S posvátnou úctou jsem vešla dovnitř. Na to, co mě tam čekalo, mě nemohlo připravit nic na světě. Oválná místnost musela být z velké části tvořena magií, protože se táhla několik desítek kilometrů do výšky, a na její konec se dalo jen stěží dohlédnout. Po jejím obvodu se táhly regály s úhledně srovnanými knihami, které pamatovaly doby dávno minulé. Fascinovaně jsem se rozhlížela a točila kolem dokola, až se mi točila hlava z té neuvěřitelné podívané. Jakmile jsem se dostatečně vynadívala, zastavila jsem se, zavřela oči a pořádně se nadechla. Kromě nádherné vůně knih, svitků a dřeva jsem cítila i nezaměnitelné chvění magie. Proudila každým koutem místnosti, každou skulinou. Dokonce se její část ukrývala i v některých knihách a svitcích. Toužila jsem procházet každou knihu jednotlivě a hltat veškeré informace, které ukrývaly. Ale ani všechen čas světa by mi na to nestačil.

,,Je to... nádhera," vzdychla jsem a zněla trochu nešťastně.

,,Ale jak tady najdu to, co hledám?" Druid ukázal na nenápadný dřevěný pultík umístěný uprostřed místnosti, v němž byla zabudovaná průsvitná koule.

,,To si to mám vyvěštit z koule?" podívala jsem se na něj skepticky.

,,Funguje jako průzkumník po celé knihovně. Stačí položit ruku na kouli a myslet na to, co chceš doopravdy vědět," vysvětlil s tím svým potutelným úsměvem.

,,Dóóóóóóbře," protáhla jsem neochotně a přistoupila k pultíku. Váhavě jsem položila ruku na chladnou kouli, která studila jako led a zůstala nehybně stát. Vlastně jsem netušila, co mě doopravdy zajímalo. Dostala jsem se sem jen na popud jednoho starého senilního knihovníka. V podstatě jsem tam neměla co dělat. Hlavou mi ale začaly vířit myšlenky jedna přes druhou a všechny patřily neexistující šesté kastě. Kdo byli Černokněžníci? Jak jejich kasta zanikla? Koule pomalu začala vydávat tlumené světlo, až zářila jako samotné slunce. Během chvíle z ní vystřelil oslňující záblesk a zastavil se na jedné knize z toho nekonečného zástupu. Knihovna jako na povel začala měnit své strany i regály. Vše, kromě podlahy, na které jsem stála, se dalo do pohybu. S otevřenou pusou jsem zírala na stěnu, v níž se nacházela označená kniha, jak mizí kdesi v zemi. Během několika málo minut přede mnou stálo menší schodiště vedoucí ke knize, na kterou ještě stále dopadala pohasínající záře.

,,No do prdele. Tohle... bylo... BOŽÍ!" vypískla jsem nadšeně a vrhla se ke schodům, abych ukořistila vybranou knihu. Druid mě jenom pobaveně sledoval, postávajíc kousek opodál. Opatrně jsem vytáhla knihu z regálu a vrátila se s ní k pultíku. Jednalo se o velmi podobnou vazbu, jakou jsem viděla v rhetarském převorství. Na této byl ale vyobrazen jediný znak. Ruce s proudící magií mezi nimi. Přejela jsem po znaku patřícím Černokněžníkům, otevřela knihu na první stránce a začetla se do příběhu, který zapadl v předivu času stejně jako jeho hlavní protagonisté.

Černokněžníci, to jest první lidé, kteří vycítili přítomnost magie a naučili se toto umění ovládati. Byli prvními, kdož stál u zrodu Strážců. Kdož psáti zákony a pravidla musel a na rozdělování šesti království dohlížel.

,,Šesti království?" zarazila jsem se a šlehla nechápavým pohledem po druidovi, který mě sledoval svýma znepokojivě azurovýma očima. Šesté království neexistovalo. Nemělo jednoduše kde stát.

,,Každá kasta ve svých začátcích dostala na starost jedno království. A Černokněžníci si pod svá křídla vzali to nejnebezpečnější," vysvětlil druid, nijak určitě.

V hlavě se mi pomalu rodila mapa známého světa. Od na první pohled dokonalého Eru, přes zalesněné Quathru, nelítostný Arath, skalnatý, ale přívětivý Rhetar, až k chladnému Xantharu pokrytému sněhem a ledem, kde vše končilo. Dál už nebylo nic, jen nekonečný prostor Stinného lesa. Vzhlédla jsem k druidovi a v jeho tváři našla souhlas k vyslovení své šílené domněnky.

