Překvapivě na mě všichni zírají od chvíle, co jsem vešel do školy. Ráno jsem se ptal Ilony, jestli v té skříni najdu i obyčejné tričko bez značky. Z H&M třeba, jenže se mi vysmála do obličeje.

Takové věci už nikdy nosit nebudu. Vlastně ne, takové věci už nikdy nosit nesmím. Poškodilo by to naši image, jako dědiců hotelového impéria.

Ze slova dědic začínám chytat kopřivku.

Celý den se snažím ignorovat ty udivené a zvědavé pohledy spolužáků, ale jen co se do mě pustí Rose se svou přisluhovačkou, v jaké armádě spásy jsem našel ty značkové hadry, že by je taky braly, hezky rychle jim připomenu, že i když mám na sobě drahé oblečení, jsem pořád stejný hajzl, jakým jsem byl vždycky a že si se mnou nemají nic začínat.

Mám už tak mizernou náladu, že se mi kompletně obrátil život vzhůru nohama – a bude hůř –, ale Theo mě kopl rovnou do žaludku, když ho uvidím v jeho lavici, jak se objímá s Andrém.

Je mi z toho tak zle, že musím bojovat doslova sám se sebou, abych nepředvedl žárlivou scénu, nebo neutekl z budovy.

Ale neměl bych se tomu divit. Zvládal jsem to do teď, Theo není můj kluk a ani nebude. Jen jsme spolu dvakrát spali.

Jenže mě trápí ten jeho strach vůči Andrému, protože Theo je zatraceně dobrý herec. Pořád sebou trhne při sebemenším překvapivém zvuku, ale taky se tváří pohodově, když ho jeho přítel objímá kolem ramen. Theo se za ty roky dokonale naučil ovládat své grimasy, aby nikdo nepoznal, že se s ním něco děje.

Jsem na pokraji zhroucení. Celý můj život je jeden velký zmatek a já se nedokážu zvednout, abych s tím něco udělal.

Na oběd bych se nejraději zašil na střechu, jenže venku už začíná přituhovat a já mám jen koženou bundu. Ani mikinu jsem si nevzal.

V jídelně si sednu naproti Tomášovi a nechám ho, aby mluvil. Vypráví mi o novém seriálu na Netflixu, ale moc ho neposlouchám. Jsem rád, že mluví. Alespoň to nemusím dělat já.

„Čau," ozve se za mnou Theův hlas a přeruší tak Tomášův monolog. „Můžu přisednout?" zeptá se s tácem jídla v ruce.

„Tví kamarádi sedí na druhé straně jídelny," ukážu prstem za sebe. Možná nejsem ani milý. Jen ať je se svým klukem.

„To sice jo, ale dneska nemám náladu na konverzaci o nové kolekci od Gucciho," zakoulí očima, a aniž by dostal svolení, posadí se vedle mě. „Chci si pokecat s někým normálním."

„My dva zrovna nejsme ztělesněním normálnosti," namítnu a Tomáš se zatváří pohoršeně.

„No dovol?" ozve se. „Já jsem naprosto normální."

„To máš štěstí," trhnu rameny. „Já ne."

Theo se zasměje. „Co probíráte vy?"

„Právě jsem Urielovi říkal o tom novém..."

„Ahoj," zjeví se tady jeden z Theových přátel a usadí se na místo vedle Tomáše. „Přisednu si. Sorry, ale Sofie s Rose se úplně zbláznily, a když tam nejsi, nemůžu je vystát."

„Proč myslíš, že jsem odešel," ušklíbne se Theo.

„Urieli," osloví mě Theův kamarád, až se na něj překvapeně podívám. „S těmi novými hadry jsi udělal celkem pozdvižení. Není nad to změnit image."

„Promiň, a ty jsi kdo?" zeptám se udiveně.

„Není to jedno?" uchechtne se. „Stejně si to nebudeš pamatovat."

