Trhnutím se proberu z dalšího zmateného snu. Posledních pár let mě trápí a nemůžu se jich zbavit. Nejhorší na tom je, že si je většinou nepamatuju. Vzpomínám si jen na pocity. Někdy je to fajn, ale jindy cítím strach, bezmoc a bolest.

Tohle v normálních snech nikdo cítit nechce.

Pár vteřin po probuzení mi dojde, že jsem se nevzbudil sám od sebe. Probral mě můj přítel André, když mi ze skříně vytahuje mé oblečení a hází ho na postel.

„Jsi vzhůru," usměje se a skloní se ke mně pro pusu, až mě zamrazí. „Tohle si vezmi na sebe," ukáže rukou na hromádku u mých nohou. „Budeme k sobě ladit."

Zvednu se do sedu a trhaně přikývnu. Ještě nejsem úplně vzhůru, abych jeho slova pobral. Nechápu, proč k nám pokaždé jezdí tak brzo. Mohl si klidně přispat a vyzvednout mě za hodinu, jako normální člověk.

„Ty jsi spal v tomhle?" zděsí se a ukáže na mé volné tričko na spaní se znakem Batmana. „Děláš si srandu? Kde máš to pyžamo, které jsem ti dal k narozkám?"

„André," zasténám. „Je to jen triko na spaní. Nepotřebuju spát v hedvábí," zakroutím hlavou. Vyhrabu se z postele a přejdu po pokoji ke své koupelně.

„Zítra ho budeš mít na sobě," řekne nekompromisně až sebou trhnu pod tím hrubým hlasem.

Zavřu se rychle v koupelně a pro jistotu zamknu, kdyby ho napadlo sem napochodovat za mnou.

Nechápu, proč mu na tom tolik záleží. Rozumím, proč mi kecá do oblečení do školy, přece mu nebudu dělat ostudu, ale doma mě nikdo nevidí. Nedává to smysl.

Svůj ranní rituál v koupelně udělám rychlostí blesku a doufám, že už je André dole v kuchyni a snídá s mámou.

Uleví se mi, když ho v pokoji nenajdu. Ještě by mě dokázal zkritizovat, že se neoblékám správně, dle jeho nastavených standardů. Ten jeho perfekcionismus je děsně na palici. Nechápe, že bych si to triko, co normálně nosím na spaní, nejraději vzal do školy. Cítím se v tom pohodlněji než v košili od Armaniho, která mě neustále škrtí na krku.

Dneska naštěstí vybral obyčejné tričko od Celine, takže se nebudu cítit jako ve svěrací kazajce.

Už dokonale upravený seběhnu dolů, kde právě André oblbuje mou mámu. Tak trochu se mu nikdy nepovedlo, získat si ji na svou stranu. Ne, že by ho neměla ráda. Právě naopak. Když jsme byli jen přátelé, doslova ho milovala, ale od doby, co se naše přátelství proměnilo na vztah ho u nás vídá nerada.

S naší orientací je v pohodě. Jen má zkrátka dojem, že se k sobě nehodíme. Pořádně mi ani nedokáže vysvětli, proč vlastně.

Alespoň táta je Andrém unešený. Ještě aby ne, když je to dědic Vašutovy korporace mobilních automobilů a sám má rozjetou kariéru v herecké branži. Takže skvělá partie.

Můj táta je akciový společník hotelového impéria Sterea a bokem vlastní dvě modelingové agentury. Jednu tady v Praze a druhou v Madridu. Díky tomu se ze mě stal předně uznávaný model. Jsem tváří jeho firmy a společně s Ilonou Bohmovou, dcerou rodinného přítele a hlavního majitele Sterea Imperia, jsem i tváří těch hotelů.

Kdysi jsme s Ily byli přátelé, ale od doby, co chodím s Andrém se mi vyhýbá. Vídáme se už jen na společenských akcích rodiny nebo při práci. Ona je navíc influencerka – velice oblíbená – a mluví o všem, co se v jejím životě děje. Má spoustu dohodnutých spoluprací s kosmetickými firmami a dává na obdiv i všechny hotely, které její otec vlastní. Rád se na její streamy dívám. Je celkem ukecaná.

