,,Asskare?" vyhrkla jsem a prudce se posadila. Zprvu jsem netušila, kde se nacházím, ani co tam dělám. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala sluncem zalitý palouk než mi došlo, že se mi to celé jenom zdálo. Že se jednalo o zapadlou vzpomínku. Promnula jsem si obličej a snažila se z mysli vypudit Asskarovu tvář, která ve zlatavých paprscích působila jako dokonalé ztvárnění bájných bohů.

Nacházela jsem se v nějaké menší místnosti, která se topila ve tmě. Dovnitř pronikal jen tenký měsíční svit, který ale i tak dostatečně osvětloval celou hromadu zakrvácených hadrů, které se povalovaly kolem postele.

,,Ne, jenom já," uslyšela jsem ze stínů známý hlas a otočila hlavu oním směrem. Aras seděl na zemi, v jednom z koutů, opřený o zeď. Jeho hlas zněl velice unaveně. Jako by se právě probudil.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se a sesula se zpátky do peřin. Nedokázala jsem si pořádně utřídit myšlenky a byla jsem moc líná na to snažit se dát podrobné informace dohromady.

,,Museli ti pustit žilou. Měla jsi v sobě spoustu jedu. Ale nestačil se ti dostat k srdci. Navíc máš neuvěřitelnou regeneraci. Všechny tvoje rány se jako zázrakem uzdravily a nezůstala ti jedna jediná jizva," pronesl Aras zamyšleně a přesunul se ze svého místa ke mně na postel.

,,Jeho práce?" zeptal se Aras, když jsem delší dobu neodpovídala.

,,Nejspíš," pokrčila jsem lhostejně rameny a mimoděk si přejela prsty po krku.

,,Měla bys odpočívat," řekl Aras a zkoumavě se na mě zadíval.

,,Tak pojď. Jsem moc vyčerpaná na to ti odporovat," zaskuhrala jsem a uvolnila mu místo vedle sebe. Aras se jenom zasmál, natáhl se vedle mě a přes oba přehodil deku. Jako to dělával, když jsme byli malí. Stulila jsem se k němu a zaposlouchala se do pravidelného tlukotu jeho srdce.

,,Chybí ti?" zašeptal Aras, zatímco mi projížděl prsty ve vlasech.

,,Vážně to chceš vědět?" uchechtla jsem se.

,,Ne. Vlastně ani ne," uculil se. Netrvalo moc dlouho a já se ponořila do klidného, bezesného spánku. 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

,,Přestaň na mě takhle čumět. To přece nemůžete myslet vážně!?" rozhodila jsem rukama a všechny přítomné zpražila nevraživým pohledem. Stáli jsme v místnosti plné map a papírů, kde nám Clay oznámil, že průsmyk v pohoří Kamalumah zasypala lavina a neexistuje možnost, jak překročit hranice do Xantharu. Jediné, co zbývalo byla Studna poznání, jak nezapomněl zmínit Rainhard.

,,Máš snad nějakej jinej nápad?" zazubil se na mě Rai.

,,Jo. To radši ten zával půjdu odhrabat," zavrčela jsem a svoje slova myslela smrtelně vážně. Nehodlala jsem svůj život opět svěřit do rukou jedné z těch potvor. Díky ní jsem ztratila Kieru. Každý den jsem se snažila nemyslet na to, co všechno se jí mohlo stát a vyhýbala se vtíravé myšlence na to, že už vůbec nemusí být mezi živými.

,,Nemusíte se bát. Naše Studna je spolehlivá," vmísil se do rozhovoru Clay a nervózně mezi námi těkal pohledem. Jako by se bál, že po sobě každou chvíli vystartujeme.

,,Jasně. Poslední spolehlivá Studna nás zavřela do kouzelnýho labyrintu," prskla Talina, která se mi, co do podrážděnosti, jednoduše vyrovnala. 

,,A co chceš dělat Tal? Zůstat tady, chlastat pivo a čekat, že se stane zázrak?" přesměroval Rai svou pozornost na Assasínku, která tiše skřípala zuby a nenávistně Raie sledovala. 

,,Jo. To zní docela slibně," zazubila se Talina svým děsivým způsobem.

,,Mluvim vážně," rozčiloval se Rai a na tváři se mu objevil nesouhlasný výraz, jako by mluvil s nevycválaným a vzpurným děckem.

,,To já přece taky," vyprskla Talina.

,,Nemáme jinou možnost Rio," řekl opatrně Aras. To jsem si samozřejmě moc dobře uvědomovala. Nechtěla jsem ale pokoušet naše štěstí. Labyrintem jsme prošli bez větší újmy na zdraví. Co když nás tahle mrcha pošle mnohem dál, odkud bychom už se dostat nemuseli?

,,Můžeme hlasovat," navrhl Rai.

