Tak už dost smutku, jsou tu pořád se mnou i když ne tak, jak bych si přála. Pomalu jsem rozpletla nohy z tureckého sedu a vstala. Vložila jsem si obrázek do truhličky a tu schovala pod prkno. Otočila jsem se zády ke vchodu a začala jsem pomalu zdolávat žebřík.

Konečně zase na tvrdé zemi. Tak co bych mohla tak dělat? Nevím ani, kolik je hodin, no nic, tak to půjdu zjistit jako první. Vyšla jsem z lesa a mířila si to do domu, ale zdržel mě motýl. Byl tak obrovský a krásně zbarvený, měl modrou barvu, která měla snad všechny odstíny a dozdobený byl černými pruhy. Poletoval okolo mě a chvilku si mi sedl na ruku a pravidelně otevíral a přivíral křídla. Seděl na mně do té doby, než jsme byli před vchodem a museli jsme se rozloučit. 

Motýl vyletěl směrem k nebi, kde už jsem ho neviděla, protože mi svítilo sluníčko do očí. ,,Tak se měj." Vyběhla jsem schody a šla do pokoje. Sedla jsem si na postel a zadívala jsem se na mobil. To už jsou tři, zhrozila jsem se. Rychle jsem vstala z postele a šla rychlou chůzí ke skříni, ze které jsem vyndala mé sportovní oblečení. Popadla jsem tyrkysové tričko, do kterého jsem se převlékla. Potom následovaly černé legíny a modročerné boty.

 Sepla jsem si vlasy do rychlého drdolu a vzala si z postele mobil se sluchátkami. Vždy běžím přes park, potom zabočím doprava a malou cestičkou se dostávám k lesu. Je to asi tak osm kilometrů, takže to mám tak na hodinku. Jelikož jsem si ještě zapomněla kšiltovku, bez které bych neviděla, tak jsem pro ni vyběhla.

Tak, teď už bych konečně mohla běžet, ty schody byly taková rozcvička. Zapojila jsem sluchátka do mobilu a klikla jsem na soubor s písničkami a v ten okamžik jsem vyběhla. Když se písnička přepla, tak jsem změnila své tempo podle dané písničky. Dělám to automaticky. Běželo se mi krásně, nikoho jsem nepotkala, takže to bylo ještě lepší.

Už jsem byla skoro u školy, tak jsem zahla prudce doprava a pokračovala ve své trase. Zahlédla jsem les, ale ten byl ještě hodně daleko. Běžela jsem po louce, která mě doprovázela, až k lesu. Koukala jsem směrem, kde pobíhali dva zajíci. Svítily jim bílé ocásky a když mě zbystřili, tak zůstali stát jako sochy. Ale čím více jsem se přibližovala, tím více stříhali ušima až to nevydrželi a utíkali dál ode mě.

Chvilku jsem běžela podél lesa po polní cestičce a pak jsem zamířila přímo do jeho středu. Pokračovala jsem po vydupané cestě a přeskakovala kořeny. ,,My víme, kde jsi.", ozval se mi v hlavě ten známý hlas.

Ten zvuk mi vibroval celou hlavou, až jsem se musela zastavit. Stěží jsem oddychovala. Vyndala jsem si sluchátka z uší. ,,Nedělej, že nás neslyšíš, ty víš, že jsme tady s tebou." ,, Kdo jsi?! A co po mně chceš?" Nevěděla jsem, co se děje, hlava mě začala bolet tak, že jsem si dlaněmi ucpala uši, ze kterých mi začala vytékat krev. Bolest se mi dostávala do všech svalů. Pomalu se mi podlamovaly kolena, až jsem se neudržela a spadla na zem. Jehličí a větvičky mě bodali do nohou.

