Portálem jsem se přesouvala jen jednou v životě a tu zkušenost jsem si nijak netoužila zopakovat. Byl to ale jediný způsob, jak se co nejrychleji dostat do Eru aniž bychom museli cestovat na koních i několik měsíců. Jednalo se o zakázanou techniku přenosu, která se mohla užívat pouze za účelem účasti na Slavnosti. Než by se všichni Strážci dostali do daného království některým by to trvalo i rok. A na tak dlouho je v jejich vlastních řadách nikdo nemohl postrádat.

Portály byly totiž dost nestabilní a nikdo nikdy nevěděl, co z nich může vyjít s vámi. Moc dobře jsem si pamatovala na den, kdy si mě Mabel vybrala a prostrčila mě zářícím portálem skrz. Kromě toho, že jsem se ihned potom vyblila z podoby a před očima mi lítaly tisíce barev v jednu chvíli jsem spatřila i kostnaté pařáty, které se po mě z toho nekonečného prostoru sápaly. A nyní jsem před tou zatracenou věcí stála znova a chystala se do ní vstoupit v podstatě dobrovolně. 

,,Snad se naše mládě nebojí," pronesla vedle mě výsměšně Yessamine. Roztomilá blondýnka, která Mabel skákala šipky do prdele víc, než všichni dohromady. Ze všech Čarodějek patřila mezi ty nejstarší, ačkoliv by to do ní nikdo neřekl. A nenáviděla byť jen sebemenší náznak konkurence. V našich kruzích jste neměli moc možností, jak se vyšplhat na nějaký vyšší post. Už jen to, že jsme se dostali do kasty Čarodějek pro nás mělo znamenat výsostnou pozici. I tak se ale našly některé ambiciózní adeptky, které se viděly na místě Mabel a jejích čtyř vyvolených pobočnic. Existovalo ale jedno místo, po kterém toužila nejedna duše. Místo v elitní gardě jejího královského veličenstva přímo v královském paláci. Dost daleko od téhle studené pevnosti i od Stinného lesa. Mabel, stejně jako všechny ostatní, o tenhle post usilovala řadu let, ale za dobu mého působení tady jsem nezažila, že by některou z nás vybrali nebo že by sem snad ta stará rašple někoho poslala. 

,,Už si někdy cestovala portálem, Yessamine?" zeptala jsem se se zvednutým obočím, aniž bych odtrhla pohled od zvětšujícího se portálu. Věděla jsem, že Yessamine ještě nikdy nikde nebyla. To její neustálý podlézání se jí vyplatilo až teď. Jednomu by se nad ní chtělo brečet. Cítila jsem, jak mě probodává nevraživým pohledem. ,,Až ti na druhý straně budeme držet tvoje střeva deroucí se ti z břicha povíme si něco o strachu," zazubila jsem se a konečně se na ní otočila. Yessamine nikdy neměla snědou pleť. Teď ale byla bledší víc než obvykle a rychle zaplula do hloučku Čarodějek připravujících se ke společnému odchodu. Na náměstí jsme stály jen my. Žádné velké loučení, přání šťastného návratu, přátelské poplácávání po zádech. Vidět nás odcházet všechny do jedné by pukly závistí. 

,,Neměla bys jí štvát víc, než je nezbytně nutný," drcla do mě Kiera a zasněně se zadívala na tu obludnost, do které jsme se chystaly vstoupit. ,,Jo. Měla bych jí rozmlátit ten její falešnej ksicht na krvavou kaši," prskla jsem. ,,Víš. Občas mě trochu děsíš." ,,A to je účel, drahá sestro," uchechtla jsem se a následovala zbytek osazenstva do vytvořeného portálu.

Otevřela jsem oči a do obličeje mě okamžitě udeřila oslňující sluneční záře. Hned na to mi v uších zavibroval ohlušující křik tisíců lidí, kteří se zde shromáždili, aby nás náležitě přivítali. ,,No tak to je hnus," odplivla jsem si, když jsem se dostatečně rozkoukala. Stály jsme v dlouhé ulici lemované košatými, rozkvetlými stromy a nedočkavými obyvateli království Eru, na jejímž konci jsem spatřila uvítací výbor v podobě místních vladařů a samozřejmě jejich věrných Rytířů. Slunce se odráželo od jejich dokonale naleštěných zlatých zbrojí, až jsem i na tu dálku málem oslepla. Kiera vedle mě zhluboka nasála vzduch do plic a požitkářsky vydechla. Všude bylo cítit slunce, svěží vzduch a neznámé vůně rostlin. ,,Už chápu proč si pořád tak přiblble optimistická," protočila jsem oči. Dřív jsem o tomhle místě snila stejně jako každý. To ale bylo v dobách, kdy jsem si snít ještě mohla dovolit. Teď jsem se jen znechuceně rozhlížela kolem sebe a nejradši všem těm radostným tvářím rozkopala hlavu.

