Jestli něco Kathleen považovala za boží dar, byla to jednoznačně postel.
Celý den se netěšila na nic jiného, než aby se na ní mohla po dlouhém dni konečně uvelebit a nechat svaly, aby se začaly pomalu uvolňovat.
Pohled na nudný strop, přinutil Kathleen přemýšlet nad vývojem následujících dnů.
Ani ona nevěděla, zda má jet. Cestovat ze Solemnie, byť jen na chvíli, si přála už dlouho, tak vlastně ani ona nevěděla, proč nad tím přemýšlí. Vždyť co jí tady drželo?
'Nic' odpověděla si. 'Nedrží mě tu vůbec nic. Nic, za co by stálo tu zůstat. Tak proč mám takové dilema?'
Vzdychla.
Zrovna když se chtěla zase ponořit do hlubokého jezera svých myšlenek, vyrušilo jí klepání na dveře.
,,Kat, jsi vzhůru?" ozval se hlas zpoza dveří.
Dívka, na kterou byla otázka určená, jen zavrčela, že ano. Víc se jí říkat nechtělo.
Dveře se se zaskřípáním otevřely dokořán. S těžkým krokem do pokoje vešel její otec.
Kathleen mírně pootevřela oči a se skuhráním se zvedla.
,,Ale, tebe ten dnešní trénink nějak zmohl," zasmál se muž a sedl si vedle ní.
Jeho dcera mu pohlédla do tváře. Přesto, že to byl stále fešák, na tváři už viděla, jak se mu pomalu rýsují vrásky starostí. V černých kudrnatých vlasech už mu začínaly zářit stříbrné nitky a ze vždy tak energických zelených očí se pomalu vytrácela jiskra.
,,Tak jak jsi se rozhodla?" zeptal se bez náznaku jakékoliv emoce.
Na chvíli strnula. Úplně zapomněla o čem mluví. To ale jen do chvíle než si vzpomněla na svoje usilovné přesvědčování sebe samu.
Sklopila pohled od tváře k matraci. Stále si ještě nebyla jistá, zda jet nebo ne. Nakonec ale přikývla.
,,Pojedu," odpověděla poněkud nejistě s pohledem stále zabodnutým do matrace.
,,Určitě?" zeptal se pro jistotu ještě jednou, když jí položil ruku na koleno.
Podívala se mu zpátky do očí. Bylo to teď nebo nikdy a ona byla připravená odpovědět správně.
,,Ano," řekla tentokrát rozhodněji než minule.
,,Skvělé," odpověděl na to. Dal ruku pryč z jejího kolene a chystal se zvednout z postele. Hlas toho kdo tam seděl s ním, ho však přerušil.
,,To ale není jediná věc, co tě trápí, že? Máš zase ten prázdný výraz v očích a dal jsi ruku pryč, i když jsi mě po něm nepoplácal. To děláš vždy, když tě něco trápí. Tak o co jde, tati?"
Muž se úšklíbl a sedl si zpět na místo, kde seděl předtím.
,,Občas zapomínám, že už nejsi ta malá nevšímavá holka," usmál se přitom.
,,Vyhýbáš se odpovědi," konstatovala s rukama překříženýma na prsou.
Znovu se usmál a začal mluvit starostlivým tónem.
,,Víš, holčičko, já tu nebudu věčně, a tak jsem si říkal, jestli už není čas na nějakého toho chlapce. Přeci jenom,"
,,Ne, tati, už zas?" vydechla, aniž by ho nechala domluvit. Zvedla se a přešla k oknu. Dotkla se ho celou dlaní.
,,Já myslela, že už jsme o tom mluvili. Domluvili jsme se přece, že mě nebudeš nutit."
,,Zlato, já tě přeci nenutím. Vždyť už je to pět let. Nemůžeš žít bez chlapce věčně. Jednou to přijde, ať chceš nebo ne," obhajoval se.
