Když se v neděli ráno probudím sám, zklame mě to. Po tak intenzivním zážitku jsem doufal, že vedle sebe najdu Uriela, jenže, jak taky jinak, musel do práce.

Moc rád bych ho vzal na rande. Trochu víc ho poznal. Vyslechl historky z našeho dětství...

Ale on nemá čas. On nemá čas vůbec na nic.

Kouknu na telefon a zděsím se, že je chvíli po poledni. Ani máma mě nepřišla vzbudit na oběd.

Dám si rychlou sprchu, abych se zbavil toho potu a vůně Urielova těla. Bolí mě zadek, jenže takovým příjemným způsobem. Není to pálivý pocit, kdy se bojím udělat jediný krok, spíš jako když zatlačím na modřinu. Bolí to, ale příjemně. Hlavně, když si vzpomenu, proč mě bolí. O to víc mi na tom nezáleží.

Obléknu se do tepláků, volného béžového trička a sejdu dolů.

„Ahoj," mávnu na naše v obýváku. Táta má na klíně laptop a nejspíš pracuje, zatímco máma kouká do tabletu. „Proč jsi mě nevzbudila?"

„Chtěla jsem vás nechat vyspat," usměje se vesele. „Uriel je ještě nahoře?"

„Musel do práce," připomenu jí a v kuchyni najdu dnešní oběd, který máma vařila. Těstoviny s rajčatovou omáčkou.

Naberu si menší porci na talíř a u toho si broukám jednu z písniček od BTS. Nedávno jim vyšla jedna novější, a i když jedou teď spíše sólo, nezapomenou se připomenout, že jsou stále skupina. Je povedená, jako všechny jejich písně a totálně mi uvízla v hlavě. Jednou jsem si ji zkoušel zpívat, jenže umím sotva španělsky, natož korejsky. Byla to katastrofa. Řekněme, že by ze mě měli skvělou srandu, kdyby mě slyšeli.

Zvednu hlavu a všimnu si, že mě máma pozoruje s mírným úsměvem. A táta v šoku.

„Provedl jsem něco?" zeptám se zmateně.

„Vůbec ne," zakroutí máma hlavou, a ještě víc rozšíří svůj úsměv.

„Tak fajn," houknu a z mikrovlnky vytáhnu horký talíř.

„Máš dobrou náladu. Vyspal ses dobře? Jau!" vyhrkne táta a zamračí se na mámu.

„Ehm..." odkašlu si a usadím se k jídelnímu stolu. „Jo. Vyspal jsem se normálně. Jako vždycky," trhnu rameny a pustím se do jídla.

„To je skvělé," promluví máma nadšeně. „Moc skvělé."

Zamračím se nad nimi, protože se oba chovají divně, jenže se nestihnu zeptat, co jím přelítlo přes nos.

Domem se rozezní zvonek, až ve mně hrkne. Mám neblahé tušení, kdo za dveřmi stojí a necítím se na to, abych šel otevřít.

„Klidně jez," mávne na mě máma a vstane z pohovky. „Dojdu tam."

Trhaně přikývnu, ale jídla už se nedotknu. Ne, když mám stažený žaludek.

„André?" zvolá máma překvapeně. „Děje se něco?"

„Zdravím, paní Donovanová," zaslechnu tlumeně jeho hlas. „Přišel jsem vyzvednout Thea. Táta pořádá koktejlový večírek a on slíbil, že půjde se mnou."

„On ti to slíbil?" zeptá se máma. „Tak to mě moc mrzí, André, ale Theo před chvílí odjel vyřídit moje pochůzky. Večer pořádám charitativní večírek a on zase slíbil mě, že mi pomůže. Nezlobíš se, že ne? Potřebuju, aby tam se mnou byl. Ty ženské ze sdružení ho milují, tak si nedovolí nic zkritizovat, když mi bude Theo pomáhat."

„Ani se nezmínil," zaslechnu Andrého. Rozklepou se mi ruce a opatrně položím příbor do talíře, abych nevydal hluk. Koutkem oka postřehnu tátu, jak se nad máminými slovy zarazil, jenže když se podívá na mě, věnuje mi menší úsměv. „Vždycky mi řekne předem, že o víkendu nemůže a tentokrát... to neudělal."

