Píp Píp Píp Píp Píp Píp Píp Píp Píp....

Néé..mě se fakt ještě nechce vstávat.

Píp Píp Píp Píp Píp Píp...

Měla jsem tak skvělej sen..sen o dracích...

Píp Píp Píp Píp...

Ten zvuk je tak otravnej. Grrr....

Píp Píp Pí-...

V tu chvíli jsem vymrštila svou ruku zaťatou v pěst směrem k tomu proklatému budíku.

Křup!

Ha! Zásah!

Konečně otevřu oči. Podívám se na polici odkud se ještě před chvíl ozýval ten příšerný zvuk. Na polici není. Podívám se směrem k podlaze.

A sakra...

Válí se tam zničený modrý budík s prasklým sklem.

Babička mě zabije!

Abyste tomu rozuměli. Mám jenom babičku. Rodiče mi kdysi odjeli někam na výzkum, ale nikdo z té expedice se nevrátil.

Vyskočím z postele a seběhnu po schodech do kuchyně. Dnes je pondělí a já opravdu nechci zaspat. Hlavně kvůli tomu že bych tím spolužákům poskytla další možnost jak se mi posmívat. Rozhlédni se po kuchyni nikde nikdo. V tuhle dobu bývá babi už vzhůru. Pokrčím rameny. Každý se odčas potřebuje prospat.

Rychle si vezmu jablko a chystám si svou ošuntělou školní tašku. Babičce je už osmdesát let a obě žijeme z jejího důchodu to znamená že nemáme dost peněz. Hlavně proto jsem ve škole neoblíbená.

Když už chci odcházet když si všimnu dopisů v předsíni. Natáhnu ruku abych si jeden vzala, ale potom potřebu hlavou.

Podívám se na to večer.

______________Za chvíli____________

Už sedím v lavici. Sama, jako vždycky. Rozhlédnu se po třídě. Nikdo si mě nevšímá. Nikdo až na jednu dívčí partu. Ukazovaly si na mě, smáli se a ani se to nepokoušeli skrývat. Povzdechnusi si. Přestanu vnímat věci kolem sebe a přemýšlela o tom dnešním snu. Letěla jsem v něm. Nad nějakým lesem. Když jsem se podívala doprava zjistila jsem že tam je křídlo. Velké. Ale za nic na světě jsem se nedokázala podívat pod sebe, ani předsevzetí, abych zjistila načem to letím. Prostě to nešlo. Ty křídla ale stačili k zjištění že jsem neletěla na ptákovi. Pak sen zmizel a já se probudila.

Muselo to být nějaké stvoření z jiného světa...

Zatřepe hlavou a nedokončím myšlenku. Jiný svět neexistuje. Povzdechnusi. Vždy jsem si přála aby existovalo v našem světě něco kouzelného. Jenže nic není. Není magie, nejsou portály, nejsou žádná mystická stvoření, nejsou draci....
Draci. To mě mrzí nejvíc. Kdybych si měla vybrat co opravdu chci, byl by to drak. Z myšlenek mě vytrhne hlas:
„Potřebujete si zajít k ušnímu slečno Liro, nebo mě schválně ignorujete, řekla jsem k TABULI!“ Trhnu sebou.

Jak jsem mohla prošvihnout zvonění?

Rychle vstanu že židle a dojdu k tabuli. Pak se rozhostí úplné ticho.

Já mám něco říkat?

„Už můžete mluvit.“ položené mě učitelka. Snažím si vzpomenout na co se ptala, ale nic mi nedochází. Pak mi dojde trpělivost. „Co mám říkat?“ zeptám se. Najednou jako by vybouchla bomba, celou třídu až na mě a učitelku popadl obrovský záchvat smíchu. Posmívali se mi.
Cítím jak rudnu. Už jsem určitě celá červená. Do očí se mi tlačí slzy a já začínám zrychleně mrkat.

Ne! Slzy ne! Ne teď! Ne tady!