,,Mohl bys pochopit, proč mám svoje důvody," odsekla už trochu uraženě. Může snad ona za to, že si vybral zrovna ji?
,,Chápu tě, ale až..."
,,Mohl bys odejít? Jsem unavená. Ráda bych si lehla,"přerušila ho, stále otočená k němu zády.
Ve skutečnosti nebyla unavená, ale věděla, že kdyby pokračovali dál, pohádali by se a na to opravdu neměla náladu.
,,Jistě," chápavě přikývl, i když podvědomě věděl, že únava za tím nebude. Tak jako ona znala jeho, on znal dobře svou dceru. Zvedl se z postele a došel až ke dveřím. Tam chytl za kliku a chystal se zavřít dveře.
,,Mám tě rád, holčičko. Dobrou noc."
Ani nečekal, až mu odpoví, zavřel dveře.
Kathleen se odvážila odvrátit od okna, až ve chvíli, kdy uslyšela dveře zabouchnout.
Povzdechla si a usedla znova na postel. Dala si obličej do dlaní. Takovýhle rozhovory měla nejradši. Donutily jí přemýšlet nad věcmi, které měly ještě nějakou chvíli zůstat za zavřenými dveřmi.
'Mohl mít pravdu?' zeptala se sama sebe už po několikáté.
Zavrčela. Tohle opravdu neměla zapotřebí. Zítra měla odjet do jiné země a potřebovala se vyspat.
Přetáhla si přes hlavu peřinu a i přes vnitřní protesty se pokusila usnout.
Když už se pohybovala na hranici mezi sněním a vědomím, vrátil jí zpět do reality zvuk, který znenadání uslyšela. Byl nepatrný, ale v tiché místnosti to stačilo na tolik, aby jí probudil.
Zavrtěla se a rozhodla se ho ignorovat. Po nějaké doby se však ozval znova.
To už jí přišlo divné, tak se vyhrabala zpod peřiny a dotkla se nohama studené podlahy. Přešla k oknu, odkud zvuk přicházel a otevřela ho dokořán. Vystrčila hlavu ven a rozhlédla se. Nikde nikdo. Už se chystala okno zase zavřít a jít spát, když tu její pozornost upoutal malý kamínek na parapetu.
Hned poznala, o co tu jde. Krátce se zasmála a dlaněmi se chytla větve. Přitáhla se k ní a opatrně na jí vlezla i nohama. Po čtyřech se doplazila až k malému dřevěnému domečku. Odhrnula červený závěs a vlezla dovnitř. Přímo naproti ní seděl v tureckém sedu její rušitel spánku a šklebil se od ucha k uchu.
,,Už jsem si myslel, že ti to nedojde," prohodil pobaveným tónem, jakmile si ho všimla.
,,Hahaha," pronesla ironicky a vlezla dovnitř celá.
,,Radši přeruš tuhle extra intimní atmosféru a roztáhni," pověděla mu a popostrčila ho, aby věděl, že myslela hned.
Její společník udělal, jak přikázal. Prolezl pod látkou na další větev a látku přehodil na střechu domečku a upevnil ji dvěma kameny.
,,Není to lepší?" zeptala se, když si sedl vedle ní a spustil nohy z krajního prkna tak, jako to měla Kathleen.
Xander přikývl a zahleděl se do dálky.
Totéž udělala i Kat a nechala vítr, aby si pohrával s jejími vlasy. V hloubi duše věděla, že Xander něco chce, když jí vzbudil v tuhle hodinu, ale chtěla ho nechat, aby to řekl sám.
,,Proč jsi mě chtěl vidět?" zeptala se po nějaké době, když se Xander neodvážil.
,,Copak nemůžu jen chtít vidět svojí kamarádku?" zeptal se nevinně a naoko uraženě.
Kathleen ale nehodlala hrát jeho hru.
