Každou sobotu mám nastavený budíček na osmou hodinu raní, abych stihla dojít na snídani. William vstává brzo, protože pracuje i v sobotu, takže mám pokoj sama pro sebe. Mé obvyklé ráno většinou začiná minimálně desetiminutovým přemlouváním, protože se mi nechce z vyhřáté postele.

Dneska to šlo kupodivu lehce. Nejdříve jsem se oblékla a trochu upravila v koupelně. Z ní jsem se vrátila zpátky do pokoje, otevřela jsem okna a vzala obě dvě deky a nechala je přehozené přes okno. Čerství vzduch probudil pokojem a nahrazoval vydýchaný. Vzala jsem si bačkory a klíče a šla se nasnídat. Popadla jsem dva rohlíky s talířkem na kterém byla na jemno nakrájená šunka a malá kostička másla. Posadila jsem se na červenou židli a pustila se do jídla.

Když jsem se pořádně najedla, vzala jsem si klíče a uklidila si své místo a odešla z jídelny. Prošla jsem ke schodům, které jsem vyšla až do mého pokoje. Ustlala jsem postele, oblékla jsem se a vypravila jsem se ven. Ani jsem nevnímala, jak jsem se dostala z pokoje. Probudila jsem se až na schodech, které jsem scházela. Ruka mi sjížděla po kovovém zábradlí, které dodávalo schodům na jejich kráse. Po mé pravici visely různé obrazy, ale na všech byl stejný motiv. Moje nejoblíbenější malba byla uprostřed. Byly na ní zobrazeny postavy ale i zvířata. Celý obraz byl laděný do oranžové a červené, protože to byly barvy ohně. Odehrával se tam boj mezi strážci. Nevím ani proč, ale ten obraz jsem vždy obdivovala. Děsil mě a zároveň přitahoval. Bylo to tím, že na něm byli ohniví strážci.

O ohnivích strážcích se povídají různé legendy. Některé říkají, že oni se zapojili do bitvi králů a pomohli králi zvítězit, jiné, že jsou patrony naší země a že nás chrání. Jejich živel je oheň a údajně se mění v šelmy.
Já jsem nikdy nikoho neviděla, že by používal oheň, kromě obecných čarodějů, kteří ovládají všelijaká kouzla, ale v malém množství. A samozřejmě nesmím zapomenout na královskou rodinu. Všichni si myslí, že král má schopnost ovládat oheň jako jediný a proto nám vládne, ale co když je jich víc? Někdy, když se stane něco špatného, doufám, že existují a že mě ochrání. Když jsem byla malá, tak jsem je vynila za to, že nepomohli mým rodičům. Bylo to těžké období, když se stala ta autonehoda. Sjeli jsme ze srázu. Já s bratr jsme přežili, ale oni už bohužel ne.

Vytrhla jsem se ze svých myšlenek a zahnala ošklivé vzpomínky a pokračovala v scházení schodů. Naproti mě byla kancelář ve které seděla ředitelka, byla to jediná osoba, před kterou jsem se nebála říct vlastní názor, vždy mě vyslechla a na nic si nehrála. Na své černé židli seděla vzpřímeně, jako pravítko a její krátké vlasy byly urovnané v perfektním účesu. Kdo by jí neznal, bál by se jí, už od pohledu vypadala přísně a její tvrdé obličejové rysy v tom jen utvrzovaly.

,,Katharino pojď si ke mě sednout, nebudeš přeci stát před dveřmi." Tichým krokem jsem došla až před její velký dřevěný stůl a pak se posadila na černé kožené křesílko. Ředitelka Whiteová podepisovala nějaké smlouvy a když podepsala poslední upřela na mě svůj pohled.

,,Dneska ti to moc sluší, hodláš jít někam ven?" ,,Na zahradu, ale do města nepůjdu, možná si půjdu zaběhat, to je vše.", usmála jsem se na ni. ,, Aha, já už si říkala. No dneska je venku krásně, takže je to rozhodně dobrý nápad, chci se ještě na něco zeptat." ,,Ano?", zeptala jsem se s klidným hlasem. ,,Jak se cítíš? zdají se ti zase špatné sny?"

,,Vlastně ano, ale proč se na to vůbec ptáte?", proč všichni mají o mě takovou péči! Sny se mi vždy zdají jednou za určitý čas a pak zase přestanou. ,,Protože mi přijdeš zase nějaká bledá a prostě si o tebe dělám starost, William mi řekl, že si se včera večer vytratila z domu a byla jsi venku a že si s někým mluvila.", ředitelka nezakrývala svou zvědavost a obavy. ,,Ano sny se zase zhoršují, ale abych byla upřímná, někdo venku byl, někdo, kdo mě poznal. Myslím, že to byl muž, ale já jsem ho ještě nikdy neviděla, šel z něho strach. Williamovi jsem nic neřekla, protože by mě už nikam nepustil."

