Je to strom? Jo! Jedle je tu, a s kapitolou! Že je kratší, než ty ostatní, říkáte? No... jedle bude trochu zkracovat, už jenom proto, abych nevyplácal všechno do jedné, dlouhé kapitoly. A taky hlavně protože jsem rozdělil tuhle kapitolu na dvě, abych měl co vydat příště. You know, jedle píše v noci. Have fun!

 Dny plynuly jako voda a od onoho dne v aréně se moc věcí nezměnilo. Ryan s Noxem se jeden druhému vyhýbali, jak nejlépe to jde. Když spolu opravdu potřebovali mluvit, musela to zařídit Valla. Musela běhat sem a tam, předávat vzkazy a urážky, kdykoliv se oběma mužům zachtělo. Nikomu si nestěžovala, protože mohla být alespoň užitečná a tím pádem ji nevyhodili. Jenže ji přestalo bavit neustále hledat jednoho z obou mužů, protože měli až moc nepěknou vlastnost. Zmizet, když je někdo hledá.

Zatímco se Nox úspěšně vyhýbal Ryanovi, stále mu v hlavě rezonovala jistá otázka. Co se to s nimi sakra děje? Zatímco tápal ve svých myšlenkách a posílal Vallu, aby za něj všechno řešila. Docela mu to pomáhalo, neboť nemusel poslouchat žádné kraviny od člověka, kterého momentálně nenáviděl. Zato Valla ho ničila otázkami. Na mnoho z nich nikdy neodpověděl. S Vallou dál trénovali, ale shodli se, že bude lepší trénovat mimo jejich domov. Ryanovi se dostávali znepokojivé zprávy, že ti dva ničí vše v dosahu, jenže mu to bylo nějak jedno. Sám Ryan byl rád, že Nox a Valla spolu trávili většinu volného času. Nedokázal pochopit, proč na ně žárlil. Byl už večer, když se Nox vracel do svého pokoje. Když zahlédl mladíka sedícího na židli, přeběhl mu mráz po zádech. „Ryane," začal svou větu, jenže onen muž ho ani nenechal domluvit. Ryan držel v ruce kus papíru. Nox to nepovažoval za důležité, jenže si všiml podivné obálky, která nesla zlomenou pečeť klanu Železných. Zvědavost přemohla veškeré jeho potřeby utíkat. „Co píšou?" zeptal se. Bylo na něm vidět, že je překvapený. Klan Železných nebyl znám svou ochotou komunikovat s ostatními klany, natož se Strážci. Nikdo už vlastně netušil, co vlastně Strážci stráží a tak byli akorát k smíchu. Ryan se nadechl, aby mu odpověděl, jenže to už mladý černovlasý muž držel dopis v ruce. Několik vteřin pozoroval úhledné, až příliš uhlazené písmo. „Zvou nás k sobě? Co je tohle za kravinu?" zeptal se nahlas, čímž vlastně vyjádřil své myšlenky. To mu už ale člověk z rukou dopis vytrhl. „Zvou mě. Ne nás," prohlásil. Jenže Noxovi bylo jasné, že se onen mladý muž neodváží vydat se na cestu tak daleko bez svého věrného čaroděje. Nox se podíval na stůl, kde ležela podobná obálka. Pečeť však patřila klanu z dalekého severu. Ani netušil, jak se vlastně jmenují. Někde v paměti mu uvízla informace, že jim vládne osmiletá holčička. Přišlo mu to k smíchu. „Už to ví Valla? Vezmeme ji s sebou?" zeptal se člověka, přemýšleje o přípravách na cestu. K Železným to byl minimálně týden cesty na koni a jejich klan jich zrovna moc neměl. Popravdě neměli žádné. Jenom pár hříbat, která ještě nebyla dostatečně velká na ježdění. „Půjdu se připravit. Možná najdu i Vallu,"

