,,Buď opatrný, ano? A vrať se mi," usmála se Millie přes potlačované slzy a dlouze Gunara políbila na rozloučenou. Musela jsem odvrátit hlavu a raději se dívat do stěny, abych se nerozbrečela spolu s ní. Od setkání s Asskarem se ze mě stal jeden velký uzel emocí a nervů, které se ve mně bouřily a probublávaly na povrch. 

,,Děkujeme za všechno Millie," řekl Rainhard a opatrně objal těhotnou ženu.

,,To já děkuju. Přinesli jste sem zase světlo," řekla Millie a přelétla nás vděčným pohledem, až se nakonec zastavila u mě.

,,Počkám venku. Díky za jídlo, přístřeší a tak," vydrmolila jsem a rychle vypadla z domu, kde to doslova přetékalo láskou. Opřela jsem se o fasádu domu a zadívala se na hrad Válečníků, topící se ve sluneční záři, kam měli směřovat naše další kroky. Ačkoliv se Gunar v Retharu vyznal, hory přetínající hranici s Xantharem neznal. Potřebovali jsme průvodce, kterého nám mohli poskytnout pouze Válečníci. 

,,Měla by ses dát dohromady," ozval se za mnou Arasův hlas. 

,,Díky za radu," prskla jsem a založila si ruce na hrudi.

,,Rio. Nikdo tě nesoudí," pokračoval chlácholivě, ale mě tím akorát rozčiloval. Prudce jsem se otočila a z mých očí létaly rozezlené blesky.

,,A za co bys mě chtěl zrovna ty soudit? Tvoje království se valí do sraček i bez přispění lesa. Lochar je namyšlenej kretén, co si na Strážce jenom hraje a ty se pořád tváříš, jako by si ho nejradši vojel. Zrovna ty mě nemáš co soudit," zavrčela jsem a zatnula ruce v pěst, abych potlačila náhlý příval zlosti, který otřásal mým tělem. Jako by to ale Aras neviděl. Naklonil hlavu na stranu a přistoupil ke mně blíž. 

,,Co si sakra myslíš, že děláš?" zeptala jsem se nechápavě.

,,Jsi nasraná, smutná a momentálně nešťastná. Takže mi buď můžeš dát přes držku nebo tě můžu obejmout. Neboj. Zůstane to naším tajemstvím," mrknul na mě a zazubil se od ucha k uchu. 

,,Ty jsi takovej kus vola," odfrkla jsem si a nechala kolem sebe omotat jeho silné ruce.

,,Jestli to někdy někomu řekneš, tak tě zabiju," zamumlala jsem mu do hrudníku. Aras mě jednou rukou pomalými, krouživými pohyby hladil po zádech, zatímco tou druhou mi jemně bloudil ve vlasech. Moje tělo se automaticky uvolnilo a tenhle blažený pocit si náležitě užívalo.

,,Nikdy si mě neopustil," řekla jsem po chvíli, aniž bych se od něj odtáhla. Aras nic neříkal. Jen tiše vyčkával, jestli budu pokračovat. Nechápala jsem, co to do mě vjelo. Už jsem toho nakecala víc než dost. Tak proč jsem v tom chtěla dobrovolně pokračovat? Měla jsem do od sebe odehnat. Ne mu vyblít svoje porouchaný srdce.

,,Tenkrát v Eru jsi říkal, že už mě nenecháš odejít. Že mě neopustíš. Ale to si nikdy neudělal," odtáhla jsem se od něj a schovala ruce za záda, abych neudělala další pitomost. 

,,První dny v lese jsem se nevzdala jenom kvůli tobě. I když jsem věděla, že tam se mnou nemůžeš bejt slyšela jsem tě, jak mě pořád nutíš vstávat a jít dál. A byl jsi taky ten jedinej důvod, proč se vrátit zpátky."

,,Rio..." hlesl Aras přidušeně a pevně mě chytil za zátylek, aby si mě k sobě přitáhl. Všechno ve mně křičelo, ať ho nechám. Ať se propadnu do hlubin jeho smaragdových očí.

,,Proto si v tom teď uděláme jasno," srazila jsem mu ruku stranou a o krok od něj odstoupila. 

,,Milovala jsem tě. Víš to ty i všichni ostatní. Asse jsem milovala jinak. Všechno je to ale pryč. Nic z toho nezbylo." Koho jsem o tom doopravdy přesvědčovala jsem netušila. Přála jsem si, aby to byla pravda. Aby se z mého srdce stal kámen a já už nemusela nikdy nic cítit.

,,Proč ti ale vůbec nevěřím," uculil se Aras a pomalými kroky, aniž by ze mě spustil zrak, si ke mně razil cestu. Začala jsem před ním couvat, jako by mě mohl kousnout, až jsem narazila do zdi domu. 

