Odvrátila jsem se od Mabel a jejího vítězoslavného úsměvu a otočila se na mé staré přátele, na jedinou rodinu, kterou jsem kdy poznala. ,,Tohle vypadá na docela zajímavej výlet," pronesl věčně optimistický Gunar s rukou přehozenou přes Taliino rameno, která se pod jeho vahou ani nezachvěla. Stála strnule a nezúčastněně pozorovala okolní dění. Rai s Arasem si co chvíli vyměňovali ustarané pohledy, které patřily jenom mě. Nevím, co je vlastně děsilo víc. Jestli to, že provedu nějakou hovadinu nebo že je na téhle úžasné výpravě budu doprovázet.

,,Všichni chcípneme ty idiote," zavrčela jsem a zatnula ruce v pěst. Ať už se od tohohle podniku očekávalo cokoliv jeho konec jsem moc dobře znala. Tohle nikdo z nás nemohl přežít. Nemělo cenu nalhávat si něco jiného. ,,Tak alespoň chcípneme spolu," postavil se vedle mě Rai a věnoval Mabel jeden z jeho chladných pohledů, ve kterém se zračila hluboká nenávist. 

,,Fajn. A jak se tam asi tak podle vás máme dostat, hm?" zeptala jsem se nevrle a nechala Raie, aby mě chytil za ruku a pevně stiskl, zatímco Aras si stoupl z druhé strany a opatrně mi položil svojí hřejivou dlaň na záda. Pokud se ty dva snažili odvést mé myšlenky jiným směrem povedlo se jim to. Jediné, na co jsem se dokázala soustředit byl Aras. Jeho vůně, jeho blízkost, jeho dech, který mě lechtal na krku. Zatřásla jsem hlavou, abych si z ní vyhnala všechny ty nesmysly, ale nijak jsem se od něj neodtáhla.

Bez portálu by nám cesta do Xantharu, na druhý konec země, trvala při troše dobré vůle rok. Rok a půl, pokud by se něco zvrtlo. A že by se mohlo posrat opravdu hodně věcí. Čekala jsem na jejich další skvělý nápad, jak nás nechat zabít, ale to, co nakonec vypadlo z Lochara mě ani ve snu nenapadlo. 

,,Budete se muset dostat do místního převorství a použít Studnu poznání," vysvětlil s rukou položenou na jílci meče, jako bych ho každou chvíli měla srazit k zemi. Což jsem taky po jeho výroku měla chuť udělat. Nevěřícně jsem se podívala na Mabel, která se jenom dál úlisně culila. ,,Jako vážně? Jedna věc je nechat nás trmácet se na smrt, když nás můžete jednoduše oddělat bez tohohle divadla. Ale Studna poznání? Jste ještě větší idioti, než jsem si myslela," odfrkla jsem a Rai s Arasem vedle mě jenom souhlasně přikývli.

Každý, dokonce i malé dítě v Arathu věděli, že Studny poznání jsou jedny z nejmocnějších artefaktů, které se dochovaly z dob dávno minulých. Spadali pod správu královských převorství, kde se o ně starali a chránili je místní eunuši, kteří se vzdali normálního života. Zasvětili převorství celé své bytí, včetně vlastní duše. Studny existovaly celkem tři. Jedna byla v Eru, druhá zůstala v Quathru a třetí v Rhetaru. Assasíni z Arathu nijak netoužili po tom mít jednu z nich ve svém vlastním království a Čarodějky se jich kdysi dobrovolně vzdali, aby nevyvolávaly zbytečné hádky. Ony už měly téměř neomezenou magickou moc a nikdo nechtěl, aby jejich postavení ve společnosti ještě víc vzrostlo. 

Studny poznání představovaly neuvěřitelný úkaz, který připadal úchvatný a zároveň těžko pochopitelný všem. Čarodějkám nevyjímaje. Byly jedním slovem jedinečné. Ale velice nevyzpytatelné a nebezpečné. Uměly kohokoliv přemístit na jakékoliv místo na světě i mimo něj. Ukázat vám vaši minulost, přítomnost i budoucnost. Mohly vám zhmotnit vaše nejniternější tužby, pokud jste byli ochotni zaplatit cenu nejvyšší. To vše a mnohem víc Studny dokázaly. Za předpokladu, že se zrovna nacházely v dobrém rozmaru a jejich přecitlivělý opatrovníci vás k nim pustili. Což se stávalo velice zřídka.

Studnám poznání se nedalo věřit a přesto pro nás představovaly jedinou možnost a šanci, jak se dostat do Xantharu a zabránit tak zkáze, která se na nás řítila. 

Podle Raiova napjatého postoje jsem usoudila, že ani on není kdo ví jak nadšen z představy, že budeme cestovat pomocí těch psychopatických a náladových potvor. Nevěřila jsem Studnám ani jejich ochráncům. Kdo by taky důvěřoval bandě mnichů, kteří si kvůli té nejnestabilnější věci na světě nechali ufiknout koule i ptáka?

