„Rozárie Trkalová tě pozvala na svůj večírek?" vykřikne nevěřícně Tomáš, jen co Rose odejde od našeho stolu v jídelně.

„Hm," trhnu rameny. Nechápu, co s tím mám dělat. Je mi to celkem jedno. Do večera jsem v práci a další den ráno jdu do práce znovu, takže na takové kraviny nemám čas. Stejně ani nepiju.

„Jak hm?" praští mě do ramene. „Ty jsi ale zatracený parchant."

„Tak si tam běž sám," namítnu a pokračuju v jídle.

„Mě ale nepozvala," zabručí s našpulenými rty. „Leda že..."

Pozvednu obočí a čekám, co z něj vypadne.

„Vezmi mě sebou!" řekne přehnaně nadšeně. Ale v jeho případě je přehnaný pojem normálnost.

„Já tam nejdu," řeknu rozhodně, až vykulí oči.

„Cože?" zakřičí, aniž by řešil, že ho slyší značné množství studentů. „Jsi normální? Tam musíš jít. Je to nejlepší párty naší školy. Každý tam chce. Tvé postavení na škole se výrazně změní. Budeš... oblíbený," zasní se a podívá se někam za mě.

„Nemám čas," odseknu a ignoruju Tomův zděšený pohled.

„Tak si ho sakra udělej!" namítne, ale akorát zakoulím očima. „Prosím, Uri. Vezmi mě sebou na tu párty. Slibuju, že po tobě už nikdy nebudu nic chtít, jen... chci se dostat blíž k Rose."

„A je ti jasné, že mě pozvala jen proto, že mě chce nejspíš sbalit?" pozvednu obočí a Tomáš se zamračí.

„No a... ty by ses chtěl nechat sbalit?" zeptá se opatrně. Potřesu hlavou, protože on je doopravdy jediný, kdo ví, jaký na ni mám názor. „V tom případě ji přenech mě," uculí se nadšeně. „Budu ji utěšovat až ji odmítneš."

„Nechápu, co na ni vidíš," odfrknu.

„Je nádherná, jako nejkrásnější princezna," pokusí se mě uzemnit.

„Spíš, jako ledová královna," zakoulím očima.

„To mi pak řekni, jaký je tvůj typ?" zahučí a založí si paže na hrudi. „To by mě fakt zajímalo. Nikdy ses nezmínil, že by se ti nějaká holka líbila."

„Ty seš můj typ, puso," našpulím rty a pošlu mu vzdušný polibek. Znechuceně se odtáhne, ale mě to akorát rozesměje.

Když mi cinkne zpráva přes WhatsApp.

(neznámé číslo): Hodláš jít na tu párty? T.

Nepřekvapuje mě, že mi napsal. Spíš mě udivuje, že napsal tak brzo. Čekal bych, že mu to potrvá několik dní, možná týdnů, než se odváží ozvat.

URIEL: Nemám to v plánu. Proč?

THEO: To je dobře. Andrého by naštvalo, kdyby ses tam objevil.

URIEL: Kdo je André?

THEO: Jako vážně???

URIEL: Jo.

THEO: Zapomeň na to. Bude lepší, když se tam neukážeš.

URIEL: Možná přece jen přijdu.

THEO: Cože?!

THEO: Říkal jsi, že ne.

URIEL: Proč mám dojem, že se o mě bojíš?

THEO: Nebojím.

URIEL: Škoda.

THEO: A kdybych napsal, že jo?

URIEL: Zeptal bych se, kdo se bojí o tebe?

Dál už mi nenapíše. Skutečně jsem neměl v plánu tam jít, jenže ten jeho postoj mě přinutil, cítit o něj strach.

A tak, si začnu Thea více všímat. Všímal jsem si ho i dřív, jenže tentokrát se nezaměřuji na to, jak vypadá, ale na to, jak se chová.

Po jednom dni v přítomnosti jeho kluka už mám jasnou představu.

Jako poslušné, ustrašené štěně.

Nevěřil jsem tomu, že je to pravda. Nikdo ten otok na jeho tváři nevidí, jen já. Mám dojem, že jsem paranoidní. Theo to má dokonale skryté make-upem, jenže... viděl jsem to. Viděl a jeho chování mi jasně naznačuje, že to není jen tak.

Od té doby se nemůžu zbavit pocitu úzkosti.

