Druhý den jsme se probudili do dalšího deštivého rána. Sice už nelilo jako z konve, ale pořád se z nebe snášely otravné kapky znepříjemňující náš život. Rai nám ale neochvějně tvrdil, že se co nejdříve dostaneme k tvrzi Lukostřelců. Uhasila jsem oheň, který jsem vyčarovala, aby nezpůsobil nějaké potíže a vydala se na další deštěm provázenou cestu.

Čím víc jsme se prodírali hustými lesy nebo přecházeli na první pohled nekonečné louky plné lučního kvítí, tím méně jsem chápala naše dětské touhy a sny. Snad každé dítě v sirotčinci vždycky chtělo spatřit krásné, mocné, sluncem zalité Eru. A přesto bylo Quathru mnohem kouzelnější. 

Z mohutných dubů a buků se ozýval roztodivný orchestr ptáků, který nás doprovázel na každém kroku. Na rozlehlých, zelených, bohatých loukách se proháněla celá stáda sněhově bílých jednorožců, kteří nás obezřetně pozorovaly zpovzdálí. Mezi kmeny stromů se před námi schovávaly bludičky i víly a nenápadně nás sledovaly. Přistihla jsem se, jak se zasněně rozhlížím kolem sebe a nadšeně se usmívám. Ani ostatní už na okolní svět nepohlíželi zpod zamračených obočí a nechali se strhnout místním kouzlem. 

Než se opět začalo smrákat ušli jsme několik desítek kilometrů. Všichni jsme začínali cítit každý sval v těle, ale Rai pořád nezastavoval a neúprosně hnal dopředu. Slyšela jsem, jak si sám pro sebe něco drmolí a jeho napnutý postoj vykazoval známky znepokojení. 

,,Děje se něco?" zeptal se Aras potichu.

,,Už by měly bejt vidět. Měli by bejt vidět," mlel pořád dokola Rai.

,,Kdo?" nechápala Talina a zmateně se zadívala do lesa.

,,Věže tvrze," odsekl Lukostřelec podrážděně a přidal ještě víc do kroku, takže už skoro běžel. Uslyšela jsem Gunara hlasitě zaúpět, zatímco já jsem si odfrkla a vydala se za ostatními. 

Když jsme se konečně zastavili, spatřili jsme před sebou hromadu spálených sutin, mezi kterými působil osamocený Lukostřelec jako mravenec. Nemusela jsem být žádný učenec, abych pochopila, co před námi leží. Tvrz Lukostřelců jsem nikdy neměla možnost spatřit, ale dle toho, co se rozprostíralo před námi se muselo jednat o velkolepou stavbu, z které nyní zůstaly jen ohořelé trosky obehnané několika málo stromy, které dokázaly přežít.

,,Moc mě to mrzí," hlesl Aras a poplácal Raie po rameni. Procházela jsem zčernalé trámy a popel o rozhlížela se kolem. Něco mi přišlo špatně. Jen jsem nedokázala pojmenovat co. Rai truchlil nad svými bratry. Svezl se na kolena a zabořil hlavu do dlaní. Jenomže nebylo koho oplakávat.

,,Nejsou tady žádný těla," oznámila jsem očividný fakt. 

,,Protože jsou spálený na prach!" štěkl po mně Rai.

,,I když tělo spálíš na prach vždycky po něm něco zbyde," protočila jsem oči a potlačila vzrůstající podráždění. Vážně bylo tak těžké poslouchat mě a věřit mi? Vážně jsem všechno musela pořád sálo dlouze vysvětlovat?

,,Co po tobě zbyde?" zeptal se Gunar a i přes zapadající slunce jsem viděla, jak zezelenal. Vycenila jsem na něj zuby a poklepala si na ně klouby prstů. Aras už se nadechoval k další otázce, ale zarazila jsem ho mávnutím ruky.

,,Vždycky zbydou zuby. Prostě mi věř a neptej se." Rai se postavil na nohy a zabodl do mě slzami zalité oči.

,,Takže je všechny vzali jako zajatce?" rozhodil frustrovaně rukama. Zprvu jsem nechápala smysl jeho otázky. Až po chvíli mi došlo, že mluví o Stinném lese.

,,Nerada ti kradu iluze, ale tohle není práce lesa," upozornila jsem ho.

,,A čí teda?" chtěla vědět Talina, která chodila sem a tam a odkopávala ohořelou suť. Zadívala jsem se k potemňujícímu nebi a zhluboka se nadechla. 

,,Nejspíš lidská. Není tu cejtit ani stopa po magii. Copak to necejtíte? A navíc. Kdyby za to mohl magický oheň někde tady by ještě bylo jeho ohnisko. Ten jen tak neuhasíš," informovala jsem je a raději si nechala pro sebe pichlavou připomínku z dnešního rána, kdy jsem sama zlikvidovala oheň, jinak by tam plál ještě teď. Všichni začali nasávat okolní vzduch jako lovečtí psi, ale nepůsobili dojmem, že alespoň tuší, o čem to mluvím. 

,,A co se nám tím snažíš říct? Že někdo podpálil tvrz Lukostřelců a oni se jednoduše sbalili a šli o dům dál?" vyprsknul Rai.

