To nám to přátelství pěkně začíná.

Za prvé, má štěstí, že dostal pusu jen na tvář. Popravdě nejraději bych na něj skočil už v té vteřině, co jsem ho na té střeše viděl. Ta noc se mi zaryla do paměti. Mám ji vyrytou tak hluboko v mozku, že na ni myslím, kudy chodím.

Což je mé prokletí, když přede mnou v lavici sedí můj přítel.

Za druhé. Uriel už se stihl pohádat s Andrém, Lojzou, a tak trochu ztrapnit Rose.

Nepředstavoval jsem si, že si budu muset vybrat stranu, kde sedí Uriel a pak mí přátelé. Protože, dle faktů, Uriel má pravdu. A Rose si za to může sama.

Měl jsem podezření, že to ona mu něco hodila do pití, jenže jsem si to nechtěl připustit. Nedává smysl, proč by to dělala, když může mít jakéhokoliv kluka na kterého ukáže.

A ona si to před hodinou vykročí k Urielovi v přední lavici. Prvně se nakrucuje, že ho konečně zastihla, jak se má a jak se mu líbila její párty.

„Vzhledem k tomu, že mě někdo zdrogoval," odsekne lehce naštvaně. „Dík za pozvání, ale bylo to to nejhorší, co jsem kdy zažil."

Rose na chvíli ztuhne pod jeho slovy a nakrčí obočí. I mě se nelíbilo to slyšet, ale... nemůžu se mu divit. A taky vím, že tak úplně neříká pravdu.

„To se na večírcích stává," prohodí Rose. Trochu se uvolní a ve flirtovném gestu si přehodí vlasy přes rameno.

„Moc hezký," zakroutí Uriel hlavou. „Párty se mi nelíbila. Stačí?"

„A-ale proč?" nechápe Rose. „Bavil ses přece. Dobře se mi s tebou tancovalo."

„Přestaň se ztrapňovat, princezno," okřikne ji Alena, sedící za Urielem. „Prostě se smiř s tím, že na této planetě existují i chytří kluci, které nezajímáš."

Polovina třídy vyprskne smíchy, včetně Karla. Ten schytá velmi ostrý pohled od Sofie a vyčítavý od Lojzy, tak se honem rychle uklidní.

Já se snažím tvářit tak nezaujatě, jak jen to jde.

„Baví se někdo s tebou?!" vyštěkne Rose na Alenu.

„Má pravdu," potvrdí Uriel a ukáže na Alču. „Raději mi dej pokoj, nebo si to rozmyslím a půjdu tě nahlásit na policii."

Touhle větou si získá pozornost celé třídy. Rose na krátkou vteřinu otevře ústa šokem a zbledne.

„Ty seš opravdu kretén, Stellare," zakřičí André přes celou třídu. „Nemáš jediný důkaz, že ti do pití něco hodila Rozárie. Jediný. Na policii se akorát ztrapníš."

„Je to přece její dům," brání se Uriel.

„A co jako?"

„Víte vy vůbec, že osoba, pořádající společenskou akci odpovídá za vše, co se na ní děje?" rozohní se Urie a celkem arogantně se rozhlídne po ostatních. „Alkohol podaný nezletilým? Tvoje vina," ukáže na Rose. „Drogy v domě? Tvoje odpovědnost. Je jedno, že nejsou tvoje. Kdyby na večírek přijela policie, s kým asi budou chtít mluvit? To tebe za ty drogy zavřou, krásko," řekne neskutečně zhnuseně. „Ne toho, kdo mi je tam hodil, ať už to byl kdokoli. I když ne... nejspíš by tě jen zadrželi. Maximálně bys měla záznam. Ale řekni, Rose, co to udělá s tvou reputací, nebo reputací tvé drahé matinky, až se dostane na veřejnost, že dcera úspěšné herečky bere drogy?" udeří hřebík na hlavičku, až všichni pootevřou ústa šokem. Někteří se u toho i smějí.

