Probudí mě slunce na tváři. Na to, že je podzim, si září docela pěkně. Více se přitulím ke zdroji tepla vedle sebe a spokojeně zamručím.

Někdo mě pohladí ve vlasech až mám chuť příst jako kočka, jenže hned na to se šíleně vyděsím.

Prudce se posadím na posteli, až mě nepříjemně bodne za očima a šokovaně hledím na Thea vedle sebe.

V posteli.

Nahého!

„A sakra!" vyjeknu a vymotám se z přikrývky. „Sakra, sakra, sakra," nadávám do všech stran. Vstanu z postele, jenže pod bolestí v pozadí se mi podlomí kolena a já sebou švihnu na podlahu. „Kurva."

„Jsi v pořádku?" stará se Theo a já mám teď chuť se zahrabat pod zem. Hodně hluboko.

Nejistě se zvednu na kolena a vykouknu na něj přes okraj postele. Očima sjedu jeho tělo, částečně přikryté přikrývkou a pak těkám po místnosti.

Před očima se mi mihne celá včerejší noc. Nemůžu uvěřit, že se to stalo. Nejen se to stalo. Já mu kurva vyžvanil naprosto všechno!

Zabořím hlavu do matrace a hlasitě zaskuhrám.

Já se do piče vyspal s Theem!

Vždyť jsem ani neměl zábrany!

Vrhl jsem se na něj!

Chtěl jsem ho. On... on mě chtěl.

„Uri já... omlouvám se," řekne až lítostivě a já zvednu prudce hlavu. Zamračím se na jeho utrápený obličej.

„Ehm..." odkašlu si a dívám se všude možně jen ne na něj. „Proč, že se mi omlouváš?" nakrčím nechápavě čelo. Pokud tomu správně rozumím, to já jsem po něm vyjel. Vždyť jsem ho zneužil ksakru!

„Že jsem tě zneužil," povzdechne. Přitáhne si kolena k hrudi a vjede si rukou do vlasů. „Byl jsi pod vlivem drog. Já... myslel že..." nedořekne a skousne si ret.

Teď by mě skutečně zajímalo, co si myslel, jenže on mlčí.

„Spíš mám pocit, že jsem tě využil já," zamumlám. Opřu se lokty o matraci a složím hlavu do dlaní. „Sakra. Tohle se stát nemělo."

„Lituješ toho?" vypadne z něj.

Natáhnu ruce před sebe a zadívám se mu do obličeje. Dívá se před sebe.

Zakroutím hlavou. „Ne," šeptnu, protože se na mě nedívá, ale jen co mě zaslechne, otočí ke mně svůj pohled.

Tentokrát jsem to já, kdo se odvrátí. Zaujatě pozoruju deku na posteli a prsty zatahám za nitku, která z ní vyčuhuje.

„To ale neznamená, že se to nemělo stát," vydechnu, naštvaný sám na sebe. Včera v noci jsem neměl absolutně žádný filtr přes pusu. „Nic z toho, jsi neměl slyšet."

„Mě se to líbilo," opáčí Theo. „Nebo... to byli lži?"

Polknu ten obrovský knedlík, co se mi vytvořil v krku a pevně semknu čelisti k sobě. Zakroutím hlavou, protože se neodvažuji promluvit.

Theo si lehne na břicho, tváří ke mně, a položí své ruce na mé. „Pokud to všechno byla pravda," spustí tiše a hladí mě konečky prstů po hřbetu ruky. „Co to znamená?"

„Co by to, podle tebe, mělo znamenat?"

„Uri," vydechne frustrovaně a mě v hlavě proběhne myšlenka, jak mé jméno sténal. Pořád a pořád dokola. Mé jméno. Nikoho jiného. „Odpověz mi prosím."

Silně se kousnu do jazyka. Mám mlhavou představu, co by chtěl slyšet. Včerejší noc byla emotivní pro oba. Jenže to, co chce slyšet mu říct nemůžu. Nebo... neměl bych.

„Byl to jen sen, Theo," odpovím upřímně. „V mém životě už navždy nezapomenutelný. Jenže sny nic neznamenají. Jsou to jen sny."

„Takže nejsem reálný?" pozvedne obočí a pohladí mě po tváři. „Jsem jen sen?"

