,,Bylo mi tehdy čtrnáct. Celý dva roky se na mě jezdili dívat vůdci Strážců i jejich nejlepší bojovníci jako na zázračný dítě, který Mabel zachránila z ulic Arathu. Zatímco já za celý dva roky nebyla schopná zvládnout základy magie," uchechtla jsem se, když jsem si vzpomněla, jak Mabel vždycky vyváděla, když se mi nepodařilo nějaké základní kouzlo. Ostatní na mě jen tiše hleděli a poslouchali.

,,Mabel bylo jasný, že závěrečný zkoušky nemám šanci zvládnout. Nevím, jak je to u ostatních kast, ale Čarodějky ze svýho kruhu nikoho nepouštějí. Buď je uděláš nebo při nich umřeš. Nic mezi tím neexistuje. A pokud bych při nich umřela já všichni by pochopili, že žádný zázračný dítě nejsem a ctihodná Mabel se spletla. A Mabel se přece nikdy neplete. Historka o tom, jak jsem se sama a naprosto nezištně rozhodla vydat do útrob Stinného lesa a ona mě nedokázala zastavit jí připadalo jako celkem slušnej plán, jak z toho ven. Kdybych se vrátila všechny bych utvrdila v tom, že jsem něčím výjimečná," prskla jsem a zavdala si další pořádný lok.

,,A kdyby ses nevrátila?" zeptal se Rai, který se usadil vedle mě a nepřestával mě sledovat svýma chladnýma očima.

,,Tak by se na mě zapomnělo. Ani nevím, co si ta kráva přála víc. Jednou mě ale prostě zvedla z postele a bez jakýchkoli zásob nebo zbraně mě hodila do Stinnýho lesa." Odmlčela jsem se při vzpomínce na tu bezmoc a strach, které jsem cítila, když jsem se tam poprvé ocitla.

,,Jakmile v lese uděláš první krok, ztratíš se. Bariéra zmizí a ty nemáš ponětí o tom, odkud jsi přišel. Kde je sever nebo jih a kam se máš vlastně vydat. Když se tam dostaneš bez jídla, pití a zbraně máš dvě možnosti. Buď se rovnou oddělat nebo se zbláznit. Já si nakonec zvolila tu druhou," pokračovala jsem a přestávala vnímat svět kolem. Jako bych znovu stanula v nezkrotném, temném a děsivém lese a vše prožívala znovu.

,,Celkem brzo jsem se naučila, že v lese platí jenom jeden zákon. Zabij nebo budeš zabit. A já se jím začala řídit. Díky tomu jsem získala nějaké zbraně a hlavně jsem se díky tomu najedla. Všechno, co jsem zabila jsem taky snědla... nech si ty pohledy," ukázala jsem varovně na Arase, který odporem zezelenal. 

,,Je neuvěřitelný, jak rychle dokážeš přehodnotit svoje priority, když to jediný, co tě pohání, je hlad. Pořád jsem ale postrádala pití. Když nevíš, kde hledat vodu, tak jí nenajdeš. Při životě mě udržovala jenom krev. Nechutnej, odpornej, smradlavej ichor těch bestií, kterej alespoň na chvíli dokázal zahnat tu neutuchající žízeň." Šlehla jsem pohledem po Gunarovi, který se nervózně ošil a vypadal, že se každou chvíli pozvrací.

,,Po nějaký době si mě ty potvory přestaly všímat. Začínala jsem vypadat jako oni. Plížila jsem se lesem celá od krve, s vyceněnýma zubama a fanatickým, šíleným výrazem ve tváři. Později jsem zjistila, že se lesem potuluje nespočet lidí. Obyčejných smrtelníků, který byli tak strašně pitomí, že tam lezli naprosto dobrovolně. Doufali, že najdou nějakej poklad. Že se vrátí zpátky do tohohle světa jako bohatý a uznávaný hrdinové. Všichni to byli naivní kreténi. Ale na rozdíl ode mě měli spoustu zásob. Normální jídlo a hlavně vodu. Některý se jich vzdali dobrovolně," řekla jsem a opět se napila. Moc dobře jsem si vzpomínala, jak jsem zabila prvního z nich. I na to, že jsem při jeho zabití vůbec nic necítila. Jak jsem se soustředila jenom na to, jak se po nekonečně dlouhé době konečně napiju.