Noviny by to rozmázly. Její matka by byla ve všech titulcích spolu s ní a byl by to totální průser, protože vlastní nadaci na pomoc dětem, které se narodí narkomanům a jsou závislé už od narození.

Uriel je luxusní hajzl. A to myslím v dobrém. Protože i když se nepohybuje ve vysokých kruzích, každého tady by dokázal srazit na kolena.

André s Lojzou se s ním pustí do ostré hádky, protože mu už dávno bylo osmnáct a za své činy si zodpovídá sám.

Naštěstí je umlčí zvonek na poslední hodinu a taky Uriel, protože začne mluvit o zákonech a paragrafech, že ani já nestíhám, co vlastně říká.

A jelikož ti dva nemají ani tušení o čem Uriel mluví, drží hubu.

Musím mít sklopenou hlavu, protože mi cukají koutky. Karel vedle mě má ústa přikrytá dlaní.

To nám to přátelství pěkně začíná.

★★★

Máma s Miriam, naší bývalou hospodyní, už celý den pobíhají po domě a snaží se ho dát do pořádku. Jako by byl Uriel nějaký diplomat, který nás poctí svou návštěvou.

Mám dojem, že ten by byl nadšený, kdybychom seděli na zemi před televizí a nejlépe v pyžamu.

„Zlatíčko," osloví mě máma. „Určitě přijde? Potvrdil ti to?" zeptá se mě dneska už po páté.

„Mami, uklidni se," zakřením se, protože ta její nervozita je hrozně milá. Nevyvádí tak ani, když pořádá charitativní večírky. „Slíbil, že dorazí."

„Určitě?"

„Jo," přikývnu. „Mám ti ukázat jeho zprávu?"

„To je dobré. Věřím ti," pohladí mě po rameni a rozhlídne se po domě, co by mohla ještě upravit. „Jsem nervózní," přizná mi šeptem. „Tak moc se na něj těším."

„Fakt? Nejde to poznat," namítnu ironicky. Táta za ní se rozesměje a obejme ji zezadu okolo pasu.

„Klid miláčku. Bude to v pohodě," pokusí se ji uklidnit.

„Tolik let jsme ho neviděli," posteskne si máma. „Neumím si ho představit, jako dospělého muže."

„Bacha, spoiler," ozvu se. „Výškově je mi po bradu," prozradím jim a táta se rozesměje.

„To je rozhodně po Augustovi."

Ozve se zvonek a naši se po sobě nervózně podívají.

„Dojdu tam," houknu, abych jim dal čas se připravit. Je to divné, kavárna zavírá až za patnáct minut. Jenže za dveřmi taky nestojí Uriel.

„Čau zlato," řekne André a vejde do dveří, jako by tady byl doma.

„Co tady děláš?" zeptám se trochu zaraženě. Dneska jsme se na ničem nedomlouvali.

„Překvapení," rozhodí rukama. „Vím, že máš volný víkend a já náhodou taky. Tak tě beru na rande. Večeře, kino a pak přespíme u mě."

Nasucho polknu. Přespávání u něj doma nikdy není v pohodě. Ne, když má ve skříni všechny ty nemožné hračky, kterými mě akorát mučí. A oblečky.

„Naši zítra pořádají koktejlovou párty," pokračuje dál. „Bude tam spousta tátových sponzorů, tak si zabal nějaké vhodné oblečení."

„Já nemůžu," řeknu tiše a sklopím hlavu k zemi.

„Prosím?" pozvedne obočí, abych svá slova zopakoval. Nemá rád, když mu říkám ne.

„J-já... omlouvám se, ale tento víkend nemůžu," zopakuji trochu nebojácně i když vím, že mi to tak lehce neprojde. Ne, až budeme sami.

„Theo?" přistoupí ke mně a chytí mě za paže. „Klid, ano? Vysvětli mi, proč bys nemohl."

„M-my... m-máme rodinou večeři," vykoktám ze sebe a stisk jeho prstů zesílí.

„Rodinou?" zopakuje. „A já rodina nejsem?"

„T-to ne," zakroutím hlavou. „Ovšem, že ano. Jen... je to trochu komplikované. N-našim na tom moc záleží a..."

