Existovaly dva druhy nekromancie. Nižší, která dovolovala vyjmout část svého já a touhle částí ovládat zemřelého. Kontrolovat jeho pohyby, vnuknout mu svou mysl a naprosto ho ovládat. Vyžadovalo to spoustu energie, soustředění a nejednalo se o dlouhodobou činnost.

Vyšší nekromancie byla hotové umění. Ten, kdo jí dokázal ovládat uměl překonat hranice samotného podzemí, vyrvat z jeho drápů duši a vrátit jí zpět do původního těla. A ten, který vstal z mrtvých dál žil svůj život, jako by se nic nestalo. Okolí nikdy nemuselo poznat, že podzemí kdy navštívil. Kromě nočních můr a vzpomínky na to nejděsivější místo  nejevil žádné známky toho, že by kdy zemřel. Znala jsem jenom tři bytosti, které touto mocí vládly. Jednalo se o černou magii. Nikdo z těch, co chodili po tomto světě by dobrovolně nepodstoupili cestu do podzemí. Na místo, kde uvízly všechny mrtvé duše před tím, než došly svého rozhřešení. Kde se od ledem pokrytých, křišťálově čistých hor odrážely veškeré jeho skutky. Celý jeho život. Jednou jsem se tam ocitla. A tuhle zkušenost bych nepřála svému největšímu nepříteli.

Moje podvědomí se usadilo v obrově těle a donutilo ho postavit se. Obr se na chvilku zakymácel, než našel rovnováhu. Zatnula jsem námahou zuby. Strok mě, mimo jiné, učil nižší nekromancii, ale vždycky jsem udržovala při životě jenom ptáky a malé hlodavce. Nikdy ne tří metrového obra.

Kolos se těžkopádně vláčel vedle mě, pozvedl svůj kyj a udeřil jím nejbližšího obra přes hlavu, až se rozprskla jako meloun.

,,Vypadněte," pronesla jsem k ostatním dvojhlasně, dohromady s obrovým hlubokým zavrčením.

,,To... je... nemožný," vydoloval ze sebe Rainhard a nevěřícně na mě hleděl se směsicí fascinace a strachu. Ostatní se na mě dívali stejně. Jen v některých očích nevíra převládala nad strachem. I já jsem ho zprvu mívala, když jsem viděla, jak nekromancii používá Ex. Jak mu vždycky propadly panenky a nahradilo je jen prázdné bělmo. Jak mu pokaždé zesinala tvář, až jsem mohla vidět jeho modré žíly.

,,Běžte, tupci," zavrčela jsem a ohnala se po dalším obrovi, kterému moje loutka rozdrtila kyjem koleno a zadupala do země. Ostatní obři se dostatečně vzpamatovali aby pochopili, co se děje a zaměřili pozornost na svého bývalého druha.

Co je úžasné na mrtvých vojácích? Jen těžko je zabijete. Můžete jim useknout hlavu, rozsekat břicho na krvavé cáry a zpřerážet všechny kosti v těle a oni dál budou dělat vše, co si přejete. Můj obr s sebou vzal ještě sedm dalších, než se ten zbytek dal na útěk. Svět se se mnou zamotal. Mrtvola obra se s hlasitým burácením skácela k zemi vedle mě. Toužila jsem se svalit na zem k němu. Jenom na chvíli zavřít oči a odpočinout si.

,,Nell? Nell?" uslyšela jsem, jako by z velké dálky.

,,Assi?" zašeptala jsem zmateně. Před očima se mi mihl záblesk zlatavého světla. Ucítila jsem něčí ruce na svém obličeji, které mi opatrně stíraly krev z nosu.

,,Pane bože Nell. Tvoje krev..."

„Jo zlato. Stejně černá, jako moje duše," uchechtla jsem se před tím, než mě pohltila temnota.

„Au. Jsi normální? Tohle bolí!" skuhrala jsem a třela si zasažené místo.

„Buď ráda. Dokud to bolí znamená to, že žiješ," uculil se na mě Asskar a hodil mi zpátky cvičný meč. Trénovali jsme spolu už celé hodiny a na Asskarovi to, na rozdíl ode mě, nebylo vůbec znát.

