Ráno se probudím dřív než Theo, a to jsem nemohl půlku noci spát. Přemýšlel jsem, co bych měl dělat. Jak mu můžu pomoct a dospěl jsem k jedinému možnému řešení.

V očích veřejnosti potřebuju být někdo lepší, než je André. Toho zbožňuje celá škola, jaký je ukázkový příklad dokonalosti. A to se nedívám na celoplošný obrázek, když je s Theem vyfocený při každé příležitosti. Fotky jsou pak všude po internetu.

Lidi ho mají rádi. Je vtipný, hezký a chodí s tím nejlaskavějším člověkem.

To je první fáze plánu. Taky jediná, s kterou můžu něco dělat. Je to jednoduché. Ily je o hodně oblíbenější než André. A já jsem její rodina.

Opatrně vstanu, abych Thea neprobudil a napíšu Dominice a Juliánovi, že kvůli rodinným problémům nemůžu dorazit do práce.

Nazuju si svoje nynější oblíbené gumové pantofle a potichu vylezu z pokoje. Nachystám Theovi snídani. Včera určitě pořádně nejedl a ani té polévce nedal moc šanci.

Překvapí mě, když v kuchyni najdu sedět Jonáše se suchým toastem a kávou.

„Dobré ráno," pozdraví mě, tak na něj trhaně mávnu. „Užili jste si včera s Theem?"

„Jo, bylo to fajn. Čuměli jsme na bednu," trhnu rameny. Snad se mě nebude ptát, na co jsme koukali.

„Odpoledne musím neprodleně odjet do Německa," oznámí mi. „Já, Lenka i Kristián. Včerejší večeře nedopadla vůbec dobře a musíme si důrazně promluvit s ředitelem hotelu. Je v tom jeden velký chaos, a to ani nechci vidět centrálu. Nejspíš by mě poslali rovnou do vězení."

„Jasně," předstírám, že rozumím, o čem je řeč a rozpustím máslo na pánvi. Z lednice vytáhnu pár vajíček a obalím v něm toasty, které nechám opékat.

„Pár dní tady nebudeme," pokračuje. „Nabídl jsem Lence, že Theo může zůstat u nás. Alespoň nebude doma sám."

„To je skvělý nápad," přikývnu. „Pomůžu mu alespoň s učením. V pár předmětech plave."

„Lenka se zmínila, že si na něco vzpomněl," zaujatě si mě prohlídne.

„Na nějaké detaily jo," odvětím. „Ale nepřikládám tomu velkou váhu. Jsou to dětské vzpomínky. Kdyby mu bylo třicet a zapomněl, že je ženatý, to je horší. Theo si jen nepamatuje domek na stromě a... no mě," uchechtnu se.

„Lenka s Kristiánem se na to dívají jinak," pronese. „Mají spíš dojem, že je od té doby Theo jiný. Jako by neznali svého syna. Všechny je to musí trápit."

„Neumím zázraky," namítnu, protože mi přijde, že v tomhle na mě spoléhají až moc a otočím toasty na pánvi. „Ale slíbil jsem, že mu pomůžu, pokud to půjde. Theo je můj kámoš, takže v tom ani nevidím problém."

„To je dobře," kývne hlavou a vyklopí do sebe zbytek kávy. „Moc dobře. Budu muset odejít. Zařídit ještě několik věcí před odjezdem. Bude tady s vámi Helen, tak hlavně žádné blbosti," varuje mě předem.

Sklopím hlavu a pokouším se soustředit na vaření. Jestli Jonáš na několik dní odjede, můj plán se bude muset odložit. Což se mi ani trochu nelíbí.

„Jonáši?" zastavím ho ve dveřích. „Já..." povzdechnu si a zahledím se na strop. „Tak fajn, to dáš," šeptnu si pro sebe. „Chci to podepsat," dodám hlasitěji. „Přijmu to dědictví a... budu ti pomáhat ve firmě. Jen mám pár podmínek."

Jonáš je na chvíli překvapený, ale nakonec se vzpamatuje. Usměje se a posadí se zpět na stoličku.