„Theo, tak..." vejde do předsíně máma a zarazí se, při pohledu na Andrého. „Ahoj, André. Nečekali jsme tě tady," vyčítavě se podívá na mě.

„Zdravím, paní Donovanová," vesele se usměje. „Chtěl jsem Thea překvapit a vytáhnout ho ven, ale údajně máte rodinou večeři."

„Ano," přikývne máma. „Je to od tebe hezké, ale dnes se to skutečně nehodí," odmlčí se. André na ni pár vteřin kouká, jestli mu náhodou nenabídne pozvání, což by obvykle udělala, jen ne dnes.

„To je škoda," posteskne si a pohladí mě po rameni. Zase ticho. Ani já nepromluvím. Vím, že si to vyžeru, ale nechci ho tady. Ne s našima a v přítomnosti Uriela.

Znovu se ozve zvonek, až sebou trhnu leknutím. No a jsem v prdeli.

Máma kolem nás projde a otevře hlavní dveře. K mému štěstí, za nimi nestojí Uriel, ale Jonáš s Ilonou.

„Nejdeme pozdě?" zakření se Jonáš na mou mámu a políbí ji na obě tváře. Stejně tak Ilona.

„Ne, jdete akorát," ujistí je máma s úsměvem.

„Nazdar, Theo," poplácá mě chlapsky po rameni. „Už je ti lépe?"

Přikývnu a trochu ustoupím, aby mohli vejít do domu.

„Tenhle tady bude taky?" vyjádří se Ily a ukáže na Andrého.

„Ilono, buď slušná," upozorní ji její otec, který ji zaslechne.

„Já jen, že ho můj bratránek nemá rád," zakřičí na něj. Obejme mě jednou paží a ušklíbne se na Andrého, než zamíří za svým otcem. „Ne, že bych se mu divila," dodá tišeji.

To je přesně ten důvod, proč se s námi Ily nebaví. Jako jedna z mála nesnáší Andrého a Rose. Na škole se tím nechlubí, protože je proslulá, že nerada někoho pomlouvá, ale všichni to vědí.

„Jsem zrovna na odchodu," promluví André zdvořile, aby si alespoň on, zachoval tvář. „Napíšeme si," řekne mi a vtiskne mi pusu na čelo, než odejde.

Vydechnu úlevou a zamířím za ostatními do obýváku. Máma s Miriam všem připravují kávu v kuchyni a táta s Jonášem si povídají o práci.

Svalím se na pohovku vedle Ily, která kouká do telefonu.

„Váš vztah mi nikdy nedával smysl," promluví na mě, ale neodtrhne oči od displeje. „Spíš mi přijde nucený, protože jste jediní z vyšší vrstvy, jak tomu říkáte, a jste na kluky. Prostě nesmysl."

Pokrčím rameny. Nemám potřebu se k tomu vyjadřovat, ani se obhajovat. Za tento týden jsem si uvědomil, že s Andrém už být nechci. A ne kvůli Urielovi. Tedy... nejen kvůli němu. On mi hlavně otevřel oči.

Jenže, jak se rozejít s majetnickým člověkem, který mi nahání strach? Nemám ani potuchy, jak to mám udělat. Zato vím, jak to dopadne.

Máma s Miriam všem donesou kávu a vodu a pak už jen čekáme na Uriela, který má velké zpoždění. Já i Ily už jsme mu několikrát psali, jenže bez odezvy.

Máma začíná být lehce zklamaná a Jonáš naštvaný. Táta se snaží zaujmout neutrální postoj a uklidňuje obě strany, jenže mluvit o tom mi přijde horší.

Já na rozdíl od nich, mám o Uriela strach. Slíbil, že přijde a já věřím, že přijde, ale muselo se něco stát, když tady ještě není. Nebo hůř, něco se stalo jemu.

Asi po hodině se konečně ozve vytoužený zvonek a já vystřelím z gauče jako raketa.