„Víš, když jsi mi říkal, že si dneska uděláme hezkej den, čekala jsem, že ho strávíme v posteli," postěžovala jsem si a postavila se na místo.

„To si budeš muset nejdřív zasloužit," zasmál se Pán temnoty a jeho hlas se rozléhal celým opuštěným sálem.

„Jdi do prdele. Já prostě nechápu, proč se tolik snažíte ze mě udělat něco, co nejsem. Kolikrát vám mám opakovat, že nejsem jako vy," rozhodila jsem naštvaně rukama.

„Ne, to nejsi. Jednou budeš mnohem víc, než my. Ale pokud chceš nějaký důkaz, že k nám patříš," přišel ke mně Asskar blíž a vzal do svých dlaní mojí zraněnou ruku. Otřel z ní krev, která z ní odkapávala a strčil mi jí před oči.

,,Černá jako noc," zašeptal a lehce mě na ránu políbil. Hned na to se rána zacelila.

,,Jsi součástí lesa. A on zas tvou. Ať půjdeš kamkoli, vždycky si jeho kus poneseš s sebou."

„To se mi líbí," zazubila jsem se a vrhla se mu kolem krku.

Ze vzpomínky mě vytrhlo nepravidelné pohupování. Svět se se mnou doslova houpal a když jsem otevřela oči naskytl se mi pohled na ubíhající zem a dosti impozantní zadnici.

,,Gunare?" zeptala jsem se, když mi došlo, kde se právě nacházím.

,,Jsi vzhůru," konstatoval radostně dobrotivý Válečník.

,,Už ti někdo někdy řekl, že máš zatraceně dobrej zadek?" uculila jsem se a opřela se lokty o jeho záda, abych měla přehled alespoň o tom, co se děje za mnou.

,,Už ti někdo řekl, že umíš používat nekromancii?" rýpl si Rai a očima bloudil v okolní tmě. Gunar se zastavil, dlouze si oddechl a postavil mě na zem.

,,Já jsem na tvojí straně, piňďo," poplácal mě po hlavě a postavil se vedle. Jenom jsem se usmála a upřela pohled na ostatní. Věděla jsem, co riskuji, když odhalím jedno ze svých tajemství. Museli ale konečně pochopit, jak moc mě les změnil.

,,Tak fajn. Máte něco na srdíčku? Ven s tím. Ať to máme za sebou," mlaskla jsem otráveně a založila si ruce na prsou.

„Leje ti z nosu černá krev. Magii používáš bez hole, aniž by tě rozsekala vejpůl. A navíc umíš nekromancii? Sorry, že neskáču radostí několik metrů do vejšky," rozeřval se na mě Rai a divoce u toho mával rukama.

„A co si kurva čekal? Že skončim ve Stinným lese a budu hodňoučká, miloučká, roztomilá a hodná holčička, co se rozplyne nad každym podělanym, rozkvetlym poupětem? Dovol, abych ti připomněla, že jsem nepočítala s tím, že se odtamtud někdy dostanu!" vyprskla jsem a opřela se o Gunara, protože jsem ještě nebyla ve své kůži.

„Je to nekromancie Nell," vykřikl Rai a posadil se na zem.

„No a? Ta nekromancie ti zachránila prdel, citlivko," pronesla Talina a pokračovala v chůzi, aniž by brala ohled, jestli jí následujeme.

„Proč mám pocit, že tímhle číslem ani zdaleka nekončíš?" zašeptal Aras, když procházel kolem mě. Zírala jsem na Raie, který stále dřepěl na zemi a odmítal se pohnout. Měla jsem jít k němu a pokusit se mu vysvětlit všechen ten bordel ve své hlavě. Jednodušší ale bylo otočit se ke Gunarovi a využít jeho dobrácké povahy.

Válečník nás neomylně dovedl až k hlavnímu městu, které působilo velice mrtvolným dojmem. Všechny domy měly zavřené okenice. Všude vládl klid a naprosté ticho narušované pouze našimi kroky. Gunar jako by si toho ani nevšímal a uháněl až k okraji města, které se rozprostíralo pod ochranou dvou vysokých hor, které se nad ním tyčily do závratných výšek. Gunar opatrně zabušil na dveře a nervózně přešlápl z nohy na nohu. Všichni jsme se po sobě nechápavě podívali. Nikdo z nás očividně nerozuměl tomu, proč se nacházíme zrovna tady.

