Vypotáceli jsme se do světa plného šedi a chladu. Pro tentokrát už to můj žaludek nevydržel a já zvracela do nejbližšího křoví, jako bych chlastala celý týden v kuse a teď to všechno muselo ven. Nikdo to ale nijak nekomentoval. Nepřišla žádná jízlivá poznámka o slabém žaludku. Žádné popichování. Žádná Talina. Rozhlédla jsem se po ostatních, jako by za to mohli oni, než mě do podvědomí udeřilo, že tohle místo znám. A Xanthar to rozhodně nebyl.

„To snad ne," zaúpěl Gunar a sklesle se posadil na zem. Dostali jsme se do Arathu. Do místa, kde jsme se narodili, kde jsme vyrůstali, ale které jsme rozhodně nepovažovali za domov. Měla jsem chuť svalit se vedle Gunara a konečně všechno vzdát. Studna v Quathru možná byla bláznivá, ale taky to byla naše jediná a poslední šance, jak se dostat do Xantharu a zabránit Mabel v ovládnutí lesa. V tom horším případě porazit Sorchu, aby ona neovládla tenhle svět. Ale z Arathu nevedla žádná cesta, jak se tam dostat v krátkém čase. Neměl žádné převorství, žádnou Studnu a cesta do Xantharu znamenala překonat celý Rhetar a pohřbený průsmyk v pohoří Kamalumah. Prohráli jsme, aniž bychom začali.

Otočila jsem se na patě a chystala se odejít, jedno kam.

„Co děláš?" houkl za mnou Rai, který zřejmě vymýšlel nějaký záložní plán.

„Co myslíš? Je konec Rainharde. Konečně si můžeme jít po svým. Stejně jsme nikdy neměli šanci vyhrát. Nikdy se ke Stinnýmu lesu nedostaneme včas," vyprskla jsem podrážděně i zoufale zároveň.

„Nell..."

„Nech toho. Podívej se, kam jsme to dotáhli. Jsme v prdeli, totálně rozložený. Ztratili jsme Talinu,Raii. Talinu. Můžeme se tady na to konečně vysrat a žít si vlastní životy. Zkusit štěstí v neznámým světě. Protože tenhle půjde do prdele tak jako tak," řvala jsem hystericky, zatímco ostatní na mě hleděli se směsicí obav i lítosti. Cítila jsem absolutní beznaděj, která mě obrala o poslední zbytky síly i víry, že tohle můžeme dotáhnout do zdárného konce. Najednou jsem nechápala, jak jsem kdy mohla věřit v opak. Rai už se chystal něco namítnout, ale z nedalekého křoví se ozval podezřelý šustot, který upoutal naší pozornost.

„No to jděte do prdele. Kdybych věděla, že skončim v tomhle zajebaným království, tak bych se na vás z vysoka vysrala," vymotala se z křoví Talina, s hlavou plnou listí, ve své upnuté, kožené zbroji s dvěma meči pověšenými v pouzdrech na zádech, sněhově bílými vlasy a uhlově černým, mrtvolným pohledem.

„Tal?" vydechla jsem nevěřícně a chytila se za břicho, protože se mi opět chtělo zvracet.

„Ty musíš bejt blázen," zavrtěl hlavou Gunar a stejně jako ostatní zíral na Assasínku s pusou dokořán. Silně jsem pochybovala, že by kdokoliv z nás dokázal opustit někoho, koho na dobro ztratil, ačkoliv věděl, že je jen pouhým snem.

„Víš, co je vážně bezva na tom mít totálně vymytej mozek?" zeptala se Talina, důkladně ze sebe smetla veškeré listí a šíleně se na nás zazubila. Když se nikdo z nás neměl k valné odpovědi, pokračovala.

„Všechno je ti úplně u prdele," zasmála se štěkavě.

„Ona je magor," postavil se vedle mě Asskar a sjel mě starostlivým pohledem. Nejspíš jsem musela hrát všemi odstíny zelené, protože jsem se cítila vážně pod psa. Jako by mě někdo stokrát přežvýkal, vyplivnul a zadupal do země, kde mě pomalu rozežírala kdejaká havěť.

„Jsi v pohodě?" zeptal se polohlasně a zastavil se očima na mých rukách stále spočívajících na břiše, jako bych se tím snažila udržet vnitřnosti pohromadě. Jenom jsem neurčitě pokrčila rameny a došla k Talině, abych jí padla kolem krku a úlevně si oddechla.

„Jestli uroníš jednu jedinou slzu, zabiju tě," sykla Talina a neohrabaně mě poplácala po zádech.

„Díky. Bez tebe bych se tu zabila sama," uchechtla jsem se. Najednou se z křoví, odkud se před chvílí zjevila Talina, ozvalo šramocení a nadávky. Všichni okamžitě tasili zbraně a s napětím vyčkávali. Téměř okamžitě je ale zase sklopili, protože se před námi objevil vyjevený Ezra, který stále dokola opakoval ne, ne, ne.

