„Musíme do Xantharu. Hned!" zavelela jsem.

„A nemohli bysme se na to prostě vysrat?" protočila Talina oči v sloup, ale i tak se otočila na místě a vydala se hledat někoho, kdo by nám ukázal místo, kde se nachází Studna poznání.

„Je to opravdu roztomilá, mladá dáma," uchechtl se Ass.

„Nech si zajít chuť. Nejdřív by ti rozkopala ptáka na padrť, pak usekla hlavu a kopala si s ní," zazubila jsem se na něj.

„Nezapomeň, že by si z jeho... tamtoho, udělala trofej," přikradl se k nám Gunar a ostražitě se podíval po okolí, jako by se měla Talina každou chvíli vyřítit z rohu a zbavit ho jeho nejdražšího pokladu.

„Já tě slyšela!" ozvala se Talina z chodby a v jejím hlase zazníval náznak pobavení.

„Víš, jak všechny moje plány odsoudíš jako sebevražedný? Tak přesně takovej máš teď ty," rýpnul si do mě Rai a přehodil mi svou ruku přes ramena, když jsme se spolu s ostatními vydali hledat Studnu poznání, která se (k naší nelibosti) stala nedílnou součástí našich životů.

„Já nemám plán. Je to spíš takový přemýšlení za pochodu," uchechtla jsem se.

„A to se ti zdá jako menší sebevražda?"

„Rainharde. Nerada ti kazim tvoje duhový iluze. Ale to, že chcípneme, bylo jasný už od chvíle, co jsme vyrazili na tuhle trapnou pouť," drcla jsem do něj. Talina mezitím odchytla prvního druida, který jí přišel pod ruku, shodou okolností mého průvodce Knihovnou vědění, a dožadovala se přístupu ke Studni. Druid se nám však zdráhal vyhovět. Na rozdíl od eunuchů v jiných převorstvích neměli ve svou svěřenou Studnu absolutní důvěru. Což mě maličko děsilo. I tak nás k ní ale přes veškerou neochotu zavedl. Jeden za druhým jsme sestupovali po úzkých, točitých schodech kamsi do útrob převorství, kde nám dělal společnost pískot krys a tlumené světlo loučí. Připadalo mi to spíš jako vězení než jako reprezentativní místnost pro uschování jednoho z nejmocnějších artefaktů.

„Moc hezký místo," zkonstatoval Asskar, který to myslel smrtelně vážně, zatímco ostatní to pochopili jako ironii k pobavení. Druid zastavil před zamřížovanými dveřmi, které se v jeho přítomnosti sami otevřely.

„Dál už musíte sami," upozornil nás a pokynul nám, abychom vešli. Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to nelíbilo.

„Rád bych řekl, že se ještě setkáme, ale byla by to lež," zastavil mě druid, který hleděl do místnosti s obavami jasně vepsanými ve tváři.

„Páni. Vy jste hotovej optimista," uchechtla jsem se, abych tak zamaskovala narůstající nervozitu.

„Máš všechny potřebné informace. Nalož s nimi pečlivě. A Rionello? Snaž se to nepodělat," poplácal mě po rameni a co nejrychleji odešel.

„A tím myslíte co?" houkla jsem za jeho mizejícími zády. Kromě toho, že jsem potomek pradávných, jsem se toho zas až tak moc nedozvěděla. Všechno, co jsem si myslela, že vím, se rozplynulo v prach. Netušila jsem, jak zavřít les nadobro, jak od sebe oddělit oba světy a jak zabránit Mabel v uskutečnění jejího snového plánu, když jsem jí v něm nevědomky celá léta nahrávala.

V místnosti za dveřmi vládla tma a vlhkost. Kromě tlumené, tmavě zelené záře, která vypadala jako jed, nebylo vidět nic.

„Tak z tohohle nemám vůbec dobrej pocit," zamumlal Gunar a shrnul tak pocity nás všech. Tápala jsem rukama před sebou, abych do někoho nebo něčeho nevrazila, až jsem začala rozeznávat obrys štíhlého, vysokého těla mladé ženy s bujnými křivkami, pro které by nejedna dáma vraždila. Ani eratská podoba Studny jako mladé, rozverné holky, ani ta rhetarská, co si vsugerovala, že má revma, mě neděsily tolik, jako právě tahle. Už z dáli z ní vyzařovalo cosi zlověstného.

Zelený opar pomalu začal ustupovat, až jsme mohli spatřit okraj samotné studny, z kterého zeleň vystupovala jako pára z hrnce. Postava si sedla na její okraj a přehodila si dlouhé nohy přes sebe.

„Návštěva. Dlouho mě nikdo nepřišel navštívit," zatrylkoval hlas a mě z jeho samotného tónu přejel mráz po zádech.

„Chceme se dostat do Xantharu. Zvládneš to?" ozval se Ezra, jehož pud sebezáchovy očividně fungoval jen ve vzácných chvílích a místo nějž nastupovalo jeho nabobtnalé ego. Tiše jsem zavrčela, ale Ass byl pohotovější. Počastoval Rytíře pohlavkem a cosi na něj sykl.