Dveře se otevřely na malou, nepatrnou škvírku. Hned na to z nich vystřelila drobná dívka v našem věku a skočila Gunarovi do náruče.

„Bála jsem se. Tak strašně jsem se o tebe bála," drmolila mezi polibky. Málem mi vypadly oči z důlků, když se od něj konečně odtáhla a odhalila tak rostoucí, těhotenské břicho.

„Nic mi není Millie," usmál se Gunar a jemně jí pohladil po břiše.

„Potřebujeme se na chvíli schovat lásko," řekl Gunar a pokynul nám, abychom vešli.

Dům byl uvnitř jednoduše zařízený, ale sálalo z něj útulno a hřejivé teplo, které jsem dlouho nepocítila. Millie nás usadila k velikému stolu a během chvíle před nás postavila hrnec vařící, husté polévky na kterou jsme se vrhli, jako hladový psi.

„Myslela jsem, že Strážci nesmí udržovat jakýkoli rodinný vazby. Natož si rodinu dělat," pronesla jsem do hlasitého mlaskání. Se vstupem ke Strážcům se vaší jedinou rodinou stala vaše kasta. Mohli jste si užívat, ale nesměli jste milovat nebo být milování. Založit rodinu bylo něco nemyslitelného. A přesto přede mnou seděl Válečník, který láskyplně hleděl na drobounkou zrzečku, která se mu stulila v náručí a šťastně se usmívala.

„Každej máme nějaký tajemství, mrně," mrkl na mě Gunar a zanechal nás samotné. Času pro sebe měli ti dva málo a nikdo z nás jim to nechtěl kazit.

Jakmile jsme se najedli až k prasknutí, zabrali jsme si každý nějaké volné místo a stulili se na zemi, abychom nabrali potřebné síly a po dlouhé době si alespoň na chvíli odpočinuli.

I přes všechen ten klid a spokojené chrápání ostatních jsem nedokázala usnout. Postavila jsem se na nohy a opatrně prošla mezi spícími těly ven, kde jsem se posadila na schody a pozorovala okolní, hustou tmu.

„Říkal mi, kam máte namířeno," posadila se vedle mě po nějaké době Millie a podala mi flašku nějaké místní pálenky. Jenom jsem nemotorně přikývla. Nevěděla jsem, co ode mě chce slyšet.

„Můžeš mi slíbit, že se ke mně vrátí živý a zdravý?"

„To nemůžu. Ale když ho poprosíš, zůstane tu s tebou," řekla jsem přesvědčeně a zahleděla se na její těhotenské břicho. Musela jsem se usmát. Netušila jsem, co přinese zítřek a rozhodně jsem nedokázala říct, co přinese budoucnost. Jednu věc jsem ale věděla s naprostou jistotou. Z Gunara bude skvělý otec.

„V životě by mi neodpustil, že nemohl jít s vámi a krýt vám záda. Znám vás, jako bych s vámi vyrůstala celý život. Gunar mi o vás vyprávěl každý den. Nikdy by vás nenechal jít samotné," usmála se smutně, zatímco si rukou přejížděla po svém břiše. Dokázala jsem na ní jenom zírat, neschopná slova. Mohla jsem jí nalhat spoustu nesmyslů, kterým by stejně sama nevěřila.

„V eratským převorství jsme narazili na jednu bytost. Na hodně mocnou potvoru, která umí donutit chlapy dělat všechno, co jí na očích vidí," začala jsem a potlačila posměšný úšklebek při vzpomínce na Basseridu a její konec.

„Udělají pro ní všechno. Všechno. A každý před ní padl na kolena. Kromě Gunara. Já nevím, jak tohle dopadne. Ale jedno vím jistě. Jestli se někdo dokáže vrátit, pak je to on," řekla jsem a myslela to naprosto upřímně. Žádný nesmyslný řeči pro uklidnění jejího srdce.