Ředitelka vypadala vystrašeně a byla nervózní, bylo to na ní vidět, kousala se jemně do spodního rtu a cvakala s propiskou. ,, Děje se něco? Jste v pořádu?" ,,Ne nic se neděje, myslím si, že se ti to jenom zdálo, bylo už přeci jenom dost pozdě, podle mě sis to propojila se svými sny.", možná měla paní Whiteová pravdu, skoro vždy jí měla, ale já tomu nechtěla věřit, připadalo mi to až moc živé a ještě k tomu, jak byla vyděšená, když jsem jí to řekla, bylo to zvláštní.

,,No já se musím vrátit zpátky k práci, tak se zatím s tebou rozloučím, měj krásný den Katharino." ,,Děkuji, Vám také", vstala jsem a zasunula židli na své původní místo, vyšla jsem ven a mírně přivřela dveře.

Procházela jsem dál až jsem se ocitla venku. Ředitelka měla pravdu bylo krásně. Zamířila jsem doprava, kde byl malý les. Prokličkovala jsem mezi stromy, občas jsem se u nějakého zastavila a pohlédla na horu, kde byly domky. Každý patřil nějakému dítěti, které si ho samo postavilo. Zastavila jsem se u jednoho. Jako jediný si ponechal přírodní barvu dřeva. Ostatní byly natřené různými barvami, ale tenhle ne. Byl z nich nejstarší, ale to neznamenalo, že ztratil své kouzlo. Byl z nich největší a měl krásný žebřík.

Sevřela jsem provaz ve svých dlaní a pravou nohou došlápla na první prkénko. Každý schůdek jsem zdolávala s nadšením. Během chvilky jsem se dostala do domečku. Nic se v něm nezměnilo, možná až na pořádnou vrstvu prachu. No jo, nemůžu se ničemu divit, když jsem chodím tak málo. Zašla jsem k jedné stěně, kde je malá skříňka a v ní je prachovka. ,,No dáme se do práce."

Celá znavená jsem si sedla na čtvercový kobereček, který jsem před chvílí vyklepávala. Rozhlédla jsem se po pokoji a musela jsem uznat, že to vypadalo lépe, malým okénkem už zase bylo vidět ven a nikde už nebyl vidět prach. Úsměv z mé tváře pomalu zmizel, protože jsem si uvědomila, proč jsem vlastně tady. Nadzdvihla jsem prkno, které bylo uvolněné. Mé oči se zúžili a koukali na malou truhličku, opatrně jsem si ji dala k sobě do klína.

Prstem jsem přejížděla po znacích truhly. Měla tmavou barvu a dozdobená byla černými listy, které byly po celé truhle. Vždy mi připadalo, že není truhla zcela dozdobena a že jí prostě něco chybí, ale i přes to měla pro mě velikou hodnotu. Klíček, který byl umístěný ve spodní straně truhly, jsem vyndala a vytvořila tak bílé místo. Odemkla jsem truhličku a odklopila víko.

,,Mami, tati ani nevíte jak se mi po Vás stýská.", zašeptala jsem do ticha a vytáhla rámeček s naší rodinnou fotkou. Sklo je trochu prasklé, ale mě to vůbec nevadí. Na fotce se mamka drží s tátou za ruku a tu druhou má položenou okolo ramen mého bratra a já sedím pod nimi a držím v rukách květiny. Všichni jsme vypadali tak šťastně. Mě na té fotce mohlo být tak pět, jediný tenhle obrázek mi připomíná podobiznu mých rodičů.

Bratr o nich moc nemluví a to mě mrzí ještě víc. Táta byl vysoký a měl černé krátké vlasy a na nose mu perfektně seděli brýle, ale na co jsem byla nejvíce pyšná byli jeho oříškové oči, které jsem měla po něm, asi jako jediné. Já byla celá mamka dlouhé blonďaté vlasy opálená pleť i postavu jsme měli podobou. Bratrovi mohlo být tak čtrnáct, ten se však nepodobal ani jednomu. Nepamatuji si nic z doby, kdy žili, možná malé střípky minulosti a ty sny. Bratr si toho musí pamatovat víc, ale nevím proč se o to se mnou nechce podělit.

Ukápla mi slza a po ní následovala další a další, už jsem to nehodlala dál v sobě dusit. Strašně se mi stýská, přála bych si domov, ale opravdový, kde bych mohla žít se svým bratrem a mít vlastní dům se zahradou. ,,Ach jo."

Zády jsem se opřela o dřevo za sebou a pevně k sobě stiskla oční víčka a přemýšlela nad chvílemi, které mi utkvěli v hlavě. Nejradši mám tu, kde si hraju s mamkou a tátou v lese, sbíráme houby a dáváme je do košíku. Jdeme potichu k jednomu stromu, o který se opřeme a táta ukáže prstem na louku před námi, kde se pasou srnky. Ano tuto vzpomínku mám ráda, protože je v ní jenom to hezké.

Poslouchám, jak vychovatelky svolávají děti na oběd. ,,Dneska ho asi zase vynechám.", nemám vůbec chuť k jídlu. Rámeček si přitisknu k sobě a nechávám volný prostor slzám, nemá cenu se jim bránit, ne dnes.

Tak třetí kapitolka za námi, doufám, že v další už se konečně dostanu k tomu, co mělo přijít v téhle a že to bude trošku více zajímavější. Zajímal by mě váš názor na tuto knihu i když vím, že jsme teprve na začátku. ❤😊