Pokud jsou mé domněnky správné a já pořád pevně doufám, že jsem jen paranoidní, udělal mu to jeho přítel. A na takových devadesát procent tipuju, že to nebylo poprvé.

Nejraději bych z něj vymlátil duši, aby věděl, jaké to je!

Jenže to udělat nemůžu. Už jednou jsem se do podobné situace vrhl po hlavě s tím, že to vyřeším a dopadlo to nejhůř, jak to dopadnout mohlo.

Dovolím si říct, že jsem přečetl spoustu knih na téma týrání nebo domácí násilí, a i když nejsem odborník, jedno vím jistě.

Theo ho musí udat sám. Nemůže to za něj udělat někdo jiný a já už vůbec ne.

Já to kurva ani nemám vědět! Nic nevím!

Jenže první krok je nabídnutí pomocné ruky, a to jsem udělal. Tím telefonním číslem, jsem mu dal na srozuměnou, že se mi může ozvat kdykoli bude potřeba a... snad mu dokážu pomoct.

Že já kretén se do toho vůbec míchám!

Měl jsem to nechat být.

Nic mi do toho není.

Beztak to není pravda.

Jenže pak uvidím Thea, jak sebou trhne pomalu při každém nečekaném hlasitém zvuku a nelituji, že se do toho chci míchat.

Anebo si prostě jen všechno představuji. Chci Theova přítele vidět jako monstrum, abych v sobě oživil dušičku naděje, že bych jednou, někdy, mohl být s ním.

Třeba Theo upadl ze schodů. Tváří na podlahu. Nebo na dveře. Kliku. Vanu.

Chtěli ho okrást a on se nedal.

Těch výmluv existuje hromada. Pád a nešikovnost je nejzákladnější. Pak se najdou vynalézavější osoby, které se například pravidelně zúčastňují hospodských rvaček nebo dokonce trénují bojové sporty, kde se několik ran schytá lehce.

Být seznámen s bojovým uměním neznamená, že člověk nemůže být obětí psychické, či fyzické šikany. Záleží na délce té šikany nebo jinak řečeno týrání.

Vždy to začíná psychickým napadením. Snižováním sebevědomí. Vnuknout oběti, že bez svého tyrana nemá nic. Ten strach se do nich pak dostane tak hluboko, že je ani nenapadne se bránit, i když mají tu moc.

Theo je s tím hňupem dva roky a nejspíš několik měsíců. Pokud si správně vzpomínám, moc často se neusmívá, proto mě tak překvapil jeho úsměv v kavárně. Neznám ho.

A před vztahem byli kamarádi. Nevím, jak dlouho, ale dejme tomu, že dlouho. Je dost možné, že ho psychicky deptá už spoustu let.

Nebo se taky kurva nic neděje a já jsem jenom podělaně paranoidní! Sere mě, že dokážu vidět ty náznaky a malé detaily, které se pokaždé projevují jinak. A ještě víc mě sere, že to nikdo jiný nevidí!

Theo je typicky stydlivý. Hledí do země a moc často nekomunikuje se svým okolím. Až na ten malý fakt, že to není stydlivost, ale strach.

A já ho kurva vidím.

Sleduji to napětí v ramenou, to cukání, ten nucený smích.

Proč to vidím jen já? Proč ne třeba rodiče nebo jeho přátelé?

Pokud na to půjdu špatně, celé se to podělá.

Pomocná ruka. Víc udělat nemůžu. Jen ji natáhnou a čekat, jestli se chytí. Do té doby, ho můžu jen pozorovat.

Fakt nechápu, že jsem se nechal Tomem ukecat na ten blbý večírek snobů. Je to jen kvůli němu, aby bylo jasno. Řekl jsem mu, že tam půjdu, jen pokud mě doprovodí.

Objal mě na školní chodbě. A málem dostal pěstí.

Mám ovšem postranní motiv.

Thea můžu pozorovat jen ve škole. Za jejími zdmi nic nevidím. To, že mě potkal v kavárně byla hodně velká náhoda.

Tak, s velkým sebezapřením, se nechám vyzvednou v práci Tomovou audi, kterou nás doveze na adresu Rose.

„Jen pro tvou informaci, budu tam maximálně hodinu," upozorním ho. „Pak mizím. Ty si dělej, co chceš."

„V pohodě," odmávne mě. „Hlavně, že mě tam dostaneš. Pak už se nějak zabavím."

