemluví?"

„Stačí, když se zmíníš pár lidem," řekne Uri. „Věřím, že si to nenechají pro sebe a do pondělí to bude vědět celá škola."

„Pravda," uchechtne se.

„Proč tak najednou?" podiví se Ilona. „Proč bys teď stál o pozornost celé školy, když ještě před týdnem jsi mě seřval, před celou jídelnou mimochodem, že nechceš, aby o tom někdo věděl," založí si ruce na hrudi.

„Potřebuju, aby se mě André bál," odpoví upřímně Uriel, až Tomáš vykulí oči. Zato Ilona se zatváří nadšeně. Dokonce se usměje. „Jako chudému ubožákovi mi nadával do kreténů, ale celkově mě měl na háku. Jenže někomu, kdo patří do rodiny Ilony Bohmové, a dokonce vlastní jednu z největších společností v Evropě... už nikdy si na mě nic nezkusí. A já nepustím Thea z dohledu."

„Proč bys ho měl hlídat před jeho přítelem?" zasměje se Tomáš. Ily se na nás nervózně koukne a Uri si promne obličej. Já se koukám všude, jen ne na Toma.

„Theo?" osloví mě jemně Uri. Pohladí mě po tváři a natočí můj obličej ke svému. „Tom je tady kvůli tobě. Pokud mu to nechceš říct, v pořádku. Chápu, že je to těžké, ale třeba nám dokáže pomoct."

Je to těžké? Je to přímo nemožné. Jenže když mám vedle sebe Uriela, který mě drží a miluje, jako bych byl o několik závaží lehčí. Protože si ho ode mě převzal. Jen mi nechal to, s čím se musím vypořádat sám.

„Rozešel jsem se s Andrém," řeknu směrem k Tomovi. „T-ta modřina," ukážu na svou tvář. „No... moc dobře to nevzal," uchechtnu se smutně a sklopím hlavu. „O-on... vydírá mě," zahledím se na strop, abych se nesložil. Už nechci dál brečet. „M-má moje fotky, když jsme spolu spali. I... i video. Domácí porno," zakroutím hlavou a přikryju si obličej dlaněmi. Neskutečně mi červenají tváře a slzy jsou venku. Cítím Uriho ruku na svých zádech, jak se mě pokouší trochu uklidnit i podpořit.

„Neuhodil tě poprvé co?" zeptá se Tomáš s lítostí v hlase.

Utřu si tváře a s ustaranýma očima se podívám na Toma. Nepatrně zakroutím hlavou a trhnu sebou.

„Ne, to fakt ne," vydechnu s očima na šatní skříni. „Víš, jde mi o to, že ses kdysi naboural do databáze policejních složek. Kdybys chtěl, mohl jsi smazat záznamy o zatčení."

„To sice jo, ale taky k nám vtrhla zásahovka," zakroutí Tom hlavou. „Když zjistili, že mi je dvanáct a vlastně jsem nic neudělal, jen mě klepli přes prsty. A mám záznam."

„Jo," odvětím. „D-dokázal by ses nabourat do Andrého počítače? Telefonu?" zeptám se opatrně. Nechci po něm, aby zfalšoval můj rodný list, nebo cokoli nezákonného. Chci se jen zbavit těch fotek. „Dokázal bys ty fotky smazat? Já... jen od něj chci mít klid."

„Hned, co bys je smazal, půjdeme na policii," promluví Uriel.

„Policie mi bez důkazů nepomůže," odfrknu.

„Máme lékařské záznamy ze dne napadení a tři svědky, kteří potvrdí v jak hrozném stavu jsi byl," uzemní mě Uriel. „Stačí jen ukázat prstem Theo."

„Řekl jsem v nemocnici, že nevím kdo mě napadl," ohradím se. „Je to jedno. Dokud budou ty fotky existovat, jsem pořád jeho přítel. Bez výhrad!"

Všimnu si, jak Uriel pevně semkne čelisti k sobě. Štve ho to. Stejně jako mě.

„Zvládl bys to udělat?" zeptá se Ily Toma. „Nabourat se k němu a smazat je?"

Všichni koukáme na Toma s nadějí v očích. Pokud mi ani on nedokáže pomoct, tak už neexistuje nikdo.

„Není to tak jednoduché," povzdechne si. „Musel bych mu poslat malware ukrytý v souboru. Dokumentu nebo v obrázku. A i tak by na to mohl přijít. Jeho táta vlastní několik továren na výrobu čipů do aut. Určitě bude mít svůj počítač zabezpečený víc než normálně."

„Obrázek?" zeptám se zvědavě. „Stačila by fotka?"

„Pokud na ni klikne, tak jo," pokrčí ramenem.

„Věčně po mě chce, ať mu nějakou svou fotku pošlu. Můžu ji poslat já?"

„Dá se to přeposlat i s tím malwarem," přikývne. „Ale umožníš mi tak přístup i k tobě."

„To je mi fuk," usměju se. „Hlavní je, jestli to bude fungovat."

„Theo," promluví tiše Tom. „Jen... moc si od toho neslibuj, ano? Může na to přijít, nebo je mít na externím disku. S tím já už nic neudělám."

Jo. A taky by to mohlo být ještě horší, než už je.