,,Rainharde?" houkla jsem za sebe, abych ho probudila, ale pozornost stále věnovala dvěma mohutným stromům, které se k nám nebezpečně přibližovaly a ani trochu nepůsobily přátelsky. 

,,Máte tady chodící stromy?" zeptal se Aras nejistě, když se Rai postavil vedle nás a rozespale zamžoural do tmy.

,,Nejsme stromy, idiote," ozvalo se skřípavě. Jako když se kmeny stromů ohýbají ve větru. Ten zvuk se mi nelíbil. Zařezával se hluboko do nitra a vzbuzoval v člověku pocit nekonečné prázdnoty. 

,,Chodící, sprostě mluvící stromy?" doplnila jsem a nevěřícně hleděla na dvě postavy, které o sobě tvrdily, že nejsou stromy, ale přesně jako stromy vypadaly. A pořád se k nám hnaly stejnou rychlostí, aniž by zpomalily.

,,To... to jsou enti," pronesl Rai s posvátnou úctou a klesl na jedno koleno. Nepamatovala jsem si, že bych o něčem takovém kdy slyšela. Na rozdíl od Arase, který napodobil Lukostřelce a klesl k zemi. Nechápavě jsem se podívala po Gunarovi s Talinou, kteří se tvářili stejně zmateně jako já. 

,,A?" chtěla vědět Talina a připravila si své meče. Enti už byli téměř u nás a v jejich těžko rozeznatelných rysech jsem spatřila hluboko zakořeněnou nenávist a hněv. A to vše si očividně chtěli vybít na nás. 

,,Do hajzlu," sykla jsem a strhla stranou Rainharda, který se sklopenou hlavou zíral do země a nevnímal okolí, zatímco Talina skočila po Arasovi. Gunar se rozmáchl svou sekerou, která zazářila magií a máchl proti nejbližšímu z nich. Na svou výšku i hmotnost se ent ukázal jako velice obratný protivník, který se vyhýbal všem Gunarovým perfektně mířeným úderům, které by mnohé jiné stáli život. 

Kolem rukou se mi začaly formovat žhavé plameny připravené spálit ty zatracené stromy na prach. Ale dřív, než jsem je stačila vyslat proti našim protivníkům, mě zastavil Rainhard. Křičel a mával rukama, jak na nás, tak na enty. 

,,Dost! Přestaňte! Nell! Nech toho!" ječel skoro až hystericky. Z jeho náhlého projevu jsem nedokázala posoudit, jestli se snaží chránit nás nebo enty. Já jsem ale rozhodně neměla v úmyslu nechat se rozmačkat na krvavou sračku přerostlým stromem. Vytvořila jsem kolem nás provizorní štít a proklála Raie nevraživým pohledem.

,,Nemůžeš je zabít," pronesl Rai zadýchaně a zakroutil hlavou.

,,A to jako proč?" vyprskla jsem a jedním okem sledovala enty, kteří se zastavili před naším úkrytem a opatrně do něj strkali svými dřevěnými prsty. 

,,Jsou to enti. Ochránci lesa. Ale neukázali se už celá staletí," řekl Rai a otočil se k o něco klidnějším entům, kteří nás pozorovali se stejnou opatrností jako my je.

,,Protože do teď k tomu nikdy nebyl důvod," zachrčel ten, který vypadal jako chodící vrba a poodstoupil od štítu. Nastalo zdlouhavé ticho, kdy jsme se navzájem přeměřovali a hodnotili. Nakonec se enti posadili k našemu ohni a pokynuli nám, abychom je napodobili. Netušila jsem, co je k tomu vedlo, ale rozhodně jsem to nepřipisovala dobrotě jejich srdce. Neochotně jsem spustila štít a následovala ostatní.

,,Jestli máte hlad budete muset ještě chvíli vydržet. Ještě to není hotový. I když jsem ještě nikdy neviděla stromy žrát maso," zabručela Talina, která se v obranném postoji postavila před stále se pečícího kance.

,,Nejsme stromy blbko. Stojíš si na uších?" odpověděl druhý ent, který připomínal krásně vzrostlou břízu a svezl se na zem vedle svého společníka.

,,Jak je tohle možný? Myslel jsem, že existujete jenom v pohádkách," ozval se Rai, který těkal pohledem z jednoho stromu na druhý a zapomínal při tom zavírat pusu, která mu údivem div nepadala k zemi. Arasovi se na tváři usadil podobně ohromený výraz, zatímco Talinu a Gunara nechávala na stálá situace úplně chladnými. Ti dva se chtěli za každou cenu najíst a bylo jim jedno, že to bude ve společnosti někoho, kdo měl podle Rainharda existovat jen na stránkách starých knih. 

