Následující den bylo celkem rušno. Zlatavé sluneční paprsky sváděly krutý boj s mraky na obloze.
Zatím to byla remíza. Mraky zacláněli slunci, ale to občas stejně vykouklo, aby pozorovalo dění u královských stájí.
Ačkoliv na zámku nikdy nebyl úplně klid, dnešku se to nemohlo rovnat.
Před královskými stájemi se shromáždilo několik lidí. Původně tam sice mělo být jen šest strážců, kteří pojedou do Ramines, ale jelikož to byla větší událost, než normálně, rozhodl se jejich pán, že si může přijít kdo chce a popřát jim štěstí.
Kathleen zrovna seděla vzadu ve stajích u svého rabína a čechrala mu modrou srst. Pískle díky jejímu příjemnému drbání za uchem, spokojeně zavrčel a švihl ocasem.
,,Tohle se ti líbí, viď? Ty jeden rošťáku," zazubila se a přešla od ucha k bříšku. Jakmile ho tam začala drbat, zvíře s sebou okamžitě švihlo na záda, přičemž zaklonilo hlavu dozadu. Spokojeně zavřelo oči a nechalo se drbat dál.
Ticho ve stajích, prolomil dívčin smích.
,,Vůbec jsi se nezměnil, Pískle," zašvitořila se smíchem.
Rabín, který ležel vedle něj ve svém boxu, žárlivě zapískal.
,,No no, snad nežárlíš, Cvrčku," utahovala si z něj.
,,Neboj, Xander za chvíli taky přijde."
Cvrček, jako kdyby jí snad rozuměl, nespokojeně a tiše zavrčel. Zrovna on, že by měl čekat, když jeho bratr si tady užívá drbání? Drzost!
Kathleen se úšklíbla nad jeho někdy dětinským chováním.
Poté, i jako její mazlíček, zavřela oči a opřela hlavu o zeď. V hlavě se jí začala rýsovat vzpomínka o  tom, jak si před devíti lety s Xanderem vybrali své mazlíčky.

I přesto, že už začalo jaro, v tomto dni se ještě odrážely zimní studené větříky. Několik šťastných absolventů sledovalo zvenčí krásnou maminčí rabínku. Červená srst se leskla ve slabém svitu odpoledního slunce. Tmavé zahnuté rohy, které svým vzhledem připomínaly dračí dávaly její malé hlavě jistý půvab. Ovšem mohutnými červenomodrými křídly složenými u těla, dávala najevo svou autoritu. Zvlášť, kdyby je ještě roztáhla.
Pravý cíl skupinky však nebyl sledovat jí, ale snažily se alespoň koutkem oka zachytit pohled tam, kam svá malá černá očka upírala rabínka. Na pět malých ratolestí - pět jejích mláďat.
Kathleen zvědavě natahovala krk, aby měla dobrý výhled, ale vždy zahlédla pouze ocas, nebo křídla. Nikdy nezachytila celého rabína.
Ani Xander na tom nebyl o moc lépe než ona. Lavera si svoje děti moc dobře hlídala, před cizími zraky, dokud nepřišel čas, aby je spatřil i někdo jiný.
Když se Kathleen už poněkolikáté nepodařilo uvidět celé mládě, zaskučela, a kdyby bylo teplo, šlehla by sebou do trávy. Jenže za této situace si uvědomovala, že by to nebyl úplně nejlepší nápad.
,,Stážci!" zavelel hlasitě mužský hlas. Všichni se na povel rychle otočili, jakožto i zbystřili. Pohlédli na svého generála, který stanul přímo před nimi. Chvíli měl naštvaný výraz, ale zanedlouho ho vystřídal smích.
,,Nemůžete se už dočkat, co? Nejdřív, než ale tam vejdeme, musím vám ještě říct několik věcí. Vás pět jste byli nejlepší ze všech nováčků, a proto je tohle pro vás odměna. Není to hračka. Ačkoliv se o ně budete starat jen, když budete mít čas, protože se o ně bude starat teď matka, nezapomeňte, že to budou vaši společníci na cestách, tudíž vzájemná důvěra je tady na místě," dokončil svůj důležitý, a podle některých jedenáctiletých dětí zbytečný, monolog.
