Přehnaně pomalu jsem se vydala hledat něco na sebe. Cítila jsem na sobě Asskarův pohled a slyšela Strokovo nesouhlasné mlaskání a tiché vrčení. Vždycky nesnášel, když jsem zdržovala. Pokaždé jsem doufala, že ho čekání přestane bavit a já tak budu moct mít volný den. Soupeřit ale v tomhle s někým, kdo má všechen čas světa je holý nesmysl.

Našla jsem trochu použitou košili a kalhoty, které očividně nepatřily mně. I přesto jsem se do nich navlékla a poslala Assovi vzdušný polibek na rozloučenou. Vydala jsem se za nevrlým přízrakem, který mezi tím prošel zdí. Chystala jsem se odejít dveřmi, ale v poslední chvíli jsem se zarazila a zůstala hledět na zlatavý meč, který se jen tak povaloval na jedné poličce. Hned na první pohled bylo jasné, že sem nepatří. Já ale věděla naprosto přesně, komu patří.

„Děje se něco?" ozval se za mnou hlas, který měl zůstat jen pouhým snem. Prudce jsem se otočila a střetla se se zářivým smaragdovým pohledem.

„Co se to tu ksakru děje?" procedila jsem skrz zuby a nespouštěla oči z Arase, který se roztahoval v posteli, kde ještě před chvílí ležel Asskar. Všechno jsem najednou měla v mlze. Nedokázala jsem si vzpomenout, jak jsem se sem dostala nebo co jsem dělala včera. Čím víc jsem se snažila rozpomenout, tím víc se mi věci ztrácely před očima.

„Tohle není skutečný. Není to skutečný," vrtěla jsem horlivě hlavou a couvala ke dveřím, které se mi začaly vzdalovat. Zakopla jsem, a když jsem se zase postavila, nacházela jsem se na vysokém podstavci, za zády mohutný, nepohodlně vyhlížející trůn a před sebou na kolenou všechny obyvatele Stinného lesa. Chtělo se mi řvát. Místo mě se ale ozval jiný, bolestný řev, který otřásl celým světem.

„Ty... TY! Sama nevíš, co vlastně chceš. Ty nevíš, co je tvoje největší přání," ozval se stoicky klidný hlas, který vůbec nekorespondoval k předešlému řevu, který ještě pořád rezonoval okolím.

„Vypadni," sykl hlas. Jako na povel se vedle mě otevřely obyčejné dveře bez kliky, které mě vtáhly dovnitř.

                               ***

Zamotala se mi hlava. Na malou chvíli jsem musela v předklonu vydýchávat pocit zvracení, než jsem se dokázala rovně postavit a zjistit, co se to vlastně stalo. Moje mysl se sice ještě nacházela v jakémsi mlžném opojení, ale už si uměla dát dohromady jedna a jedna. Místo toho, aby nás Studna odnesla do Xantahru nebo přenesla do jiného království, uzavřela nás v našich vlastních snech. V našich tužbách a přáních, ze kterých pro mnohé nebylo cesty zpět.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, že jsem pořád ve Stinném lese. Nebo alespoň v jeho paláci. Procházela jsem jeho vylidněnými, ztichlými chodbami, které se do detailu podobaly těm skutečným. Nikdo, kromě Pána temnot, nemohl tak dokonale znát místní prostředí.

Nohy mě samy zavedly k trůnnímu sálu, odkud se ozývaly tlumené hlasy. Chystala jsem se vtrhnout dovnitř, ale uslyšela jsem Asskarův nespokojený sykot a Sorchino nezaměnitelné vrčení.

„Víš ty vůbec, co po mně chceš?" vyprsknul zrovna Ass. Nahlédla jsem skrz škvíru mezi dvoukřídlými dveřmi dovnitř a zahlédla, jak nervózně pochoduje sem a tam.

„Jako by to pro tebe byla nějaká oběť," obrátila Sorcha oči v sloup a rozvalila se na svém trůnu, jako kdejaký opilecký pobuda.

„Je to ještě malá holka Sorcho," zaúpěl Ass. Zmocnil se mě nepříjemný pocit, že bych tuhle debatu neměla poslouchat. Sorcha se znovu prudce postavila a zabodla do Pána temnot dlouhý prst zakončený drápem.

„Teď je to jenom malá holka. Ale vyroste z ní nádherná žena, které magie zbarví vlasy do fialova a její pohled bude tak hluboký, že se do těch zatracených očí dokáže doopravdy podívat jen ten nejodvážnější," usmála se královna Stinného lesa a přejela Assovi drápem přes hrudník.