Není nad to, když za ní, nebo za mnou všichni dolézají, jestli bychom nemohli předat jejich portfolio tátovi. Jako by to táta ovlivňoval. On je majitel. Výběr nových tváří má na starosti úplně někdo jiný.

„Hotový?" všimne si mě André a dopije hrnek s kávou. „Tak se mějte, paní Donovanová," mávne na mou mámu a vytáhne mě před dům. Namítat, že jsem nesnídal nejspíš nemá cenu.

André mi otevře dveře na straně spolujezdce jeho nového Porsche. Dostal ho od táty k osmnáctým narozeninám. Ještě dřív, než měl řidičák. Na má slova, jestli mě někdy nechá řídit se hlasitě rozesmál, protože jsem řekl ten největší vtip.

Do školy dorazíme v tichosti. André nesnáší ty kecy z rádií. Rád bych pustil nějakou hudbu, jenže máme trochu rozdílný vkus. Když slyšel, co rád poslouchám, myslel si, že mi přeskočilo. Od té doby, svou oblíbenou muziku pouštím jen, když jsem sám.

„Vyspal ses dobře?" pustí se do konverzace. Nevím, jestli mu dochází, že mezi námi vládne ticho už několik týdnů.

„Hm," zahučím s pohledem na budovy města.

„Slova, Theo," zavrčí.

„Promiň. Jo, vyspal jsem se fajn," odpovím přímo a odolám nutkání protočit očima, protože je to nevychované.

„Fakt?" podiví se. „Nechyběl jsem ti?"

„To víš, že jo," natočím hlavu směrem k němu a mírně se usměju. „Ty mi chybíš vždycky, když nejsi se mnou."

„O víkendu bychom mohli něco podniknout," poklepe prsty o volant, jak je tím nápadem nadšený. „Jen my dva, co říkáš? Dlouho jsme spolu nebyli sami."

Odkašlu si. „To by šlo," přikývnu. „Jen nejprve zjistím, jestli máma nemá nějakou další akci."

„Zase?" zamračí se.

„Má je skoro každý víkend, André," usměju se. „Jen se zeptám. Ne vždycky je potřeba, aby na nich byla přítomna celá rodina."

„Dobře," zvedne se mu trochu nálada.

Dorazíme do školy a on mi, jako vždy, přehodí paži přes ramena v majetnickém gestu. Je celkem žárlivý. Dá se říct, že jsem si na to už zvykl.

Andrého ani nenapadne mě pustit na chodbě plné studentů. Všichni, jen co nás uvidí, automaticky ustupují stranou.

U skříněk si všimnu postávat Toma a odolám nutkání mu nadšeně zamávat, protože vedle něj stojí Uriel. Největší fuck boy, jakého jsem kdy poznal. Tuhle přezdívku si vysloužil od ne jednoho studenta.

Pokud si někdo představí bad boye, je to Uriel Stellar. On je snad jejich král, nebo co. Ve třídě každého oslovuje špatným jménem, nerespektuje učitele a každou osobu na škole setře svou upřímností.

To je na něm to nejhorší. Člověk se ho mile zeptá, jaký měl víkend a on odpoví, že nemá tušení, jak se jmenuje, tak proč by ho to mělo zajímat, když ho ani nezná?

Já osobně s ním nikdy nemluvil z očí do očí. Celkem se ho bojím. Ty jeho pohledy jsou vyloženě smrtící. Pokaždé, když se na něj podívám, rozklepou se mi kolena a celým tělem mi přejede husí kůže. Vím, že i André se mu raději obloukem vyhýbá. Sice Uriela nesnáší a nikdo ho nezadrží mu otevřeně nadávat, ale na víc se nezmůže. A to je o hlavu vyšší než on.

Navíc všichni máme v živé paměti, kdy na Uriela Karel, můj kámoš, promluvil v prvním ročníku, aby se seznámili. Pak mu v přátelském gestu položil ruku na rameno.

Velká chyba.

Na Uriela Stellara se nesahá.

Zkroutil Karlovi ruku za záda a přirazil ho hrudí na lavici. V celé třídě se tehdy udělalo ticho jako na hřbitově. Všichni Uriela slyšeli, když Karlovi říkal, že jestli na něj ještě někdy sáhne, tu ruku mu zlomí.