„Divil bych se, kdyby ne," řekne a složí si ruce pod bradu. „Povídej, jsem jedno ucho."

„Pro začátek by bylo fajn, kdybys mě v radě zastupoval ty," vydechnu. „Dostaneš podpisový vzor, ale dokud nebudu připravený, máš mé svolení jednat za mě."

„To zní rozumně," přikývne. „Jsem rád, že jsi nad tím přemýšlel."

„Ještě se neraduj," ušklíbnu se a přesunu toasty z pánve na talíře. „Chci studovat právo. Bude to moc velký problém? Vzhledem k tomu, že to není moc v oboru."

„Nemyslím si," zamyšleně svraští obočí. „Jen by to nemělo být v zájmu sociálních věcí. Občanská práva mám na mysli. Hodilo by se stavebnictví, například."

„To si zvolím až ve druhém ročníku na vysoké," opáčím. Už to mám zjištěné.

„Co tě k tomu vede? Být právník?"

„Co asi?" odfrknu. Moc dobře ví, že táta byl původně právník, než po dědově smrti převzal hotely.

„V Madridu?" zeptá se ještě a já se sklopenou hlavou přikývnu. „Občas budeš létat sem. Počítáš s tím?"

„Teď už jo," ušklíbnu se.

„Nevidím v tom problém, Urieli. Ne, když budeš přítomen na zasedání rady a za zadkem řediteli centrály v Madridu. Pokud podepíšeš, nebudeš jen můj společník. Tvůj otec vlastnil více než padesát procent akcií společnosti. Víš, co to znamená?"

„Zasedání rady se můžu účastnit i on-line, ne?" ujistím se. „To zvládnu. Zvládl jsem i horší věci a... toho většinového majitele," vydechnu a zakoulím očima. „Co ode mě chceš slyšet? Beztak se na mě všichni budou dívat z patra, protože jsem jen usmrkanec."

Jonáš se mírně usměje a zahledí se mi do očí, jestli třeba nenačnu tu druhou věc, společnou s podpisem. Už jsem to začal. Dokonce i souhlasím. Nemůžu couvnout.

„Chci, aby ses o mámu postaral," řeknu na rovinu. „Ale taky ji chci ještě naposledy vidět. Takže... třeba bychom to mohli udělat společně?" nervózně poklepu prsty o desku kuchyňské linky.

„Jsi si jistý?" zeptá se. „Pamatuješ, že ani posledně to nešlo moc dobře. Chceš u toho být znovu?"

„Popravdě, musím u toho být," vydechnu přiškrceně.

„Urieli, tvá matka není tvá zodpovědnost," řekne klidně. „Pokud se na to necítíš..."

„To říkáš ty," trhnu rameny a z lednice vytáhnu čerstvý pomerančový džus. Ten jsem neměl snad celá staletí.

„Chceš to udělat hned? Tu cestu bych pravděpodobně mohl o den odložit. Kristián s Lenkou by to pro dnešek zvládli."

„To nejspíš počká," mávnu rukou. „Pochybuju, že se máma odstěhuje a nájem mají zaplacený na příští měsíc. Ale můžeš mi dát všechny papíry, které potřebuješ podepsat. I ty projekty, co máte rozjeté. Můžu si je projít, jestli to není problém."

„To určitě není," usměje se. „Moje asistentka, Eliška, je odpoledne přinese. Taky se seznamem módních značek, kterým bys mohl dělat ambasadora. S naší rodinou chce spolupráci navázat spoustu lidí. Ilona ti s tím může pomoct. Ona i Theo už jsou tvářemi společnosti. Teď se k nim přidáš i ty."

Jo. Přesně toho jsem chtěl docílit. Mít vliv. První bod, jak potopit Andrého.

„Přes týden se sem zastaví náš technik a donese ti laptop, telefon i hodinky a..."

„Šlo by to dneska?" skočím mu do řeči. „Já jen... vím, že je neděle, ale počítač by se mi hodil do školy. Alespoň už bych si informace nemusel vyhledávat na telefonu."

„Zařídím to," přikývne. Vytáhne telefon a odchází z kuchyně.