Ani nenechal Ryana protestovat. Prostě se otočil a už si v hlavě připravoval list potřebných pomůcek na onu dlouhou cestu. V chodbě zaslechl člověkův křik. Netušil, co po něm člověk chtěl a doufal, že si to ten tupec zařídí sám. Netrvalo mu ani půl hodiny a našel zlatookou Ryltku, která trávila většinu svého volného času v jejich knihovně. Nehledě na to, že teď měla dělat něco jiného. Nox, nadšený z vyhlídky výletu, se po dlouhé době přiblížil s úsměvem. „Zabal si věci, půjdeme na výlet," oznámil ženě. Z knihovny vyndal knihu, kterou nedávno sepsal nějaký učenec. Všechny klany a jejich zvyky byly sepsané na několika stránkách. Valla, která se mezitím vzpamatovala z jeho nenadálého příchodu, prohlásila: „Co? Kam jdeme? Proč? Udělala jsem něco?" Otázky z ní padaly jako jablka ze stromu. Nox se musel usmát nad tím, jak moc jsou si podobní. „Ne, Ryanovi přišel dopis klanu Železných. Zvou nás i všechny ostatní klany na nějakou poradu, nebo co," odpověděl téměř nepřítomně. V hlavě se mu honily akorát myšlenky na všechny ty věci, co budou potřebovat. Valla, zjevně zděšená z toho, že by se měla vracet do klanu, ze kterého ji vyhnali, zakřičela, výrazně: „Zbláznil ses?" Nox zastavil svou činnost a podíval se překvapeně na dívku. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, proč?"

Valla se na něj chvíli nechápavě dívala. „Vyhostili mě, nemůžu se tam vrátit jen tak!" vysvětlila. Nox na ni párkrát zamrkal. „To není problém. Pojď za mnou," rozkázal jí a zahodil knihu, co měl v ruce. Stejně už zapomněl, co s ní vlastně chtěl. Nebylo to důležité. Valla jej zmateně následovala. Sice se zastavili, aby vyzvedli ještě nějaké zásoby jídla a oblečení, kdyby se počasí rozhodlo pro nějakou nepěknou nadílku. Za tuto krátkou cestu se ho Valla stihla několikrát zeptat, kam to vlastně jdou. Jenže on jí to říct nechtěl. Nakonec si vzpomněl, že k tomu stejně potřebují Ryana. Poslal Vallu, aby ho našla. „Nejspíš ještě sedí v hale. Jestli ne, je u sebe v pokoji. Řekni mu, že se sejdeme v obřadní síni," rozdal jí instrukce a sám se vydal do oné síně. Valla se ještě stihla zeptat: „Vy máte nějakou obřadní síň?" Jenže to že byl Nox zase příliš daleko na to, aby ji slyšel.

Uběhla asi hodina, než se všichni tři sešli. Ryan poněkud rozmrzelý, že ho oba čarodějové tahají tak daleko. Obřadní síň byla velká, kruhová místnost v jejímž středu stál podstavec s velkou Knihou Jmen. V té knize byla jména všech členů jejich klanu. Taky se tam pořádaly svatby, ale už ne v takovém množství. Nox se opodál domlouval s lidským mužem a Valla musela sedět na židli a čekat. Přemýšlela, co ti dva idioti zase plánují. Docela jí překvapovalo, že se zatím nepohádali. Z jejích myšlenka poněkud nevhodných představ ji vytrhl Ryan, který ji doslova dotáhl k oné knize. Nezdržoval se nějakými obřady, ani dlouhými proslovy. Prostě ji přikázal, aby se do knihy podepsala. Pohlédla na Noxe a hledala vysvětlení. „Vallo,rádi bychom tě oficiálně přivítali jako členku našeho klanu. Zasloužíš si to. Neutekla jsi po prvním týdnu," zavtipkoval. Člověku to sice vtipné nepřišlo, ale Valla byla beze slov. Chtějí ji přijmout jako člena? Jen tak? Jenom proto, že za oba vyřizovala hlouposti tomu druhému? Tušila, že v tom bude něco víc, ale právě teď nechtěla zdržovat. Ladným písmem napsala své jméno do té staré,pomalu trouchnivějící knihy. Ryan ji vesele poplácal po zádech takovou silou,že se na té knize málem rozplácla. Nějakými záhadnými slovy ji přivítal do klanu. Co ji však překvapilo dál, byl malý, kulatý amulet s nějakým svítícím kamenem, který po ní hodil Nox. „Tohle nos u sebe. Aby ostatní poznali, že jsi naše," usmál se na ni. Valla byla nadšená. Nečekala, že si zaslouží místo u těch dvou nejpodivnějších... ani nevěděla, co ti dva vlastně byli. Občas měla pocit,že svou nenávist k sobě jenom předstírají a v noci spolu... sdílí postel. A občas zase měla pocit, že se ti dva opravdu nenávidí. Zanechala však svých úvah a šla se také připravit na cestu. Netušila, co je čeká, ale nic dobrého to nebude. Její bývalý klan neměl nikdy příliš dobré úmysly. Věděl avšak jediné. Tahle výprava bude určitě zábava