,,Já nejsem zrovna nejlepší lezec," oznámil Gunar, když jsem všechny vzbudila a nastínila jim svůj plán. Nejen on se tvářil skepticky, ale nikdo nedokázal přijít s jediným pádným argumentem, proč to prostě nezkusit. 

,,Zabil si baziliška. Letěl si na nějaký přerostlý netopýří obludě a neumíš vyšplhat na zeď?" zavrtěla Talina hlavou a otráveně si zívla. 

,,Na lezení jsem těžkej," pokrčil Gunar rameny. Netvářil se, že by se ho její urážka nějak zasáhla. Těžko říct, jestli to dobrácký Gunar vůbec bral jako urážku.

,,Tak tě nahoru vytáhneme," poplácal ho Rai po rameni.

,,No to jsem teda zvědavá jak," řekla jsem spíš sama pro sebe a připravila se na výstup.

Rai šel opět první. V jeho podání se lezení zdálo jako ta nejsnadnější věc na světě. Když ale přišla řada na mě už v půlce jsem měla pocit, že mi svaly vypoví službu. Hořely mi námahou a já jen stěží odolávala touze pustit se a spadnout na zem. Nebyla jsem ale jediná, kdo s výstupem nahoru bojoval. Ezra se s tím pral ještě o něco hůř, než já a nepřestával mi při tom hlasitě nadávat.

Dostat  nahoru Gunara bylo přesně tak těžké, jak jsem si představovala. A i přes všechny naše snahy jsme to ve finále nezvládli. 

,,Udržíš s námi krok? Budeme ti ukazovat cestu," navrhl Rai a Gunar jen odevzdaně přikývl. Už mě ten zasraný labyrint pěkně štval. Všichni jsme toužili odsud vypadnout. Ideálně spolu, všichni živí a zdraví.

,,Klid vazoune. Nenecháme tě tady," ujistil ho Aras a povzbudivě se na něj usmál.

,,Víte, co nesnáším ještě víc než lezení? Běh," odfrkl si Gunar a přehodil si sekeru přes záda. Rozhlédla jsem se kolem sebe na spletitou mozaiku chodeb, které se táhly na všechny strany a končily v nedohlednu. Na tmavé, tiché chodby, které se staly vězením pro tisíce duší. V samém středu se tyčila impozantní, štíhlá, vysoká věž zalitá modravým světlem, dost podobném tomu, které vydávaly portály. Za jiných okolností by to byl fascinující pohled, kdyby se nás tohle místo nesnažilo pohřbít za živa.

,,A co teď?" zeptal se Ezra natvrdle a prohlížel si okolí.

,,On je debil nebo to jenom hraje?" podívala jsem se na Arase nechápavě.

,,Nejspíš už se takhle narodil," zazubil se Aras a věnoval zmatenému Ezrovi zářivý úsměv. 

,,Připravení?" podíval se po nás Rai. Sborově jsme přikývli hlavami.

,,Gunare?" zvolal Rai, aniž by spouštěl pohled z našeho vytyčeného cíle. 

,,Jo. Jsem tady. Hele? Nepřehánějte to, jo? Nejsem zrovna vytrvalostní běžec," zamumla Gunar a párkrát poskočil na místě.

,,Tak jo," uculil se Rai a stejně jako ostatní střelil pobaveným pohledem po Locharovi. Ten jenom protočil oči a s jeho tradičním ,vyrážíme' jsme se dali do běhu.

Jako bych v tu chvíli slyšela, jak všechno v labyrintu řve. Uháněli jsme po zdech, jak nejrychleji jsme se dovolili. Přeskakovali jsme z jedné na druhou a instruovali Gunara, který se dral kupředu pod námi, aniž by pořádně věděl, jak míří. Co chvíli se stěny labyrintu pohnuly, aby Gunarovi odřízli cestu, ale pokaždé byl o něco rychlejší. Vysoká věž se nám přibližovala čím dál tím víc. Málem jsem úlevou vzlykla, když jsme seskočili zpátky na zem a stanuli v záři magií protkaného světla. Gunar se k nám připojil o chvilku později s hlasitým dupáním a lapáním po dechu. 