Technik. Ajťák? Třeba by mohl vědět, jak se nabourat do něčího počítače.

Do dvou hrnků nechám připravit kávu z kávovaru a všechno vyskládám na podnos.

Theo ještě spí, tak ho odložím na stolek před gaučem a opatrně si vedle něj lehnu. Vypadá tak poklidně, až se mi ho nechce budit.

Shrnu mu vlasy z čela a palcem pohladím po tváři. Skloním se k němu pro letmou pusu. Trochu se zamračí, ale spí dál. Je to úsměvné.

Dokážu se na něj dívat hodiny. Je mi z toho těžko, protože i když to oba cítíme stejně, nejsme spolu. A já nevím, jak moc můžu překročit tu imaginární hranici. Tak rád bych ho odvezl pryč. Mimo civilizaci a internet, kde by nám na ničem nezáleželo.

Jenže Theo je osobnost. A já budu brzo taky. Nemůžeme od našich problémů utéct. Objevily by se další a nejspíš by jich bylo víc.

Znovu ho pohladím po kulaté tváři a tentokrát mu dám pořádnou pusu.

Vyděsí se a odtáhne, ale jen co si uvědomí, že jsem to já, trochu se uvolní, a i mírně usměje.

„Ahoj," poví mi rozespale. „Kolik je?"

„Akorát čas na pozdní snídani," zakřením se a dojdu pro tác na stolku, abychom se mohli najíst v posteli.

„Snídaně do postele?" podiví se potěšeně. „To se snad děje jen ve filmech."

„Teď už i tady," uculím se, když si sednu do tureckého sedu vedle něj. „V kavárně sis posledně objednal latté, tak jsem ti udělal kávu s mlékem. Je to v pohodě?"

Přikývne a natáhne se pro hrnek. „Moc ti děkuju."

„Nic to není," uchechtnu se.

„Nemyslím jen tu snídani," zatváří se smutně a pohladí mě po hřbetu ruky. Trochu nervózně sebou trhnu a přikývnu.

„Mám dobré zprávy," povím mu a tlesknu rukama. „Jonáš a vaši odjíždí na pár dní do Německa. Včera to údajně nešlo podle jejich představ nebo co a musejí neprodleně odjet a..."

„To není dobrá zpráva," vyděsí se.

„...a ty," pokračuju. „Budeš bydlet tady. Alespoň, dokud se nevrátí."

„Fakt?" usměje se nadšeně.

„Fakt," přikývnu. „Příště bys mě mohl nechat domluvit, anděli," natáhnu k němu ruku s toastem a dám mu ho do pusy. „Taky jsem dostal nápad. Můžeš napsat Andrému, že odjíždíš s rodiči, aby tě omluvil ve škole. Takhle bychom měli alespoň pár dní na to vymyslet, co dál."

Nakrčí čelo, jak nad tím přemýšlí, zatímco pomalu žvýká toast.

„Byl bys tady se mnou?" zeptá se tiše.

„Ne, anděli," zakroutím hlavou. „Chodil bych normálně do školy. Za prvé, nechceme, aby si někdo všiml, že když zmizíš ty, tak i já a za druhé, chci si toho zmrda pohlídat."

Cukne mu jeden koutek úst, ale stejně se tváří, jako bych ho nakopl.

„Vím, že je to na houby, budeš tady několik dní zavřený, ale... nechci, aby ses k němu přiblížil Theo. Nechci tě vidět v jeho blízkosti, chápeš? Už nikdy."

„To přece nejde, Urieli," povzdechne si. „Víš, že mě má v hrsti. Nemůžu s tím nic dělat. Teď se budu schovávat a co dál? Co bude potom? Půjdu normálně do školy a znovu ho uvidím. Nic se nezmění."

„Vymyslím, jak ti pomoct," hájím se. „Včera jsem ti to slíbil. Vlastně... už na tom tak trochu pracuju."

„Cože?" zamračí se. „Co jsi udělal?"

„Ehm..." odkašlu si a promnu zátylek. „Já... před chvíli jsem Jonášovi odsouhlasil, že přijmu otcovo dědictví a stanu se součástí Sterea Imperia."

