Ležela jsem na boku a rukou objímala povlečení. Probouzely mě paprsky sluníčka, které mi dopadaly na obličej a příjemně mě hřály. Nemohla jsem zaostřit, a tak jsem se přetočila a párkrát zamrkala. Nacházela jsem se v místnosti, která byla laděná do modré barvy. Celý pokoj jsem si prohlížela a snažila si ho k někomu zařadit, ale marně. V rohu u mé postele se krčil William. Byl opřený o židli a tvrdě spal, asi tu strávil celou noc. 

Odkryla jsem se a pomalu se posadila. Na sobě jsem měla černé legíny a tričko. Někdo mě musel převléknout do čistého oblečení, pomyslela jsem si. Sáhla jsem si na hlavu, kde se mi měla rýsovat boule, ale žádná tam kupodivu nebyla. Opřela jsem se o rám postele a nechala sklouznout nohy na zem. Napřímila jsem se a došla k bratrovi. Jemně jsem mu hřbetem ruky pohladila tvář, abych ho nevzbudila.

Musel být strašně unavený. U dveří jsem zahlédla mé povědomé černé boty, do kterých jsem ihned vplula. S menším zavrzáním jsem otevřela dveře a ocitla se tak na chodbě. Byla osvícená pochodněmi s modrým ohněm. Na kamenných stěnách byly zavěšeny různé portréty lidí. Jejich oči mě sledovaly a doprovázely na každém kroku. Pochodovala jsem chodbou až jsem se ocitla na jejím konci.

Tam jsem však narazila na obrovskou chodbu, kde byla hromada lidí. Lidé chodili do dalších chodeb, které byly označené barevnými plameny.
Jelikož jsem to tu neznala, tak jsem usoudila, že nejlepší bude zařadit se do davu. Prohlížela jsem si všechno s obrovským zájmem.

Občas do mě někdo vrazil, když jsem se zastavila na jednom místě moc dlouho. Jestli jsem to dobře spočítala, tak tu bylo osm chodeb, které ústily do téhle jedné. Každá z nich měla svůj vlastní plamen, dokonce jsem tu viděla i černý o kterém bych nevěřila, že existuje. Byl tu hluk a díky němu moje hlava začala opět bolet a tak jsem zahla do nejbližší uličky, ve které nebyla ani noha. Měla oranžovou barvu a působila na mě smutným dojmem, vlastně jsem ani nevěděla proč.

Zastavila jsem se u jednoho obrazu, který byl vsazen do černého rámu. Byla na něm žena a muž, se kterým se držela za ruce. Připadalo mi, že koukám do zrcadla. Nemohla jsem uvěřit, co jsem viděla. Vedle obrazu byl štítek, na kterém byly napsaná jména mých rodičů a ještě text, který jsem si pro sebe přečetla.

,,Zdáváme úctu Caitlin a Jamesi Smithovým, za jejich odvážné činy, které zachránily mnoho životů."

Natáhla jsem ruku a dotkla se obrazu. Oba vypadali tak šťastně a bezstarostně. Nevěděla jsem, kde jsem, ale bylo mi jasné, že oni mi to už neprozradí. Z mého přemýšlení mě vytrhl hlas.

,,Asi máš hodně otázek, nemýlím se?" Otočila jsem se za hlasem. Stál tam vyšší muž, který měl delší šedostříbrné vlasy. Modrýma očima se zabodával do mé osoby. Neodpověděla jsem a jen tak jsem tam zůstala stát. Bylo mnoho věcí, které jsem chtěla zjistit, ale nevěděla jsem, jestli jsem měla odvahu se na ně vůbec zeptat.

,,Tedy, já být na tvém místě, určitě bych na něco přišel.", mluvil tak konejšivým hlasem, že mě dokázal uklidnit a mé obavy se náhle rozplynuly. ,,Chtěla bych vědět, kdo byli moji rodiče.", řekla jsem opatrně.
Muž nevypadal, že by ho ta otázka překvapila, ba naopak. Chvilku mě pozoroval a pak se pohledem ode mě odvrátil.

,,Kde bych jenom začal.", povzdychl si nahlas. A po chvíli pokračoval.
,,No nejlepší bude, když ti to budu vyprávět celé od zčátku. Určitě znáš příběh o dvou princích." lehce jsem přikývla hlavou a tím jsem na minutu přerušila jeho vyprávění. ,,Znají ho všichni, ale jen málo kdo ví, že druhý princ nezemřel. Jeho bratr ho nedokázal zabít a král stihl utéci a spolu s ním i několik ohnivých strážců, kteří nás zradili. Ukrýval se a chystal plán jak sesadit svého bratra z trůnu.

Už dlouho se skrývá a dostává na svoji stranu čím dál více lidí. Všichni ho nazývají pravým králem, protože on si to tak přeje." nechápala jsem, proč o tom mluví a jak do toho zapadají moji rodiče, ale muž mě nenechal dlouho čekat s odpovědí.

,,Rodiče byli ohnivými strážci a měli jako všichni za úkol chránit našeho krále za každou cenu. Tvoje matka byla zastupitelka čistého oranžového ohně a tvůj otec ovládal oheň normální. Caitlin se do Jameiho zamilovala a provdala se za něj. No a pak si se narodila ty. Byla jsi jedna z prvních, která dokázala ovládat oheň už jako miminko. A jak si rostla tvoji rodiče zjišťovali, že jsi velmi silné a výjimečné dítě.