,,Šlo to docela hladce, co?" uculil se Rai.

,,Mluv za sebe," zavrčel Gunar, který stál v předklonu a mohutně oddechoval. 

,,Ještě nejsme venku," poznamenala jsem a obezřetně se podívala na volné prostranství, které nás obklopovalo. Jako na povel se mi v hlavě ozval zvonivý, dětský hlásek.

,,Podváděli jste," pronesl hlas trucovitě.

,,Jednoho krásnýho dne si tě najdu, vypustim ti veškerou vodu a udělám z tebe jenom poušť, ty malá, podělaná čubko," zařvala Talina, čímž nám zrovna moc nepomohla. Lochar se jí chystal něco říct, ale hlásek se jen pobaveně zasmál.

,,Dobře. Ti, co v životě udělali jeden dobrý skutek můžou jít. Jste volní," zacvrlikal hlas. Všechny zalilo modravé světlo a odneslo pryč z tohohle bohem zapomenutého místa. Všechny, až na mě a Lochara. Nemohla jsem si pomoct. Svalila jsem se na zem a rozřechtala se, jako nějaký blázen, až mi tekly slzy z očí a bolelo břicho. Cítila jsem, jak se nade mě postavil Lochar a nesouhlasně mlaskl. Dovolila jsem si jeden pohled na jeho tvrdý, naštvaný obličej a lehla si na záda.

,,No. Asi jsme se souzeni, ó veliký," uchechtla jsem si a utřela si slzy smíchu.

,,Možná, že když tě teď zabiju udělám nejen službu celému světu, ale i dobrý skutek," zavrčel a sáhl po svém meči. 

,,Nevim, nevim, jestli se jako dobrej skutek počítá probodnutí neozbrojený holky," mrkla jsem na něj a postavila se na nohy. Zůstala jsem zavřená v labyrintu plném nástrah s tím nejotravnějším chlapem na celém světě, ale jediné, co jsem ze svého zvráceného srdce vydolovala, bylo pobavení. Moje jediná šance dostat se odsud, zmizela mávnutím ruky, ale alespoň jsem si ty dlouhé chvíle mohla krátit tím, že jsem toho hajzla mohla vytáčet do nepřítomnosti, do konce jeho dnů.

Lochar se otočil na patě a chystal se vydat kamsi. Zem pod námi se ale najednou otřásla. Lochar se po mně nejistě podíval a sevřel svůj meč o něco silněji. Upíral pohled do té spousty chodeb, které ústily do samotného labyrintu, ze kterého se o několik vteřin později vynořil ne jeden. Ne dva. Ale rovnou celé stádo rozzuřených minotaurů. 

,,Do prdele," procedila jsem skrz zuby a sevřela své prázdné ruce v pěst. Ex mi několikrát kladl na srdce, abych se nespoléhala jen na svou magii. Že jednou může nastat den, kdy mě zklame. Že bych vždycky měla chodit se zbraní. A já ho ve své obrovské pýše neposlechla. 

,,Dokážeš zase přivolat magii?" zasyčela na mě Lochar.

,,Jste normální? I kdybych to dokázala, akorát je tím víc naseru. Ušlapou nás tady zaživa!"

Z celé jejich početné skupiny se odpojil jeden mohutný minotaur, který si nás nenávistně prohlížel. Lochar vykročil proti němu a obratně při tom mával svým mečem. Netušila jsem, jestli na minotaura chce zapůsobit nebo ho vyděsit, ale s dotyčným to ani nehnulo. Nyní pouze obyčejné železo se neškodně odrazilo od jeho nadloktí. Minotaur srazil pěstí Lochara na zem a dál si ho nevšímal. Nemohla jsem se s ním měřit. Toho jsem si byla vědoma. Horečně jsem přemýšlela, jak se z té situace dostat a vyhnout se tak další návštěvy podzemí, odkud bych už se nedostala. Hlavou mi vířila tisícovka otázek, ale ani jedna užitečná. Věděla jsem o sobě, že nejsem nijak svatá. Ale kdy, do prdele práce, stihl Ezra udělat byť jen jeden dobrý skutek.