Theo celý ztuhne a hledí na mě, jako na cvoka. „A chtěl jsi to přijmout?" zavrčí nevrle. „Před tím, než jsi mě včera viděl. Chtěl jsi to udělat?"

„Nevím," pokrčím rameny. „Chtěl, ale i nechtěl. Pokud tě napadá, že jsem to udělal kvůli tobě, tak jen z půlky. Dá se říct, že mě to nakoplo," povzdechnu si. „Theo, budu mít stejný vliv na společnost i na škole jako Ilona. Budu mít víc moci, abych tě mohl chránit a toho hajzla potopit. Pokud o tom nechceš říct nikomu jinému, třeba vašim, je to na mě. A z nikoho se musí stát někdo. Takže to udělám. Pokud to bude znamenat, že jednoho dne budeme moct být spolu, udělám pro to všechno. Klidně vezmu i práci, u které si na padesát procent nejsem jistý, že ji chci dělat."

„Nechci, abys kvůli mně měnil svůj život!" okřikne mě. „Je to můj problém. Nemá s tebou co dělat."

„Vlastně má a hodně," odvětím mu. „Ze začátku se samozřejmě nebudu ihned zapojovat do vedení nebo tak, ale stejně jako ty a Ily se stanu tváří společnosti. A jestli půjdeš ke dnu ty, tak i my dva. Pokud si správně vzpomínám, takhle to u mušketýrů chodí. Jeden za všechny, všichni za jednoho."

„Urieli!" vykřikne a vzlykne současně.

Odsunu tác z našeho dosahu k nohám postele a přitáhnu si Thea do náruče. Brání se. Několikrát mě praští do hrudi, do ramene, ale nakonec se přece jen nechá obejmou a vzlyká mi do hrudi.

„Mám pocit, jako bych všem ničil život," ozve se tlumeně a potáhne nosem. „Rodičům, že si nic nepamatuju. Ily, že jsem ji nechal samotnou a přestal se s ní přáteli, kvůli klukovi. Tobě. Tobě do háje ubližuju nejvíc. Zapomněl jsem na naše přátelství. Zneužil tě a teď na tebe házím své problémy," brečí a v pěstech pevně svírá mé triko na zádech. „Možná by bylo lepší, kdybych přestal existovat. Všem by se ulevilo a..."

„Pokud ty, tak já taky," přeruším jeho litanii. „Rozumím ti. Ani nevíš, jak moc tě chápu. Jenže pokud si něco uděláš, zabiješ tak i mě. Vždycky jsi byl celý můj život. To se nikdy nezměnilo. A nezmění."

Theo mě nepřestává objímat a brečet. Nechávám ho, aby to ze sebe všechno dostal. Potřebuje to. Taky bych se nejraději zavrtal do něčí náruče a křičel vzteky na celý svět, ale musím být silný. Pro něj. Vím, že mu svou sílu předávám a jemu bude jednoho dne lépe.

Trochu se uklidní a já se natáhnu přes něj pro ovladač k televizi. V tomhle domě má každý pokoj svou vlastní. Na YouTube najdu první epizodu RUN od BTS a pustím ji. Pokud je má rád stejně jako já, trochu ho to uklidní. A odreaguje.

„Neměl bys být v práci?" zeptá se někdy u třetího dílu.

„Ne-e," zasměju se. „Dneska mám volno. Ale zítra tam budu muset. Probrat s Dominikou mou výpověď."

„Tu práci máš rád," zvedne ke mně hlavu.

„Nemůžu tam dál pracovat, pokud se ze mě stane dědic Sterea Imperia, Theo," řeknu klidně i když mě to mrzí. Práce v kavárně je sice dřina, jenže mě to vážně baví. „Dominika to pochopí. Navíc ji budu chodit navštěvovat."

Přikývne a znovu se mi uvelebí na hrudi. „Miluju ten díl, když vaří a JK udělá sladké brambory," řekne trochu veseleji.

„Já mám radši ty soutěže v týmech," zakřením se. „Lajimolala."