,,Xandere, vždyť je to naše pravidlo. Když máš problém, přijď sem," při slovu ,,sem" přitom poklepala na dřevěná prkna.
Její kamarád jen vzdychl a nakonec musel rezignovat.
,,Víš, já ti musím něco říct," odmlčel se, ,,Lena čeká miminko,"
,,Počkej!" zarazila ho, aby tu informaci zpracovala, ,,takže ty budeš strejda?" vypískla.
,,Představ si, já budu strejda!" rozesmál se radostí. Přitom se rozesmála i Kathleen a oba si padli okolo krku.
,,Xandere, to je skvělý. Vyřiď Leně, že jim to moc přeju. Už ví, co to bude?" zeptala se nedočkavě.
,,Oni asi ano, ale chtějí si to nechat zatím pro sebe. Neřekla to ani mě a to jsem její bratr!"
Zasmála se nad jeho hraným stěžováním.
,,Kat, co když se něco stane a já tu nebudu, abych jim pomohl?"
Kathleen cítila,jak najednou úplně otočil. Poznala vážnost v jeho hlase, jakoby to snad byla hmotná postava, která se zhmotnila přímo před nimi. Teď už chápala mnohem jasněji, proč byl odpoledne tak nerozhodný. A za zlé mu to rozhodně neměla, jen jí přišlo, že si dělá až moc starostí a to mu taky řekla.
,,Možná, že máš pravdu," uznal nakonec, ale moc přesvědčivě to neznělo. Ona věděla, že Xander je ochranářský typ a tuto vlastnost na něm milovala a zároveň ho za to nenáviděla.
Natočila se k němu čelem a pohlédla mu do tváře. Najednou jí napadl úžasný způsob, jak zveselit atmosféru.
Zasmála se, ale jen napatrně a než se stačil zeptat, čemu se směje, položila mu jednu otázku.
,,Pamatuješ si, jak jsem ti říkala, když jsme byli mladí?"
Pobaveně si odfrkl.
,,Jo, pamatuju. Říkala jsi mi Tečka. Kvůli mým pihám na obličeji,"
,,No jo, sice ti jich pár zmizelo, ale ta přezdívka ti zůstala,"
,,Ale už jsi mi jí tak dlouho neřekla," rozesmál se.
,,To je pravda," pokývala hlavou a nakonec se rozesmála taky. ,,Ale já jsem od tebe žádnou přezdívku neměla,"pověděla mu poněkud vyčítavě, ale stále s humorem.
,,Neměl jsem z čeho čerpat. Už když jsme se viděli poprvé jsi byla krásná. Neměla jsi vadu," odpověděl jí a svojí dlaň jemně položil na její. Cítil příjemné chvění, které projelo jeho dlaní a prsty ve chvíli, kdy se jí dotkl.
,,Nikdy jsem tvé pihy nepovažovala za vadu," namítá a rázně zavrtěla hlavou.
,,Byl jsi díky nim zvláštní..... jedinečný. Poznala bych tě kvůli nim všude."
Xander zahlédl nepatrnou jiskru v jejich očích. Nebyly nijak zvlášť jedinečné, ale pro něj to byly ty nejkrásnější oči na světě.
Jemně jí pohladil po dlani, kterou stále ještě svíral. Tento pocit si však Xander nemohl užívat věčně, ačkoliv v to tajně doufal. Jakmile to totiž Kathleen ucítila, ruku odtáhla.
,,Xandere," oslovila ho, naštvaná sama na sebe, že to neřekla tak naštvaně, jak chtěla původně.
,,Já vím, vím, promiň. Ale už je to tolik let. Nemyslíš si, že by jsi se přes to už měla přenést?" zeptal se opatrně. Věděl, že jí tohle téma nijak extra probírat radost nedělá. Myslel, ale že je už načase to probrat.
,,Už mluvíš jako taťka. Sakra už toho nechte. To jste se na mě dneska dohodli, nebo co?" vyštěkla.
