,,Kate, zlatíčko pojď ke mně." Za chvilku už jsem byla v náruči mě moc dobře známe osoby. Dala mi pusinku do vlasů.
Zvedla jsem k ní hlavu a dívala se do jejích modrých očí, které nepatřily nikomu jinému, než mé matce. Měla opálenou pleť a dlouhé blonďáté vlasy, se kterými si pohrával vítr. Opřela jsem se o její hruď a v ten moment si maminka začala něco pobrukovat.
Tu písničku jsem důvěrně znala, zpívala mi ji vždy před spaním. Jenže po chvilce přestala a její tělo se celé zachvělo a napnulo. Dostala jsem strach a otevřela oči, které do teď byly zavřené. Všude kolem nás jsem však viděla pouze oheň, který se s každou vteřinu přibližoval.

Podívala jsem se na ženu, která mě chovala, ale v její tváří se zračil strach a bolest, nebyla si vůbec podobná, vždy byla tolik plná radosti a něhy, ale dnes ne. ,,Mami, co se děje?", zeptala jsem se třesoucím hlasem. Odpovědi už jsem se ale nedočkala, plameny nás začaly pohlcovat, až zbyla jenom tma.

,,Katharino!", zakřičela učitelka a v jejím hlase bylo slyšet podráždění. Rychle jsem se probrala a snažila se předstírat, že jsem celou dobu poslouchala její výklad.
,,Ano paní profesorko?"
,,Vás asi nezajímají dějiny naší země, že ne?", zeptala se. Neměla pravdu, ale když ten samí příběh slyšíte už tolikrát, znovu se vám to poslouchat nechce. Musela jsem jí to vyvrátit, jinak bych zůstala opět po škole.
,,To není pravda, celou dobu jsem Vás poslouchala."
,,Opravdu?", podivila se žena, stojící u tabule, ale raději to dál nekomentovala a pokračovala.

,,Tak jak už jsem říkala, dnes je den, kdy náš král usedl na trůn a tuto událost si připomínáme každý rok."
A je to tady zase, pomyslel jsem si, každoroční přednáška o tom, jak nás král spasil před zlem, nechtělo se mi to poslouchat, ale musela jsem, protože profesorka sledovala každý můj pohyb.

,,Vždy tento den začínáme příběhem o dvou princích a tenhle rok tomu nebude jinak. Bývalý král s královnou měli dva syny, kteří byli nerozluční bratři. Bojovali bok po boku v různých válkách, ale když nastal den korunovace, králem byl zvolen starší z bratrů. Ve druhém bratrovi rostl vztek a láska, kterou dříve cítil, se vytrácela a postupem času se přeměnila na nenávist.
Jednoho večera se vplížil do bratrova pokoje a chtěl ho zabít, ale nepovedlo se mu to a po dlouhém boji král vyhrál a bratra zabil. Král Nicholas III. nám od té doby vládne milostivě a spravedlivě."

Dokončila své vyprávění profesorka s nadšením v očích a hned po té začala opět něco povídat, ale to už jsem neposlouchala. Otočila jsem se doprava směrem k oknu. Venku bylo krásně, foukal mírný vítr a svítilo sluníčko, všude byly rozkvetlé květiny. Už abych tam byla, pomyslela jsem si. Někdo mě asi vyslyšel, protože v tu chvíli zazvonilo. Na nic jsem nečekala a naházela si učebnice do tašky, kterou jsem si hodila na záda a vyrazila ze třídy. Na chodbách byl chaos, z každé třídy vylézali studenti a mířili k hlavnímu vchodu. Prokličkovávala jsem mezi nimi, jak nejlépe jsem dovedla.

,,Konečně" zašeptala jsem do hluku kolem mě. Sešla jsem schody a vydala se po kamenité cestě, která vedla do parku.
Zpomalila jsem krok a užívala si klid. V parku je můj oblíbený strom, je to dub, vedle kterého je umístěná dřevěná lavička. Došla jsem k ní a sedla si. Nasávala jsem vůni rozkvetlých květin, které byly všude kolem. Stromy a jejich listy na mě vrhaly stíny a mezi nima pronikalo sluníčko. Nechtělo se mi jít domů.

S bratrem jsme přišli o rodiče, když měli autonehodu. A i když byl bratr dospělí, tak mu nedovolili, aby si mě vzal do péče. Tak žijeme v sirotčinci. Někdy jsou zde přísná pravidla, ale aspoň máme střechu nad hlavou a dobré jídlo.

Dřív jsem nechápala, proč nás nikdo nechce, ale dnes už tomu rozumím, ještě jsem se neproměnila a tudíž jsem pro okolí zvláštní. Každý se do patnácti let promění na zvíře, které je mu souzeno, ale já to štěstí bohužel neměla.
Koukala jsem na květiny a přemýšlela nad vším možným. Ale z myšlenek mě vytrhla sova, která se vznášela nade mnou. Kroužila nad korunami stromů a pak sletěla na větev velkého dubu.

Dívala se na mě modrýma  korálkovýma očkama a já ji pohled oplácela. Její peří mělo sněhovou barvu a tu dozdobovalo pár černých teček.
,,Už mě zase sleduješ, neuvěříš tomu, ale domů už se dokážu dostat sama." Sova se přeměnila v mladého muže, který na mě koukal stejným očima, jako před tím sova a usmíval se.
,,Já vím, že tam dokážeš dojít, ale myslel jsem si, že budeš mít radost ze společnosti svého bratra".
Oznámil mi s klidným hlasem.
Nic jsem neodpověděla,  dlouze jsem si ho prohlížela, je mu už dvacetdva let a mě šestnáct, ale stejně se ke mě chová jako k malému dítěti.
,,No tak když už jsi tady, tak mi můžeš vzít aspoň tašku." Ač nerad, tak vstal a popadl můj batoh.