„Dojdu tam," zvolám a skoro běžím ke vchodovým dveřím. Prudce je otevřu a uleví se mi, když ho za nimi uvidím stát. Opírá se o rám dveří a má zavřené oči. „Jdeš pozdě," vyčtu mu na úvod.

„Omlouvám se," vydechne. „Dneska se pokazilo snad všechno, co mohlo."

„Jsi v pořádku?" zamračím se, protože vypadá příšerně. Jako by týden nespal.

„Ani ne," odvětí. „Musel jsem volat policajty na jednoho bezdomovce, který se uvelebil na podlaze v kavárně a odmítal odejít kvůli rovnoprávnosti, nebo co. Ještě před tím se pokazila myčka, takže jsem všechno nádobí umýval ručně. Zítra ráno mi ji přijdou opravit. A vyšplouchla mě má pomocná síla, která potřebovala skončit o hodinu dřív. Pokud chceš, můžu pokračovat, protože to není zdaleka všechno."

„Pojď dál, prosím tě," pobídnu ho a za mikinu vtáhnu dovnitř. „Nemusíš se zouvat. Pokud nejsou boty vyloženě od bahna, žijeme na Ameriku."

„Fajn," přikývne a zezadu mě obejme okolo pasu.

„Urieli?"

„Hm?"

„Co to děláš?"

„Jsem unavený. Odnes mě," poručí mi až mě to jeho chování rozesměje.

Díky Bohu, že tady není André.

Dotáhnu Uriela do obýváku za ostatními a všechny dost překvapíme, když je na mě takhle pověšený.

„Udělala bys prosím jedno silné kafe?" otočím se na Miriam. „Jinak usne ve stoje."

„Jde vidět, že ta práce ti nesvědčí," ušklíbne se Jonáš, zatímco Miriam odběhne do kuchyně.

„Taky tě nerad vidím," houkne Uriel a uvolní své ruce okolo mého pasu. Odhodí svůj batoh s věcmi na zem vedle pohovky a sundá si čepici z hlavy. Nervózně se podívá po mých rodičích, kteří vypadají, jako by byl Uriel přízrak.

„Říkal jsem, že je mu podobný," usměje se mile Jonáš.

„Ahoj, teto Lenko," řekne Uri a připojí i úsměv. Máma se probere ze strnulosti a přejde k němu, aby ho mohla obejmout.

„Uri, ty můj kluku," rozplyne se. „Jsi tak krásný a... svalnatý," řekne, když ho objímá. V očích se jí hromadí slzy, zatímco si to Uriel nechává líbit.

Zvláštní na tom je, že mi to vůbec nepřijde divné. Ani trochu.

„Strýčku Kite," otočí se Uri na mého tátu, který se pod tím oslovením hlasitě rozesměje.

„Doufal jsem, že jsi na tu přezdívku zapomněl," odvětí dojatě táta, a i on Uriho obejme. Ne tak dlouze, jako máma, ale taky má radost, že ho vidí.

Nevím, co to je, ale něco se ve mně pohne. Úleva, radost i smutek současně. Jako bych byl kompletní. Jen tomu nerozumím.

„Přinesla jsem vám kávu, pane Urieli," promluví Miriam a Uri vytřeští oči.

„Miriam?" osloví ji a dvěma kroky se dostane až k ní. „Páni. Vypadáte krásně," vydechne a chytne ji za obě ruce. „Nevěřím, že tady pořád pracujete."

„Jsem na důchodě," mrkne na něj spiklenecky. „Ale když mi paní Lenka zavolala, že dorazíte na večeři, nemohla jsem odolat a musela vám upéct vaše oblíbené koláčky."

„Ty ořechové?" zasměje se Uri udiveně. „Vy si to pamatujete?"

„Samozřejmě," zatváří se pohoršeně. „Vy i pan Theo jste mi je vždycky kradli ještě teplé přímo z plechu."

„Než otekl jako balón z anafylaktického šoku," uchechtne se Uri a tentokrát jsem to já, kdo se tváří vyjeveně. O mé alergii na ořechy moc lidí neví.