,,Odpusť si to. Ty, Aras a Gunar chcete jít do převorství. Já a Talina jsme proti. Je rozhodnuto," zarazila jsem ho zvednutím ruky, protože bylo více než jasné, jak by takové hlasování dopadlo.

,,Bezva. Přehlasovali nás tři chcíplý ptáci," povzdychla si Talina a nesouhlasně zavrtěla hlavou.

,,Hele. My nemáme chcíplý ptáky," začal okamžitě protestovat Gunar, kterému se do tváří nahrnula červeň. Vyprskal jsem smíchy, když jsem postřehla Clayův zmatený a vyděšený výraz zároveň. 

,,Klid. Takhle se bavíme normálně," mávla jsem rukou a povzbudivě ho poklepala po zádech, zatímco Gunar dál neochvějně bránil své genitálie. 

,,Fajn. Ale přibalte to svoje pivo. Jinak to se mnou nevydržíte," upozornila nás Talina, když Gunar konečně zjistil, že tuhle hádku nevyhraje a opustila místnost. Jenom jsem pokrčila rameny a následovala Talinu pro vyzvednutí našich zásob alkoholu. 

Jelikož Gunar cestu do místního převorství neznal, rozhodl se nás Clay doprovodit s jedním pekelným psem po boku. Vyvedl nás z města na vyvýšený kopec, z kterého jsme měli pokračovat skrze změť hor, až do místního převorství. Když jsme se pomalu dostali nahoru Gunar se zastavil a otočil, aby se pohledem naposledy rozloučil s malým domkem na samém konci města, z jehož komínu stoupal kouř. 

,,Neboj se o ně. Budou v pohodě," drcnul do něj Rai a zahleděl se stejným směrem. 

,,Jasně. Nic jim nehrozí. Jsou tady v bezpečí," přidal se Aras, aby Válečníka podpořil. Pořád bych ho raději viděla dole s Millie, jak nám mává na rozloučenou, než aby s námi podnikal tuhle pitomou cestu.

,,Myslíš?" zeptal se Gunar, ale oči zabodl do mě. Jako by teprve moje ujištění znamenalo něco víc. Na jazyk se mi drala celá řada slov, kterými jsem ho chtěla počastovat. Od pitomce, přes idiota, až po totálního vola. Nic z toho jsem ale nakonec nevyslovila. 

,,Jasný. Úplná pohodička. Bezpečnější místo neexistuje," přikývla jsem přehnaně horlivě hlavou, za což jsem si od Raie vysloužila okázalé protočení očí, zatímco Aras s Gunarem se pobaveně uchechtli. 

V Retharu převládala hlavně pestrá škála šedých odstínů, kterými byly zbarvené všudypřítomné skály i hory a dokonce jimi hrálo i to malé množství jehličnanů, které zde dokázaly vyrůst. Byl to chladný a drsný kraj a přesto byl o tolik příjemnější než slunné a zelenkavé Eru. 

Prošli jsme třemi vesnicemi, kde se Gunar setkal se svými druhy, kteří zde nezastávali úlohu pouze jako ochránci, ale pomáhali s opravami, nosili zásoby, věšeli ženám prádlo nebo si hráli s dětmi. Na rozdíl od Eru tady své Strážce milovali, uctívali a důvěřovali jim. Tolik se to lišilo od stísněné atmosféry, která vládla mezi Rytíři a jejich svěřenci. Válečníci sice vypadali jako menší verze obrů a na první pohled byste je nechtěli naštvat, ale každému z nich v hrudi bilo srdce stejně velké, jako oni sami.

,,Zítra dorazíme do převorství," oznámil nám Clay, když jsme se na noc utábořili v malém háji borovic a hodil pekelnému psovi obrovskou kost jakéhosi zvířete. 

,,Nemůžu se dočkat," zabrblala Talina a vytáhla ze svého vaku poslední láhev piva, která jí z veškerých zásob zbyla. A to jsem jí s valnou většinou ani nepomáhala. Skoro po celou cestu jsem svou pozornost věnovala pekelnému psu. Hned ve městě si našel kus klacku a vyžadoval, abych mu ho házela. A když jsem tomu kusu dřeva dopomohla trochou magie, aby doletěl opravdu hodně daleko, pes skákal nadšením a vesele mě olizoval. Alespoň na chvíli jsem si připadala jako tenkrát ve Stinném lese, když jsem se s Artinou potulovala jeho zákoutími a kolem nás pobíhala celá řada démonských tvorů.

Pomalu se stmívalo a stíny, které vrhal náš oheň ožívaly v roztodivných tvarech. Clay nám zrovna vyprávěl nějaký složitý příběh, do kterého se všemožně zamotával a jehož pointa se nám s každým jeho slovem vzdalovala, když se kus od nás snesl na zem obrovský, impozantní, černý stín ve tvaru draka.