Šlapu už půl hodiny do kopce na nějakou horu, spolu s velkým davem dvanáctiletých dětí. Jsem hrozně nervózní. Egon mě dovedl na náměstí a tam se se mnou rozloučil. Jestli to někdo ještě nepochopil, tak jdeme na dračí vybírání. Kolem nás krouží tři draci, kteří hlídají naší bezpečnost. Vede nás jeden starší jezdec. Jde pěšky, ale nevypadá že by mu to vadilo. „Ahoj." ozve se zamnou udýchaně. Otočím se. Za mnou jde bílovlasá dívka s modrýma očima. „A-ahoj?" odpovím trochu vyvedena z rovnováhy. „My se známe?" zeptám se. Zkoumavě se na mě podívá. „Myslím že ne." řekne nakonec. „Aha?" povytáhnu obočí. Tohle nedávalo smysl. „Tak teda...Co potřebuješ?" zeptám se. „Nic, jen si chci povídat." řekne s pokrčením ramen, pak napřáhne ruku. „Jsem Ell a ty jsi....?"

Co jí na to mám odpovědět?

„Um... Já jsem Lira."
Řeknu a snažím se o úsměv. Ona nahne hlavu ke straně. „Co to děláš?"
Zeptá se. „Ehm....usnívám se?"

„Tak toho nech. Tvůj úsměv vypadá jako škleb."

Stěží zadržuju úsměv.

„Aha. Tak to se velice omlouvám." jakmile to dořeknu obě vyprskntme smíchy.

„Odkud jsi?" zeptá se Ell mezi smíchem.

„Z jiného světa. Jmenuje se země."

„Jo jasně Ha ha ha a teď doopravdy."

„Já ti říkám pravdu. Prošla jsem portálem." obhájím se. Úsměv jí ztuhne na rtech.

„Jak je to možné? To se nestalo už...hodně dlouho!" je dost vyvedená z míry.

„Je na tom něco špatného?"

„Nevím... rozhodně je to bezva! Moje kámoška je z jiného světa!" téměř zakřičí a já bych přísahala že vyskočila alespoň dva metry do vzduchu. Začneme se znovu smát.

Mám první kámošku!

„Tak jsme tady děti!" zakřičí někdo a všichni ztichnou. Jsme skoro až samotném vrcholu hory. Před námi se rozprostírá obrovský vchod.

Nikdy bych neřekla že je tu jeskyně!

Jakmile projdeme vchodem spadne mi brada. Je to obrovský prostor! Celý zbytek hory je dutý. Stěny opracované a i když je to kámen, jeskyně vypadá útulně. Jeskyně je opticky rozdělená na tři části. Jedna je uprostřed, šedá, není na ní nic zvláštního. To se ale nedá říct o zbylých dvou. Napravo od nás je celá jeskyně pokrytá ledem a sněhem a všude jsou nasáčkovaní bílí, světle modří, křišťáloví, světle fialoví i tmavě modří draci.

O můj bože....

Ale levá strana se od té první liší jako Jing od Jangu. Celá jeskyně tam je spálená a hoří tam ohně. Sedí tam černí, světle červení, popelavě šedí, oranžoví i tmavě rudí draci. Jeskyně je ve tvaru kruhu a strop je jako kopule. Prostřední šedá část je jako cestička, která vede doprostřed, kde je kamenný výstupek na kterém se třpytí...

Omg! Omg! Omg!

... čtyři dračí vejce!
Jedno bylo černé..

, druhé jako západ slunce, oranžovočervené...

třetí zase krystalově modré...

a poslední tmavě modré.

„Tak, teď se postavíte do řady a jeden po druhém tam budete chodit. My vám položíme do klína všechny vejce, chvíli počkáme a uvidíme zda se některé začne líhnout." řekne ten kdo nás vedl. Najednou se strhne měla, protože každý chce být v řadě první. Když se nakonec nějak dostanu do řady, zjistím že jsem zhruba někde uprostřed. „Liro! Pojď za mě!" zakřičí známí hlas a já uvidím Ell jak na mě mává ze předu. Je asi o deset dětí předemnou. „Žádné předbíhání prosím!" řekne najednou strážce který nás vedl. Pak se podívá na mě a omluvně pokrčí rameny. První dítě se rozejde směrem k vejců. Začalo to!

