Všichni až přehnaně ochotně souhlasili s nabídkou, kterou nám Jednička předestřel a já se k nim, chtě nechtě přidala. Ačkoliv jsem si k tomu neodpustila pár nevrlých poznámek. 

,,Je mi úplně u prdele, že jsou tu z vás všichni podělaný, jako by jste sestoupili z nebes. Jestli tady chcípnu, tak se v dalším životě vrátim jako pták, abych na vás mohla každej den srát," upozornila jsem enty a uzmula si poslední kus masa, který zbyl.

,,Věřim, že taková čůza, jako ty, přežije i mor," protočil Jednička oči a já se rozesmála takovým způsobem, až jsem se svalila na záda a chytla se za bolavé břicho.

,,Jdi divná," konstatoval Dvojka a vrhl na mě pohled plný nedůvěry v mé psychické zdraví.

,,Sorry. Ale někoho mi hrozně připomínáš," utřela jsem si uslzené oči, posadila se zpátky a obdařila enta rozzářeným úsměvem, když jsem si vybavila podobné rozhovory, které jsme vedli s Exem.

Druhý den ráno se enti nabídli, že nás doprovodí k hlavnímu městu, odkud, dle jejich slov, pocházelo veškeré zlo. Nikdo z nás netušil, co tam na nás čeká. Čeho se máma obávat, na co si dávat pozor a co víc. Neměli jsme absolutně žádný plán. Nechápala jsem, jak se nám povede na kráčet do města, vyvést odtamtud ideálně neporušeného enta a zůstat na živu. Ale nikdo si s tím očividně nehodlal lámat hlavu, takže jsem poslušně následovala dva rozmrzelé enty, kteří nás vedli k městským branám. Rainhard si myslel, že je to z dobroty jejich srdce. Já jsem měla na danou věc trochu jiný názor. Čím víc jsem ty chodící stromy poslouchala tím víc mi docházelo, že nenávidí Strážce víc, než cokoliv jiného a doprovází nás jenom proto, aby se nakonec stali svědky toho, jak z nás Lukostřelci udělají jeden obrovský jehelníček. A když jsme stanuli na dohled městu muselo být všem jasné, že tohle je ten nejdebilnější nápad, jaký jsme mohli uskutečnit.

,,To je neuvěřitelný. Tohle je hotová pevnost," rozplýval se Aras při pohledu na rušné hlavní město plné úhledně srovnaných domků, spletitých uliček a majestátního paláce, od kterého se i na tu dálku odrážel sluneční svit. Na druhé straně města jsem ale zahlédla ještě jednu stavbu, která dominovala městu. Vysoká, oválná, zděná budova s řadou nezasklených oken, ze které stoupal zvířený prach. Ani trochu se mi nelíbila. Připomínala mi něco, co jsem znávala ze Stinného lesa, ale přišlo mi velice paranoidní, aby něco podobného vyrostlo v Quathru.

,,Nebo vězení," zamumlala jsem si sama pro sebe a s nedůvěrou hleděla pod sebe, kde se rozkládala nekonečně hluboká rokle, přes kterou vedlo pět úzkých mostů, které se paprskovitě rozprostíraly do všech stran a ústily do jedné monumentální, střežené brány, která dominovala městským hradbám. Těmi bylo obehnané celé město. Za ním už byl jen útes a širé, děsivě klidné moře, jehož konec nikdo nikdy nespatřil. Mnoho mořeplavců  a odvážných námořníků chtělo doplout na druhý konec a objevit tam neznámý svět. Nikdo se ale nikdy nevrátil.

Z města i do něj vedla pouze jedna jediná cesta. Ani trochu se mi to nezamlouvalo. Enti se s námi rozloučili se slovy, že zbytek cesty už musíme zvládnout sami. Jak šokující. Trvalo ještě další hodinu, než jsme sestoupili dolů k rokli a vydali se mostem pro návštěvníky k bráně, kde si nás od hlavy k patě prohlídli místní vojáci odění do tmavě zelených a umně zdobených brnění. 

,,Účel návštěvy?" zeptal se strážník a každého z nás počastoval opovržlivým pohledem.

,,Jdeme za veleváženým králem Kastem. Potřebujeme se s ním poradit v jedné neodkladné záležitosti," začal Rai se smyšlenou historkou, nad kterou nejspíš dumal celou cestu sem. Oceňovala jsem jeho snahu, ale silně jsem pochybovala o tom, že by nám jakýkoli monarcha nabídl pomocnou ruku jenom proto, že bychom ho o to poprosili. Na druhou stranu každý šlechtic miloval trochu toho podlézání a dobře mířených lichotek.

,,Chcete předstoupit před krále?" povytáhl obočí vysoko do čela. Nejspíš jsme nepůsobili jako banda důvěryhodných bytostí, která by se měla dostat před krále a jeho dvůr.