Zaujaly jsme svá naučená postavení tak, jak jsme byly zvyklé. Od nejstarší po nejmladší, což znamenalo, že já a Kiera jsme měly naší formaci ukončovat. Své hole jsme si přehodily z pravé ruky na záda a nasadily tvrdé a neprostupné výrazy. Mabel mě ale popadla za ruku a postavila vedle sebe, z čehož šly ty nádhery za námi málem do kolen. ,,Pokus se dnes ten svůj roztomilý temperament udržet na uzdě a schovej si něco na zítřejší zahájení," sykla Mabel mým směrem aniž by pohnula jediným svalem ve své tváři. ,,A já měla za to, že mě sem bereš, abych ti udělala pěknou ostudu," pronesla jsem zklamaně, zatímco jsme se blížily k našemu uvítacímu výboru. ,,Však budeš mít příležitost. Věřím, že na naší návštěvu tady jen tak nezapomenou." Nechápavě jsem se na ní podívala. Z výrazu její tváře nešlo nic vyčíst, ale já se nemohla zbavit dojmu, že má něco za lubem. A ani trochu se mi to nezamlouvalo. To už jsme ale došly před krále a královnu Eru a kývly na pozdrav. Nepoklekly jsme. Čarodějky všeobecně velice nerady klečely. To bylo taky to jediné, co se mi na nich líbilo. Do jedné to byly neuvěřitelné pizdy, ale nikdy před nikým nepadly na kolena. Moc dobře totiž věděly, že nemusí.

,,Buďte zde vřele vítány. Vaše přítomnost je pro nás velkou ctí," pronesl melodickým hlasem král a věnoval nám vřelý, zářivý úsměv. Nedokázala jsem si tipnout jeho věk, protože ačkoliv působil velice mladistvým dojmem jeho kaštanovými vlasy už prosvítaly šediny. U jeho královny to bylo podobné. Zatímco on kolem sebe rozdával úsměvy od ucha k uchu ona kontrolovala každý náš krok, jako bychom měli každou chvíli nechat celé tohle království zmizet z mapy. Stála jsem znuděně vedle Mabel, která s grácií sobě vlastní přijímala královy komplimenty a natřásala se vedle něj, jako nadržená koza. Když se ti dva dostatečně přivítali stoupl si před nás Lochar, velitel Rytířů se svým tvrdým, neprostupným výrazem. Lochara milovalo a zbožňovalo snad každé dítě na tomhle světě. Marně jsem v něm hledala to, co mi kdysi jako malé tak strašně imponovalo. Viděla jsem před sebou jenom velikého, namyšleného chlapa, který se velice špatně snažil potlačit nevraživost vůči Mabel i vůči nám ostatním. ,,A ty budeš určitě lady Rionella. Hodně jsme toho o tobě slyšeli," obrátil se ke mě Lochar po tom, co spěšně potřásl Mabel rukou a upřel na mě svoje zlatavé oči, ve kterých jsem viděla náznak výsměchu. ,,Ó můj bože. Velký Lochar o mě slyšel. Jsem z toho tak dojatá, že jsem si z toho málem cvrnkla do gatí," zalapala jsem přehnaně po dechu a sjela pohledem dolů na své holé nohy vyčnívající z rozevlátých šatů. ,,Aha. Nemám gatě. Nemám kam cvrnkat," podrbala jsem se na hlavě a tvářila se, jako bych nevěděla, co dál se svým životem. Uslyšela jsem za sebou Kieru, jak se snaží potlačit smích. ,,Pardon. Bylo to moc temperamentu najednou?" uculila jsem se na Mabel, která očividně bojovala s tím, jestli se má na mě rozeřvat nebo začít smát. ,,Je vážně rozkošná Mabel," procedil Lochar skrz zuby a postavil se zpátky ke svým Strážcům. ,,Promiň, ale vyloženě si o to řekl," pokrčila jsem omluvně rameny, než na mě Mabel stačila chrlit výtky. ,,Dokázala si ho nasrat mnohem rychleji, než jsem čekala. Dávej si ale pozor, drahá. Náš okouzlující Lochar umí být velice pomstychtivý, když chce," řekla Mabel a vykročila za procesím, které se pomalu začínalo trousit do hlavního města Eru, kde se do výšky tyčil zářivý palác, který byl vidět už z dálky. 