,,Jsou to jen zvířata," utrousil tiše kluk, aby ho generál neslyšel, stojící vedle Xandera.
,,Nejsou to jen zvířata!" ohradil se na něj Xander. ,,Bude to tvůj parťák v dobrém i zlém."
,,Nikdo se tě na nic neptal, Pihoune," odsekl.
,,Sklapni, Eriku!" zavrčela na něj podrážděně Kathleen.
,,Nechte toho všichni tři!" napomenul je rázně jejich učitel. ,,To už by stačilo. Na takové hádky tu nejsem zvědavej. Jdeme, ale držte se za mnou. Lavera už sice není tak náladová, jako pár dní po porodu, ale stále tam nějaké zbytky mohou ještě být. Chovejte se proto slušně," poslední větu mířil hlavně na ty tři, které před chvílí okřikával. A oni to moc dobře věděli.
Jacob, Kathleenin otec, vešel jako první do stájí s hlavou lehce skloněnou, aby vyslal signál, že není nepřítel.
Lavera lehce zapískala, čímž mu naznačila, že může jít blíže.
Dětem se tak konečně naskytla příležitost prohlédnout si malé rabíny.
,,Matte, vyber si první," vyzval malého blonďatého chlapce.
Ostatní mu udělali místo, aby mohl přejít blíž k matce. Ta si ho nejprve zkoumavě prohlédla od hlavy až k patě, ale pak svolila. Vyšvihla se na tlapky, podobné kočičím, a poodešla kousek stranou. Přitom měla lehce zvednutá křídla, kterými dávala najevo, že není radno si s ní zahrávat.
Matt přešel k hnízdu, kde spolu dovádělo pět různobarevných rabínů.
Zdálo se, že jeho přítomnost ani nezaznamenali.
Opatrně si k nim klekl a přemýšlel, který z nich bude tím pravým společníkem v budoucnosti.
,,Ehm... Ahoj," pozdravil je trochu nesvůj.
Jakmile ho rabíni uslyšeli, zvedli k němu hlavu.
Dva vzadu sklonili hlavičku k tlapkám, čímž dali najevo, že se ho bojí.
Naopak modrý rabín s červenými kolečky, nemotorně třepal červenými křidélky. Vzlétl na úroveň jeho hlavy. Jeho oči se setkaly s těmi Matteovými.
Chlapec k němu natáhl obě ruce a přitáhl si ho k sobě. Rabínek neprotestoval. Vlastně ho sám začal fackovat pacičkami po tváři na náznak, že si chce hrát.
Kathleen tohle všechno sledovala se zatajeným dechem. Ta chemie která byla mezi ním a tím zvířetem, byla tak velká, že by se ani nedivila, kdyby se tu zjevila.
,,Myslím, že mám, pane," otočil se na muže s mládětem v ruce.
,,Tak ještě jméno," vyzval ho s lehkým úsměvem.
Na Mattovi sice bylo chvíli vidět, že přemýšlí, ale moc dlouho to netrvalo.
,,Fído," odpověděl nakonec.
Jakmile vyslovil jeho jméno, Fído vesele zapískal. To se zdálo jako signál pro jeho sourozence. Opatrně začali vylézat z mohutného hnízda tvořeného z větviček a chodit okolo dětí. Plácali do nich tlapičkami, čichali k nim a občas i vypískli. Všichni až na jednoho. Právě toho si Xander všiml.
Byl schoulený v klubíčku v blízkosti své matky. Zřejmě tam odešel, když ostatní jeho sourozenci šli opačným směrem. Pomalu šel jeho směrem. Lavera ale zaregistrovala jeho pohyb. Zvedla křídla do úrovně hlavy a varovně vycenila tesáky.
,,Xandere, zpátky!" zavolala na něj Kat, čímž vzbudila pozornost svého otce. On ovšem na něj nezavolal. Čekal.
,,Tati," oslovila ho prosebně, avšak stále neztrácela ze svého kamaráda zrak. Ráda by tam běžela a odstrčila ho od nich, ale z Lavery šel takový respekt, že se neodvážila ze strachu ani pohnout.