,,Ty jsi tady z nás ten nejchytřejší. Loreta je pryč. A po zkušenostech z Eru nemusí bejt všichni tak loajální jako Clay a Válečníci. Ne všechno, co z leza vyleze okamžitě trhá střeva. Vzpomeň si na Basseridu. Může tě posednout nejen ona, ale i další věci. Chamtivost, chtíč, pýcha... les má spoustu možností, jak proti sobě poštvat lidský pokolení. To nejhorší, co je v nás hluboko pohřbený les jenom posílí. Navíc nezapomínej na ten podivnej vzkaz od Mabel. Třeba ho dostali i Lukostřelci a pokud všichni odešli a nechali tady lidi lesu na pospas, mohli se klidně nasrat a ze vzteku jim to tady podpálit," vybalila jsem na něj všechny svoje teorie, protože jsem si byla více než jistá, že v tomhle prsty nikdo ze Stinného lesa neměl. Viděla jsem ale na tvářích ostatních, jak strašně těžké pro ně je uvěřit tomu. Proč taky obviňovat lidi? Ty nevinné, bezbranné tvory z něčeho tak barbarského, když se kolem potulovalo tolik bestií, na které se vše dalo s klidem hodit? 

,,Tohle je šílený," ukázal na mě Rai prstem a kamsi odpochodoval. Zaskřípala jsem zuby a procedila něco o debilech. 

,,Nech ho vychladnout. Právě ztratil domov. Je toho na něj moc," stoupl si vedle mě Aras a zadíval se za mizejícím Rainhardem.

,,To já přece vim," prskla jsem a posadila se na jeden zachovalý pařez, kde jsem se rozhodla nečinně čekat a dopřát Raiovi potřebný čas. Moc dobře jsem si pamatovala na ten drtivý pocit ztráty. Ostatní mě brzy napodobili. Zřejmě se nikomu nechtělo zabývat tím, co se tady doopravdy stalo. Lukostřelci byli pryč a my s tím stejně nemohli nic dělat.

,,Mám hlad," oznámila nám Talina otráveně. Na důkaz jejích slov jí hlasitě zakručelo v břiše. V poklidném lese to znělo jako řev rozzuřeného zvířete. 

,,To zní děsivě. Jdu něco chytit. Rozděláš oheň? Opatrně?" podíval se po mně Gunar. Jenom jsem přikývla hlavou a mávla rukou před sebe, kde se okamžitě zažehl malý ohýnek. Gunar se na něj pochybovačně zadíval, jako by ho hodnotil a nakonec zmizel ve tmě. O necelou hodinu později jsem pochopila jeho skepsi. Zakrvácenou sekeru svíral v jedné ruce, zatímco přes ramena mu bezvládně vysel velký kanec. Musel vážit bezmála osmdesát kilo, ale mohutný Válečník se prodíral spáleništěm, jako by na zádech nevláčel horu masa, která by jedné rodině vystačila na celý týden.

,,Jsi moc hodnej vazounku," zavrněla Talina a okamžitě se na kance vrhla, aby ho mohla stáhnout z kůže, vyvrhnout a naporcovat. Pracovala s důkladností a až fanatickým nadšením. 

,,Občas z ní jde fakt trochu strach, nemyslíš?" drcnul do mě Gunar, až jsem se málem skácela k zemi. 

,,Je roztomilá. Ale co s tím budeme dělat? Zajíc nebyl na skladě?" zeptala jsem se s úsměvem. 

,,Zbylý maso můžeme usušit. S těma tvýma kouzlama to bude raz dva," zazubil se a posadil se blíž k ohni.

Rainhard se vrátil zpátky, když už všude kolem panovala hluboká noc, s párkem vypasených bažantů. Podíval se po našem provizorním tábořišti a polní kuchyni v jednom. Nad vysokým ohněm obehnaným kameny, které našel Gunar, se opékala půlka kance zatímco z té druhé se kousek opodál sušily tenké proužky masa.

,,Koukám, že jste se tu zabydleli," řekl Rai a hodil bažanty na zem.

,,Co děláš?" rozhořčila se Talina okamžitě a šla zachránit nebohé ptáky. 

,,Představuju ti naší hlavní kuchařku a především morbidního řezníka," uchechtla jsem se a ukázala na Assasínku, která začala bažanty nekompromisně škubat a během půl hodiny se i jejich maso sušilo vedle toho kančího. 

,,Bojím se zeptat, jak si strávila posledních pět let," zavrtěl Rai hlavou a svezl se na zem, kde během chvíle upadl do neklidného spánku. Vůně masa se nesla okolím a já doufala, že nepřiláká nezvané hosty. Nepřítomně jsem zírala do tmy a po dlouhé době o ničem nepřemýšlela. Jen tupě civěla před sebe. Talina seděla u kance a kontrolovala jeho dokonalou propečenost zatímco Gunar zaujal místo vedle mě a pokoušel se udržet oči otevřené. 

,,Viděla jsi to?" vyhrknul Aras, který držel hlídku se mnou a prudce se postavil. Gunar jen hlasitě zachrápal a svalil se na zem.

,,Co?" zeptala jsem se unaveně.

,,Ten strom. Pohnul se," zašeptal Aras.

,,Ty máš někde schovanej nějakej chlast?" podívala jsem se na něj podezřívavě. Aras mě ale nevnímal. Pomalu kladl nohu před nohu a kradl se dopředu. Protočila jsem oči a taky se zvedla. Neubránila jsem se hlasitému zívnutí, v jehož půli jsem se ale zarazila s hubou dokořán, protože i já jsem zaznamenala nějaký pohyb. Pohyb něčeho mohutného, velkého a rozvětveného.