,,Stinný les. Tím šestým královstvím je les. Ale... jak? Vždyť to bylo jenom vězení," zavrtěla jsem hlavou a přidržela se pultíku, abych nespadla na zem. Najednou to bylo moc informací a já si nebyla úplně jistá, jestli na ně jsem připravená. Nelíbila se mi představa, kam by mě mohly ve finále zavést.

,,Původně měli Strážci jasnou vidinu ideálního světa. Chtěli vybudovat vězení pro tu nejodpornější a nejzkaženější sortu lidí, aby ten zbytek mohl žít v klidu a míru. Obehnali vězení magickou bariérou, aby nic nemohlo ven. Jenomže úplně ovládnout a zkrotit magii nedokáže nikdo," řekl druid a obřadně otočil na další stránku, kde se nacházelo vyobrazení bariéry tak, jak musela vypadat na svém prvopočátku. Zatímco já jí znala jako místy děravou, slabě pableskující zeď dělící od sebe dva různé světy, tady byla znázorněna jako majestátní magická stěna hrající různými odstíny fialové s viditelným žilkováním uvnitř. Zadívala jsem se na tu impozantní malbu a snažila se v ní najít odpověď na otázku, jak se mohlo z obyčejného vězení plného obyčejných lidí stát jedno samostatné a velice nebezpečné království. A ona odpověď ležela přímo přede mnou.

„Ta bariéra," vydechla jsem nevěřícně a jemně přejela prsty přes kdysi dokonalý magický počin, z něhož už zůstaly pouhé zbytky. Celou dobu jsem si myslela a žila v domnění, že bariéra působením času pustne a chátrá a ztrácí tak svou původní moc. Ona ale nikdy nezeslábla. Samotnou její podstatu do sebe začala čerpat země, na které bylo vězení zbudováno a pomalu tak přetvářela jeho původní podobu do té dnešní. Vybavila jsem si všechny ty dny strávené v lese. Na tu nikdy neutuchající, pulzující energii rozlévající se mi pod nohama, která byla obsažena v každém listu, kořeni stromu i zrnku prachu. Nechápala jsem, jak je možné, že mě to netrklo už dávno.

,,Ano. Bariéra. Je to nezměrný tok magické energie, který byl vytvořen ze samotných životů Černokněžníků. Po celá staletí obětovávali své vlastní bytí, aby oddělili les od okolního světa. A čím víc životní síly do ní vstřebávali, tím víc proudila magie do hlubin země a přetvářela první obyvatele lesa. A protože původní myšlenka vězení přetrvala, začala magie do lesa zavírat lidské běsy, noční můry, jejich neduhy i obavy. A tomu všemu dala tvář i tvar," dořekl mou myšlenku druid a zamyšleně sledoval mé prsty, kterými jsem pořád přejížděla přes malbu.

„Řekl jste, že magie přetvořila první obyvatele. Chcete tím říct, že v tom lese ještě pořád žije někdo, koho tam zavřeli před tisíci lety?" Každý věděl, že kdo ovládá magii nebo magické zbraně, dožívá se mnohem vyššího věku, než obyčejní smrtelníci a proces stárnutí se tak výrazně oddálí. Ale nesetkala jsem se s nikým, koho by magie udržela na živu tisíce let. Druid na mě povytáhl jedno obočí a hodil po mně pohledem, jako bych byla úplně pitomá. Toužila jsem praštit ho do toho jeho mladistvého obličeje. Místo toho jsem se ale zarazila a němě na něj zírala. On určitě chodil po tomto světě, nebo spíš po chodbách převorství, déle než kdokoliv jiný. Ačkoliv jsem nechápala, jak je to možné. Ale při pohledu na něj mi přeci jen došlo, že znám někoho, kdo pořád vypadá jako mladík, navzdory času.

,,Kurva. Sorcha a lordi. To oni jsou první vězni?" znělo to spíš jako otázka, než konstatování holého faktu. Druid se jenom usmál, jako učitel na svého žáka, a dal mi chvíli, abych si všechno náležitě srovnala v hlavě. Všichni byli mnohem starší než jsem si kdy dokázala představit. Ale jak jsem do prdele s takovou informací měla naložit?

„Ta bariéra je utvořena z životů  Černokněžníků?" přesedlala jsem raději na jiné téma. I když i tady jsem se bála, že se dozvím věci, které bych raději nevěděla. Druid jen posmutněle pokývl hlavou.

