Jako bych našemu drahému veliteli Rytířů viděla do hlavy. Ten jeho nechápající výraz, který se snažil zamaskovat hrdým držením těla, vypovídal o tom, že nemá nejmenší ponětí, co se děje. Dřív, než stačil otevřít pusu a zahrnout nás salvou otázek, se ztichlým krajem rozlehlo mocné dunění rohu jako předzvěst toho, co se na nás řítilo.

„Bože. On tu nechutnou věc ještě nevyhodil?" rozhodila jsem rukama a podívala se na Asskara, který se přiblble usmíval. Jestli Stinný les a jeho lordi něco vážně nepotřebovali, pak to byly idiotské rohy oznamující jejich příchod. A nikdo si v nich neliboval tolik, jako Ex. Ta věc se rozpadala stářím. Byla prolezlá plísní a neskutečně oslintaná. Nesnášela jsem jí už jenom proto, že mě budívala z hlubokého spánku. Ten kravál, co z toho dokázal Ex vyloudit, se nedal přirovnat k žádnému jinému zvuku.

Assasíni, na rozdíl od Lochara, na nic nečekali. Zahodili naše zbraně a uháněli po příkrém srázu dolů po úzké cestě linoucí se podél městských hradeb k tajné chodbě, která ústila do centra města a vědělo o ní jen velmi málo zasvěcených. Assasíni si svá tajemství velice střežili a ti, co je odhalili, už nebyli mezi živými. My jí odhalili zcela náhodně. Hráli jsme si tenkrát na vrcholku hory, lovili jsme imaginární příšery a zachraňovali svět. Dokud se pod Gunarem nesesula půda a on se chudák nesvalil až k okraji hradeb a nepraštil do onoho místa, které otevíralo tajnou chodbu. Nikdy jsme se o tom před nikým ani slůvkem nezmínili a střežili si tuto novinku stejně bedlivě, jako samotní Assasíni.

Ostatní si v klidu posbírali své zbraně, kterých se Assasíni zbavili, a přehodnocovali svoji situaci. Mohli jsme se zbavit Lochara. Předstírat, že se nic nestalo a pokračovat v cestě. Jenomže to nebyl jejich styl. Tedy až na Asse. Vyřítil se po Arasovi, který stál pořád vedle mě a při tom dokázal sejmout i Lochara, kterému konečně došlo, co se děje. Kromě Ezry si jich nikdo nevšímal. Všichni upírali zrak na vzdálený zvířený prach, z něhož se pomalu formovaly první postavy.

„Musíme jim pomoct," podíval se na mě Rai pohledem, který nepřipouštěl námitky.

„To vim taky," protočila jsem oči.

„A je tady takhle necháš?" zeptala se Kiera opatrně a po očku sledovala chumel propletených těl, ze kterého létala jedna nadávka za druhou.

„Mohla bych," pokrčila jsem rameny. Kiera si založila ruce v bok a našpulila pusu.

„To byl vtip," uchechtla jsem se a rozehnala ty tři poryvem větru od sebe.

„Zlato, nemáme čas dokazovat si, že tvoje ego je největší z celýho stáda," natáhla jsem ruku k Asskarovi, který se odkulil stranou a nevrle na mě civěl.

„Dostal bych je," zavrčel.

„O tom nikdo nepochybuje. Ale teď musíme zachránit ty nebožáky," povzdechla jsem si. Zachraňovat v jednom kuse svět nebyla žádná sranda. Zvlášť, když se ten svět chtěl zničit sám.

Asskar popadl svůj meč, rozhlédl se po ostatních a začal udělovat rozkazy a rady. A k mému překvapení nikdo nic nenamítal. Z Asskara vyzařovala přirozená vůdčí autorita, která ostatní nutila ho následovat. Navíc měl z nás všech největší zkušenosti v oblasti boje a strategie.

Asskar dál rozebíral naše možnosti a šance, zatímco jsem se vydala k Rytířům, kteří se stavěli na nohy. Naklonila jsem hlavu na stranu a v hlavě si přehrávala všechny možné způsoby, jak bych je mohla sprovodit z tohoto světa. Moje krvelačné, pomstychtivé já by je nejraději vykuchalo na místě a předhodilo tomu, co se na město řítilo. Moje normálně smýšlející část ale tu první přemluvila, že bude zapotřebí každé ruky schopné udržet meč. Kdybych jen částečně tušila, co se stane o několik hodin později, rozhodně bych poslechla tu první.