Chytím ho za zápěstí, aby s tím přestal, protože bych mu teď nejraději padl znovu do náruče a klidně si dal další kolo. Jenže mé střízlivé já musí uvažovat rozumně.

„V mém snu nemáš přítele," povím mu tu krutou realitu, které jsme se včerejší noc vyhýbali. A i když v jeho tváři zahlídnu bolestnou grimasu, pokračuju. „V mém snu nechodím do práce, abych se uživil. Měl střechu nad hlavou," odtáhnu se.

Na podlaze najdu poházené oblečení. Natáhnu se pro své spodní prádlo a pustím se do oblékání.

„S Andrém se rozejdu," řekne možná až moc nadšeně.

„To ti přeju," vypadne ze mě dřív, než se stihnu zastavit. „Nebo mě to mrzí," pokrčím rameny. „Jen to prosím nedělej kvůli včerejší noci nebo snad kvůli mně, ale kvůli sobě. Pokud už s ním nejsi šťastný, tak na to máš právo. Ukončit to."

Natáhnu na sebe kalhoty a pod postelí najdu odhozené boty.

„A co se týče peněz, můžu ti..."

„Dokonči tu větu, a i když tě miluju, praštím tě," ukážu na něj prstem a zamračím se. Trochu ho tím vyděsím, ale do tohohle se mi nikdo míchat nebude. A už vůbec ne Theo. Jsou to moje sračky a já se s nimi vypořádám. Tak jako vždycky.

Přejdu po pokoji a mezi všemi těmi věcmi najdu i své bílé triko s dlouhým rukávem, ale mikina nikde.

„Neviděl jsi moji mikinu?" houknu na Thea, když se asi potřetí podívám pod postel.

„Ne," zamumlá tiše. „Sundával sis ji v kuchyni, když jsi byl tancovat."

„Skvělý," odseknu a střelím očima k zamčeným dveřím. „Jaká je pravděpodobnost, že na někoho narazím, když si pro ni půjdu? Tak nějak jsem chtěl utéct oknem."

„Nevím," šeptne Theo.

Podívám se na telefon a vytřeštím oči na hodiny. Je skoro poledne!

„Jsem v hajzlu!" zanadávám a rychle vytočím Dominiku.

„No nazdar," řekne mi hned na úvod. „Jak ses vyspal?"

„Líp, jako nikdy," promnu si frustrovaně čelo.

„Nech mě hádat. Zaspal jsi," řekne, ale aspoň se nezlobí.

„Ne já..." vyhrknu a nasucho polknu. „Je to komplikované. Ale ve finále jo. Zaspal jsem."

„Takže jsi šukal?" zachechtá se do telefonu a já zakoulím očima. Ona má na tyhle věci snad radar, nebo co.

„Vysvětlím ti to později," povzdechnu si. „Pokusím se zjistit, kde vlastně jsem a napíšu ti, za jak dlouho dorazím."

„Takže ses ožral jako hovado?" směje se dál. „To je ještě lepší. Vezmi si volno."

„Volno si vezmu až potom, co přijedeš z dovolené," opáčím a poškrábu se na nose. Dovolená v mém případě je stejně nereálná, jako její. Theo mě celou dobu pozoruje, jak přecházím po pokoji sem a tam s telefonem u ucha. „Dorazím, co to půjde. Zatím se měj."

„Je všechno v pohodě?" zeptá se mě Theo, jen co zavěsím.

„Ne, ani ne," potřesu hlavou a znovu se zahledím ke dveřím, za kterými se ukrývá moje mikina. „Musím do práce a..." mávnu rukou ke dveřím, když mi cinkne zpráva.

Ily: Doufám, že jsi dorazil v pořádku domů. Theo se mi měl ozvat, ale vykašlal se na mě. Jen tak mimochodem, mám tvou mikinu. Přinesu ti ji večer do kavárny.

„Uri, můžeme si o tom promluvit?" Theo se zvedne z postele a natáhne si na nohy kalhoty.

Katastrofa s mikinou zažehnána. Snad není venku moc velká zima.

„Promiň, Theo, ale není o čem mluvit," řeknu a nedám najevo, jak moc se mi ulevilo, že nemusím prohledávat dům, kvůli své mikině.

Otevřu okno a vykloním se. Jsme v přízemí, takže jsem jen přibližně dva metry vysoko.