„Ne. Tohle ne. Byl jsem král. Císař. Bůh. Proč jsem tu do prdele s váma?" rozčiloval se a divoce u toho máchal rukama.

„My se ho prostě nezbavíme," zaúpěl Gunar a posadil se k jednomu z mnoha kamenů, které se válely všude kolem.

„Chci zpátky. Chci okamžitě zpátky!" ječel Ezra dál, jako by se rozhodl přilákat pozornost všeho a všech v dosahu několika kilometrů. Rai se nadechoval k odpovědi, ale Asskar ho předběhl. Vrazil Ezrovi pěstí, až zapraskaly kosti a Rytíř se bezvládně sesul k zemi.

„Co? Znáš snad lepší způsob, jak ho umlčet?" ušklíbl se Ass, když Rai s Kierou zděšeně zalapali po dechu.

„Skvělá rána," zatleskala Talina a svalila a se vedle Gunara, kde zašátrala ve svém očividně bezedném vaku, aby z něj vytáhla další flašku alkoholu ze svých nekončících zásob.

Utábořili jsme se tam, kde jsme vypadli. Rozdělali jsme menší oheň, abychom neupoutali nežádoucí pozornost, ale abychom úplně neprochladli, protože arathské noci bývají obzvlášť studené. Ezru jsme odtáhli co nejblíž k ohni a nechali jsme ho ležet na místě, aniž bychom se obtěžovali zkontrolovat, jestli ještě žije a ostatní se uchýlili ke spánku. Problém, jak se dostat do Xantharu jsme odsunuli na následující den.

Schoulili jsme se co nejblíž k sobě a upadli do neklidného spánku. Jediný, kdo sebou necukal a nevykřikoval ze snu, byl Ezra a Talina. Což bylo samo o sobě dost znepokojující.

„Pořád se zlobíš?" uslyšela jsem za sebou Asskarův hlas. Zírala jsem do tmy před sebou a snažila se ze všech informací, které jsem se doposud dozvěděla, vytvořit něco smysluplného. Ale myšlenky se mi stále rozutíkaly jinými směry. K Arasovi, který na mě hleděl se směsicí zklamání a nenávisti. Věděla jsem, že to přijde. Ale stejně jsem na to nebyla připravená. Ke Kieře, jejímž největším snem se stalo moje vlastní dilema. K Assovi, kterému jsem věřila a svěřila i část svého srdce, zatímco on mi celou dobu lhal.

„Ne. Jsem zklamaná," pronesla jsem unaveně.

„Co mám udělat, abys mi odpustila?" posadil se ke mně a opatrně vzal za ruku.

„Možná bys mohl příště zkusit nelhat. Co si mi ještě všechno zatajil, hm? Jsi lhář, Asskare. Myslela jsem si, že jsi víc," prskla jsem a vymanila ruku z jeho sevření. Vlastně už jsem se na něj tolik nezlobila. Byla jsem naštvaná na Mabel, Strážce, na celý zpropadený systém i na Studny poznání. A na něm se to všechno dalo krásně vyventilovat.

„A k čemu by ti tahle informace byla Nell? Měla jsi zůstat v lese. Učit se a ovládat to, co máš v sobě. Musela jsi se to naučit proto, co jsi. Ne proto, jací byli tvoji předkové a co uměli oni. Navíc mi bylo jedno, co nebo kdo jsi. Zamiloval jsem se do tebe. Ne pro tvůj odkaz, tvojí moc ani tvoje předky. Miluju tě pro to, co jsi ty. Co pro mě znamenáš. Pro tvojí neochvějnou touhou žít... a taky pro tvoje kozy," usmál se Asskar a já musela chtě nechtě s ním.

„Ty jsi strašnej kus vola," zavrtěla jsem hlavou a opřela si hlavu o jeho rameno.

„To byl hluboký a srdceryvný projev lásky, drahoušku. Měla bys dojetím ronit potoky slz." Asskar mě k sobě přivinul a objal pažemi. Jeho pravidelný dech, rytmický tlukot srdce a hřejivé teplo vycházející z jeho těla zapříčinilo, že jsem upadla do tvrdého spánku.

                                                                                                      ***

Probudila jsem se poblíž ohně. V první chvíli jsem netušila, kde se právě nacházím a co tam vlastně dělám. Prudce jsem se posadila a zmateně se rozhlížela kolem sebe, než mi došlo, že jsem v Arathu. Touha svalit se zpátky a znovu usnout byla téměř okamžitě uhašena, když jsem spatřila pár smaragdových očí, které mě pozorně sledovaly skrz skomírající oheň.