Nebudu mu připomínat, že se s ostatními ani moc bavit neumí. Neustále jen mluví o počítačových hrách, seriálech, filmech nebo o comic-conu. Je to prvotřídní nerd, kterého nic jiného nezajímá. Jenže k jeho smůle, snoby zase nezajímá to, co jeho.

Už vidím tu nudu.

„Ahoj, Uri," zakřičí zvesela Rosina kamarádka, jen co nám otevře dveře do domu. „A... Tome," ušklíbne se, když ho zahlídne, jenže jemu to nezkazí náladu. Jen se culí.

„Nazdar," kývnu na ni a bez pozvání se prosmýkneme kolem ní. Jen co mi pohled padne na několik holek a kluků v plavkách, zasténám v duchu frustrací. Otočím se na Toma a přes hlasitou hudbu mu zakřičím do ucha. „Půl hodiny max."

Nechám se vtáhnout hlouběji do domu a kámoška Rose mě dovede přímo k ní.

„Uri," zajásá a padne mi kolek krku. Dám ruce hezky od těla, jak svého, tak jejího a čekám, kdy tahle noční můra skončí. „Tady máš. Je to bourbon s kolou. Máš to rád?"

Fuj. „Jasně, díky," převezmu si od ní kelímek a hned ho odložím na skříňku vedle sebe.

Celý dům je plný polonahých puberťáků, včetně Rose, kterou Tomáš hladově pozoruje od hlavy k patě. Rose se ještě neopomene zakroutit v bocích, aby dala na obdiv svá prsa, a to už Tom doslova slintá.

Chytnu ho za paži, obejdu Rose a zamířím do kuchyně pro skleničku vody. Nebo kelímek vody. Je mi to fuk, hlavně aby v tom nebyl alkohol.

„Přišel jsi," ozve se za mnou a všimnu si zamračeného Thea. „Ahoj, Tome," mile se na něj usměje a Tom, veselý a nadšený Tom, ho obejme.

„Brzo zmizím," odvětím. Z plastového sáčku vytáhnu čistý kelímek a napustím do něj vodu z kohoutku.

„Jasně," povzdychne si Theo. „J-já... jen nechci, aby ses dostal do problémů."

„Nic neudělám, neboj se," zakoulím očima.

Theo chce ještě něco namítnou, ale zezadu ho okolo ramen obejmou dvě paže v majetnickém gestu, až sebou Theo škubne leknutím.

„Nazdar, Urieli," řekne Theův přítel lehce zhnuseně, ale s úsměvem na tváři. „Rozárie se zmínila, že tě pozvala," pronese a promne Theovi ramena. Snad aby se uvolnil. „Údajně ses na nabídku večírku moc netvářil, ale přece jsi tady."

Trhnu rameny a napiju se vody. „Nevím, o kom to mluvíš," ušklíbnu se.

„Rose," šťouchne do mě Tom.

„Aha," přikývnu.

„Přijde ti to vtipné?" udeří na mě Theův kluk a po úsměvu ani památky. Není nad to jim snižovat ego, že každý na tomto světě neví, kdo jsou. Theo se pod ním lehce přikrčí, včetně Toma. „Znáš nás víc než tři roky a nejsi schopný zapamatovat si naše jména? Tenhle vtip přestává být zajímavý."

„Hele, René," zvednu obranně ruce.

„Jsem André," zasyčí a všimnu si, jak zatne prsty do Theových paží. Nikdo jiný nepostřehne, že jím lomcuje vztek díky jeho dokonale hranému úšklebku. Ani si nevšimnou Theovy bolestné grimasy.

„André," opravím se. „Sorry, ale prostě pro mě nejste natolik důležití, abych si vaše jména pamatoval."

Theo na mě vytřeští oči. Tom se uchechtne a těm dvěma nohsledům, co je tomu zamilovanému párečku věčně za zadkem vypadne huba z pantů.

„Víš ty vůbec, kdo je můj otec?" zařve na mě André. Nejspíš to má být děsivé, dle reakce ostatních, ale jen mě to přiměje k úsměvu.

„Jsme snad kamarádi nebo co?" pozvednu obočí. „Je mi jedno, kdo je tvůj otec, je mi putna, kdo jsi ty. Buď od té dobroty a raději na mě nemluv. Já, na rozdíl od tebe, tvou společnost nevyhledávám," zakroutím hlavou, jenže jen co domluvím se stanou dvě věci najednou.