,,Vydrž," odpověděl jí na to, když viděl, co zrzavý kluk dělá.
Xander se rozkročil jednou nohou napřed, trochu pokrčil kolena a poklonil se přesně tak, jak to udělal jeho učitel. Nebyl hloupý. Věděl, co se mu může stát, ale přesto to chtěl zkusit. Z nějakého důvodu mu ten rabínek za to stál.
Lavera zatřepala hlavou. Zřejmě jí překvapilo chlapcovo chování. Zavřela tlamu, stáhla křídla zase k tělu a pokynula mu hlavou.
Kathleen celé tohle představení napjatě sledovala. Nebyla ovšem jediná. I ostatní, dokonce i Erik, na něj užasle a lehce zmateně hleděli, jako kdyby právě vymyslel lék na rakovinu.
Chlapec přešel blíž k ní, čímž se mu naskytl pohled i na toho posledního a nejmenšího z nich.
Na malé hlavičce se mu tyčil jeden roh, který vypadal jako jelení paroh a jeden zahnutý do výšky. Srst mu hrála v odstínech zelené, přičemž přecházela do žluté v oblasti břicha.
Malý rabín zívnul, a tak ve své malé plamičce ukázal malé, ale ostré zuby.
Jakmile otevřel malá očka, uviděl chlapcovi zelené oči. Ovšem nezačal pištět. Vypadalo to, jakoby snad z něj neměl ani tolik strach, jako z ostatních dětí z jeho skupiny.
Postavil se na všechny čtyři a udělal pár kroků k němu. Teprve když byl úplně u něj, se ho Xander odvážil pohladit po hlavě. K jeho překvapení, neucukl, ani se po něm neohnal tlapkou. Odvážil se, proto ještě více. Chytl ho pod břichem oběma rukama a začal si ho chovat.
V Xanderovi se zvedla vlna hrdosti a radosti zároveň. Usmíval se od ucha k uchu. Byl si jistý, že ani Erikovi řeči, by mu teď nemohly radost zkazit.
,,Jsi malý a téměř celý pokrytý srstí zelené barvy. Pro tebe je jméno jasné," zašeptal mu do ucha a přitom ho hladil po jemné srsti.
,,Budeš se jmenovat Cvrček," řekl mu nakonec.
Otočil se, aby jim mohl svého mazlíčka ukázat, ale jakmile to udělal, zarazil se. Narozdíl od kapitána, který vypadal, že je na něj náležitě pyšný, Erika, který vypadal, že každou chvíli asi pukne vzteky či závistí a Kathleen, která mu ukazovala zvednutý palec nahoru, na něj hleděli ještě víc vyjeveněji než předtím. Každý věděl, že mláďata, která se drží blízko svých matek jsou plachá a velmi agresivní, když se jich někdo pokusí jen dotknout. Nedávalo jim proto smysl, jak mohl Xander si ho nejen pohladit, ale dokonce i zvednout ze země.
,,Páni, jak jsi to udělal?" zeptal se zmateně Matt, držící Fída stále v ruce.
,,Dobrá práce, Xandere," pochválil ho blonďatý klučina Denis.
,,Viděli jste to?" ozývalo se ze všech stran.
Xander cítil, jak na něj jdou rozpaky. Tolik pozornosti nikdy neměl a myslel, že si jí ani nezaslouží.
,,Vždyť jsem nic neudělal," zamumlal a chytl Cvrčka více pod pod břichem, protože mu začal klouzat dolů.
,,Nic jsi neudělal? To se snad ještě ještě nikomu nepovedlo," zíral na něj nevěřícně Matt.
,,Tak dost," zarazil všechny, než se to mohlo zvrtnout, ,,Xandere, dobrá práce a ostatní se ještě seznamujte se svými společníky."
Kathleen se musela pro sebe usmát. Nevěděla, že Xander má takový talent, ale musela uznat, že jí to potěšilo. Rozhodla se, že půjde k němu a na tento "dar" se zeptá, ale někdo jí v tom zabránil.