,,Vyřiďte Jeho výsosti, že je zde Rainhard z kasty Lukostřelců s doprovodem a pověřením od ctihodné Mabel," pokračoval Rai neochvějně dál. To strážníka zarazilo ještě víc. I přes to vyslal poslíčka se vzkazem do paláce, který se vrátil zpátky v rekordním čase, aby nás jménem krále Kasta doprovodil ke dvoru.

,,Jdeme do jámy lvové, Rainharde. Je ti to jasný, že jo?" neudržela jsem se, když jsme procházeli přeplněnými ulicemi města, které obsadila celá řada různých kupců, stánkařů, ale i šejdířů a kejklířů. Celé město působilo, jako by se připravovalo na jakousi velkou slavnost. Nikdo z místních se ale netvářil, že by měl na slavení náladu.

,,A jak by ses sem chtěla jinak dostat, hm?" drcnul do mě Rai a zazubil se od ucha k uchu, za což jsem ho počastovala kopancem do kotníku. Zaskřípala jsem zuby a pokusila se ignorovat sílící pocit nejistoty. Ačkoliv město působilo na první pohled blahobytně a spokojeně při pohledu do tváří jeho obyvatel se prvotní dojem vytrácel. Snažila jsem se z jejich křečovitého postoje a uhýbajících obličejů vyčíst příčinu, ale žádná mě nenapadala. 

Letmo jsem přelétla pohledem po svých společnících. Aras byl očividně ve svém živlu, protože hlavní město Quathru žilo stejně aktivním a chaotickým způsobem, jako to v Eru. Totéž se dalo říct i o Raivoi, který úplně polevil ze své ostražitosti a jeho ocelové oči nyní přetékaly radostí. Což se rozhodně nepřeneslo na Gunara a Talinu, kteří pevně svírali své zbraně a nedůvěřivě se rozhlíželi kolem sebe. 

Poslíček nás obratně provedl vším tím davem až k rozložitým, kaskádovitým schodům vedoucím k honosnému paláci, který vypadal přepychově zevnitř i zvenku. V okázalé hale, jejíž strop nesl vyobrazení hrdinských skutků minulých vládců a jejíž stěny byly obložené pláty zlata, nás přivítali dva služebníci ve skvěle padnoucích oblecích přezíravým pohledem a dokonale arogantním mávnutím ruky nám pokynuli, abychom je následovali. Nejenom já jsem jim chtěla nakopat ty jejich namyšlené zadky.

Dva navonění panáci nás zavedli do velkého, trůnního sálu, po jehož obvodu stáli na jedné straně sešikovaní očividně zdraví Lukostřelci a na té druhé poddaní dvora. A na vyvýšené podestě se rozprostíralo obrovské lože, na kterém se povaloval ten nejtlustší a nejohavnější tvor, jakého jsem kdy viděla. Ovívali ho dva lokajové, zatímco on do sebe soukal kusy žvance, kterých měl kolem sebe veliké zásoby. Jakmile nás jeho zapadlá, prasečí očka zaregistrovala upustil jídlo a pokusil se převalit, čímž akorát rozvlnil své tukem zarostlé tělo a po několika vteřinách plných funění a hekání svou snahu vzdal.

,,Vítejte Strážci. Vítejte," zapískal vysokým hláskem a hlasitě mlaskl. Odporem jsem o krok ustoupila.

,,Děkujeme, Vaše veličenstvo, že jste nás přijal na váš dvůr. Jistě jste zaneprázdněn. Ale neseme zprávy z Eru," poklonil se Rai a my ho okamžitě napodobili. Ani mi tahle pokora nevadila, protože jsem se díky tomu nemusela dívat na to obtloustlé monstrum.

,,Představíš nám své společníky, mladý Lukostřelče?" zeptal se vyžraný král a toužebně po nás přejel pohledem. Očividně ho vůbec nezajímalo, co bychom mu chtěli sdělit. Zajímali jsme ho hlavně my a já doufala, že to neznamená, že skončíme na jeho talíři. 

,,Jistě, Vaše Veličenstvo. Toto je Gunar z kasty Válečníků," začal Rai a postupně ukazoval na svůj doprovod, až se dostal ke mně a na malinkatou chvíli zaváhal. Postřehla jsem v jeho očích ten známý záblesk hlubokého přemýšlení a na moment si oddechla, že se nenechal strhnout nostalgii. Dokud se potutelně nezašklebil.

,,A toto je naše věrná služebná. Berta," uculil se a já jen stěží odolávala touze stáhnout ho za živa z kůže. 

,,Bertička. Jak roztomilé," usmála se hora sádla.

,,Asi budu zvracet," procedila jsem skrz zuby a probodla Rainharda nenávistným pohledem. Věděla jsem, proč to udělal. Vzpomněla jsem si na jeho slova tenkrát v Eru, kdy mě nabádal, abych tajila svoji identitu. Jako obyčejná služka jsem se mohla dostat do míst, kam ostatní ne a slyšet věci, které měly být před Strážci skryty. Ale ani trochu se mi nelíbilo, jak se na mě při tom ta tuková vrstva tvářila.