Prodírala jsem se hustým křovím, které do mě zabodávalo své ostré trny a snad po milionté proklínala Exe se Strokem, kteří mě hodili do téhle pasti a zmizeli se slovy, že musím trénovat svojí orientaci a v co nejkratším čase se dostat zpět do stinného paláce. Podle toho, jak moc se mi to povede mě čekala odměna nebo trest. Jak jsem ty dva ale znala spíš jsem se přikláněla k tomu trestu, ať už by to dopadlo jakkoli. 

Měla jsem pocit, že se tím zatraceným lesem plahočím celou věčnost. Navíc v kruhu. Všechno kolem mi připadalo stejné. Neviděla jsem žádný bod, kterého bych se mohla chytit. Frustrovaně jsem se svezla na zem a opřela se o kmen jednoho ze stromů. Chvíli jsem prostě jenom seděla se zavřenýma očima a poslouchala zvuky lesa. Po nějaké době jsem ve změti různého skřípění, úpění i šustění zaslechla tiché našlapování několika nohou, které se stále přibližovaly. Otevřela jsem oči a několik metrů před sebou spatřila smečku osmi shrbených postav s vystouplými páteřemi a holou kůži, na které rostlo jen pár štětin. Z obrovských tlam, plných ostrých tesáků, jim jim odkapávaly provazce slin. Na protáhlých čumácích se leskla malá očka hrající rudou barvou. Pomalu jsem se postavila a vytáhla co možná nejtišeji meč, který mi vysel v pouzdře na zádech. Než jsem ho ale stačila použít ocitl se vedle mě Asskar ve své temné kráse a chytil mě za ruku, třímající meč. 

,,Někdy se to obejde bez násilí," uculil se na mě, když jsem po něm šlehla nechápavým pohledem.

,,Tak to je pro mě novinka," prskla jsem a pokusila si vybavit byť jen sekundu, kdy se něco obešlo bez násilí.

,,Co v tom máš?" ukázal na malý ranec, ve kterém jsem měla kus chleba a sušené maso, o jehož původu jsem dost pochybovala. Asskar mi sebral zásoby, které jsem nafasovala ( ani Strok, ani Ex očividně nepočítali s mým brzkým návratem ), vyndal z rance maso a hodil ho směrem k bytostem, které se po něm hladově vrhly. Z hrdel jim vyšel chraplavý, štěkavý smích. Vycenily na nás zuby v parodii na úsměv a i s ukořistěným masem odběhly. 

,,Až takhle snadný?" zvedla jsem tázavě jedno obočí a čekala, odkud se vynoří nějaký háček.

,,V jednoduchosti je krása," zazubil se na mě Ass, líbnul mě na tvář a zmizel v temnotě. Jenom jsem se zasmála a pokračoval ve své nekonečné cestě.

,,Fajn. Pokusím se ti věřit," mlaskl Rai a dál stoupal po úzké cestě vedoucí k hradu Válečníků, který se nám tyčil nad hlavami jako obludné, kamenné monstrum.

,,Zbejvá ti snad něco jinýho?" uchechtla jsem se a následovala ostatní.

Netušila jsem, jak hrad vypadal za příznivějších dnů. Nyní v něm vládl chladný klid a mrtvolné ticho. Gunar nás vedl vylidněnými chodbami s vysokými stropy, kde dokonce i on působil jako mravenec. Nervózně jsem se rozhlížela kolem sebe. Sílil ve mně neodbytný pocit, že nás někdo ( nebo něco ) sleduje. Pokaždé, když jsem se ale oním směrem podívala, jsem žádný pohyb nezaznamenala. Což nutně nemuselo znamenat , že tam nikdo není.

Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo měl stejný pocit. Aras pevně sevřel rukojeť svého meče. Talina nenávistným pohledem probodávala okolí a Rai, se zády napnutými jako tětiva jeho luku, pozorně naslouchal. Jediný Gunar si vykračoval halou, jako by nic.

,,Gunare?" houkl Rai, jehož nervy už nevydržely, a zastavil.

,,Hm?" otočil se na nás Gunar.

,,Něco tu je," sykla Talina.

,,Ajo. Zapomněl jsem vám o nich říct," uchechtl se Válečník a hlasitě zapískal. Hvizd se nesl jako ozvěna celým prostorem. Zamžourala jsem do lehce osvětlené chodby na čtyřnohou postavu, která se k nám nebezpečně rychle přibližovala. Instinktivně jsme k sobě zacouvali a natiskli se k sobě zády. O pár vteřin později se nám u nohou objevily čtyři mohutní, tříhlavý psy, kteří slintaly všude kolem a upíraly na nás žlutě zbarvené oči. Měly mohutné, chundelaté kožichy barvy ohně, které působily dojmem, že hoří.

,,Líbíte se jim," usmál se Gunar a přivolal bestie k sobě. 

,,Nevím, jestli se oni líbí mně," podotkl Rai a střelil po nás nechápavým pohledem.

,,Co to do prdele je?" vyštěkla Talina.

,,Pekelní psi," pronesl Gunar tónem, který prozrazoval, že přesně víme o co se jedná. Když jsme na Gunara dál zírali jako na blázna přestal drbat slintající bestie. Těm se očividně nelíbilo, že ustal v činnosti a začaly po něm horlivě skákat a dožadovat se pozornosti. Stát tam někdo normálního vzrůstu nejspíš by skončil ušlapán a uslintán pod tou horou chlupů. Gunar ale neochvějně stál na místě a se smíchem od sebe psy odháněl.

,,Máme je tady na hlídání. Nevěřili byste, kolik zlodějů a žoldáků se snaží dostat do hradu a něco odsud ukrást," zavrtěl Gunar hlavou nad nepochopitelným chováním některých lidí. Já sama už jsem se tomu tolik nedivila. Lidská rasa měla neuvěřitelné sklony k sebevražedným počinům. 