Ten někdo se jí obtočil okolo nohy a začal jí do ní kousat.
,,Ale ale," zašvitořila a zvedla malého rabína ze země.
Začal jí pískat v náručí. Kat nevěděla, zda to je kvůli tomu, že se nechce mazlit, tak ho pro jistotu položila zase na zem. Modrý rabínek místo toho, aby utekl, však začal poskakovat u dívčiných nohou a vesele vrtět ocasem.
,,Jasně, tak už to chápu," zasmála se a zvedla přitom rabína zpátky do náruče. Hned na to zase začal pískat. Tentokrát pochopila, že už vesele.
,,Jsi takový vyhublý.... přijde mi. A pískáš, takže jméno je jasný. Pískle."

Otevřela oči. Téměř okamžitě jí zahřál příjemný pocit. Začal v oblasti hrudníku a pokračoval až do konečků prstů. Bylo jí příjemně. Líbilo se jí si zavzpomínat. Zvedla se ze země a oprášila si kolena.
Jakmile Pískle zjistil, že ho již nedrbe, rozmrzele písknul.
,,Promiň, Pískle," sehla se k němu a pohladila ho po hlavě, ,,už bych měla jít za ostatními."
,,Už ti z toho všeho hrabe?" ozval se za ní povědomý hlas. Nebyl však nijak posměšný, na jaký byla zvyklá od Erika. Zdál se celkem přátelský.
,,Leno!" vykřikla a nadšeně jí objala. ,,Ráda tě vidím," doplnila se.
,,Taky tě ráda vidím, Kat," odpověděla ji stejným veselým tónem jako ona.
Kathleen si dívku před ní musela pořádně prohlédnout. Pravda byla, že už jí neviděla pěkně dlouho.
Vlasy, které měla před pěti lety skoro do pasu, teď měla sotva po lopatky. Avšak její liščí barva vypadala stále stejně. Čokoládové oči teď Kat připomínaly nějakou hodně hořkou čokoládu. Přísahala by, že za tu dobu ztmavly.
,,Slyšela jsem, že čekáte miminko. Moc ti to s Bradym přeju."
,,Děkuju," poděkovala zdvořile, ,,máme z toho hroznou radost."
Kathleen jen mlčky kývla. Sama si jednou představovala, jak bude mít malé ratolesti, které ji budou pobíhat po domě a ona je bude chovat a učit je všemu, co zná.
,,No, a co ty? Nějaký kluk na obzoru, hm?" drcla do ní ze srandy.
,,Ne," odpověděla hned, bez nejmenšího zaváhání. Narozdíl od jejich známých, Lena byla jediná, která o Kasmirovi, a o tom, co se stalo nevěděla. Tenkrát byla daleko za hranicemi, takže se o tomhle nedozvěděla a Kathleen chtěla, aby to tak zůstalo.
,,Víš, řekla bych, že zrovna s Xanderem si celkem rozumíte. Vždyť se znáte už od dětství. Byl by z vás celkem dobrý pár," nadhodila ledabyle.
Zrzavá dívka se uchechtla.
,,To určitě. Však, jak jsi sama řekla, se známe už od dětství. Bylo by to divné. Myslím, že by to časem nefungovalo," řekla upřímně. ,,Náš vztah je jedinečný. Cítím, že se na něj mohu kdykoliv spolehnout, říct mu všechno, co chci. Je to můj parťák. Zároveň doufám, že si to on myslí i o mě, ale neumím si ho představit jako svého budoucího manžela," zavrtěla hlavou.
,,Všechno chce čas. Časem přijdeš na to, koho vlastně chceš," odpověděla jí na to Lena záhadně.
Kathleen přemýšlela, zda to má na někoho narážet, ale pak nad tím jen mávla rukou.
,,Cítím se trochu nejistě," řekla rusovlasé dívce. ,,Nikdy jsem nebyla tak nervózní, jako jsem teď. Nevím proč."
,,Ale prosím tě, vždyť o nic nejde," mávla nad tím Lena rukou. ,,Jdete jen chránit prince na korunovaci. Beztak tam budete naprosto zbyteční. Tedy nic ve zlém, ale podle mě, budete prostě jen trénovat a pak volno," mykla rameny nezáživně.