,, Konečně, jak dlouho jsem se tě chtěl zbavit, ale oni tě furt chránili. A přitom jsi tak slabá, ale neboj, tvůj život už nebude mít dlouhé trvání." ,,Nevím, kdo jsi a o čem to mluvíš, ale vypadni z mé hlavy!" Zatnula jsem pěsti až mi zajely nehty do kůže. Soustředila jsem se na to, abych zůstala při vědomí, protože ten nátlak byl tak silný, že se mi chtělo omdlít.

V hlavě jsem slyšela nějaké výkřiky a nadávky, podle mě, ten muž se s něčím pral. Cítila jsem, že bolest pomalu ustupuje, ale já měla co dělat, abych neupadla do mdlob. ,,Nevím, jaké kouzlo tě chrání, ale rozhodně to jen tak nevzdám." Chvilku jsem ještě vnímala tlak v mé hlavě, který pomalu ustupoval.

Před očima jsem viděla černé mžitky a jako poslední jsem zaznamenala tvrdý dopad na kořen. Cítila jsem krásnou vůni borovice, u které jsem asi ležela. Dlouhou dobu mi nešly ani otevřít oči a už vůbec ne se postavit. Donutil mě až silný křik nějakého ptáka. Křečovitě jsem otevřela oči a chytila se za hlavu. To bude pořádná boule.

S námahou jsem se opřela o strom, motala se mi hlava, a tak jsem v této poloze zůstala asi ještě dalších deset minut. Hlava nebyla můj jediný problém, neposlouchaly mě ani nohy, ale musela jsem se vzchopit. Co kdyby se dostal k bratrovi a něco mu udělal. Odrazila jsem se od stromu a udělala krok. Pokračovala jsem v mé chabé chůzi a snažila se zrychlovat.

Musím se tam dostat v čas, nesmím přemýšlet nad bolestí. Všechny svaly se mi naply, když jsem vyběhla. Zkousla jsem čelist a snažila jsem se nepřemýšlet nad tím, co mě bolí nejvíce. Tma mi zhoršovala pohyb v lese. Pálila mě celá tvář, protože mě do ní šlehaly větve. Ale to nebylo všechno. Oči mi slzely a celá dýchací trubice mě pálila.

Proběhla jsem parkem a blížila se ke svému cíly. Zaráželo mě to naprosté ticho, které bylo jak v parku, tak i před branami sirotčince. Proběhla jsem branou a vběhla do domu. Pořádně jsem se nadechla, i když mi to dělalo značné potíže. Chtěla jsem ječet, ale nemohla jsem. Vyběhla jsem ke schodům a chtěla je zdolat, ale zaskočilo mě slabé světlo, které šlo od kanceláře ředitelky.

Slyšela jsem chrčení a sypání, jako by někdo lapal po dechu. Rozrazila jsem dveře a zůstala nehybně stát. Na zemi v kaluži krve ležela paní Whiteová. Přiskočila jsem k ní a podívala se jí do očí.,,Kate našel tě, moc mě to mrzí, chránili jsme tě, jak jen nejdéle to šlo.", viděla jsem jak se ředitelce pohybují rty, ale nedokázala jsem pochopit význam slov.

Spadla jsem na kolena a podívala se na její tělo. Byla jsem v šoku. Její tělo bylo potrhané a jediné co bylo nepoškozené bylo její břicho na kterém byly zobrazeny ornamenty. Co mě praštilo do oči, byla velká lebka která byla uprostřed břicha a pod ní byl oheň, který byl s lebkou propojen. Z mého transu mě probral Lucyin hlas.

,,Chci aby jsi věděla, že tě mám ráda, už jako malá holčička jsi byla něčím výjmečná a zůstalo ti to do teď. Prosím dávej na sebe pozor a nevěř všem lidem, spoléhej se na sebe a na ty, kteří jsou tvá opravdová rodina." ,,Paní Whiteová, co to povídat, asi blouzníte, ztratila jste hodně krve, ale já Vám zavolám pomoc.", nevěděla jsem, jak jí mám uklidnit, když já sama to potřebovala.