Každý jeho slovům uvěřil. Nebyl důvod nevěřit. On je jeden z mála kluků, kteří jsou v nevýhodě svou výškou. Není vysoký, ale rozhodně všechny převyšuje. A ten jeho vražedný pohled tehdy...

Na to se nedá zapomenou.

Naprostý opak Tomáše. Tom je ten nejhodnější kluk, jakého jsem kdy poznal a moc dobře se mi s ním povídá. Máme společné záliby ve sledování filmů a hraní videoher.

O to víc mě udivuje, že se přátelí s Urielem. Kdysi jsem se ho na to ptal a jemu se líbí jeho upřímnost. Když se správně naladíš na Urielovu přímost, dá se o něm zjistit soustu užitečných věcí.

Nutno podotknout, že Tom je jediný, komu se to povedlo.

Proto hned, co si Toma a Uriela všimnu, uhnu očima. Uriel by mě totiž dokázal na místě zmrazit a ani bych si toho nevšiml. Nejhorší je ten pocit, že už jsem ty oči někde viděl. Kdysi. Jen si je nedokážu správně přiřadit. Akorát mě z toho bolí hlava.

„Ahoj," usměje se na nás zvesela Rose, ověšená do své nejlepší kamarádky Sofie. „Co si myslíte o Urielovi?" vypálí hned na úvod a já raději přejdu ke své skříňce hned vedle Karla.

„Kretén," odsekne André a plácne si s Lojzou, protože ti dva jsou stejného názoru.

Nemělo by mě to překvapovat. Rose se rozešla se svým dlouholetým přítelem a teď si hledá rozptýlení.

„Ale sexy kretén," pronese Sofie a obě se ve stejnou chvíli podívají jeho směrem. Já se raději neodvažuji.

„Vždyť pořád nosí jednu a tu samou mikinu," zatváří se André znechuceně.

„Mikinu od Calvina Kleina," zakoulí Rose očima a schytá tak od Andrého vyčítavý pohled.

„Je jedno od koho je," zhodnotí to Lojza. „Nosí ji už od prváku. Na jinou zdá se nemá."

„No a?" podiví se Karel. „Co je ti do toho, co nosí? Ne každý se může narodit do bohaté rodiny."

„Je to kretén a lůzr k tomu," zhodnotí to André a všichni mu dají za pravdu, krom Karla, který se raději otočí čelem ke mně.

Já se této debaty odmítám zúčastnit. Nebaví mě kritizovat vzhled ostatních jako Andrého. Každý má svůj vkus a styl oblékání.

Dost na to, když Sofie sjela naši spolužačku Alenu, která se obléká v gotickém stylu. Pomlouvaly jí s Rose minimálně týden a ani trochu se tím netajily. Pochopitelně se k nim přidala většina lidí ve škole a z Alči se stal odpadlík v naší společnosti. Nikomu nezáleží na tom, že její máma je slavná módní návrhářka. Snad i kvůli tomu na ni padla ještě větší kritika.

Mě osobně se její styl líbí. Nikdy bych si ho na sebe nevzal, to fakt ne, ale Alena v něm vypadá skutečně dobře.

Každou minutu začne zvonit na hodinu, tak se rychle protáhnu kolem ostatních a zamířím do třídy. Karel i holky mě ihned následují, jen André s Lojzou si dávají na čas.

„Zase taktně mlčíš?" šťouchne do mě Karel a ušklíbne se. Je mu jasné, co si ve skutečnosti myslím, ale nikdy nic neřeknu proti Andrému. Zbytečně bych vyvolal hádku, o kterou nestojím.

„A co bych měl říkat?" zamračím se na něj a trochu ztiším hlas, protože André s Lojzou si sednou před nás spolu se zvoněním na začátek hodiny.

„Co třeba svůj názor?" odfrkne a zakroutí hlavou.

Tahle slova bolí. Karel se mi v poslední době čím dál víc vzdaluje a já nezvládnu, jestli mě opustí úplně.

Nic mu na to neřeknu. Za prvé, do třídy vejde učitelka a za druhé, zase bych rozpoutal třetí světovou.

Ono je dost těžké, zavděčit se všem. André nebo Karel. Lojza nebo Rose. Každý má svůj vlastní názor a mě přijde zbytečné, říkat ten svůj, když s ním ani jeden nesouhlasí.