Ubytovali nás v přepychových komnatách větších, než naše nádvoří v Xantharu. Pokoušela jsem se skrýt ohromený výraz a hodila na jednu z postelí svůj pytel s věcmi. Svalila jsem se do toho měkoučkého, polštářema přeplněného nebe a slastně zavřela oči. Ještě nikdy v životě jsem nespala v něčem tak strašně pohodlném a musela uznat, že ne všechno tady bude stát úplně za hovno. Kiera, která sdílela ten ohromný prostor se mnou zabrala druhou postel a otevřela dveře na balkon, kde se kochala pohledem na své rodné město. Raději jsem z pytle vytáhla veškeré zásoby alkoholu a ještě ten večer jich dobrou polovinu vypila.

Druhý den, alespoň jsem si myslela, že byl den, jsem kolem sebe slyšela hlasitý lomoz a rachot. Pokusila jsem se otevřít oči, ale bylo mi tak zatraceně špatně, že jsem se jen se zaskučením převalila na bok. ,,Rio. Za chvíli je přehlídka a pak turnaj. Vstávej," drcla do mě Kiera. ,,Za chvíli jsem tam," zvládla jsem mávnout rukou a odehnat jí. ,,Pohni. Jinak tě Mabel stáhne z kůže." ,,Hm," zabručela jsem a dál si jí nevšímala. Chtěla jsem spát. Ne se účastnit nějaký trapný přehlídky všech Strážců. Při pomyšlení, že je to teprve první den z pěti se mi udělalo ještě hůř. 

,,Pardon. Procházim....díky. Pardon," odstrkovala jsem od sebe jednou rukou dav lidí a druhou si clonila oči proti tomu otravnýmu slunci, díky kterému se moje kocovina zdála o dost nesnesitelnější. Zaspala jsem, což mě očividně nesralo tak, jak by mělo. Víc mi vadili všichni ty lidi, co se nedočkavě srocovali kolem, aby co nejlépe viděli na probíhající turnaj. Konečně jsem se prodrala přes všechen ten dav a stanula na kruhovém náměstí s připraveným pódiem, kde se zrovna připravovali na přátelský souboj dva Strážci. Z balkónu nade mnou shlíželi místní vladaři a vedle nich samozřejmě nesměl chybět Lochar. ,,Jé.....ono už to začalo?" zeptala jsem se nablble do hrobového ticha, které po mém vpádu nastalo. ,,Jdete pozdě, lady. Sdělíte nám důvod vašeho zpoždění?" zahřímal Lochar tvrdým tónem. ,,No.....to bude nejspíš proto, že jsem se včera ožrala jako prase," pokrčila jsem rameny. Někdo zalapal po dechu. Někdo vyprskl smíchy. Nedokázala jsem identifikovat kdo. Pokud to bylo vůbec možný Locharův výraz ještě víc ztvrdl, až vypadal jako kus kamene. ,,Zúčastníte se dalšího souboje," vyprskl Lochar a odvolal ty dva pryč. ,,Tak to je teda ale hodně velkej trest," zabručela jsem a odšourala se k pódiu. ,,Bez užití magie, lady Rionello. Svou hůl nechte zde," kývnul hlavou k nějakému mladíkovi, který ke mě nesměle natahoval ruku. Čarodějky sice dokázaly používat surovou magii, ale každá z nich k tomu potřebovala svou hůl, která byla vyrobena přesně podle jejích potřeb, která jim pomohla magii usměrňovat. Jinak je magie mohla roztrhat na kusy. Párkrát jsem to viděla a nebyl to zrovna hezký pohled. ,,Klid. Nepotřebuju magii, abych si poradila s nějakym vašim sluníčkovym Rytířem," vylezla jsem nahoru na pódium a maličko se zapotácela. Kluk mi mezitím opatrně sebral mou hůl a podal obyčejný, dřevěný meč. ,,Páni. Moc hezký. Komu a kam ho mám vrazit?" zeptala jsem se zvýšeným hlasem, aby mě všichni dobře slyšeli a zvlášť Lochar. ,,Za Rytíře nastoupí...." provolal slavnostně Lochar a na jeho tváři se objevil vítězoslavný úsměv, který patřil jenom mě. ,,ARAS!"