Cuknou mi koutky úst. Normálně musím odolávat nutkání se usmát, jak mě jeho reakce potěšila, ale raději se zamračím na Thea a obočím kmitnu směrem k Tomovi, protože sám netuším, co se to teď děje.

Pustím se do jídla, když Thea zaujme můj telefon na stole se zabodnutými sluchátky.

„Co posloucháš?" kývne hlavou směrem k němu.

„Právě teď nic," houknu s plnou pusou.

„A co jsi poslouchal, když jsi měl ty sluchátka nastrkané v uších?" položí mi celkem podrobnou otázku.

Natočím hlavu k němu a pozvednu jeden koutek úst. „Něco, co by se ti nelíbilo."

„Vyzkoušej mě," pozvedne vzdorovitě bradu.

„Jak myslíš," zachechtám se a podám mu jedno sluchátko.

Theo se zaposlouchá do korejského rapu a pak se vesele zakření.

„Proč mě to u tebe překvapuje?" opře se bradou do dlaně. „Yoongi je tvůj bias?"

Vytřeštím na něj oči a mírně pootevřu ústa šokem, že Theo, ten Theo Donovan, má rád k-pop.

„Ty vole," uchechtnu se nevěřícně a otočím se na židli čelem k Theovi. „Řekni Theo, jakou hudbu rád posloucháš?"

Tikne očima po svém kámošovi a Tomovi, než se zase otočí na mě. A pak mi vyjmenuje všechny členy BTS, jak to umí jen fanoušci Army.

„Korejský pop pochopitelně vítězí. A BTS jsou, jak jinak, na prvním místě," řekne mi s mírným úsměvem. „Takže... Yoongi je tvůj bias?"

„Zbožňuju je všechny," uchechtnu se a nevěřícně kroutím hlavou, že máme s Theem stejný vkus na hudbu. „Ale Yoongi je srdcovka."

„Introvert, co miluje spánek?" rozesměje se. „Jo, to seš celý ty. Jakou máš oblíbenou písničku?"

„Nemám žádnou vyhraněnou," opáčím. „Naopak, jsem ještě nenarazil na žádnou, která by se mi nelíbila."

„Pravda," přitaká. „Korejský pop je celkově skvělý, ale oni ho totálně převálcovali."

„Mají skvělého producenta," zakřením se.

„Tvůj oblíbenec," drcne do mě ramenem. „Jo no, Suga je král. Většinou toho moc nenamluví a když už jo, stojí to za to."

„Co jede sólo, mluví celkem dost," bráním ho.

„JK vyhrává na plné čáře," odsekne.

„JK," protáhnu a vysměju se mu. „Tipoval bych tě spíš na Taeho, ale JK? No ták."

„Viděl jsi Taeho fotky z Paříže?" vyhrkne zničehonic a popadne mě za paži. „To je naprosto jiný král než Yoongi. Vypadat stejně jako on, už nikdy bych nedělal nic jiného."

Zakoulím očima. „Jo jsou povedené. Z jeho vzhledu by se postavil i heterákovi. Ne jako JK. Viděl jsi ten klip Dreamers? Pořád máchá rukama. Ale jako neustále. Po minutě už mě to začalo štvát."

„Jenom závidíš, že nejsi na jeho místě," vysměje se mi. „Ta písnička je dokonalá."

„Netvrdím, že ne, ale pořád máchá rukama," řeknu rozhořčeně a sám jimi máchnu. Theovi cukají koutky a po chvíli se neskutečně rozesměje.

„Ty vole, ty seš fakt Yoongi," směje se dál. Odstrčím ho od sebe, ale i já se nedokážu ubránit úsměvu.

„Mohl bys to brát vážně?" praštím ho do stehna. Pohledem zavadím o Tomáše a Theova kamaráda, kteří jen valí oči. „Co je?" zavrčím nevrle směrem k nim a přejdu zase do svého módu, nepříjemný hajzl.

„Nic," ohradí se prudce Tomáš. „Vůbec nic."

„Jsem netušil, že se nějak víc bavíte," houkne Theův kámoš a Theo skloní hlavu ke svému obědu. I smích už ho přešel. „Jen mě to překvapuje."