,,A když ti je nedali dobrovolně?" hlesl Rai a vyděšeně se na mě podíval. Rozhlédla jsem se po ostatních, kterým ve tvářích hrál stejný výraz. Snad kromě Taliny, která mě sledovala s ledovým klidem.

,,Tak jsem jim je vyškubla z jejich mrtvejch prstů," zavrčela jsem. Nastalo dlouhé, hrobové ticho. Všechny jejich představy o tom, jaká jsem nebo jaká jsem mohla být se právě rozplynuly a oni mě teď viděli v novém světle. Jako by se právě probrali do noční můry.

,,Byla jsem šílená, hladová a měla jsem obrovskou žízeň. Stejně neměli šanci dostat se ven a já chtěla přežít. Nedokážete si představit, jak silnej pud sebezáchovy je. Bylo to buď já nebo oni. A já měla sebe sama ještě dost ráda," pokrčila jsem rameny. Nehodlala jsem se obhajovat. Ani před nimi. Nikdo z nich neměl nejmenší ponětí o tom, co všechno je člověk ochotný obětovat pro svoje přežití. I když se o to hodně snažili.

,,Začala jsem je stopovat. Vlastně to nebylo až zas tak těžký. Nadělali tolik bordelu, že by je našel i slepej. A takhle jsem se připletla do cesty skupině golemů. Nadělali totiž stejnej bordel jako každej neopatrnej člověk. Kdybych v tý době byla při smyslech otočila bych se na místě a co nejrychleji odtamtud utíkala. Já ale při smyslech nebyla. Golema stěží zabiješ s magií, natož s několika tupejma nožema," uchechtla jsem se a nevědomky si objala tělo rukama. Jako by se se vzpomínkami vrátila i příšerná bolest, kterou jsem utržila při našem střetu.

,,Ten hajzl mi rozdrtil žebra a z plic udělal krvavou kaši," prskla jsem otráveně a vzpomněla si na poslední chvíle, kdy jsem ležela na zemi. Dívala jsem se do vysokých korun stromů, které zakrývaly samotné nebe, plivala hustou krev a hystericky se smála. Pohledem jsem vyhledala Arase.

,,Když jsem ti tenkrát tvrdila, že jsem tam umřela, myslela jsem to vážně. Ta zranění mě stála život," vysvětlila jsem a otřásla se. Gunar zalapal po dechu a Millie ( o níž jsem ani nevěděla, že je s námi ) se rozbrečela. Aras se chtěl postavit a nejspíš mě jít utěšit, ale mávnutím ruky jsem ho zarazila v pohybu. 

,,Když umřeš tvoje duše putuje do podzemí. Já možná nevěřim na nebe ani na peklo, ale věřim na očistec. Byla jsem tam. Je to místo plný křišťálově čistýho ledu, ve kterým se odráží všechny tvoje hříchy a skutky, který jsi vykonal. Pořád dokola koukáš na to, co jsi kdy spáchal a spolu s tebou tisíce dalších duší, který křičí a křičí a křičí, až začneš řvát spolu s nima. Může to trvat minuty, ale i stovky let, než tvoje duše dojde klidu. A tam mě následoval Strok. Našel mě a vrátil zpátky. Kromě toho, že umí Strok s Assem ovládat vyšší nekromancii dokáží zahojit tělo tak, že na něm není poznat jakýkoliv zranění. Nevím jak, ale když jsem se probudila, neměla jsem nikde ani jizvičku. A zbytek už znáte. Strok mě vzal ke stinnýmu dvoru, kde mě začal učit, jak používat magii, aniž bych potřebovala hůl," řekla jsem a doufala, že se konečně budu moct odebrat do postele a pořádně se vyspat. Všichni na mě ale dál civěli, jako bych jim zapomněla sdělit nějaký důležitý fakt.