,,Naštěstí je mi úplně u prdele čemu věříš nebo ne," procedila jsem skrz zuby. Aras se zastavil těsně přede mnou a opřel svoje dlouhé ruce vedle mojí hlavy. Přistihla jsem se, jak zadržuji dech. V tichu, které nastalo, jsem slyšela jenom tlukot svého splašeného srdce. 

,,Nejradši bych tě líbal na každej centimetr tvýho nádhernýho těla," zavrčel Aras přidušeně a zabloudil pohledem dolů, někam mezi moje nohy.

,,Jestli to uděláš rozkopu ti koule na sračku," varovala jsem ho, ale můj hlas nezněl tak pevně, jak jsem doufala. 

,,To jsme se od zmražení na kostku ledu docela posunuli," zasmál se, letmo mě líbnul na tvář a vrátil se zpátky do domu k ostatním. Dlouho jsem zůstala stát na jednom místě a zírala na dveře, ve kterých Aras zmizel. Jestli jsem si myslela, že to tímhle činem spravím a konečně vyjasním, tak jsem se hodně spletla. Co všechno ještě ten chlap potřeboval, aby mě nesnášel?

Když jsem se konečně vydali na cestu probíhal tiše a napjatě. Kromě Taliny mě každý pozoroval, jako bych se měla každou chvíli rozplynout. Snažila jsem se soustředit na každý jednotlivý krok, aly myšlenky se mi rozutíkaly na všechny možné strany. Litovala jsem dne, kdy jsem opustila studené zdi pevnosti Čarodějek a tím i svojí pracně vypěstovanou apatii vůči všemu a všem.

Kromě bestií, kterým se podařilo dostat z lesa, Rethar skrýval své vlastní druhy nebezpečí. Ať už v podobě přírodních živlů nebo zlodějů a hrdlořezů, kteří díky omezenému dozoru Válečníků drancovali mnohem víc, než kdy před tím. Alespoň podle Gunara. Procházeli jsme kolem vylidněných dolů, odkud vycházelo mrtvolné ticho a chladný vzduch, který se zakusoval až do morku kostí. I přes to jsme občas narazili na tlumenou záři loučí, když se zloději snažili ukořistit svůj lup v podobě ryzího zlata.

Cestou k hradu Válečníků nás přepadli třikrát. První tlupu Talina rozsekala na několik neidentifikovatelných částí, kdy nebylo poznat, která končetina patřila k jakému trupu. Druhou si vzal na starost Rai, který se všech těch hlupáků udělal jeden velký jehelníček. Nijak jsem jeho počínání nekomentovala, jenom jsem se sama pro sebe usmála. Byla jsem ráda, že si svůj vztek vybíjel na cizích a ne na mně.

Na tu třetí se vrhl Gunar. Na rozdíl od ostatních je ale nepozabíjel. Jenom jim nasekal na prdel tak, že si na zadek nesedli minimálně celý měsíc.

Já se trousila vedle Arase a myšlenkami bloudila ke Kieře. Zakázala jsem si představovat všemožné tragické scénáře, které se ale objevovaly a zase mizely v nepravidelných intervalech. Ta naprostá bezmoc mě doháněla k šílenství. Z temných zákoutí vlastní mysli mě vytrhlo táhlé, hluboké vytí doprovázené dalším a dalším, jako by nás obkličovalo. 

,,Vlci?" zastavil se Rai a rozhlížel se kolem na všechny strany.

,,Vlkodlaci," opravila jsem ho a s nezájmem pokračovala dál. Někdo si odkašlal. Znuděně jsem se otočila a tázavě se po ostatních podívala.

,,Vlkodlaci? To říkáš jen tak?" rozhodil Rai frustrovaně rukama, až málem srazil Talinu stojící vedle.

,,Jo. Klid. Jsou to jenom neškodný mazlíčci. Nejspíš jdou po těch zdechlinách, co po nás zůstaly," mávla jsem s nezájmem rukou a pokračovala dál.

,,Jsi si jistá?" vyzvídal dál Gunar a srovnal se mnou krok.

,,Uklidni se. Nacpou si břicha a odpadnou. Zalezou někam do nory a hodí si dlouhýho šlofíka. Jsou jako medvědi. Hladový, ale líný," vysvětlila jsem. I já jsem si kdysi myslela, že jsou vlkodlaci krvelačné bestie trhající lidská hrdla jako cáry papíru. Už jenom ten název v nás od raných let vzbuzovalo strach. Po prvním setkání s smečkou vlkodlaků jsem ale svůj názor na ně přehodnotila.