„Bonobono yeah," zasměje se i Theo a vím, že to bude dobré. Bude v pořádku. Ne hned, ale jednou ano.

Trávíme tak celý den. U televize při sledování RUN. Nepouštím Thea z pokoje, aby někdo v domě náhodou neviděl jeho domlácený obličej, tak nám donesu oběd i menší svačinku. Už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem prožil den jen válením se u televize.

Odpoledne vytáhnu učení a pokusím se vypracovat esej do práva, ale jde to těžko, když mi Theo leží v klíně a hladí mě po noze.

Když na nás zaklepe Helen.

„Pane Urieli?" ozve se za dveřmi její hlas. „Přijel pan Korn z firmy vašeho strýce. Říkal, že ho očekáváte."

„No jo," povzdechnu si frustrovaně. „Hned budu dole," zakřičím ke dveřím a vymotám se z Theovy náruče.

„Kdo to je?" zajímá se zvědavě.

„Technik z firmy," pronesu. „Přivezl mi počítač a... mám na něj pár otázek. Klidně koukej dál. Hned budu zpátky."

Seběhnu dolů do obýváku, kde na mě čeká mladý muž s plnovousem a vlasy v culíku. Přivezl mi i veškeré dokumenty k podpisu ve velké kancelářské krabici.

Strávím s ním asi hodinu, kdy mi pomůže rozjet telefon, laptop i nové hodinky. Všechno je to propojené se vším a je to naprosto úžasné. Máma mi jako dítěti zakázala veškerou techniku a později jsme na ni neměli. Svůj telefon jsem sehnal z druhé ruky a používám ho jen na zprávy, volání a případně internet, kvůli škole, ale taky mu hodně dlouho trvá, než se rozjede.

Nedokážu skrýt svou radost z nového iPhonu.

„A... nikdo se mi nedostane do počítače, že ne?" zeptám se ještě, když se pan Korn sbírá k odchodu. „Nějaký hacker nebo tak?"

„To rozhodně ne," zasměje se, čímž mě moc neuklidní. „Máte to perfektně zabezpečené. Kdyby se o to někdo pokusil, přišlo by vám upozornění do telefonu a změnou hesla ho zablokujete. Nic těžkého. Navíc, laptop je napojený na server firmy. Takhle přijde upozornění i nám a my bychom se s tím už vypořádali."

„Aha," přikývnu. „Takže kdybych měl v počítači, řekněme důležité dokumenty, soubory, fotky, nikdo mi je neukradne? Nesmaže je?"

„To skutečně ne," znovu se usměje a v uklidňujícím gestu mě poplácá po rameni.

S falešným úsměvem a velkým kamenem v žaludku mu poděkuji a vyprovodím ke dveřím.

Všechno je propojené se vším. Pokud má André fotky v telefonu, tak i na počítači. Nabourat se do nich nedá. Zjistil by to, a to už by nemuselo dopadnout dobře pro Thea.

Se všemi věcmi se vrátím nahoru za Theem. Líbí se mi, že má radost, když mě uvidí ve dveřích.

„Mluvil jsem s mámou," usměje se smutně. „Chtěla mi sem dovést věci a rozloučit se, ale přemluvil jsem jí, že nemusí. Naštěstí," potřese hlavou. „T-taky jsem si psal s Andrém," vydechne vyčerpaně. „N-napsal jsem mu, co jsi mi poradil a... uvěřil mi."

„To je dobře," přikývnu, ale zamračím se.

„Děje se něco?" zeptá se opatrně Theo.

„Dneska jsem už měl dobré zprávy," vydechnu. „Tak teď ty špatné." Odložím krabici i laptop na stolek a posadím se na postel vedle Thea. „Ptal jsem se toho technika na pár věcí ohledně hackování a s naprostou jistotou mi řekl, že se do mého počítače ani do telefonu určitě nikdo nedostane. Hádám, že André má všechno od Applu, co?"

Theo trhaně přikývne.

„V tom případě musíme vymyslet, jak to udělat jinak."

„M-možná bych věděl o někom, kdo by to mohl dokázat."