,,Co?" rozhodila jsem rukama.

,,Ten okřídlenej borec tvrdil něco o zaslíbení," zvedla Talina jedno obočí a strašidelně se na mě zazubila. Protočila jsem oči a znovu se napila. Nejspíš jsem se tomu nemohla vyhnout.

,,Strok mi zachránil život, ale Asskar mě ho naučil znovu žít. Naučil mě znovu se radovat z maličkostí, znovu se  smát. Vždycky, když jsem potřebovala, byl tam pro mě. A já se do něj postupem času zamilovala."

,,A tobě jako přijde normální, že ten okřídlenej borec prznil čtrnáctiletou holku?" vyhrkl Rai a vytrhl mi flašku z ruky. Chtě nechtě jsem se musela zasmát. Z toho všeho ho nejvíc trápilo, že jsem byla zneužívána Pánem temnoty.

,,Každej mi tvrdil, že jsem byla pryč skoro rok. Čas v lese ale plyne úplně jinak, než tady. Vyrostla jsem tam, dospěla. A taky mi tam vyrostly tyhle skvělý kozy, na který byl Ass vysazenej," uculila jsem se a Gunar jenom souhlasně přikývl, za což si od Millie vysloužil slušný pohlavek.

,,Jo. Kozy máš mimořádný. Mě ale pořád zajímá to zaslíbení. Jsi vdaná?" zeptala se znova Talina. Pohledem jsem se vyhýbala Arasovi, který seděl napnutý, jako struna a tiše skřípal zuby.

,,Ne. Ale mohla jsem. V lese se jedná o nezvratný spojení. Je to mnohem víc, než jenom výměna prstýnků a planý slib před bohem. Půlku svojí duše i svýho srdce dáváš tomu druhýmu a naopak. Doslova. Probodneš svoje srdce a stejnou čepelí potom probodneš srdce toho druhýho, aby jste se stali jedním. Už jsme se k tomu ale nedostali. Ten den jsem beze stopy zmizela a už se nikdy nevrátila." Nedivila jsem se, že mě Asskar chtěl zabít. Kdyby mi něco takového udělal on zachovala bych se úplně stejně. 

,,Tvrdila jsi, že si nikdy nepočítala s tím, že by ses odtamtud dostala. Ty jsi to ale nikdy nechtěla," řekl Rai a neznělo to, jako otázka. Spíš jako konstatování holého faktu. 

,,Ne. Strok s Exem se pro mě stali jakousi parodií na rodiče a Artina sestrou, která mě učila nejrůznějším sviňárnám. Tomuhle světu jsem rozuměla mnohem víc než tomu, kterej jsem opustila," přiznala jsem.

,,Máš vůbec v plánu ten les zavřít?" podíval se na mě Aras a v jeho očích se zračila hluboká bolest. Potlačila jsem nutkání sednout si k němu a pohladit ho po jeho tváři. Smazat ten ublížený výraz a nalhat mu, že všechno bude zase jako dřív.

,,Jo. Chci ho zavřít. Když se nám povede zavřít Stinný les vrátí se do něj všechno, co je s ním spojené. Nechtějte ale po mně, abych jednoho ze čtyř lordů zabila. Za prví je to nemožný a za druhý jim svůj život dlužim!" Netušila jsem, jestli to chápou nebo někdy dokáží pochopit. 

,,Když se s lesem uzavře i všechno, co je s ním spjatý, kde skončíš ty?" zeptal se Rainhard na to, co se všem honilo v hlavách. Na to jsem odpověď neznala. Byla jsem součástí lesa, ale nikdy jsem tam úplně nepatřila. A do tohohle světa jsem se nehodila. Nikdo už se ale na nic nezeptal. Každý jen v tichosti seděl se svými vlastními myšlenkami. Pomalu jsem se zvedla a odešla si uzmout alespoň trochu spánku. Když jsem uléhala na své improvizované lože okny začaly prosvítat ranní, sluneční paprsky.