„Musíš ho omluvit. V poslední době toho na něj nakládáme hodně," řekne výmluvně máma. „Musím si promluvit s Kristiánem. Pořád Thea tahá do firmy a já mu nedám pokoj o víkendu. Dáme to nějak dohromady, abyste na sebe měli víc času, ale teď mě musíš omluvit. Za chvíli musím být na místě, a ještě nejsem ani oblečená."

„Vy vypadáte vždycky dobře, paní Donovanová," pochválí ji André. „Řekněte Theovi, že jsem tady byl."

„Spolehni se. Řeknu mu, aby ti napsal."

Zaslechnu zavření dveří a jak se máma vrací dovnitř. Já i otec ji zvědavě pozorujeme.

Nechápu, proč lhala. Ptal jsem se jí, jestli s tím večírkem nechce pomoct, doufal jsem, že ji bude potřebovat, ale říkala, že to zvládne sama.

Máma trochu bledá v obličeji se postaví do dveří a vypadá, jako by sama neměla tušení, proč to vlastně udělala. Pomalu dojde za mnou a usadí se naproti mně ke stolu.

„Zlobíš se?" zeptá se opatrně a opře se lokty o stůl. Sleduji její tvář a pořád mi to nedává smysl.

Nepatrně zakroutím hlavou. Na nějaký koktejlový večírek nemám náladu a na Andrého taky ne. Akorát by mi celé odpoledne předhazoval, proč jsem ho nepozval na rodinou večeři.

„Dobře," přikývne. „Nezapomeň se mu ozvat, že dnešní den strávíš se mnou. A pak se převlékni. S tou akcí mi pomůžeš. Alespoň to nebude taková lež," řekne si vyčítavě.

Natáhnu se přes stůl a chytím ji za ruku. Palcem přejedu po jejím hřbetu, aby si s tím nelámala hlavu. Však já už se s tím nějak poperu. Ostatně, jako vždy.

„Díky, mami."

★★★

Uriel nepřijde v pondělí do školy, což je celkem k vzteku, protože máme doučování španělštiny a André má tak možnost se mnou nerušeně mluvit.

A taky jsem se na něj těšil.

„Nechtěl bys mi vysvětlit, co s tebou tento víkend bylo?" zavrčí tiše, aby nás někdo nezaslechl.

„Omlouvám se," špitnu se sklopenou hlavou. „V poslední době je toho moc. Přes týden focení dlouho do noci, nebo trčím s tátou ve firmě. S přicházející maturitou se to zhoršuje."

„Theodore," řekne klidně a přiměje mě, se mu podívat do očí. Pod tímhle oslovením se to ode mě očekává. „Já se nezlobím. Ale nemůžeš čekat, že to nechám jen tak."

„Omlouvám se," zopakuju znovu, tentokrát s pohledem do jeho hnědých očí.

„Nemusel by ses mi pořád omlouvat, kdyby ses choval, jak máš," odsekne. „Měl jsi mít volný víkend. Počítal jsem s tebou. Moji rodiče se na tebe těšili, Theodore! A já přišel na večírek sám. Víš, jak mi kvůli tobě bylo?"

Slabě zakroutím hlavou. „Omlouvám se," zašeptám, abych zmírnil jeho vztek. Pořád se sice tváří klidně, ale je to ještě horší, než kdyby běsnil. „Vždyť... přece mě znáš. Jsem zapomnětlivý. Neschopný. Vím, že je to moje chyba. Měl jsem si to zapsat a..."

„A ta rodinná večeře?" přeruší mě. „Tam jsi mě chtěl taky ponížit, před svou matkou? Dát mi najevo, že nepatřím do rodiny? Jsme spolu dva roky Theo. Dva roky! A ty se ke mně pořád stavíš, jako by to pro tebe nic neznamenalo."

„Ne," znovu kroutím hlavou. „P-patříš do rodiny. Jistěže ano. A... omlouvám se. Tohle byla hodně ojedinělá situace. Mámě na tom hodně záleželo a... bylo to napůl pracovní. Nechtěl jsem jí přidělávat starosti. Byla nervózní ale... toho sis určitě všiml."

