Kromě mě už ho ale nikdo jiný nevnímal. Talina se svezla ze židle a za přívalu peprných nadávek skončila na zadku. Gunar se jí obětavě vrhl na pomoc, ale zakopl o vlastní nohy a s hurónským řevem se zřítil k zemi, po které ještě několik metrů jel, jako po másle. Aras s ostatními propukli v hlasitý smích a nikdo už si nevšímal jedné Čarodějky a Lukostřelce, kteří se navzájem hodnotili nevraživými pohledy. Tušila jsem, že po tom všem, co se dozvěděli už věci nikdy nebudou takové jako před tím. Že už se na mě nebudou dívat jako na hrdinku, která se dokázala vrátit celá ze Stinného lesa a prominou jí tak proměnlivé nálady a výbušnou povahu. Že se ale ta největší propast vytvoří mezi mnou a Raiem jsem nečekala.

,,Jsi blázen, jestli si myslíš, že tohle celý je kvůli mně," procedila jsem skrz zuby, když jsme osaměli. Talina šla nejspíš vyspat kocovinu a Aras s Gunarem kamsi zmizeli s Clayem, zatímco my s Rainhardem pořád seděli na svých místech a nespouštěli ze sebe zrak.

,,Mně to až zas tak bláznivý nepřijde," pronesl Rai ledově. 

,,Tak jo Rainharde. Očividně tě něco sere. Vyklopíš to konečně nebo na mě budeš dál takhle čumět?" zavrčela jsem.

,,Sedíš prdelí na dvou židlích. Umíš se rozplynout jako pára a používáš nekromancii. Všichni měli za to, jak hrozně jsi v lese trpěla, zatímco ty sis tam vyšukávala s jedním z nich. Navíc ses ani nikdy nechtěla, ani nepokusila dostat zpátky. Propadla jsi sem vlastně omylem. Ty nejsi jako my. Jsi jako oni. Za koho se ve finále postavíš Nell?"

,,Do teď jsem si myslela, že za vás. Ale začínám o tom dost pochybovat. Víš, co jsem na lese milovala nejvíc? Tu svobodu. Mohla jsem si, do prdele, dělat všechno, co jsem chtěla a nikdo kolem toho neměl miliardu předsudků, připomínek a výčitek!" zařvala jsem a prudce se zvedla od stolu, až jsem převrhla židli, která s duněním dopadla na zem. 

,,Vážně? A zeptala ses někdy, proč sis vždycky mohla dělat, co se ti zlíbilo? Proč jsi jako jediná přežila, zatímco ostatní tam umírali? Proč si tebe nechali a vychovali?" vyštěkl po mně a taky se postavil. Jenom jsem zaskřípala zuby. Na tohle jsem samozřejmě odpověď neznala a on si to moc dobře uvědomoval.

,,Zřejmě ze stejnýho důvodu, z kterýho si mě vybrala Mabel," zavrčela jsem. Z mého pohledu, jakkoli dětinského, za všechno vždycky mohla ona.

Než se Rai stačil nadechnout k další odpovědi, celým hradem se rozeznělo varovné štěkání a vytí pekelných psů. Zanechali jsme našeho sváru a společně vyběhli na chodbu, která už se plnila Válečníky připravenými k boji.

,,Co se děje?" chtěl okamžitě vědět Rai, když jsem v té mase těl našli Claye.

,,To jsou zase ty okřídlený potvory," oznámil Clay a potěžkal svou sekeru.

,,Mohl bys ty okřídlený potvory nějak blíž specifikovat?" zeptala jsem se Válečníka, protože okřídlených potvor žilo v lese na tisíce.

,,No. Mají křídla. Jo, a taky peří," začal Clay a zamyšleně si pročesával dlouhý vous. Rai jenom pobaveně vyprsknul smíchy a odebral se ke Gunarovi s Arasem, kteří se společnými silami pokoušeli dostat Talinu zpátky do postele.

,,Jo. To mi hodně pomohlo," poplácala jsem Claye po zádech a přidala se k ostatním. Clay v rychlosti rozdal úkoly a každý ho bez námitek poslechl. Oceňovala jsem, že nad námi ihned nezlomil hůl a okamžitě nás zahrnul do svého bojového plánu. 

Dostala jsem k sobě Gunara s ještě jedním Válečníkem a jedním pekelným psem, který se očividně nemohl dočkat, až se do něčeho zakousne. Společně jsme vyběhli na jeden z mnoha ochozů a shlédli dolů na klidné město rozprostírající se pod námi. Zdálo se, že o něj okřídlené potvory nejevily nejmenší zájem a všechnu svou pozornost věnovaly hradu a jeho obyvatelům.

,,Co je to?" zeptal se mě Gunar a ohnal se po jedné z nich sekerou, která zazářila magií a vytvořila ve vzduchu zlatavou brázdu.