„A co je ti po tom?" odseknu a přimhouřím oči, aby se dál nevyptával.

„Uriel mi pomáhá se španělštinou," promluví Theo. „Víš, že ji potřebuju a... rozumíme si," trhne rameny a podívá se na mě.

Pozvednu obočí, jestli skutečně považuje sex za projev přátelství, ale on se ušklíbne a pustí se do jídla.

„Zdarec," prolítne kolem nás Ily a posadí se vedle mě. „Už mě bereš na vědomí?" zeptá se přímo mě a mám nutkání, třísknout hlavou o stůl. „Protože po škole nás..."

„Ne," zastavím ji, když nás Karel zvědavě pozoruje. „Ten zákaz komunikace jsem stále nerušil. Uvědomuješ si vůbec, co děláš?" rozmáchnu rukama. „Nechci, aby to někdo věděl, jasný? Kdokoliv," zavrčím naštvaně. Vstanu od stolu a se svým tácem odejdu.

„Urieli!" zakřičí Ily na celou jídelnu a postaví se. „Už nemůžeš vycouvat. Nemáš kam."

Pomalu se otočím a ostře ji sjedu očima. „Ily, ty víš, že tě mám rád, ale ještě chvíli mě ser a už nebudu tak milý, jako do teď. A po škole musím do práce."

Otočím se na patě. Vrátím tác s nedojedeným jídlem do stojanu a vyběhnu z jídelny.

Měl jsem jít raději mrznout na střechu. Nejen, že mám značkové hadry, ale všichni teď navíc budou vědět, že já a Ily máme něco společného. Nechápu, proč má potřebu, to dát všem najevo obzvlášť, když jsem se ještě nerozhodl.

Zapadnu na nejbližší toalety a vytáhnu telefon. Včera jsem se celé odpoledne pokoušel dovolat mámě. Jonáš tvrdil, že za ní nesmím jet, ale o telefonování nic neříkal.

Jenže ona mi to nebere.

„Ahoj mami, to jsem zase já," řeknu do sluchátka, když se ozve hlasová schránka. Nevím, jestli si to vůbec poslechne, když mi ani neodepisuje na zprávy. „Jsem v pořádku, tak se nemusíš bát, jen... mami já..." polknu knedlík v krku. „Dneska nepřijdu. Až... až si to poslechneš, zavolej mi."

Vytípnu hovor a čelem se opřu o studené kachličky na zdi. V očích mě pálí slzy bezmoci. Dlouho váhat nemůžu.

Co když se jí něco stalo? Co když jí Honza něco udělal a já ji nemůžu bránit? Jenže neubráním ani sebe.

Několikrát se zhluboka nadechnu a zatlačím slzy, když mě někdo obejme zezadu kolem ramen. Trhnu sebou a automaticky se chci rozmáchnout, ale vůni Thea bych poznal kdekoliv.

„Neboj, to jsem já," řekne mi do ucha. „Jsi v pořádku? Ily mi řekla, co se stalo."

„Řekla ti to u oběda?" odfrknu. Na to, jak nesnáší drby, musela to všem hned vyslepičit.

„Ne, řekla mi to ráno," pronese. „Jen mě."

„Super," vydechnu vyčerpaně. „Jonáš mi zakázal vídat se s mou mámou, dokud nepodstoupí léčení. Nedal mi ultimátum, kdy ji na to léčení pošle, ale už jen tím, že za ní nemůžu, abych ji zkontroloval odpovídá za vše, a to ultimátum mám. Máma beze mě nepřežije Theo. A pokud zjistí, že se stýkám s Jonášem, bude mě nenávidět. Já... nevím, co mám dělat."

Theo nic neříká, za to mě pevněji obejme a opře si tvář do mých vlasů.

„A co chceš dělat?" zeptá se tiše.