„TICHO!!" Přes celou třídu zazněl hlas učitelky. Strnu a zamrazí mě. Hrozně jsem se lekla. „Liro dostáváte napomenutí! My tu nejsme pro srandu holobrádků jako jsi ty! My tu učíme, takže laskavě dávejte POZOR! Rozumíte?!“
Poslední slova na mě zařve. Nahrne se do mě vztek.
„No to určitě účo.“ zamumlám si pro sebe. „Cože?! Nerozumím ti?!“ zařve zas. „Samozřejmě že rozumím.“ řeknu hlasitě a podívám se jí do očí. Schválně jestli v té větě slyšela můj sarkazmus. Zřejmě neslyšela protože jen kývla. „Takže ptala jsem se kolik je v atomu neutronů, protonů a elektronů.“ zopakovala svou otázku učitelka.

No super, já se neučila!

„Eeee....ehm no v atomu je..eh nějaký počet elektronů, protonů a neutronů... Áaaa..ehm...jejich počet je....“ snažila jsem se si vzpomenout. Pak mi svitlo.
„Počet elektronů se rovná počtu protonů. Vždy. Počet neutronů je různý u každého prvku jiný.“ odříkávám a slova se mi sama derou na jazyk. Učitelka kývne. „Výborně, jdi si sednout.“ řekne a já už zdrhám ke své lavici. Když usednu oddechnu si. No komu by se neulevilo, když zrovna odejde od tabule.

Po hodině:

Přestávka! Jej! Konečně! Učitelka odešla a nechala nás ve třídě. Zase se ponořím do svých myšlenek.

Jaké by to bylo létat?
Nebylo by to skvělé?
Ano! Ano! To by BYLO SKVĚLÉ!!
Vidět svět zhora.

Když jsem znova myslela na draky, dostala jsem ze zadu obrovskou herdu a jsem si rozbila hlavu o roh stolu.
Cítím jak mi stéká po čele má krev. Otočila jsem se, stála tam jedna z těch holek z té skupiny, která se mi předtím smála. Měla dlouhé blonďaté vlasy a hnědé oči. „Co je šprtko? Bojíš se mě?“ ptá se a štěkavě se zasmála. Slyším za sebou kroky. Zakleju. Za mnou už jsou další lidi. Jsem obklíčená. Ale i tak se ve mě vzbudil vzdor. „Já a bát se tebe? Kvůli tvým blonďatým vlasům se nezblázním.“ řekla jsem směrem k té blondsce. Její úsměv se změnil ve zlost. Najednou se rozejde ke mě já dostala pěstí do obličeje. Bolí to! Hrozně moc! Srazila mě tím z polosedu znovu na zem. Ale ona s mlácením nepřestává, naopak přidalo se k ní spoustu lidí. Cítím jak rány prší na moje tělo. Bolí mě snad všechno. Najednou si uvědomím že všechno slyším jakoby z dálky. Slyším jak daleko ode mě někdo vyvolává moje jméno. Slyším to však jako za oblakem mlhy. Snažím se k tomu dostat blíž. Jde to těžko. Najednou si uvědomím že už mě nikdo nemlátí „Žákyně Lira! Kde je?“ řve někdo. S velkou námahou jsem zvedla ruku. „Tady!“ řeknu. Teda spíš zachroptím. Slyším rázné kroky, které jdou směrem ke mě. Vidím před sebou nějakého dospělého. Byl to muž. Má na sobě sako a vypadá jako nějaký úřední. Natáhne ke mě ruku a pomůže mi na nohy. Úplně ignoruje můj stav a bez špetky citu řekne: „Velevážená slečno Liro. Je mi to velmi líto, ale dnes vaše velevážená babička Mira zemřela přirozenou smrtí na svém lůžku. Objevil jsem ji když jsem k vám šel jednat ohledně nesplacené splátky vašeho domu...“ Cítím jak mi srdce sevřela ledová ruka. Ruka smutku a beznaděje. Nic jsem neřekla, ale uvnitř jsem zničená žalem. On ale ještě neskončil. „...Jak říkám, kvůli splátce vašeho domu. Je nezaplacená a podle smlouvu kterou vaše babička podepsala je odteď dům náš. To znamená že budete převelena do dětského domova.“ Jeho ruka najednou vystřelí a popadne mé zápěstí. Najednou jsem to pochopila.