„Jak to myslíš, že není o čem mluvit?" naštvaně ke mně přijde a chytne mě za paži. „Řekneš mi, že jsi se mnou přišel o panictví a pak na mě vytasíš, že mě miluješ!" štěká, ale mě jen zajímá, jak se co nejrychleji dostanu z tohoto pokoje. „Navíc jsi mi to zopakoval ani ne před minutou. Musíme o tom mluvit."

„Dobře," odseknu. Posadím se do okna a založím si paže na hrudi. „O čem chceš přesně mluvit?"

„O čem asi," zasyčí. „Spali jsme spolu. Ty jsi se mnou chtěl spát a..."

„Byl jsem sjetý," opáčím. „Padly mi zábrany. Dál?"

„Miluješ mě," pokračuje. „Jak... jak dlouho?" dodá trochu klidněji.

Celý život. „Znáš význam věty, láska na první pohled?"

Svěsí ramena a v očích se mu odrazí lítost. „Nevěděl jsem to."

„Já vím," přikývnu. „Nikdo to neví. Přijde ti snad, že ti něco vyčítám? Ne, Theo. Taky nejsem jediný, kdo by mohl tvrdit, že se do tebe na první pohled zamiloval, ale jsi zadaný. A já to respektuju," řeknu rozhodně, i když včerejší noc se jako projev nějaké taktnosti může jít zahrabat. Posral jsem to. Vyklopil mu své tajemství.

Přál bych si mít tu možnost, vrátit se s ním do postele. Ležet vedle něj, objímat ho, líbat.

„Včera to tak nevypadalo," odsekne.

„Jsem si toho vědom," houknu upřímně. „Oba jsme udělali chybu."

„Říkal jsi, že toho nelituješ."

„Ne. To vážně nelituju, ale to neznamená, že to nebyla chyba," dodám pevně. Přijde mi, že si neuvědomuje všechny ty následky, které z toho plynou. Ani mou situaci.

„Neříkej to," zakroutí hlavou a vjede si prsty do vlasů. „To přece... pojď se mnou na rande," vypadne z něj ta největší šílenost, jakou jsem kdy slyšel.

„Cože?" vyhrknu se smíchem. „Zbláznil ses?"

„Ne. Prostě půjdeme na rande," odvětí a je to vůbec poprvé při našem rozhovoru, kdy mluví s určitou rozhodností v hlase. „Večeře, kino, procházka parkem. Je mi to jedno."

„Ty si vážně myslíš, že když odkopneš svého kluka a začneš si se mnou, tak to nebude mít následky?"

„Je mi to jedno!" zopakuje a přistoupí blíž ke mně.

„Zajímavá změna, když sis ještě včera bez něj nedokázal ani utřít prdel," řeknu ironicky. Vím, že ho má slova bolí, jenže je to pravda.

„Po tom, co jsme s tebou včera zažil, už mě vážně nezajímá," šeptne tiše. „Chci být s tebou."

„Theo," zakloním hlavu a jemně jí zakroutím. „Tohle... promiň, ale tohle já nemůžu," dodám už vážněji. Vystrčím nohy z okna s tím, že z něj vyskočím, ale znovu mě zastaví Theova ruka na rameni.

„Proč ne? Ta noc pro tebe znamená stejně moc, jako pro mě. Nedává to smysl, přece..."

„Nechápeš to," přeruším ho a odvrátím se. Nemá nejmenší tušení, jak moc rád bych s ním na to rande šel. Doufal jsem, že mu na názoru ostatních bude záležet a on bude chtít zapomenout, jenže mě vyvedl z omylu. „Nepatřím do tvého světa, Theo. Nechodím na pokec s kámošem. Nemám ani žádné přátele. Nechodím nakupovat pro zábavu ani se neválím u videoher. A rande? Já na tohle nemám čas. Nemám čas ani na to debilní doučování. Nemám čas se na něj připravit ani se sám učit, a to musím mít bezchybný prospěch. Nejde to Theo. Teď vážně ne."

„Jsem zvyklý, že na mě můj přítel nemá čas," ušklíbne se. Pustí mé rameno a vrátí se hlouběji do pokoje.

„Takový přítel si tě nezaslouží," pronesu tiše a seskočím na trávník vedle domu. „Ani já ne."