,,Tak jdeš nebo tady budeš sedět půl dne?"
,,Vždyť už jdu". Odsekla jsem a s námahou se zvedla. Bratr šel na levé straně ode mě. Mlčeli jsme a rychlou chůzí jsme pokračovali vpřed.
,,Tak jak bylo dneska ve škole?".
,,Jak se na to vůbec můžeš ptát?! Je to škola, takže hrůza." Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a musela se tomu pousmát. Škola by mě bavila, kdybych uměla klouzit a měla hodiny magie, ale ty já bohužel nemám. ,,A jak bylo v práci?" Zeptala jsem se na oplátku, aby nebylo zbytečné ticho.
,,Ale dneska to celkem šlo, v celé budově jsme opravovali topení."
Můj bratr je zaměstnaný pod ředitelkou sirotčince a dělá jakoukoliv práci, která je potřeba.
Ani jsem se nenadála a ocitli jsme se právě před touto budovou, mým domovem.

Měla obrovskou černou střechu a zdi okrové barvy. Stála přímo uprostřed zahrady, která byla krásně udržovaná. Vždy po škole mířím na oběd, ale dnes jsem neměla vůbec chuť k jídlu. A tak jsem pokračovala ke kovové bráně a šla hned do domu.
,,Ty nejdeš na oběd?" Podivil se bratr. ,,Ne, nemám hlad". Nečekala jsem na to, až mi to bratr bude rozmlouvat a vešla dovnitř.

,,Dobrý den", slušně jsem pozdravila jednu z našich  vychovatelek. Ta se jen zamračila a zapsala si mě do knížky příchodů a neochotně my podala klíč od pokoje. Bratr se s ní dal do hovoru.
To už já ale byla na schodech a vycházela do prvního patra. Náš pokoj měl číslo 12 a byl až vzadu. Odemkla jsem si a otevřela dveře s vrzajícím zvukem. Pokoj byl malý, byly zde dvě postele a u každého byl noční stolek a na něm lampička. Dále dvě dřevěné skříně, které stály naproti dveřím a vedle nich byly dveře do koupelny. Pokoj byl sladěný do zelenobílé barvy. Svalila jsem se na postel a koukala do stropu. Chtělo se mi spát, ale bylo moc brzo, a tak jsem se rozhodla, že se půjdu projit.

Pomalým tempem jsem se převlékla do domácího oblečení a vyšla jsem na hřiště. Viděla jsem děti, jak si tam hrají na babu.
,,Kate" zakřičela pisklavým hlasem malá Zoe. Skočila mi do náruče a já ji začala lehtat. Zoe se smála na celé kolo, až mě převalila a obě jsme skončily na trávě. Zoe svou malou ručičkou začala trhat zelené lístky a házela mi je do vlasů, já se jen tak nedala a oplácela jí to. Když už nás bolelo tak břicho, že už jsme to nemohly vydržet, lehly jsme si vedle sebe.

,,Pojď si s námi hrát na babu" řeklo děvčátko. Zvedly jsme se a utíkaly na hřiště. Všechny děti mě pozdravily a přidaly jsme se do hry. Zoe dostala babu, proměnila se v zajíce a rozběhla se naproti mě. To byl signál, abych sprintovala na druhou stranu od Zoe. Už se blížila. Zrychlil se mi dech a tlukot srdce jsem slyšela až v uších.
,,Mám tě.", zakřičela Zoe a lehce mě bouchla do nohy. Teď jsem byla na řadě já.

Nemohla jsem si vybrat svůj cíl a tak jsem se rozeběhla proti houfu křičících dětí. Ty co byly rychlejší v podobě zvířat, tak se na ně v mžiku proměnily, někteří však zůstaly v lidské podobě. Vběhla jsem přímo doprostřed a oni se jako hejno ryb rozdělily a nakonec mě obklíčily.
,,Útok", řekly děti. Připadala jsem si jako oběť, zase jsem byla na zemi, pomyslela jsem si. Když jsem tam tak ležela uprostřed těch dětí, byla jsem šťastná.

Chlapeček s kudrnatými vlasy se zvedl a natáhl ruku směrem k hadici, v ten moment se rozstříkla voda do všech směrů. Děti se smály a probíhaly skrz ní. Ty co měli dar vody vnímaly každou kapičku, bylo neuvěřitelné že dokázaly probíhat mezi kapkami, aby se jich žádná nedotkla. Pár kroků ode mě stála Sindy, která se měnila v delfína. Měla hustě černé vlasy a oči měly  barvu oceánu. Přivřela je a nechala kapky, aby sklouzávaly po její kůži. Soustředila se, což dokazovalo její svraštěné obočí, jelikož je starší, tak už umí neuvěřitelná kouzla. Údiv byl vidět v mém obličeji, když se Sindy podařilo zastavit kapky. Zdálo se mi, že se zastavil i čas. Před sebou jsem viděla mojí malou podobiznu, kterou v sobě ukrývala kapka. Dotkla jsem se malé kapky, ale ona se ani nepohla. Pak se znovu rozprskly.

,,To bylo užasé."
Prohodila jsem k Sindy.
,,Děkuji, dlouho jsem to trénovala, ale stálo to za to." Dořekla to a odběhla. Byla jsem úplně promočená, musím se připravit na večeři, blesklo mi hlavou. A tak jsem poprosila Sindy, aby ukončila vodní radovánky a společně jsme se vydaly do pokojů, abychom se připravily na večeři.

Doufám, že se bude 1. kapitola líbit, i když je taková oddechová, ale okolo 3. kapitoly už by to mělo být napínavější a určitě budu ráda za každý komentář.
💙