,,Pohádali jste se?"
,,Ne, utla jsem to dřív, než k tomu stihlo dojít," jako dnes už poněkolikáté vzdechla.
,,Já to nechápu. Proč mi pořád chcete vtlouknout do hlavy, že za to co se stalo nemůžu? Nezačala jsem náhodou já chodit s Kasmirem? Neukázala jsem mu náhodou já, jak se nenápadně dostat do zámku? Nevykradl náhodou kvůli mně málem šlechticovu pokladnu?"
Byla vzteklá. V hlavě se jí honila otázka proč nikdo nedokázal pochopit, že se znova už zamilovat nechce? Že by si jako partnera nedokázala představit nikoho? Užíralo jí to zevnitř. Každý den jí alespoň jednou napadla otázka, co by se stalo, kdyby ho stráže chytli. Pravda byla, že jim utekl a nikdo ho nemůže najít. Jakoby se po něm slehla zem. Připadala si už fakt zoufale. Nevěděla, jak už to má svému otci, Xanderovi, nebo celému světu lépe vysvělit. Proč se musela před všemi obhajovat?
Zrzavý kluk s sebou trhnul už při druhé otázce, kdy na něj už vyloženě začala ječet.
,,Hlavě poručíš, ale srdci ne," řekl na to jen, protože ho nenapadalo nic jiného, jak na to odpovědět.
Na to jen něco potichu zamručela.
,,Mimochodem, jak se do Ramines dostaneme? Na koni?"
Teprve po tom, co si Kathleen zaťukala několikrát prstem na čelo mu došlo, jak pitomá to byla otázka.
,,Rabíni, jasně, jak jinak," povzdechl si, zapřel se rukama o dřevo a podíval se na nebe.
,,Co si stěžuješ? Cvrček je úžasný mazlíček. Měl by jsi být rád, že si s ním rozumíš," obořila se na něj. Nechápala, proč by ho to mělo štvát. Vždyť byli skoro stejní jako koně. Jen s křídly.
,,Neříkám, že mi to vadí, ale..." protahoval, jakoby nemohl přijít na správné slovo.
,,Nechápu tě. Já jsem ráda, že strávím s Písklem nějaký čas."
,,Abych byl upřímný moc radost nemám," namítl, ,,Pískle je docela nebezpečný."
,,Pískle je nebezpečný jen pro lidi, které nezná," překřížila si uraženě ruce na prsou. Tím dala jasně najevo, že za tím stojí.
,,Tak jako ty," neodpustil si poznámku na Kathleenin účet a sám se začal smát.
,,Tak už pak chápu, proč mě má Pískle tak rád," odpověděla na to s úšklebkem a začala se smát spolu s ním.
Jejich smích se nesl tichou nocí, jako čerství jarní větřík za teplého dne.
Jak tam spolu seděli, Kathleen si uvědomovala, že na své problémy se už nesoustředí tolik jako předtím, než vylezla z okna.
Veselou atmosféru přerušil slabý bílý svit vycházející z dívčiny dlaně. Přesněji, z její malé jizvy. Kathleen okamžitě schovala dlaň pod triko, aby zář nebyla vidět.
,,Budu muset jít. Nemám tu rukavici," sdělila mu rychle. Sama si ale musela přiznat, že je jí to vlastně líto.
Trochu smutně, a hlavně chápavě přikývl. Věděl, že musí pryč, jakmile se něco takového stane. I když teď večer byla malá pravděpodobnost, že by jí někdo viděl.
,,Uvidíme se zítra!" zavolal za ní, když vlezla zpět do domu.
Usmála se a lehce mu zamávala. To byla jediná její odpověď. Pak zatáhla závěs a šla spát. Ovšem to, jestli tam Xander zůstal i po tom, co odešla, se už nedozvěděla.

Další kapča. Jeej, určitě jste se všichni těšili, co? 😂

princessScarlet12