Kathleen se jen v duchu pokárala, že tohle téma vytáhla zrovna před ní. Co se týkalo její profese, byla právě ta nejméně dobrá osoba, se kterou se toto mělo rozebírat. Xander, její nevlastní bratr, se Kathleen při jednom tréninku svěřil, že prostě nechápe, jak velká je to zodpovědnost a co všechno to obnáší. To byl důvod, proč Xander mluvil o práci před sestrou jen málokdy.
,,Stejně ti závidím. Podíváš se do paláce....tam to musí být děsně moderní. Prý mají v zahradě růže tak červené, že i rajče je oproti nim jen vybledlotina."
,,To jsou kecy. Růže nebudou v Ramines jiné než tady jen proto, že rostou v královských zahradách. Vzchop se, Leno," zakroutil očima Xander, který se tam prostě objevil, dřív, než stihla Kathleen odpovědět trochu jinak než on.
,,Ty aby jsi nebyl hned negativní, co?" osopila se na bratra. Někdo by to mohl považovat za rýpání, ale oba jí znali dost dlouho, aby poznali, že to bylo myšleno z legrace.
,,Však je to pravda. Proč by měly být nějaký kytky jiný? Vsadím se, že přesně to samé, ti chtěla říct i Kat," podíval se na svojí kamarádku.
,,No.... já mám stejně radši diviliality, ale podívám se ti na to," odpověděla nepřímo.
Xander přešel mezitím k Cvrčkovi a začal ho hladit po srsti.
,,Jenže diviliaty jsou strašně vzácný a lidi v Paraleu si moc dobře hlídají tajemství jejich pěstování," přidala Lena všeobecně známou věc.
,,Takže ti bude muset stačit obrázek, co ti visí v pokoji," uchcechtl se, zatímco vyvedl rabína ven a začal přes něj přehazovat dečku.
Obě dívky sledovaly, jak jí na hřbetu toho zvířete pečlivě uhlazuje, aby, až tam na ní dá sedlo, mu to nebylo nikde nepříjemné.
Jak na něj tak Kathleen koukala, přistihla se, jak nekouká jen na jeho ruce, ale i na jeho oči. Rychle se odvrátila a radši začala připravovat svého rabína. Došla si do skříně pro svou dečku a sedlo a začala s přípravami. V myšlenkách však byla někde úplně jinde. Přemýšlela, zda neměla Lena pravdu. Skutečně by se mohla do Xandera jednou zamilovat? Nebo snad už i teď? Měla ho hrozně ráda. Záleželo jí na něm víc, než možná někdy dávala najevo. To všechno ale proto, že to je její nejlepší kamarád, nebo snad ne?
'Necítím se jako s Kasmirem. Tohle nemůže být láska. Přece bych to poznala. S Kasmirem jsem byla ta nejšťastnější holka na světě. Měla jsem pocit, že všechno je najednou mnohem lepší, než ve skutečnosti je. S Xanderem tohle ale necítím....' promlovala sama k sobě v duchu. 'Sakra, soustřeď se, Kat, Lena tě akorát zblbla! Teď je nejdůležitější věcí mise. Nejdřív mise, potom vztahy.'
Jak byla zamyšlená, ani si nevšimla, že jizva přes rukavici slabě prozařuje. Ovšem, i kdyby si toho všimla, stejně nevěděla, co to znamená. Proč září, nebo co jí k tomu nutí, bylo pro ní stále tajemstvím. Tajemstvím, které jednou snad vyřeší.

Uff, to ta knížka pěkně začíná, když poslední kapitolu jsem vydala skoro před měsícem. 😐
Ale to nic nemění na tom, že jsem hrozně šťastná, když mi napíšete, jak se vám kapitola líbila a jestli je něco, co bych ve svém psaní mohla zlepšit, protože člověk se přeci chybami učí, že? 😉

PS. Jak vypadá takový rabín, to vám ukážu v příští kapitole. 🙂

princessScarlet12