,,Byl bys tak laskav, vzal do ruky ten luk a prostřelil mi s nim hlavu? Ukonči mé trápení," otočila jsem se na Rainharda a upřela na něj přehnaně prosebný výraz. ,,A připravit tě tak o veškerou zábavu? To bych si nedovolil," zasmál se Rai a konejšivě mě poplácal po zádech. Úkosem jsem se podívala na Talinu s Gunarem, ale z jejich reakce jsem nevyčetla nic, co by naznačovalo, jak se k celé věci staví. Přelétla jsem pohledem na Kieru, která se tvářila přesně jako ten typ člověka, který právě dostal za úkol zachránit celé lidstvo. Beznadějný případ. Ohlédla jsem se na Arase, jehož krásné, zelené oči přetékaly smutkem. Alespoň někdo z nás si uvědomoval, do jakých sraček jsme se právě dostali.

Tím celé tohle slavné sezení skončilo a my se měli připravit na to skvělé, nadcházející dobrodružství, o kterém se zajisté budou zpívat oslavné písně a na naše hrdinné skutky skládat básně. Přesně o tomhle jsem vždycky snila. Aby o mým chcípnutí ve strašných bolestech napsal podělanou baladu nějaký přiblblý bard.

,,Je mi to líto," přistoupila ke mě královna, když se celé shromáždění rozuteklo. ,,Mě je líto, že musíte snášet takový kretény," pokrčila jsem rameny. ,,Moc hezky řečeno. Rio s jejich rozhodnutím už nic neudělám. To víš, ne?" pronesla téměř omluvně. Věnovala jsem jí jeden ze svých vzácných úsměvů. Jediný, koho jsem z týhle podělaný situace neobviňovala byla ona. ,,Něco pro vás ale udělat můžu. Ber to jako dárek na rozloučenou," řekla královna, nepatrně se uklonila a odešla za svým královským manželem, který působil dojmem, že nemá nejmenší ponětí o tom, co se tu právě odehrálo.

Čekala jsem na Mabel před jejíma přidělenýma komnatama a snažila se v sobě najít klid a rovnováhu, abych jí v prvním momentu nevydrápala oči. ,,Rio...." rozlil se jí po tváři ten její falešný úsměv, zatímco ke mě mířila lehkým, ale pevným krokem. Zarazila jsem jí zvednutím ruky, která se mi k mému překvapení vzteky nechvěla. ,,Půjdu jenom já. Nepotřebuju k tomu obecenstvo," vyštěkla jsem na ní. Věřila jsem, že pokud bych Mabel přesvědčila, že mě nechá jít samotnou u ostatních velitelů Strážců už by to byla jen banalita. Nehodlala jsem Arase, Kieru a všechny ostatní vystavovat takovému nebezpečí, ačkoliv v Eru jim hrozilo taky. Jen ne v tak velkém měřítku.

,,Ach drahoušku. To je tak....milé." Poslední slovo téměř s nechutí vyplivla. ,,Záleží ti na nich tolik, že bys pro ně umřela? Vážně roztomilé." ,,Jdi do prdele ty jedna zasraná, závistivá, vyšinutá mrcho! Vrátíš se k těm ostatním šovinistickejm kreténům a laskavě jim oznámíš, že tenhle váš šílenej plán provedu sama!" procedila jsem skrz pevně zaťaté zuby. ,,Za tohle bych tě měla...." ,,Co Mabel? CO? Potrestat? Drahá sestro to už se stalo. Není nic, co bys mi mohla ještě udělat." ,,A jsi si tím úplně jistá? Protože teď tady bojuješ za tu poslední špetku lidskosti, kterou v tobě tvý dávní přátelé probouzejí," sykla a ve mě se vzedmula obrovská, skoro až nesnesitelná vlna nenávisti, kterou jsem vůči této ženě pociťovala. Aniž bych o tom nějak přemýšlela pustila jsem na povrch tak velké množství magie, že jsem přišpendlila Mabel k protější stěně a trhala její kůži jako kus papíru. ,,Ve mě žádná lidskost nezůstala. Díky tobě. Nejsem o nic lepší, než všechny bestie ze Stinnýho lesa. Do týhle chvíle jsem tě jenom nenáviděla za všechno, co jsem kvůli tobě ztratila. Ale teď? To co k tobě cejtim je daleko za hranicí nenávisti. Vyrvu ti vnitřnosti z těla a oběsim tě na tvých vlastních střevech?" zařvala jsem a užívala si pohled na její hrůzou staženou tvář. 

Nevnímala jsem svět kolem sebe. Ani jsem neslyšela kroky, které se blížily liduprázdnou chodbou. ,,Rio," ozval se za mnou známý hlas. Ten hlas. Ten důvěrný hlas, který jsem tolikrát slyšela promlouvat v mojí hlavě, když už jsem nemohla dál. Když už mi přišlo zbytečné postavit se znovu na nohy a jít dál. Ta jediná věc, která mi stála za to se vrátit.