„Takže. Čistě hypoteticky. I kdyby se teď našla nějaká dobrá duše ochotná položit život za zachování bariéry, jeho oběť by byla úplně marná, protože za pár desítek let by se musela najít další dobrá duše, která by musela umřít taky. A tak dále. To proto bariéra slábne. Nezlobte se na mě, ale tohle nikdo neudělá. Věk hrdinů je dávno v trapu a nikdo na tomhle všivým světě nepoloží svůj život pro dobro ostatních," odfrkla jsem si a potlačila touhu hystericky se rozesmát. Ze Strážců se stali mocichtivý, krvelační, namyšlení snoby, co by pro lidstvo nehnuli prstem, natož aby se obětovali pro vyšší dobro. A ani já sama za sebe jsem nemohla říct, že by se mi pro ně chtělo umírat.

„Pokud někdo nenajde jiný způsob," pokrčil druid rameny a než jsem stačila pronést kousavou poznámku o tom, jestli by mi ten nový způsob rovnou neprozradil, pokračoval.

,,Věděla jsi, že se šestá kasta pokoušela zachovat svůj řád mísením krve s Čarodějkami?" Druid mi odstrčil ruku, která stále spočívala na malbě bariéry, a začal listovat v knize.

„To je zakázaný," upozornila jsem ho. Proto byly jakékoliv bližší styky mezi jednotlivými kastami omezeny na minimum. Mohlo se totiž zrodit něco, co by všechny ostatní mohlo ohrozit svou mocí i silou. A jestli Čarodějky něco z duše nesnášely, pak to bylo cokoliv, co jim stálo v cestě.

,,Kdysi ale nebylo," řekl druid kousavě a ukázal dlouhými, štíhlými prsty na stránku, kde jsem mohla vidět starou, ale zachovalou ilustraci znázorňující porodní bábu s novorozeným dítětem v náruči, po jejíchž stranách stála vysoká mužská postava zahalená kápí a důstojně vyhlížející žena s typickou magickou holí.

„Nechte mě hádat. Jakmile Černokněžníci vymřeli, nechali Čarodějky ty děcka povraždit," vyprskla jsem znechuceně a pocítila prudký osten lítosti. Celá šestá kasta vymřela pro dobro světa. A ten svět na ně zapomněl. A to jediné, co po nich zůstalo, pobila banda egoistických mrch, aby si zachovala svoje nejvyšší postavení ve společnosti.

„Jakmile zanikli Černokněžníci, museli zaniknout i jejich potomci, jako nositelé jejich krve. Taková krev dokáže ale přetrvat několik generací." Druid otočil na další stránku a poklepal prsty na jakýsi rozvětvený rodokmen, zachycující několik stovek generací, které v sobě nosili odkaz Černokněžníků i Čarodějek, končící před desítkami let posledním žijícím člověkem. Což nebylo tak dávno, jak bych si představovala.

„Magie je ale neuvěřitelný přírodní úkaz, který si přes naše přesvědčení žije svým vlastním životem. A člověk je jedním z nejhouževnatějších tvorů tohoto světa. A když dáš tyto dva aspekty dohromady vyjde ti, že i přes veškeré snahy o vyhlazení jistý druh dokáže přežít, osudu navzdory," řekl druid a dramaticky se odmlčel. Už jsem se chystala vypustit na něj svůj temperament, protože jsem se pomalu ztrácela v tom, co se mi tím vlastně snaží říct. Otočila jsem se k němu a nadechovala se k peprné odpovědi, ale zarazila jsem se uprostřed s pusou dokořán. Druid měl ve tváři výraz, který jasně vyjadřoval, že mi právě něco uniklo. Když jsem na něj našpulila pusu a založila si ruce na prsou na důkaz toho, že nad jeho výrazem nemíním přemýšlet, druid povytáhl obočí tak, až mu málem zalezlo do vlasů. Tuhle válku grimas jsme vedli několik minut, než můj mozek rezignoval a rozjel své otáčky. Převracel všechna vyřčená slova a informace, až z nich vybral tu nejnepravděpodobnější.

„Vy – jste – magor!" pronesla jsem důrazně a pečlivě vyslovovala každé slovo, jakmile jsem pochopila, co se mi snažil říct.

,,Jsi potomek Černokněžníků a Čarodějek, Rionello," řekl druid posvátně a po prvé za celou dobu se na mě podíval jako na svatý obrázek.