„Ty ses dala na věštění budoucnosti? Proč tolik prahneš po tom, aby tady zůstala? Nikdy sis tady nikoho nenechala. Tak proč zrovna ona?" zeptal se Asskar.

„Copak ty to necítíš? Tu obrovskou sílu, která jí proudí v žilách?"

„Ne. Cejtim, jak jí polovina lesa chce sežrat."

„Je to potomek pradávných. Otců zakladatelů. V našem učení dokáže veliké věci. Když jí tady udržíme. Takže si nech svoje moralistický hovna a dostaň se jí do hlavy i do kalhot. Ta holka tě musí zbožňovat tak, aby na svět venku úplně zapomněla."

„Fajn. Ale nikdy se nedozví pravdu," zavrčel Ass a mně se udělalo mnohem hůř, než před chvílí. Dvoukřídlé dveře se s duněním otevřely a já netušila, jestli se mi chce nadávat, hystericky ječet nebo prostě jenom brečet. Asskar se otočil mým směrem a v tu ránu okolní svět zmizel. Zůstali jsme jen my dva a nicota.

„Jsi odpornej, falešnej hajzl. Tohle je tvoje největší přání? Abych nikdy nezjistila, co jsi za sráče?" rozhodila jsem rukama, protože jsem tomu jednoduše nemohla uvěřit. Nebo nechtěla.

„Nell... nech mě to vysvětlit," vyhrknul Ass a několika dlouhými kroky překlenul vzdálenost mezi námi.

„Seru ti na nějaký vysvětlování," ohnala jsem se po něm zaťatou pěstí, ale Ass mě včas zastavil, otočil zády k sobě a pevně objal rukama, abych se nemohla hýbat.

„Já vim, že si teď nasraná."

„Nasraná? Nasraná? Ty okřídlenej zmetku, celou dobu jsi to věděl. Ptala jsem se tě snad milionkrát, proč jsem mohla zůstat. A ty si ze sebe dělal debila a celou dobu mi lhal!"

Sevření povolilo a Ass mě otočil zpátky k sobě s nechápavým výrazem ve tváři. Měla jsem chuť ho do toho jeho ksichtu praštit.

„O čem to tu mluvíš?" zeptal se nejistě.

„Děláš si prdel? Přece o tý blbosti s pradávnýma idiote," kopla jsem ho do holeně a s uspokojením sledovala jeho bolestnou grimasu.

„Takže ty nejsi naštvaná, že jsem tě sbalil na Sorchin povel?" ptal se Asskar dál a tvářil se čím dál tím zmateněji.

„Co to meleš?" založila jsem si ruce na prsou a hlasitě si odfrkla, protože jsme, očividně, každý mluvil o něčem jiném.

„Slyšela jsi všechno? Protože jestli ne..."

„Jo. Slyšela jsem všechno."

„A nejsi naštvaná, že jsem tě dostal do postele, protože mi to Sorcha nařídila? Mám totiž asi tak milion sladkejch a romantickejch řečiček o tom, jak jsem se do tebe postupem času zbláznil. Mohly by tě rozbrečet," blýsknul Ass svým odzbrojujícím úsměvem. Málem jsem se rozesmála.

„Tak proto si myslíš, že ti chci utrhnout hlavu? Pro boha Asskare. Jenom absolutní idiot by si nechal propíchnout srdce a spojit tak svůj život s někým, ke komu nic necítí. A ty jsi spoustu věcí, ale absolutní idiot nejsi," zavrtěla jsem hlavou. Normální holka by nejspíš zuřila, že se nestala láskou jeho života hned na první pohled a jeho přízeň získala jen na popud nějakého příkazu. Já ale nebyla normální holka. Navíc jsem z něj taky netála hned, jak jsem ho viděla. Co mě ale vytáčelo do nepříčetnosti, byl fakt, že celou tu dobu věděl, co jsem doopravdy zač a ani slůvkem se o tom nezmínil. Nespočítala bych, kolikrát jsem se ho ptala, proč jsem mohla zůstat, zatímco ostatní umírali. Proč jsem se mohla učit a růst, když jiní takovou příležitost nedostaly. A odpověď zněla vždycky stejně.

Vedle nás se objevily dveře bez kliky, vedoucí do dalšího světa přání.

„Znamená to, že už nejsi naštvaná?" houkl za mnou Ass, když jsem se k nim vydala.

„Nasraností doslova přetejkám. Nemysli si, že jsi z toho venku," ukázala jsem na něj varovně prstem a prošla skrz dveře do světa, kde někdo další snil svoje největší a nejtajnější přání.