★★★

„Už jsem ani nedoufala, že dorazíš," vysměje se mi Dominika, jen co se objevím ve dveřích. Za barem úřaduje Julián, naše nová výpomoc a ona zatím pobíhá mezi hosty.

„Potřebuju kafe," zahučím nepříjemně a nasadím si zástěru se svým jménem.

„Kocovina je svině," zasměje se znovu.

„Nějaký kretén mi něco hodil do pití," odseknu a vystřídám Juliše u kávovaru. „Nemám dobrou náladu, tak mě moc nedráždi."

Julián na mě vykulí oči, a i Dominika se na moment zarazí v pohybu, ale jen do chvíle, než ji zákaznice požádá o účet.

„Vystřídej ji, prosím tě. Ať může jít domů," pobídnu ho trochu z té apatie. Dominika by nejraději poslala domů mě, ale můj tvrdý pohled ji přiměje držet hubu a raději zmizí.

Což o to, šel bych domů, nebo... kamkoli jinam. Jenže doma je matka se svým přítele a... jinam jít nemůžu.

Celý den se tak užírám a zároveň mám radost z toho, co jsem včerejší noc prožil. Nikdy, a to opravdu nikdy, bych Theovi neřekl, že ho miluju, kdybych v sobě neměl drogy. Už dost na to, že s tím musím žít, teď jsem tím ještě zatížil i Thea a určitě ho tak rozhodil. Jenže jeho slova o rande a... chození...

Moc rád bych mu dal všechno, co svět nabízí, ale sám mám prázdné kapsy kalhot, které jsou ze sekáče. Ne od Celine nebo Calvina Kleina. Nemám naprosto nic. A on si zaslouží úplně všechno.

Julián je skvělý. Už v kavárně pracoval, jen mu nevycházeli vstříc se směnami, tak nemohl chodit do školy a taky mu platili méně, než mu nabídla Dominika. Stačilo mu jen říct, kde se, co nachází, jaký máme systém a jak co funguje a po jednom dni se stal plnohodnotný zaměstnanec. Dominika je z něj nadšená. I z jeho vzhledu.

Blond, hnědé oči, vysoký. A sakra ten úsměv. V tom jsem s ní za jedno. Julián je neskutečně okouzlující.

Jenže má dlouholetou přítelkyni, a Dominika je taky o osm let starší než on. Musím ji krotit, aby z něj neomdlévala na veřejnosti.

Taky by ji neuškodilo rande, jenže jak s radostí tvrdí, na rande nemá čas. Asi stejně, jako já.

Chvíli před zavíračkou, kdy už chci poslat Juliše domů, protože úklid zvládnu obstarat sám, vejde do kavárny Ilona.

Jako každou sobotu.

Není to pro mě překvapivé. Co ale překvapivé je, že nepřišla sama. Hned za ní v závěsu, je její otec.

Zamračím se a přemýšlím, že uteču do skladu. Strýce Jonáše jsem naposledy viděl před víc než třemi lety, kdy jsem mu do očí oznámil, že s ním ani s jeho rodinou nechci mít už nikdy nic společného.

„Čau," usměje se na mě mile Ily a podá mi mou šedivou mikinu. „Máš se?"

Potřesu hlavou a probodnu jí přímo vražedným pohledem.

„Ahoj, Urieli," promluví na mě strýc a přátelsky se usměje, stejně, jako jeho dcera. „Moc rád tě zase vidím."

„Jo, jasně," odseknu, jen nedodám, že já to tak necítím. Radost je to poslední, co teď cítím. „Káva došla," zalžu Ily, která se opře lokty o bar. Důležitě natáhne ruku a poklepe prsty po násypce se spoustou kávových zrn.

„Kávy je víc než dost," přispěchá nervózní Juliš. Budu jen hádat. Moc dobře si uvědomuje, co jsou Ilona a Jonáš zač. „Co byste si přála?"

„Páni. Milý personál," řekne Ily laškovně. „Na to v této kavárně nejsem vůbec zvyklá," významně se podívá na mě. Mám nutkání, na ni vypláznout jazyk, ale raději se jen ušklíbnu a pustím se do úklidu. Však je Julián obslouží. Další výhoda, ho tady mít. „Cappuccino, prosím."

„Určitě. A p-pro vás?"