Ředitelka se na mě usmála, ale ten úsměv byl plný smutku. ,,Poslouchej mě, není to tvoje vina, mě už ale nemůžeš pomoct, ale za to já tobě ano. Chytni mě za ruku, přenesu tě za bratrem, kterému povíš, co se stalo, on se o tebe už postará.",,Já ničemu, ale nerozumím, prosím, nechte mě abych Vám pomohla, já nechci přijít i o Vás.", to už se ze mě draly vzlyky a zmocňovala se mě beznaděj. ,,Já na tebe budu dávat pozor spolu s tvými rodiči. Teď musíš být statečná, ničeho se neboj a podej mi ruku, už nám nezbývá moc času."

Kroutila jsem hlavou a pusa se mi zkřivila do bolestného úšklebku, už jsem nevnímala bolest fyzickou, ale za to jí nahradila bolest psychická. Lucy ke mě natáhla ruku a rozevřela svou dlaň. Já nechtěla, ale musela jsem zachránit aspoň bratra, protože o něj už nemůžu přijít.Ruka se mi třásla a rozum zápasil s pocity. Lucy mi rychle stiskla ruku a nehodlala jí pustit, za to já se jí chtěla vyvléknout.

Začala říkat nějaké kouzlo ,,Taky Vás mám ráda", zakřičela jsem, když jsem začala pomalu mizet. Ředitelce se rozlil úsměv a ukápla jí slza a já viděla, že je to kapka štěstí a ne bolesti. Hystericky jsem začala křičet, když jsem viděla že její tělo opustil život.Objevila jsem se klečící na betonové zemi a byla jsem celá od krve.

,,Wiliame.", zašeptala jsem do ticha. Byla jsem v nějaké podzemní chodbě, ale rozhodně jsem jí neznala. Bouřili se ve mě emoce a já nevěděla jaká vyhrává, jestli, vztek, bolest nebo zranitelnost. Na konec se na povrch probojovala odhodlanost, odhodlanost neumřít. Z posledních sil jsem zařvala bratrovo jméno. Po chvilce se mi dostalo odpovědi.

,,Kate, nemohl jsem tě najít, jsi v pořádku?", řekl bratr s výčitkou v hlase, která ho ihned opustila, když viděl v jakém jsem stavu. ,,Musíme pryč, Lucy říkala, že víš kam."Bratr chvíli mlčel, asi protože mu dalo zabrat rozluštit má slova, která doprovázely vzlyky. ,,Kate a kde je Lucy?" To poslední na co jsem se zmohla, bylo bratrovi upřímně pohlednou do očí a sdělit mu ty hrozně zprávy. ,,Je mrtvá Williame.",,Musíme jít, ihned, můžeš vstát?", zakývala jsem souhlasně s hlavou, ale jistá jsem si tím nebyla.

 Bratr mě podepřel a já se zvedla, cítila jsem z něho strach, o který se snažil aby nevynikl na povrch. Šli jsme nejrychleji, jak to bylo s mými zraněními možné. V tunelu jsme se dali doprava a pak pokračovali úzkou chodbou rovně. Na konci blikalo světlé červené světlo.Byl to nějaký portál, aspoň jsem si to myslela. Ale zase jsem si připadala nějak mimo. ,,Williame, já už nemůžu.", sdělila jsem mu tichým hlasem.

,,Kate, nevzdávej to, už jsme v bezpečí.", sice nevím, co tím myslel, ale rozhodla jsem se ho poslechnout, aspoň pro tentokrát. ,,Nevzdám to, jen si trochu odpočinu.", William něco ještě namítal a rychle vstoupil do červeného světla. ,,Bude to v pořádku, jen zůstaň se mnou."

Chci se moc omluvit, za to, že nevyšla slíbená kapitola v daném termínu, ale řešila jsem důležité věci a nestihla ji napsat. Tak si ji užijte dneska, udělala jsem ji trochu delší a snažila se jí udělat více napínavější. Ještě chci poděkovat za všechny, co čtou mojí knihu.
❤