                                                                                                    ***

V jinak klidném městě, kde všichni jen přežívali, než aby žili, nastal chaos a panika. Ale ačkoliv jsem k místním obyvatelům měla spoustu výhrad, jedno se jim upřít nedalo. Měli odvahu. Ani na vteřinu nikoho z nich nenapadlo, že by se schovali ve svých domovech nebo prosili o úkryt v panství Assasínů. Každý jeden z nich popadl, co měl zrovna po ruce (ať už pánvičku, hrnec, hrábě nebo lopatu) a uháněl k hradbám, aby bránil svůj domov. Netušila jsem, co dělají zrovna Assasíni ani jsem neznala jejich plán. Věděla jsem ale o tom našem. Přežít za každou cenu.

„Ovládají portály. Takže musíme počítat s tím, že se nebudou zbytečně namáhat prorazit bránu. Tohle je jenom odlákání pozornosti a ukázka jejich síly. Musíme..." Asskar zrovna uděloval rozkazy pro nastávající střet všem, kteří chtěli poslouchat, když se velká ocelová brána dala s duněním do pohybu a z ní se začaly valit šiky dokonale seřazených Assasínů.

„Nebo jim prostě můžeme otevřít dveře a usnadnit jim práci," podotkl Ass a zlostně zaskřípal zuby. Ten pocit jsem znala. Když jste kdysi veleli celým armádám. Věděli, co nastane, předpokládali a teď vás nikdo nebral dostatečně vážně.

Zadívala jsem se přes hradby na zdánlivě nekonečnou pláň bez života, plnou kamení, kde se trýznivě pomalu rýsovaly obyvatelé lesa. Dokonale seřazení Assasíni oblečení ve svých lehkých zbrojích se synchronizovaně nesli vstříc zřejmě největšímu střetu, jakému kdy čelili. Už na první pohled bylo jasné, že jsou v početní výhodě. Pokud otevřou portály uvnitř města, zmasakrují nás.

„Nějaký poslední duchaplný hovna, než zařveme?" zeptala se Talina, která se opírala o hradby a znuděně sledovala dění kolem.

„Mám vás rád. Vážně," řekl Gunar nespouštěje oči z té ohromné masy nejrůznějších stvoření, která se na nás valila.

„Já ne," uchechtl se Asskar.

„Nehrajte si na hrdiny. Jestli se před váma ukáže Ex, Strok nebo Artina, vemte nohy na ramena. Myslim to vážně," varovala jsem je a ani já se nedokázala odtrhnout od té podívané, která se před námi odehrávala.

„Rio?" začala Kiera a já přesně věděla, o čem chce mluvit. Lidé to tak prostě dělávají. V okamžicích, kdy čelí nebezpečí, tváří v tvář jisté smrti, mají tendence řešit své prohřešky, hříchy, ale i tajemství, která je dlouho tíží.

„Zlato. Nech to plavat. Jsi zatracenej magor, že chceš prožívat jakoukoliv část mýho života. Ale víš co? Vlastně mi to lichotí," zazubila jsem se na ní a přehodila jí ruku přes ramena.

„Tak jo. Srazte k zemi všechno, co vám přijde pod ruku," vycenil Asskar zuby a s fanatickým výrazem ve tváři sledoval příchozí. Opatrně jsem se k němu otočila a něžně ho pohladila po ruce.

„Nerada ti kradu iluze, ale my zůstáváme ve městě. Víš, musíme chránit lidi a tak," usmála jsem se na něj přeslazeně a pobaveně sledovala jeho měnící se rozzářenou tvář. Ass šlehl pohledem po obyvatelích Arathu, kteří se mačkali na hradbách a nervózně přešlapovali z místa na místo, mezi kterými se tísnili i Lochar s Ezrou. Kam se poděl Aras jsem netušila a zakázala si o tom přemýšlet.

„Bejt dobrák je na hovno," posteskl si. Kvitovala jsem, že nikdo nevznesl námitku nebo obavu z toho, že by nám Pán temnoty mohl vrazit stejnou kudlu do zad jako před chvílí Aras, protože to přeci jenom byl jeden z lordů lesa. Všichni se mu ale rozhodli věřit a následovat ho.