,,Někdy je bereme i do terénu. Jsou to neocenitelný společníci. Vyšlechtili je pro nás místní chovatelé. S malou pomocí magie. Začali jsem jim říkat pekelní psi. Jde z toho strach," zazubil se Gunar a nechal si obličej olíznout hned několika hlavami.

,,Moc roztomilý," uculila jsem se a pomalu se svezla na kolena.

,,Nazdar příšery," řekla jsem a natáhla před sebe ruku. Jakmile mě zmerčila první hlava ostatní jí následovaly a za chvíli na mně vyselo několik kilo živé váhy. Hlavou mi probleskla vzpomínka na Artinu a její obrovskou lásku ke všem démonům a bestiím. Dokázala jsem si představit, že by tyhle potvory zbožňovala.

Byla jsem tolik zabraná do obdivování pekelných psů, že jsem si nevšimla příchodu Válečníků, kteří se s Gunarem přátelsky přivítali. Poté svou pozornost přesunuli k nám. Preventivně jsem se připravila na řadu ostražitých, opovržlivých pohledů, ale stejně jako před tím Gunara i nás čekaly otevřené náruče a vřelá vítání. Ale i přes to Rainhard pátral v obličejích Válečníků svýma chladnýma, ocelovýma očima. Jeho pohled neunikl ani staršímu Válečníkovi, který se představil jako Clay.

,,Děje se něco?" zeptal se Clay s pozvednutým obočím a otočil se na Gunara.

,,To nám řekněte vy. Nikdo se vás nepokusil kontaktovat? Poslat zprávu? Informovat vás o tom, proč se vám po království potulují hordy krvelačných potvor?" ujal se slova Rai, jehož zvědavost potřebovala nutně ukojit. 

,,No. Dostali jsme zprávu od Mabel, ale ta nás povolávala do zbraně do Eru. Prej kvůli sjednocení armády a jednotný zemi. Nějaký takový kecy," pokrčil Clay rameny, čímž dal jasně najevo, co si o její zprávě myslel.

,,Neposlechli jste?" zeptala jsem se s úšklebkem.

,,Děvče. Já přijímám rozkazy jedině od Ragena a o něm tam nebylo ani slovo. Žádná čarodějnická děvka mi nebude přikazovat, aby nechal lidi v Retharu trpět. "

,,Moc hezky řečeno," poplácala jsem Claye po rameni a následovala ho do jejich kruhového, přijímacího sálu, kde obvykle probíhali jejich porady. A kde jsme se jim my alespoň trochu pokusili přiblížit situaci, ve které jsme se všichni nacházeli. Musela jsem uznat, že byli mnohem lepší posluchači, než kterýkoli z těch eratských papalášů. 

Jakmile jsme skončili Clay s ostatními nám donesli talíře plné lahodně vonícího pečeného masa, vařené zeleniny a křupavého chleba. A navrch to završili několika korbely hořkosladkého piva, po kterém jsme se s Talinou okamžitě vrhly.

Mezi tím, co jsme se cpali k prasknutí ( protože nikdo z nás netušil, kdy se zase pořádně najíme ) jsme se od Válečníků dozvěděli, že je systematicky napadají jakési okřídlené potvory, obři, skřeti a každou chvíli musí řešit zloděje a lapky, kteří hojně využívali zmatečné situace. Ani jeden z Válečníků si tím ale očividně nechtěl kazit náladu a na zarostlých tvářích jim hrály nesmazatelné úsměvy. Ostatní se jejich optimismem nechali strhnout. Snad jen kromě Rainharda. , který po všech přejížděl svým pátravým pohledem. Zpracovával veškeré informace a nechával je postupně zapadat na své místo, do vlastní skládačky v jeho hlavě.

,,Takže kromě toho divnýho povolání do zbraně nemáte o Eru žádný zprávy?" zeptal se Rai, zatímco ostatní se rozvalili na židlích a vyvalili své přecpané pupky. Snad kromě Taliny, která statečně dojídala zbytky a zapíjela je pořádnou dávkou piva. Válečníci jen sborově zavrtěli hlavami.

,,Takže o Eru nevíte nic?" zeptal se Aras a v jeho očích se zračily obavy, které se mu nepodařilo skrýt. Následovalo jen další nesouhlasné zavrtění.

,,Ale pokud tě to uklidní chlapče, tak ty útoky nejsou nic, co by Strážci nezvládli. A v Eru jich je teď víc, než v kterýmkoli jiným království," usmál se na něj Clay povzbudivě. Rai přimhouřil oči ještě o něco víc, až se z nich staly jen úzké škvíry. Umírala jsem touhou zjistit, co se mu tou jeho palicí honilo.

,,Nahodilý útoky. Nic velkýho," drmolil si sám pro sebe.

,,Cože to?" vyhrkla Talina, která už měla hodně upito. Rai jí ale ignoroval a očima vyhledal ty moje. Tázavě jsem zvedla obočí. Jestli si myslel, že umím číst myšlenky, tak se hodně pletl.

,,Co je?" rozhodila jsem rukama, když už se do mě ten jeho pátravý pohled zabodával příliš dlouho.

,,Tvrdila jsi, že s veškerou jejich mocí by nás srovnali se zemí," pronesl zamyšleně.

,,Tak na co čekají?"

,,Sorry, ale na jejich strategii ohledně útoku na svět lidí jsem se nikdy neptala," prskla jsem, protože mě začínal vytáčet. 

,,Třeba něco hledají?" tipnul si Clay a dolil sobě i Talině další rundu jejich silného piva. 

,,Nebo někoho," sykl Rai a vypálil do mě díru chladnýma, ocelovýma očima.