Na dlouho teď můžu přestat vnímat...

Co když to zvládnu?
Jaké to bude? Vždycky jsem si přála mít drak, ale teď? Jo jasně, pořád bych ho chtěla, ale stejně... Co když to nezvládnu? Co tu budu dělat? Budu se muset vrátit na Zemi?
Snad ne! Tam se nikdy nechci vrátit! Tak hrozně moc bych si přála draka a ona je tak malá šance...

Ještě dlouho jsem takhle ponořená v myšlenkách a pak najednou....

„Jmenuji se Ell Watt a jsem z města Aqua." ozve se z duté jeskyně a já si všimnu nejen toho že řada se hoooodně zmenšila, ale i toho že na řadě je Ell! Natahuju krk, abych viděla. Ell seděla čelem ke mě v tureckém sedu a dva strážci jí zrovna dávají do klína vejce. Když to dodělají poodstoupí. Nic se neděje. Ell ale stále sedí s hlavou vzpřímenou a se zavřenými oči. Dlouho jen tak sedí. Najednou se strážci pohnou aby jí vejce zase vzali. Už už berou první vajíčko, když se začne jedno z nich kymácet a na skořápce rupou prasklinky. V tu chvíli Ell otevře oči a šťastně se podívá na své vejce. Strážci rychle vezmou zbylé tři a jeden z nich Ell něco řekne. Ta kývne a odspěchá pryč.

Yes yes yes! Ell má vejce!

Jsem tak nadšená že zvednu ruce nad hlavu. Poznámka: Jestli budu někdy v podobné frontě, už to neudělám, protože jakmile jsem je zvedala tak moje ruce o něco práskly...
„Au!" ozve se za mnou.

Sakra!..

Otočím se. Za mnou stojí nějaká holka se zrzavými vlasy. Oči nevidím, protože je zavřela když...jsem jí bouchla do nosu! „Promuňpromiňpromiňpromiň jánechtěla!" vydrmolím ze sebe rychle. „To je v pohodě...jen...umíš mluvit pomaleji?" zeptá se a já si bohužel nevšimnu, že jí cukají koutky úst. „Jo umím. Sorry já fakt nechtěla!"

„To je vpoho, už o to nemluv. Jsem Flame a ty?" zeptá se a při mluvení otevře oči. Jsou hnědé. „Jsem Lira." řeknu. Ona zvedne jedno obočí.

Ten výraz bych se měla taky naučit!

„To není moc jméno odsud."

„Já taky nejsem odsud, jsem ze Země. Prošla jsem portálem."

Teď neodpovídá a já se musím držet, abych nevyprskla smíchy, když jsem viděla její výraz. Vypadá jako by její spodní část pusy chtěla spadnout až na zem! Pak už to nevydržím a rozesměju se na celý kolo.

„M-měla s-ses v-vidět!" Vysoukala jsem ze sebe mezi smíchem. Flame začnou cukat koutky. Pak zvážní. „Ty jsi fakt z jinýho světa?"

„Jop!"

„Mega! Líbilo se ti tam?"

„Ne....já se o tom nechci bavit jo?"
Řeknu najednou smutněji než jsem chtěla.

„Promiň." omluví se

„To je vpoho. Nemohla jsi to vědět."
Řeknu a na tvář mi znovu vyklouzne úsměv. „Emm...můžu se tě na něco zeptat?" řekne ona najednou.
„Už jsi to udělala, ale přesto se můžeš zeptat ještě na jednu otázku."
Odpovím.
„Víš že jsi na řadě?

„CO?" rychle se otočím a fakt, předemnou už nikdo není.

„Běž už!" řekne mi najednou dost nahlas strážce. Nadechnu se vydechnu a rozejdu se šedou cestou doprostřed.