,,Harpyje," řekla jsem, když jsem se pořádně prohlédla bytost s opeřenými křídly, ostrými pařáty a lidskou, ženskou hlavou. V lese se o nich tradovalo, že odnášejí duše do podzemí, kde je zanechávají jejich osudu.

,,Umí to něco?" podíval se po mně Gunar se zvednutým obočím. 

,,Kromě lítání? Nic moc," pokrčila jsem rameny.

,,Bezva," zazubil se Gunar a spolu se psem zaútočil na nejbližší harpyji. Chystala jsem se k nim připojit, ale z houfu harpyj se odpoutala jedna postava a vrhla se přímo na mě. Stačila jsem udělat jen jeden krok vzad, než se kolem mého krku sevřely ledové ruce a natlačily mě ke zdi.

,,Čekala jsem tě trochu dřív," vydolovala jsem ze sebe a opětovala pohled uhlově černým očím, které mě nenávistně propalovaly. Zatímco Asskarova křídla tvořilo nádherné, hebké, temné peří, ta Artinina byla kostnatá a blanitá, na mnoha místech potrhaná od nekonečných šarvátek a bojů. Paní démonů na mě vycenila ostré zuby a zaryla svoje drápy do mého krku. Zachroptěla jsem a potlačila bolestivé zasténání. 

,,Proč? Chyběla jsem ti?" zavrčela mi do obličeje a ještě o trochu víc přitlačila, až jsem měla pocit, že mi krk roztrhá na krvavé cáry. 

,,Chyběla mi tvoje citlivá duše," vydolovala jsem ze sebe a tlakovou vlnou jí od sebe odhodila. Nedostala jsem moc času popadnout dech, natož zkontrolovat utržená zranění, protože Artina se vyhrabala na nohy a znovu na mě zaútočila. 

,,Dala jsem jim možnost zbavit se tě. Ale věděla jsem, že to ani jeden z nich neudělá. Jsi pro ně jako vzpurná, tvrdohlavá dcera."

,,Díky bohu, že mají tebe. Bezcitnou, v jednom kuse nasranou a pěkně šerednou mrchu, co za ně vyřeší všechny jejich problémy," zazubila jsem se a nechala v ruce vibrovat sílící magii. Artina se zasmála štěkavým smíchem a vrhla se po mně.

Vyslala jsem proti ní zářivý blesk, který pročísl okolí a zabodl se jí do ramene. Artinu to ale nijak nezpomalilo. Za letu vytasila své dva krátké meče, kterými neochvějně mířila na moje srdce. Při pohledu na ní by mi nikdo nevěřil, že mě tahle démonka učila všem nepravostem. Že se se mnou dokázala smát dlouhé minuty a na lovu mi vždycky kryla záda.

Otočila jsem se na patě a dala se na ústup. Rychle jsem seběhla po schodech o jedno patro níž, kde se povalovala mrtvá těla harpyjí, ale i osamocené zbraně. Popadla jsem jednu z nich a připravila se na střet. Artina, na rozdíl od ostatních, neuměla používat magii jako takovou. Vládla a rozkazovala všem démonům. A jako jediná byla proti magii zcela imunní. Proti dobré oceli už tolik ne. Kolem mě se prohnala vřískající harpyje s pekelným psem v zádech.

,,Tvoje smrt bude hodně pomalá, drahoušku," sykla Artina, která se plížila chodbou, s křídly složenými k tělu.

,,Zlomila jsi mu srdce. Musela jsem se dívat, jak se den za dnem trápí a skomírá. Nenechám ho padnout s tebou."

,,Mrzí mě to. To jsem nechtěla," řekla jsem po pravdě, i když jsem věděla, že Artinu to nijak neobměkčí. 

,,Řekni Rionello. Už ses naučila lítat?" uchechtla se Artina a vystřelila. Stihla jsem jí způsobit dva hluboké šrámy, než mě popadla za ramena a vytlačila ven. Pokoušela jsem se jí vytrhnout, ale jako vždy jsem byla moc pomalá. Artina mi opět zaryla drápy do krku a držela tak několik desítek metrů ve vzduchu. V hradu zuřila bitva a pod námi zběsile pobíhali zmatení lidé. Do Artinina ramena ze zabodl zářivý šíp, následovaný druhým, který jí jen o kousek minul. Její pevné sevření zakolísalo.

,,Ty idiote! Mohl bys přestat střílet?!" napnula jsem hlasivky v marném pokusu zařvat na Lukostřelce, který se nás zřejmě pokoušel sestřelit. Bezmyšlenkovitě jsem kopala nohama do prázdna a snažila se nedívat na tu propast pod sebou. 

,,RIO!" uslyšela jsem odněkud Arase.

,,Pozdravuj v podzemí, svině!" procedila Artina skrz zuby a pustila mě. Zadusila jsem zděšený výkřik a jen bezmocně sledovala, jak se řítím k zemi. Jako bych kolem sebe viděla sápající se ruce a slyšela zoufalé hlasy všech, kteří čekali na svůj ortel v podzemí. Doufala jsem, že už se na to místo nikdy nedostanu.