On mě chce zavést do sirotčince!

Vytrhla jsem svou ruku z jeho sevření a dřív než se vzpamatoval, tak jsem vzala svou aktovku a ze všech sil jsem začala utíkat směrem pryč. Všechno mě bolelo, ale když jsem si připomněla co by mě čekalo běžela jsem dál. Směrem domů. Zaposlouchala jsem se. Běžel za mnou, byl dost daleko, ale mohlo se stát cokoliv A on by mě chytil.

Musím ho setřást.

V tu chvíli kdy mě to napadlo jsem věděla jak to udělám. Když jsem zaběhla do zatáčky tak jsem rychle zahla doleva a otevřela dveře do jedné z učeben. Neučilo se tam. Bod pro mě. Z chodby se ozývaly kroky. Byly blíž a blíž, najednou prostě proběhli kolem mého "učebny-úkrytu" a jeho kroky doznívaly z dálky. Počkala jsem dvě minuty a pak jsem pomalu a potichu vyšla z učebny.

Musím domů... Naposledy.

Doma:

Doběhla jsem domů a odemkla dveře. Místnost byla pořád stejná, ale už z ní nevyzařoval pocit domova. Zavřela jsem dveře a šla do babiččina pokoje. Ležela tam na své posteli, celá bílá, bez známky života. Klekla jsem si k její posteli a cítila jak se mi do očí derou slzy. Snažila jsem se je potlačit, ale nakonec jsem to vzdala a nechala jim volný průchod. Teplé slzy mi stékaly po tvářích a kapaly do klína. Najednou mi k hrdla vyšel výkřik. Vyjadřoval všechno co jsem cítila. Vztek, beznaději a smutek. Hrozný smute.

Po chvíli jsem se uklidnila. Naposledy jsem ji objala a šla si zbalit své největší poklady a věci. Když jsem se dobalila šla jsem naposledy na zahrádku. Ano měli jsme i zahrádku. Byla malinká sotva se tam vlezl jeden záhon a jeden starý velký strom, Buk. Ten strom byl krásný. Vysoký se silnou korunou. Jeho šířka byla alespoň jeden a půl metru. Nejkrásnější však bylo že v jeho tenké kůže byl vyřezán obraz draka, vysokého jako já sama. Často jsem na ten strom lezla a hrála si v jeho větvích. A dnes ho vidím naposledy. Stála jsem čelem k vyrytému drakovi a pořádně se na něj podívala. Byla to mistrovská práce. Drak měl veliká křídla které měl rozpjatá. Jeho tělo bylo pokryto šupinami. Jeho hlavu zdobily dva malé růžky. Najednou jsem dostala nutkání se ho dotknout. Tak velké že tomu nešlo odolat. Krok za krokem jsem se blížila k vyrytému drakovi a jako omámená došla až k němu. Natáhla jsem ruku abych se ho dotkla, ale moje ruka nenarazila na žádný odpor. Zalapala jsem po dechu moje ruka vyrytinou prošla, jako kdyby tam kůra a strom vůbec nebyla. Něco ve mě chtěli abych tím prošla, ale hlava mě varovala.

Co když tam nic není? Co když budeš navždy padat?

Najednou jsem za sebou uslyšela bouchnutí dveří a křik: „Liro Jonasová! Kde jste?! Okamžitě vylezte!
Vím že tu jste!“ zakřičel někdo. Měla jsem na výběr. Buť do sirotčince, uteču, nebo projdu tím portálem. První dvě možnosti jsem hnet vyloučila. Utíkat by nemělo cenu, buď by mě chytli, nebo bych někde umřela zimou a hladem. Sirotčinec určitě ne! Sice budovu vypadají z venku hezký, ale vevnitř je to příšerné. Jednou jsem tam nakoukla oknem a to co jsem viděla nikdy nezapomenu. V tu chvíli jsem se rozhodla. Pomalu jsem sunula ruku do rytiny a potom jsem vykročila nohou do portálu. Už jsem se nikdy nedozvěděla že kdybych váhala ještě sekundu tak by mě pán co mě hledal viděl. Ale nevěděla jsem ani to že budoucnost teď cizího světa je v mích rukou.