„Omlouváme se. Je to debil," prskla Talina, která pevně svírala své dva meče, jako by mělo každou chvíli dojít k boji.

„Opravdu chcete do Xantharu?" zeptala se postava a vyhoupla se na nohy. Všichni jsme o krok ucouvli. Ačkoliv neměla žádné rysy v obličeji a chyběla jí ústa, oči i nos dala bych ruku do ohně za to, že mi její neexistující pohled zajel až do morku kostí a analyzoval každou mou myšlenku i pocit.

„Řekněte. Co je doopravdy vaše největší přání, jež vychází z hloubi vašeho srdce?" vydechla potichu. Než jsem stačila říct, že se pakujeme a vymyslíme lepší způsob, jak se do Xantharu dostat, omotala se kolem nás magie, která nás stáhla daleko od tohohle místa i času.

                                ***

Něco mě zašimralo na nose. V domnění, že je to nějaký otravný hmyz, jsem se po tom ohnala a narazila do čísi ruky. Pomalu jsem otevřela jedno oko a spatřila Asskarovu rozesmátou tvář. Prudce jsem se posadila na posteli a rozhlédla se kolem sebe. Nacházela jsem se ve svém pokoji ve Stinném lese a vedle mě se rozvaloval Pán temnoty s rukama založenýma za hlavou a pobaveným výrazem ve tváři.

„Vypadáš, jako bys viděla ducha," rozesmál se a stáhnul mě zpátky k němu. Nevěřícně jsem přejela prsty přes jeho složená křídla a opatrně ho pohladila po tváři, kde jsem se zastavila u jednoho černého oka, ve kterém se odrážela hluboká, temná noc s tisícovkou zářivých hvězd.

„Zdál se mi šílenej sen?" řekla jsem přiškrceně a polkla hořké slzy. Ačkoliv jsem byla ráda, že jsem v lese a všechno to byl jen pouhý sen, bylo těžké smířit se s tím, že jsem si je všechny jen vysnila.

„Chceš mi o tom povědět?" zeptal se Asskar a přivinul si mě k sobě do náručí. Jednou rukou mi něžně přejížděl přes holá záda, zatímco tou druhou projížděl rozpuštěnými vlasy.

„Ani ne. Je to minulost," pokrčila jsem rameny a přitiskla se k němu o trochu víc.

„Dobře. Co máme dneska v plánu?" otočil Ass na jiné téma a já mu byla neskonale vděčná, že se ze mě nesnaží tahat detaily.

„Pokud nemá Strok ani Ex potřebu mě dneska zabít nebo alespoň zmrzačit, mohli bysme prostě zůstat ležet," navrhla jsem.

„Chceš ležet? Jenom ležet?" pronesl Asskar naoko pohoršeně.

„Tak si chceš povídat?" povytáhla jsem jedno obočí a nechápavě se na něj podívala, ačkoliv jsem měla co dělat, abych nevybuchla smíchy.

„Rionello nezlob."

„No tak s tou Rionellou si to posral," odtáhla jsem se od něj a tvářila se nanejvýš uraženě. Asskar mi nikdy neříkal Rionello, pokud jsem neprovedla nějakou kolosální pitomost nebo ho nevytočila do nepříčetnosti.

„Mohl bych ti to nějak vynahradit, drahá? Pokud bude třeba, budu se kát v tvém klíně," zazubil se na mě Ass a chtěl se pro mě znovu natáhnout, ale dveře se otevřely dokořán a v nich se zjevil Pán duchů s několika rarachy poskakujícími kolem něj.

„Neumíš klepat?" rozhodila jsem rukama a hodila po Strokovi první věcí, kterou jsem našla. Ta ale jen neškodně prošla jeho nehmotným tělem a s hlasitým řinkotem přistála v chodbě.

„Budu se tvářit, že se mě to nedotklo," pronesl Strok nevzrušeně.

„Nerad ti kradu iluze, ale tvůj odpornej ksicht nikdo nevidí. Je jedno, jak se tváříš," usmál se na něj Asskar zářivě a přetočil se na bok, aby na něj lépe viděl.

„Nemohl bys přes sebe něco přehodit? Nikdo zase není zvědavej na tvýho neustále stojícího ptáka. To ho máš v pozoru dvacet čtyři hodin denně?"

„Nezáviď starouši."

„Ty na sebe něco hoď určitě. Jdeme trénovat," přesunul Strok svou pozornost mým směrem.

„A já myslela, že jsi přišel jen na přátelský pokec," uculila jsem se a cítila se šťastná, jako dlouho ne. Pomalu jsem začínala zapomínat na divný sen, který mě uvrhl zpátky do minulosti a zubila se jako malá holka. Svět tam venku se mě zbavil, zatímco tenhle mě přijal. Tak proč si kazit náladu naivními sny, které se nikdy nemohli uskutečnit?