„Určitě už máte všichni hlad," pronese máma s úsměvem na tváři. „Urieli, s Miriam jsme upekli lososa. Máš ho pořád rád?"

„Jo, jasně," přikývne. „Tu kávu si vypiju později," pohladí Miriam po paži a všichni se přesuneme do jídelny. „Ještě jednou se omlouvám, že jsem přišel pozdě," zahuhlá Uri, jen co se usadí ke stolu. Posadil se přesně vedle mě. Ani nezaváhal.

„Zdrželi tě v práci?" zeptá se ho Ily.

„Tak nějak," přikývne.

„Jonáš se zmínil, že pracuješ v kavárně," ozve se táta.

„Jo. Brigádně. Mám fajn šéfovou," zakření se Uriel a pustí se do jídla.

„Ta práce tě ubíjí, Urieli," řekne mu Jonáš. „Vždyť vypadáš..."

„Jak?"

„Jako mrtvola," dodá a povzdechne si. „Jsi tam každý den. Měl by sis dát pauzu."

Podívám se na Uriela s pozvednutým obočím. Tak trochu souhlasím s Jonášem, protože dle toho, co říkal, nemá čas ani sám na sebe. Třeba by si ho pak mohl udělat. A já bych mu dělal společnost.

„To je dobrý," odvětí Uri. „Docela mě to baví."

„Má tam fajn stálé zákazníky," přidá se na jeho stranu Ily. „Jak říkáš těm čtyřem babičkám, co tam za tebou chodí flirtovat? Popelka, Růženka..."

„Locika a Zoubková víla," uchechtne se Uriel.

„Má to nějaký význam?" zajímá mámu.

„Celkem jo," pokrčí Uri rameny.

„Locika je bez vlasů a Zoubkové víle vypadly zuby do sklenice s vodou," zachechtá se Ily. „Kdybyste ho viděli. Stál u jejich stolu, naprosto profesionální výraz, ale rudý až za ušima z toho potlačovaného smíchu."

„Zato ty ses chechtala na celou kavárnu," odsekne Uriel. „Chudince bylo tak trapně, že další den přišly bez ní."

„Jasně. Hlavně že ty, jen co jsi došel za bar, sekl jsi sebou na zem a v záchvatu smíchu nemohl popadnout dech."

„Od té doby se mě vždycky ptá, jestli ten zákusek zvládne se zuby nebo by si je měla raději vyndat," zakroutí hlavou. „Jsou to fajn ženské."

„Fajn ženské, které s tebou flirtují," přisadí si Ily. „A ty je v tom ještě podporuješ."

„Jsou to vdovy, Ilono," rozhodí Uriel rukama. „Tak jim dělám radost, když se k nim přidám."

„Ale no tááák, vy máte přece tolik zkušeností. Nemyslím si, že bych vás zvládl," imituje Ily Uriela s hluboký hlasem a hned přejde do až nepříjemného pisklavého. „Drahoušku, kvůli tobě bych si klidně vykloubila i kyčel," dodá pravděpodobnou odpověď jedné ze čtyř zákaznic.

Vyprsknu smíchy společně s Urielem a tátou. A nedokážu přestat. Ty babičky jsem viděl. I to, jak pokukují po Urielovi.

„Říkám vám," pokračuje Ily trochu hlasitěji, aby náš smích přehlušila. „Jít za Urielem do práce, je zážitek na celý život."

„Jak často za ním chodíš, Ilonko?" zeptá se jí máma.

„Každou sobotu," odpovíme všichni tři a překvapeně se na sebe podíváme.

„To bylo divné," uchechtnu se společně s Ily. „Ty babičky jsem potkal. Mám dojem, že ta, co si tam zapomněla hůl ti sáhla na zadek."

„To je Popelka," přikývne Uriel. „Tu hůl tam nechává pokaždé. Mám dojem, že se pro ni ráda vrací."

„No... já tam chodím, abych si Uriela udobřila," pronese Ily a všichni na malý moment ztuhneme.