André odstrčí Thea, až narazí do svého kámoše a do kuchyně vejde Ily.

„Urieli," osloví mě, obejde linku a obejme mě okolo krku. Theův kluk se dá okamžitě na ústup, protože i když jsou elita školy, rozházet si Ilonu Bohmovou je společenská sebevražda. „Zase někoho urážíš?"

„Snažím se," odvětím a vymaním se z jejího sevření.

„Zlato moje, divím se, že ještě žiješ," zakoulí očima a opře se předloktím o mé rameno.

„Nejsem tvoje zlato," odseknu a založím si paže na hrudi. Něco je na ní špatně.

„Ilono, čau," pozdraví ji André zvesela. Celkem síla, jak se jeho mimické svaly změnily v jedné vteřině hned několikrát. „Netušil jsem, že znáš našeho třídního kreténa."

Ily vyprskne smíchy a pobaveně se na mě podívá. „Slyšela jsem, že máš určitou pověst," usmívá se vesele.

„Mohla bys na mě přestat sahat?" odstrčím její ruku. Začíná mi být značně nepříjemné, že na mě a na Ily všichni zírají. Přesně proto jsem nechtěl, aby někdo věděl, že se známe. „Jdu se ztratit," zahučím a vykročím z kuchyně, jenže mi na zádech přistane něčí tělo. Obmotá mi ruce kolem krku a nohy okolo boků.

Ilona. Kdo jiný?

„No tak, Uli," osloví mě dětskou přezdívkou. Když byla malá, neuměla vyslovit mé jméno. Hodně dlouho jsem pro ni byl Uli, namísto Uriela.

„Ty vole," vydechnu a potřesu hlavou. Odložím svůj kelímek s vodou na kuchyňský bar a shodím ji ze svých zad. Trochu klopýtne, ale dokáže se udržet na nohou. Chytím její tvář mezi prsty a zahledím se ji hluboce do očí. „Seš nalitá," konstatuju.

„Měla jsem pár drinků," zakoulí očima a založí si paže na hrudi.

„To je vážně úžasný," uchechtnu se ironicky a otočím se čelem k Rose, která stojí hned vedle mě. „Uvědomuješ si kurva, že jí ještě nebylo osmnáct?" Rose přede mnou o krok couvne, jak jí můj výbuch vyděsí.

„Urieli klídek," odsekne Ily. „Přestaň se chovat, jako můj otec. Prostě se bavím."

„Aha," přikývnu a popadnu svůj kelímek s vodou. „Omlouvám se za nedorozumění a mou zapomnětlivost, ale děkuji, že jsi mi osvěžila paměť," ukážu na ni prstem s kelímkem v ruce. „Úplně mi totiž vypadlo, že je mi vlastně u prdele, co děláš se svým životem."

Otočím se na patě a zapluju do davu polonahých puberťáků, kteří tancují na otřesnou hudbu. Alespoň se mi povede zbavit pozornosti ostatních.

Uběhne několik minut, kdy nenarazím na pro mě známé tváře a už se chystám k odchodu, jenže nějak zjišťuji, že se mi nechce.

Najednou mi přijde hudba víc než dobrá a já se přidám k tančícímu davu. Tancuji na jednu písničku za druhou a ani trochu se necítím nepatřičně.

Takhle mě najde Rose. Nevadí mi, že se na mě natiskne celým tělem a tancuje se mnou. Tancování mám rád. Cítím se při něm skvěle. Jako zrovna teď.

Je. Mi. Skvěle.

Dlaněmi se dotýkám Rosina těla a hodně mě udivuje, jak hladkou má kůži. Nedokážu s tím přestat.

Až do chvíle, kdy spustí nějaká normální písnička.

Nadšeně vyjeknu a vyběhnu do kuchyně v naději, že tam najdu Ily. Nutně teď potřebuju tanečního parťáka, protože ona tuhle písničku zná.

Skutečně ji najdu v kuchyni.

Celý uřícený se postavím vedle ní a věnuji jí úsměv, zatímco ona se mračí do hrnku kávy.

„Princezno," oslovím ji a obejmu zezadu okolo krku. „Pojď tancovat," přesunu ruce kolem jejího pasu a dotáhnu ji na parket.