Dětství jsi měla krásné, i když si na něj nepamatuješ. Všechno se ale zvrtlo, když ti bylo deset let, ten parchant, pravý král, jak si nechává říkat, na nás zaútočil. Nikdo to nečekal, protože jsme měli skvělé utajené místo, ale král se o něm nějak dozvěděl a napadl nás. Bojovali jsme, jak nejlépe jsme dovedli, ale byli jsme nepřipravení a v nevýhodě. Rodiče tě ukryli do bezpečí a sami se vydali ostatním na pomoc.

Král z nich měl strach, protože věděl, že oni jsou jedni z nejsilnějších. Tvoje matka pomáhala jednomu z dětí do úkrytu a dávala na něj pozor, ale už si nehlídala vlastní záda. Král toho využil a vyslal na ní silné smrtící kouzlo, ale tvůj otec se pro tvou matku obětoval. Všichni věděli, že se musíme okamžitě dostat pryč a tvá matka to věděla ze všech nejlépe. Vyzvala krále na souboj.
Už od začátku bylo jasné, že král má na vrch, ale Caitlin věděla, že hraje pouze o čas.
Ty jsi ale byla statečně dítě a vylezla jsi ze svého úkrytu. Věděla jsi, že je něco špatně a chtěla si pomoct, ale doběhla si přesně v ten moment, kdy tvou matku přemohl oheň a ona vzplála.

Ječela si a všude okolo tebe se pohyboval oheň, který si svým vztekem ovládala.
Vyslala si ho proti králi a díky jeho nepozornosti si ho zasáhla. Upřímně, kdo by čekal, že dítě může být silnější, jak někteří dospělí. Nechtěla si přestat, ale všichni jsme věděli, že ho nemůžeš přemoci. I když jsi byla silná, byla jsi ještě dítě.

Tvoje matka mi kladla na srdce, abych tě ochránil za každou cenu, protože jsi prý naše naděje. A tak jsem tě chytil do náruče a i když si se mi vzpírala, tak jsme se všichni teleportovali na jiné místo, které sloužilo, jako dočasné útočiště. Věděl jsem, že tě král bude hledat, protože pochopil, jakou máš sílu. A proto jsme tě dali do sirotčince, protože tam by nikdo nečekal, že budeš. Byla jsi obklopená strážci, kteří měli za úkol tě chránit. Museli jsme ti vymazat vzpomínky, protože si se furt vyptávala a my usoudili, že to pro tebe tak bude lepší." řekl s lítostí v hlase.

Koukala jsem na něj s tváří, která ukrývala vztek a zmatenost. ,, Jestli tomu dobře rozumím, sebrali jste mi všechny vzpomínky na mé rodiče, kteří mi zachránili život?"
,,Ne, tedy vlastně ano.", řekl muž po dlouhé době.

,,Ale to by nebylo to nejhorší, vy jste je nechali umřít!", vykřikla jsem na něj, bylo mi jedno jestli si to k němu nemůžu dovolit, ale měla jsem neuvěřitelný vztek, který jsem nedokázala ovládat. Muž takovou reakci ode mě asi nečekal, protože o krok ustoupil. V očích se mu zjevila lítost a bolest, ale mně to v tu chvíli bylo jedno. Celý můj život byla jedna velká lež a za to mohl on.
,,Nemohli jsme nic dělat, když někdo někoho vyzve na souboj, nesmíme do toho zasahovat, je to proti pravidlům."

,,Já si myslím, že jste spíše zbabělec a tohle říkáte, aby jste zakryl svou chybu.", pravila jsem hrubým a neoblobným hlasem. Muž se ode mě odvrátil, už nedokázal snášet můj pohled. Byla jsem vzteky bez sebe, ale moc dobře jsem věděla, že vztek zakrývá pouze mou bolest. Ohlédla jsem se na obraz rodičů a v tom se to stalo. Vztek nahradil lítost a slzy se mi draly na povrch.
Nestála jsem o to, aby to ten cizí chlap viděl, a tak jsem rychlým krokem zamířila do modrého pokoje. Muž se otočil a něco říkal, ale to už já byla daleko. Jediné, po čem mé srdce prahlo, bylo silně obejmout bratra a už ho nepustit.

Prudce jsem se zastavila a mé oči spočinuly na obrazu, který visel vedle dřevěných dveří. Byl na něm můj bratr, který byl oblečen do modrého oděvu a usmíval se. To však nebylo to, co mě vyděsilo. Na jeho cedulce bylo napsáno tučným písmem William Thompson.
Mé myšlenky už neměly řád a každá si dělala, co chtěla. Měla jsem chuť mlátit do všeho, co bylo okolo mě, ale snažila jsem se zůstat v klidu. Musí mi to ihned vysvětlit.

Párkrát jsem se nadechla, abych se aspoň trochu zklidnila a vrazila do dveří. Ale mé tělo mě moc neposlouchalo, a tak dveře odlétly a práskly o stěnu. William vyskočil ze židle a bylo vidět, že ho ta rána probudila. Pármi kroky došel ke mně a prohlížel si mě. ,,Copak se děje?", zeptal se hlasem, který byl plný něhy. Neměla jsem slov a tak jsem mlčela. ,,Jsi v pořádku?"
,,Ne nejsem.", řekla jsem až příliš ostře, ruce se mi klepaly a já je stiskla pevně k sobě. A odhodlávala jsem se ho zeptat

,,Proč se jmenuješ William Thompson?"

Chci strašně poděkovat za tolik přečtení. Užijte si kapitolu a když budete chtít, tak napište nějaký komentář, rozhodně za něj budu ráda.
💙

Jestli máte rádi knihy tohoto typu, tak určitě doporučuji:
O kouzlech a kouzelnících a V moci vran
💙💙