Silná, mozolnatá ruka se mi ovinula kolem krku. O vteřinu později se mi před očima objevil obličej s tvrdými, ostrými rysy a velkolepými rohy, které mi nebezpečně mířily do očí. Minotaur na mě cosi nenávistně cedil mezi zuby. Mně se ale pořád hlavou ozývala jedna a ta samá věta. Dobrý skutek. Dobrý skutek.

,,Proč tady pořád zůstáváte?" vysoukala jsem ze sebe, zatímco mi docházel dech a já začínala vidět rozmazaně. Minotaur se na mě nechápavě podíval a naklonil hlavu na stranu.

,,Proč bychom měli odcházet? Nemáme kam jít. Lidská chátra nám všechno vzala," zavrčel.

,,O jednom místě bych věděla," uculila jsem se od ucha k uchu a cítila, jak sevření kolem mého krku povolilo. Minotaur na mě upíral svoje korálkové, černé oči a prudce oddechoval. Netušila jsem, jestli to je předzvěst toho, že mě co nevidět nabodne na své impozantní rohy nebo že jsem ho zaujala.

,,Jaké místo?" Představila jsem si nekonečnost Stinného lesa. Jeho čisté, zurčící potoky a roztodivná populace, která ho obývala. Jako bych viděla stádo minotaurů prohánějící se lesem.

,,Není to zrovna nejmírumilovnější místo na světě. Ale nikde tam nejsou svazující zdi. Jenom volná a divoká příroda," usmála jsem se při vzpomínce na dny, kdy jsem jí byla součástí.

,,Proč bys pomáhala monstrům, jako jsme my?" zeptal se, zatímco jeho druhové k nám přišli blíž.

,,Pár monster už jsem viděla. A většina z nich měla lidskou tvář," pokrčila jsem rameny a zadívala se na nehybného Lochara.

Minotaur se otočil na své druhy, kteří na něj jen nepatrně kývli. 

,,Nejsi jako oni," řekl potichu minotaur, než ho spolu s ostatními spolklo modravé světlo a odneslo daleko odsud.

,,Gratuluji Rionello. Mám z tebe radost," ozval se hlásek a svět kolem mě zčernal.

Přistála jsem na tvrdé zemi a hubou vyryla hlubokou brázdu do hlíny. 

,,Kurva," zaúpěla jsem a převalila se na záda. Vedle mě někdo zvracel. Tipovala jsem to na Gunara, ale všude kolem vládla tak hustá tma, že jsem to nemohla s určitostí říct. Jedno jsem ale věděla s naprostou jistotou. Do Xantharu jsme se rozhodně nedostali.

,,Žijete?" ozvala se odněkud zprava Talina.

,,Ne," poznala jsem Rainharda. Pokoušela jsem se rozkoukat, ale kromě mžitek před očima jsem neviděla vůbec nic. Něčí ruka mě postavila na nohy a vzala můj obličej do dlaní.

,,Jsi v pohodě? Je ti něco?" promlouval ke mně Aras starostlivě. 

,,Nic mi není," odehnala jsem ho od sebe a promnula si oči. Dokázala jsem rozeznat obrysy hor tyčících se v dáli a na tváři cítila svěží, studený vítr.

,,Neví někdo, kde jsme?" zeptala se Talina.

,,V Retharu," odpověděl Gunar, který už snad vyblil všechno, co šlo.

,,Ta zákeřná svině," vyprskla Talina a do něčeho kopla. Moje oči už si pomalu přivykaly na okolní tmu a začínaly rozeznávat jednotlivé tvary a místa. 

,,Neměla si jí vyhrožovat vypuštěním," upozornil jí Rai, který se horlivě otáčel kolem dokola, jako by něco hledal.