„Americano," odpoví strýc a Juliš se pustí do práce. I já si dělám své a snažím se jim, byť jen pohledem vyhýbat, jenže strýc mě nenechá. Něco chce a jeho čas je příliš cenný, aby ho strávil v kavárně. Pokud tu ovšem není pracovně. „Urieli? Chceme si s tebou promluvit. Máš chvilku?" osloví mě.

„Ani ne," odvětím. „Musím se postarat o úklid."

„V klidu. Udělám to," bodne mi nůž do zad Julián. A to jsem byl ještě před chvilkou rád, že ho tady mám.

„Nemůžeš to dělat sám," pokusím se ještě zachránit, jenže mě jen odmávne a já tak musím čelit strýci.

Vyjdu zpoza baru a usadím se s nimi k jednomu stolu u okna. Nemám radost a dávám jim to okatě najevo.

„Jak se má matka?" vypálí na mě otázku, a i Ily se trochu zavrtí na židli. Ona na rozdíl od svého otce ví, že o mámě se nikdy bavit nehodlám.

Výmluvně si založím paže na hrudi a s hlubokým výdechem se opřu o opěradlo židle, protože tohle nejspíš bude na dýl.

Naštěstí strýc není hloupý. Kdysi byl ten, kdo mi nejvíc rozuměl. Rozhodně víc než máma.

„No tak dobrá. Vezmu to hned k věci," proplete si prsty a ruce položí na stůl. „V prvé řadě se ti znovu chci omluvit za své chování a mou nedůvěru vůči tobě. Nikdy jsem nechtěl, aby to tak skončilo a opravdu velice mě to mrzí, Urieli."

Odvrátím se a nakrčím nos. Tuhle omluvu jsem slyšel už několikrát. Nejen od něj, ale hlavně od Ily.

„Už jste se oba omluvili," opáčím. „Několikrát. Neunavuje vás to?"

„A tebe?" přimhouří na mě Jonáš oči. „Neunavuje tě ten vztek?"

„Ani ne," trhnu rameny. „Je součástí mě. Pokud je to všechno..." vstanu ze židle, ale Jonáš mě zase pěkně rychle usadí.

„Není to všechno," odvětí a já se tak znovu sesunu na židli. „Chtěl bych..."

„Tady je ta káva," přeruší ho Juliš. Trpělivě počkám, než si vyřídí zdvořilosti. Netuším, co dalšího mi může chtít. Už nemáme nic, co by mě s nimi spojovalo a pokud zase vytasí tu nabídku na soužití s nimi, převrátím stůl.

„Jak jsem říkal," pokračuje Jonáš, jen co se Julián vzdálí. „Chtěl bych s tebou probrat tvé dědictví."

Obočí mi vystřelí tak vysoko do čela, až to zabolí. Myslím, že můj šokovaný výraz mluví za všechno, protože máma už dávno prodala veškerý svůj majetek, co nám po otci zbyl a už je to taky několik let, co nic z toho nemáme. Proto nemám nejmenší tušení, o čem to Jonáš mluví.

„Skutečně sis myslel, že někdo, jako byl tvůj táta, nebude mít závěť?" zeptá se mě s vážnou tváří.

„Aha," řeknu pohrdavě, protože mu ani za mák nevěřím. Určitě se mnou zase hraje nějakou svou hru, jak mě mít pod kontrolou. „Zvláštní, že o ní víš jen ty."

„Uri," promluví Ilona káravě.

„V pořádku," poplácá ji otec po rameni. „Rozumím tvým pochybnostem a ne, nevím o ní jen já. Ví o ní i tvá matka, jen mám takové tušení, že si nepřeje, abys své dědictví získal."

Uchechtnu se, protože i když je to děsná hovadina, je na ni špetka pravdy. Peníze by sice máma neodmítla, ale pokud jsou to peníze od Jonáše, raději je zapálí i společně s bankou, ve které by byli uložené.

Máma si nepřeje nic jiného než už nikdy nepatřit do vyšší společnosti. Povedlo se. Sice při tom klesla na úplné dno, jenže by na tom byla ještě hůř, kdyby byla propírána v tisku.

„Jedná se o všechny hotely Sterea Imperia, Urieli," pokračuje strýc a já snad ani nedýchám z toho strachu, co řekne dál. Protože to tuším. „Od tvých osmnácti let, jsi druhým majitelem."