André má silně stisknuté čelisti k sobě, ale zhluboka si povzdechne. „Jo, to máš pravdu," přikývne. „Vypadala nervózně. A jak to dopadlo? Co to vůbec byli za příbuzní?"

„Vzdálení," zamumlám. „Bylo to k ničemu. Vůbec se mi tam nechtělo být. Navíc jsi mi chyběl," houknu ještě a André se usměje. Vím, co přesně chce slyšet.

„Neboj," drcne do mě a obejme mě paží kolem ramen. „Celý týden se od tebe nehnu a uděláme si spolu krásný víkend. Co říkáš?"

Polknu knedlík, co se mi vytvoří v krku a vydoluji ze sebe úsměv.

„To zní dobře."

Tak tohle jsem nezvládl ani náhodou.

★★★

André dodrží svůj slib a je na mě nalepený jako žvýkačka na botě. Po škole jdeme ke mně domů a koukáme na filmy. Kvůli němu jsem musel zrušit schůzku s tátou v kanceláři, jenže pokud se Andrému alespoň trochu nepřizpůsobím, může to dopadnou o hodně hůř, než jen hádkou a případnými výhružkami.

Je mi v jeho přítomnosti natolik nepříjemně, že se uchýlím k tomu nejhoršímu, co mě kdy vůbec napadlo.

Předstírám, že jsem u toho filmu usnul.

Cítím se příšerně. Pořád si opakuju, že ten strach překonám. Rozejdu se s ním. Jenže se tak moc třesu, když na to jen pomyslím.

Chce se mi ze sebe zvracet, protože pokaždé, když se mě André, jakkoliv dotkne, je mi, jako bych podváděl Uriela, přičemž jsem s ním podvedl Andrého. A to hned několikrát.

Taky musím přijít na způsob, jak Andrému vysvětlit, že mi Uriel bude pomáhat s pamětí, jenže jsem ze sebe ani nedokázal dostat, že ten vzdálený příbuzný je Uriel.

Zamotal jsem se do toho pořádně.

Třeba by mi mohla pomoct máma? Už jednou to udělala, i když mi pořád vrtá hlavou, proč vlastně. Andrého sice nemá moc v lásce, ale nikdy mi nenařizovala, s kým se můžu, či nemůžu vídat.

André vypne televizi a zvedne se z postele. Dál předstírám, že spím, abych se vyhnul jakékoliv další interakci.

Na telefonu mi cinkne zpráva a pak už jen za sebou zavře dveře do mého pokoje.

Vydechnu úlevou, ale pořád dělám, že spím, ze strachu, že by se vrátil.

Jde to se mnou totálně z kopce.

Ale další den se ve škole objeví Uriel a... způsobí opravdu obrovské pozdvižení.

Uriel, kterého znám, vždycky nosí jedny a ty samé džíny, boty a sepranou šedivou mikinu.

Jenže Uriel, který se zrovna přehrabuje ve své skříňce, má na sobě černé roztrhané džíny, tričko od Celine, vysoké boty a koženou bundu s kapucí.

Naprosto celá škola na něj zírá s otevřenou pusou. Je hodně velký nezvyk, vidět ho v jiném oblečení. Hezčím a taky značkovém.

„To si snad ze mě někdo dělá prdel," zaslechnu Andrého, jak se opře o skříňku.

„No," uchechtne se Karel. „Ten rozhodně ví, jak způsobit rozruch."

„Koho ten kretén zajímá?" odfrkne Rose a založí si paže na hrudi. Je mi jasné, že se pořád zlobí, kvůli tomu, jak ji Uriel přede všemi ponížil.

„Copak krasavice?" zasměje se Karel a cvrnkne ji prstem do čela. Přijde mi, jako by si z ní utahoval, a ne zrovna v příjemném duchu. V poslední době to dělá častěji. Ani se mnou už se tolik nebaví, jako dřív a spíš vyhledává společnost někoho jiného. „Když se dostal na tvou úroveň, najednou z něj nejsi hotová?"

„Úroveň?!" vyjekne pohoršeně Sofie. „Koho chce těmi falešnými hadry oblbnout? Je to akorát trapný."

„Nemyslím si, že jsou falešné," pronesu a tvářím se, že mě Uriel nezajímá, ale stejně po něm občas střelím očima.