„Chci, aby bylo všechno, jako dřív," pronesu tiše. „Jako, když jsme byli děti. Chci, aby se ta podělaná nehoda nestala a aby mi táta řekl, co mám dělat. My dva bychom byli přátelé bez zbytečných překážek a tvého zasraného přítele na očích. Všechno by bylo do hajzlu správně."

Theo si opře čelo o můj týl a trochu uvolní své objetí. Pomalu se otočím čelem k němu a vezmu jeho tvář do dlaní. Palcem setřu zbloudilou slzu, která mu steče z koutku oka.

„Byl by to dokonalý život, co?" smutně se usměje. „Tři mušketýři navždy."

„Kdyby se narodil Ilonin bratr, měli bychom i svého D'Artagnana," povím se slzami v očích.

„Lezl by za námi stejně jako ona a chtěl by do naší pevnosti," uchechtne se smutně a hned na to vytřeští oči stejně, jako já.

Jen obyčejná věta provázená vzpomínkami, ale znamená tolik.

„Klid," řeknu, když se Theovi zadrhne dech v hrudi. „Jen klid. To je dobrý," obejmu ho kolem pasu. „Je to dobrý, anděli."

„P-pamatuju si to," vzlykne mi do ramene. „Na t-tohle si vzpomínám."

„Já vím," šeptnu tiše. „Dobrý. Jednou si vzpomeneš na všechno."

„Jo," přikývne a pokusí se trochu sebrat. Opře si čelo o to mé a palcem mi přejede po rtech. „Fakt ti to dneska moc sluší. To oblečení k tobě sedí," poví mi s mírným úsměvem na rtech.

„Koupila ho Ily," povzdechnu si. „Má dobrý vkus."

„To je fakt," přitaká a zlehka se rty otře a mé.

„Ani jsem se ti nestihl omluvit za to ráno," povzdechnu. „Mrzí mě to. Byl jsem celkem hrubý a..."

„Ne," zakroutí hlavou a usměje se. „To jsi rozhodně nebyl. Naopak, bylo to perfektní. Dal bych si to znovu."

„Skutečně?" potěšeně se zakřením a ruce z jeho pasu pomalu přesouvám na jeho zadek. Zacouvám s ním do jedné z kabinek a zamknu za námi dveře. „Nic nám v tom nebrání," a vrhnu se na jeho rty.

„Za pár minut začíná hodina," zamručí na protest, ale neodtáhne se. Ne, když ho dlaní pohladím skrz látku kalhot v rozkroku. „Urieli," zasyčí tiše. „Nemůžu jít se stojákem zpátky do třídy. Někdo to uvidí a..."

„Tak s tím něco uděláme," zakřením se a kleknu si před něj na kolena.

Jelikož nemáme moc času, vykašlu se na zbytečné laskání a předehry. Stáhnu mu kalhoty pod zadek a jeho vzrušené péro si vložím do úst.

Theo si pro jistotu přitiskne dlaň na pusu, aby ho nebylo slyšet, když pohybuju hlavou.

Rty žmoulám jeho žalud a jednou rukou si pohrávám s varlaty. Chutná tak zatraceně skvěle, že se mi na něj sbíhají sliny.

Potřebuju si ho pořádně užít. Pokaždé, když jsme spolu sami, je to jen jedna ukradená chvilka. I ty mi stojí za to. Navíc, když mě Theo tahá za vlasy a udělá se mi do úst.

Vstanu a za zátylek si ho přitáhnu k polibku. Zamručí mi do rtů, zatímco si upravuje kalhoty zpět na boky.

„Vadí mi, když se tě André dotýká," přiznám mu šeptem. „Vím, že je to hloupost, ale bolí to, Theo."

„Já vím," zašeptá smutně a pohladí mě po tváři. „Vím, že s tím musím něco udělat a udělám. Taky je mi to nepříjemné. Od určité chvíle si přeji, aby ses mě dotýkal už jen ty."

Přikývnu a pevně ho obejmu. „Moc mi na tobě záleží."

„To mě přece taky," vydechne a políbí mě do vlasů. „Ale měli bychom jít."