,,Ber to pozitivně. Do Xantharu to není tak daleko," pokrčila jsem rameny a zadívala se na vzdálené, rozlehlé pohoří, tyčící se k nebi, které protínalo hranici mezi oběma královstvími. Pohoří Kamalumah skýtalo nejedno nebezpečenství i bez všech těch potvor ze Stinného lesa a přejít ho znamenalo najít v sobě nezdolnou fyzickou i psychickou sílu. Ale pořád bych si raději vybrala to, než další Studnu poznání.

,,Nejsme všichni," upozornil nás Rai. Čekala jsem větší nadšení nad tím, že jsme se konečně zbavili našeho drahého velitele Rytířů, ale když jsem se kolem podívala pořádně zjistila jsem, že nechybí jen Lochar. Ale i Ezra a Kiera.

,,Najdeme jí. Nemůžou bejt daleko," pohladil mě Aras po ruce. Chtěla jsem mu věřit. Hrozně moc. Ale všichni jsme věděli, jak moc jsou Study poznání nevyzpytatelné. Kiera mohla být kdekoliv na tomto světě. A možná ještě dál. 

Vedení se ujal Gunar, který nás neochvějně vedl královstvím plného kamení a dolů, ze kterých vycházela zlatavá záře, která jako jediná dokázala prorazit všudypřítomnou tmu.

,,Je tady nezvyklý ticho. Práce v dolech tady jede nepřetržitě i přes noc," oznámil Gunar, když jsme procházeli kolem jednoho z nich.

,,Ticho a tma jak v prdeli," konstatovala Talina, která se plížila s meči připravenými k útoku.

,,Něco je špatně. Rio? Cítíš něco?" zeptal se Gunar, ale stěží jsem ho vnímala. 

,,Rio?" drcnul do mě Gunar, až jsem se mále poroučela k zemi.

,,Co?" vyhrkla jsem a snažila se získat zpátky ztracenou rovnováhu.

,,Ptám se, jestli něco necítíš. Nějakou potvoru," zopakoval a starostlivě se na mě podíval.

,,E? Jo. Já..." Než jsem se pokusila soustředit na okolní svět dopadl před nás obrovský, dřevěný kyj, za kterým následovalo hlasité, uši rvoucí řvaní. Hned na to se ze tmy vynořili desítky mohutných, vysokých postav, které se řítili přímo na nás.

,,OBŘI!" vykřikla jsem a přivolala magii, kterou jsem zformovala do ohnivého plamene, který jsem na ně okamžitě vrhla. Rai začal pálit své kouzelné šípy, které se zabodávaly do svých cílů bez jakéhokoliv účinku. Obři ale měli velice tvrdou kůži, kterou jen tak něco neprošlo a svůj kyj, vyrobený z nejstarších stromů Stinného lesa uměli mistrovsky ovládat. Přidejte pořádnou dávku zuřivosti a nenávisti vůči všemu živému a stojíte proti protivníkovi, před kterým byste měli raději utíkat.

Gunar se rozmáchl svou sekerou, kterou vší silou praštil do země. Projela jí vlna magie, která jednoho obra vyhodila do vzduchu. Příležitosti okamžitě využil Aras, jehož meč zlatavě zazářil a prosekl obrovi břicho, až se z jeho útrob začaly valit vnitřnosti. Mezi tím se ale zbytek obrů začal stahovat kolem nás. Jeden odhodil Talinu na stranu, jako hadrovou panenku. Druhý dotíral na Rainharda, který se ho zuby nehty snažil držet od sebe. Obři se stahovali čím dál tím blíž a pomalu nám tak odřízli jedinou cestu ven.

,,Jestli máš nějaký eso v rukávu bylo by dobrý ho vytáhnout," křiknul na mě Rai.

,,Kurva, kurva, kurva," drmolila jsem si sama pro sebe, přivolala magii a ... přešla ... přes obry ... k jejich mrtvému druhovy.

,,Do prdele, tohle je ale debilní nápad," prskla jsem a napnula všechny svoje smysly. Uchopila jsem kus sebe sama, svojí podstaty a vložila jí do mrtvého těla, které se o chvíli později krkolomně postavilo na nohy.