Vypadá naprosto božsky a já jsem z něj úplně na větvi.

„Zajdu pozdravit Tomáše," houknu na ostatní a rozejdu se za ním, kde postává zrovna vedle Uriela.

„Vypadáš dobře, kámo," slyším zrovna Tomáše. „Jako nějaký nebezpečný gangster. Strašně ti to sekne."

„Jsou to jen hadry, Tome," odsekne Uriel. „Nepřeháněj to. Pořád tě můžu poslat do prdele."

„Stejně ti to sekne," odvětí, aniž by ho Urielova slova rozhodila. „Já bych se tak nikdy obléknout nemohl."

„Nevidím důvod, proč bys nemohl."

„Čau," přeruším jejich konverzaci a plácnu si s Tomem dlaní. „Páni, Urieli," protáhnu. „Vypadáš skvěle."

„Ještě ty začínej," zakroutí hlavou. „Jsou to jen hadry. Nic jiného jsem v té debilní skříni neměl."

„To ale nemění nic na faktu, že vypadáš dobře," namítnu. „Máš dobrý vkus."

„Hm," sklapne mu a nakrčí čelo. Sundá si koženou bundu a strčí ji do skříňky.

„Máš se, Tome?" kývnu na něj hlavou.

„Bylo i líp," odvětí. „Už jsi hrál to nové Diablo?"

„Nebyl čas," zakroutím hlavou a poslouchám, jeho nadšené vyprávění. Vnímám ho jen na půl ucha. Pořád se nemůžu nabažit pohledu na Uriela.

Ty nové džíny mu perfektně obepínají stehna a v tom tričku se mu úžasně rýsují svaly na pažích. Vždycky je ukrývá pod mikinou a já ho tak můžu sledovat jen na těláku, ale teď?

Opře se zády o skříňku a jen co si založí ruce na hrudi, nasucho polknu. Z toho pohledu na něj mi neskutečně rychle buší srdce.

„Ahoj," objeví se vedle mě Ily a přehodí mi paži přes ramena. „Už ti to řekl?" zeptá se mě, ale nechápavě zakroutím hlavou.

„Co mi měl říct?"

„Nic," odsekne Uriel a provrtá Ily pohledem.

„No tak, Urieli," zasténá Ily. „Vždyť je to přece super. Konečně..."

„Ne!" okřikne ji, až se po něm několik spolužáků překvapeně ohlídne. „Jediná osoba, která z toho má radost, jsi ty. Já se ocitl ve vězení." Odrazí se od skříněk a odejde.

Tomáš se na nás zmateně podívá, než raději ukáže směrem, kudy se vydal Uriel a následuje ho.

„Co se děje?" otočím se na Ilonu a ta mě odtáhne blíž ke zdi.

„Uriela v sobotu přivezla policie k nám domů," přejde do šepotu.

„Cože?!" vyhrknu hlasitě.

„Pšt," sykne a rozhlídne se kolem. „Nevím, co přesně se stalo, jen, že ho máma nejspíš vyhodila z bytu," povzdechne si. „Přivezli ho k nám. Táta se zná s jedním policajtem z golfu, nebo co. Potuloval se uprostřed noci v okolí útulku pro bezdomovce. Policajt ho přivezl s domláceným obličejem, Theo. Musela jsem na něj napatlat make-up, abych to alespoň částečně skryla."

„Do prdele," vydechnu a promnu si obličej. „Musí být na dně. Přece... je to jeho máma! A ona ho jako zmlátí a vyhodí? Co se to s ní stalo?"

„Nevím, Theo," řekne smutně Ily. „Táta dal Urielovi ultimátum a zakázal mu se vrátit domů. Teď bydlí u nás. Má domácí vězení a ochranku za zadkem. Dneska nás do školy přivezli dva bodyguardi, chápeš to? Ani mě, takhle táta nikdy nehlídal. Mají na Uriela dávat pozor, aby neutekl za ní."

„A proč tě obvinil, že z toho máš radost?" zamračím se.

„Jasně, že z toho nemám radost," zasyčí lehce naštvaně a zároveň smutně. „Je na hovno, jak to celé dopadlo, jenže i když se to celé událo za špatných okolností, Uriel je konečně doma. Tentokrát už svého brášku neopustím."