„Děkuju," usmála se na mě Millie v zářivém úsměvu a zanechala mě samotnou ve společnosti silné pálenky, všudypřítomné tmy a obludné, kamenné budovy, která rostla do nebe a za slunných dní vrhala mohutný stín na údolí, jako by ho opatrovala. I z té dálky jsem viděla, jak v hradu Válečníků plápolá tisíce loučí, které se snažily prosvětlit neproniknutelnou tmu. Čím déle jsem do té temnoty zírala, tím víc se mi zdála povědomá.

Po nějaké době dlouhého ticha, kdy jsem se pokoušela všechny svoje pocity a myšlenky utopit ve flašce alkoholu, se vedle mě posadil Gunar a zasněně se zahleděl na osvětlený hrad.

„Tenhle pohled jsem vždycky miloval," pronesl a převzal ode mě nabídnutou flašku.

„Jo. Je to nechutně impozantní," odfrkla jsem si.

„Děkuju," řekl a poplácal mě po zádech, až mi málem vyrazil dech.

„Za co?"

„Millie se uklidnila a nebude se teď tolik bát," vysvětlil.

„Měl bys tu zůstat. Čekáš rodinu. Proč chceš tohle podstupovat, když můžeš umřít, než aby sis radši užíval dny s ní?" zavrtěla jsem hlavou.

„Protože se radši pokusim zachránit svět, abych s ní potom mohl strávit všechen čas, než abych po zbytek dní věděl, co se na nás žene. Navíc na tebe musí dávat někdo pozor. Raiovi s Arasem začínáš přerůstat přes hlavu," zasmál se a pořádně se napil. Sledovala jsem jeho tvrdé rysy. Robustní postavu, ve které bilo laskavé a milující srdce.

„Víš. Dlouho jsem nemohla přijít na to, proč na tebe Basserida neměla žádný vliv. Nezažila jsem nikoho, kdo by jí odolal. Až na tebe. Teď už to chápu," usmála jsem se. Gunar se na mě nechápavě podíval.

„Ty a Millie máte tu nejvzácnější věc, kterou neohrozí žádná temná magie ani síly Stinnýho lesa. Říká se tomu ryzí láska. Jsi velkej šťastlivec, vazoune. Takhle čistou ryzí lásku nenajde jen tak někdo," mrkla jsem na něj, sebrala mu flašku a poslala ho zpátky za jeho vyvolenou.

Jen jednou za čas se objevil někdo, kdo dokázal milovat nezištně, čistě a z celé hloubi svého srdce. Každý si myslel, že to je právě on, protože toho druhého přece bezmezně miloval. Nikdo z nich ale ani z poloviny nechápal, co to slovo láska znamená.

Měla jsem pocit, že muselo uběhnout už několik hodin, ale východ slunce se zdál stále v nedohlednu.

,,Jestli čekáte na bílý den, tak se nedočkáte. Tma je tady teď pořád. Nikdo už si ani pořádně nepamatuje, kdy má nastat noc a kdy je den," vysvětlila Millie, když nám balila zásoby na další cestu a jen stěží maskovala svůj smutek. Zpozorněla jsem a pomalu se k ní otočila.

„Válečníci, kteří neodešli do Eru vybili město od všech příšer. Vydali se do ostatních vesnic, aby jim nabídli ochranu. Ale s tou temnotou si nikdo neví rady. Jako by tam na něco čekala," pokračovala dál a soustředila se na každý svůj pohyb. Prudce jsem se zvedla ze židle a zamířila ke dveřím.

„Rio..." začal Aras a vystartoval za mnou.

„Zůstaňte tady!" přikázala jsem a chystala se vypadnout ven, ale Aras mi zastoupil cestu dřív, než jsem stačila vzít za kliku.

„O co jde?" zeptal se potichu a hypnotizoval mě těma svýma dokonale zelenýma očima.

„Jdi mi z cesty. Za žádnou cenu odsud nevycházejte, jasný?"

„Rio..."

„Arasi on nechce vás. Chce mě!" vykřikla jsem zoufale a rozplynula se dřív, než mohl položit další z nekonečného zástupu otázek.