,,Jste úplně pitomý? Copak nevíte, co se všude kolem děje? Ten bordel by probudil i mrtvolu," rozhořčil se první s podobou vrby a rozhodil svými obrovskými, sukovitými pařáty. 

,,Byli jsme na dovolený v Eru, zaskočili si na výlet do labyrintu, v Rhetaru přihlíželi hned dvěma tragickým, milostným scénám a na konec skončili v týhle prdeli," prskla Talina a věnovala jim jeden ze svých vražedných úsměvů. Enti si jí ale sotva všímali. Svou pozornost i veškerou svou nenávist věnovali pouze Lukostřelci.

,,Co se tady stalo?" odvážila jsem se zeptat. 

,,Za všechno můžete vy. Tohle je vaše vina!" zavrčel ten první a ukázal na Rainharda, který ve tváři výrazně zesinal. Věděla jsem, že přijde něco, co otřese veškerými základy jeho světa. Ale bylo pozdě na to udělat krok zpátky. Možná jsem udělala chybu, když jsem nás sem dostala.

Enti byli mocnými ochránci těch, kteří se nemohli bránit. Dávno před tím než se země rozdělila na pět království i než se objevili první Strážci, svět chránili právě oni. Sama země si je zvolila k obraně bezmocných. S nástupem Strážců už jich ale nebylo zapotřebí a oni se stáhli do ústraní s příslibem, že až bude nejhůř opět povstanou a přijdou zemi na pomoc. Po nekonečně dlouhém spánku je probudilo neznámé vytí, lidský křik i blížící se temnota. Procitli do chaosu a zmatku, kde se Lukostřelci postavili proti lesu, který byl po staletí jejich domovem. 

,,Les umírá a to všechno jenom kvůli vám. Vaše nájezdy stály život stovky bytostí. Chytáte je do pastí a sítí, jako nějaký zrůdy, který si nezaslouží žít. Tím vaším požárem jste zničili domov různým živočichům, ale vám to stejně nestačí. Unesli jste i jednoho z nás. Kdybych se jen dokázal dostat do toho vaše proradného města," procedila vrba skrz zuby. Ent se představil jménem, které bych nedokázala vyslovit ani za sto let pravidelného trénování. Skládalo se z celé řady chrčivých slabik, které byly poskládány do zbytečně dlouhého slova, které si mohl zapamatovat jen někdo, kdo žil tolik století. Pro zjednodušení jsem vrbu pojmenovala jako Jedničku a břízu jako Dvojku. Ani jeden se netvářil nijak přívětivě, když jsem je tak začala oslovovat, ale to mě nijak netrápilo. 

S každou další větou, kterou Jednička pronesl se Raiova tvář stahovala do více a více zasmušilé grimasy, až jsem doslova slyšela, jak mu skřípe čelist. A jako bych dokázala číst jeho myšlenky věděla jsem naprosto přesně, co bude následovat jako první, až otevře pusu.

,,Pomůžeme vám. Jestli váš přítel žije, tak ho najdeme a přivedeme zpátky. I ostatní," procedil skrz pevně zaťaté zuby. Jenom jsem tiše zaúpěla a zabořila hlavu do dlaní. S takovou se do Xantharu nikdy nedostaneme. Stále víc jsme se od něj vzdalovali, než abychom se přibližovali. Ale znala jsem Raie stejně dobře, jako sebe sama. Potřeboval všemu, co se tady dělo přijít na kloub. A pokud tohle všechno zavinila jeho kasta, dát zase věci do pořádku. 

,,Nerada ti to připomínám, ale měli bysme hlavně vymyslet, jak se odsud dostat. Nikdo z nás neví, kde přesně se tady nachází převorství a místní Strážci se nám asi na pomoc nepoženou," připomněla jsem mu, kam by měly směřovat naše kroky, ale už předem to byl prohnaný boj. Jeho ocelové oči hrály nově nabitou jistotu a energií, kterou nemohla zlomit žádná slova. 

,,Můžeme udělat obchod," navrhl Jednička a urval si z divočáka celé jedno stehno. Když nikdo z nás neodpovídal pokračoval. ,,Přiveďte nám zpátky našeho druha a my vás k druidům zavedeme." Kdybych měla v puse nějaké sousto nejspíš bych se s ním udusila. 

,,K druidům?" vysoukala jsem ze sebe přidušeně a doufala, že si mojí neobvyklé reakce nikdo nevšiml.

,,Mluvila jsi přece o převorství ne? A to spravují druidi," protočil Jednička oči nad mou neznalostí a dál se ládoval kusem kance. Jenom jsem si odfrkla a taky se natáhla po jídle. Všechno mi to připadalo jako až moc velká náhoda, než aby to byla pravda.