„Jo. Otravuješ mi život," odvětí Uriel. „Když ti odpustím, přestaneš za mnou konečně dolézat?"

„Když mi odpustíš, budu tě zdravit ve škole," uculí se Ily. „Možná tě i obejmu."

„Bezva," odsekne Uri a potřese hlavou, když na něj Ilona mrkne jedním okem.

„Urieli, a máš nějaké koníčky?" zajímá mámu. „Krom učení," usměje se. „Jonáš se zmínil, že máš stipendium."

„Když mám čas, chodím do jedné tělocvičny," odpoví Uri. „Maximálně jednou týdně. Vede to tam jeden starší chlápek a zaměřují se hlavně na začínající boxery. Občas jim dělám boxovací pytel," uchechtne se.

„Tak proto máš tolik svalů," dojde mi. „Nedávalo mi to smysl, když na cvičení nemáš čas."

„Vynechal jsi tancování," znovu si přisadí Ily a Uriel na ni přimhouří oči.

„A tohle víš sakra jak?" zavrčí lehce naštvaně, ale Ilona s úsměvem vytáhne telefon a pustí se do hledání. „Ilono," pohrozí ji Uriel, jenže ona otočí displej směrem k nám a zapne přehrávání na TikToku.

„To seš ty?" dám mu ruku na rameno a trochu s ním zatřesu. Na videu má roušku a kšiltovku, ale podle jeho šedé mikiny je to rozhodně on. A není tam sám. „Ty umíš choreografii na Idol?"

Uriel se zamračí a trhne rameny. Mají tam tak deset tisíc liků. To je naprosto úžasné. A trochu závidění hodné. Já tancovat neumím.

I máma s tátou vstanou, aby se podívali na video, kde Uriel tancuje, jenže ten se sveze ještě víc po židli.

„Jsem rád, že tě ještě nepřešla ta nutkavá potřeba mě srát," ucedí skrz zuby směrem k Iloně.

„Nemáš se za co stydět, Urieli," pohladí ho máma po hlavě. „To vypadá strašně složitě."

Pokusím se zapamatovat si uživatele, kde Ily našla to video, abych ho mohl později najít. Určitě tam bude víc než jedno.

„Proto jsi bez problémů na párty dokázal zatancovat Anpanmana," zakřením se a drcnu do něj ramenem.

„Uri mě naučil choreografii, když se vrátil ze Španělska," vysvětlí mi Ily. „On a jeho kamarádi na písničky od BTS tancovali pořád."

Překvapeně se na něj podívám, ale on se jen ušklíbne. „Celá škola byla fanouškem korejských idolů. Včetně samotné ředitelky," trhne rameny. „Tancování, zpěv a malba, byli volitelné předměty."

„Tancovali jste na korejský pop?" uchechtnu se, ale Uriel s vážnou tváří přikývne.

„Měl jsem to tam rád," pokrčí rameny. Dokážu si to představit. I mě by se tam líbilo. „Však se tam po maturitě vrátím."

„Ty se chceš vrátit do Španělska?" podiví se Jonáš.

„V prvé řadě, jsem odtamtud ani nechtěl odjíždět," odsekne Uriel.

„Mám ti připomenout, v jaké díře jste s tvou matkou žili?"

„Proč se chováš, jako můj spasitel?" ucedí Uriel skrz zuby.

„Protože ses v patnácti letech staral o svou matku, Urieli!" zakřičí Jonáš až sebou trhnu.

Uriel uhne hlavou se silně zaťatými čelistmi. Hádám, že by se moc rád bránil, ale nejspíš nechce vyhrocovat situaci.

„A co dělá Uršula?" zeptá se máma, aby to trochu zachránila, ale dle toho, jak se Ily vyděšeně podívá na Uriela, tomu nejspíš moc nepřidala. „Nemohla přijít s tebou?"

Uriel sklopí hlavu a párkrát se zhluboka nadechne, než se podívá na mámu.

„Máma by sem nepřišla, ani kdybych se jí o tom zmínil," odpoví nakonec. „Ten losos je mimochodem výborný."